Tento materiál vznikl v rámci projektu ESF a OPVK „Moderní dějiny pro učitele, atraktivně a inspirativně“.

Po zveřejnění Charty a odstartování propagandistické kampaně proti ní (kterou se státní moc postarala hned v prvních chvílích života Charty o její slávu) jsem prožil jeden z dost divokých týdnů svého života. Bydleli jsme s Olgou tehdy v Dejvicích, tedy na cestě z Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru: po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem; desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným. Aniž jsem k tomu měl nějaké věcné důvody, cítil jsem v kostech, že to nemůže pro mne osobně skončit jinak než zavřením. To tušení bylo den ode dne silnější a posléze vyústilo v intenzivní přání, aby se to už konečně stalo a já dál nemusel žít v té enervující nejistotě. Z výslechu jsem se nevrátil 14. ledna, kdy mne pozdě večer, když byl můj „normální“ výslech skončen, odvedli do nějaké velké místnosti, kam se začli scházet různí majoři a plukovníci, aby na mne všelijak pouštěli hrůzu. Tvrdili, že o mně vědí věci, za něž bude nejméně desetiletý kriminál, že „skončily srandičky“ a že dělnická třída vře nenávistí ke mně. Někdy k ránu mne šoupli do kobky. O prvních dnech Charty, svém zatčení a prvním věznění jsem po svém tehdejším návratu napsal asi stostránkovou reportáž, někam jsem ji pak ukryl a už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu. Hlavní důvod mého tehdejšího zavření byl, myslím, dost zřejmý: byl jsem z mluvčích nejmladší, jediný jsem měl auto, celkem oprávněně se domnívali, že jsem tudíž hlavním motorem dění a hlavním praktickým organizátorem; Patočku a Hájka brali zřejmě jako osoby významu spíš reprezentativního a jako lidi nepochybně zdrženlivější a umírněnější. Doufali, že mým zavřením Chartu organizačně či pracovně ochromí. Jak krutě se přepočítali! Nikdy nefungovala snad lépe než právě v době tohoto mého zavření! Jak vím z vyprávění, Patočka i Hájek jí věnovali všechen svůj čas, sami všechno objížděli a zařizovali; na naléhání mnoha přátel, aby aspoň část své agendy svěřil jiným, odpovídal prý Patočka: „Jsem mluvčím a chodit ještě umím.“ Aby nebyla zpochybněna oficiální teze, že Chartě bude čeleno „politicky“, a nikoli zavíráním, muselo být mé zavření formálně zdůvodněno něčím jiným: proto jsem byl přilepen k případu „Ornest a spol.“, v němž šlo o dodávání domácích textů pařížskému Svědectví. Výslechy se ovšem týkaly z devadesáti procent Charty. Bezpečnost navíc doufala, že mým připojením k Ornestovu případu se jí podaří věcně podložit oficiální tezi, že Charta je inspirována a řízena ze zahraničí: toužili odhalit, že její úvodní prohlášení bylo ve světě zveřejněno dík mému tajnému spojení s Tigridem přes Ornesta. To ovšem nedokázali a dokázat nemohli: celé to bylo totiž zařízeno úplně jinak a jednodušeji. Své tehdejší zavření jsem snášel velmi těžce dík souhře mnoha okolností, ale o tom jsem se už zmínil na jiném místě našeho rozhovoru a leckde jsem už o tom psal, nebudu se tedy opakovat. Vůbec nejhorší byl pro mne poslední týden, kdy jsem už tušil, že budu propuštěn a zároveň zhanoben a že na tom zhanobení nebudu bez viny. Spal jsem tehdy tak jednu hodinu denně a všechen ostatní čas na cele jsem trávil tím, že jsem se trápil a svým trápením trápil svého spoluvězně (drobného vykradače samoobsluh, kde je mu asi konec?). Snášel to celkem klidně, rozuměl mi přesně a pokoušel se mi pomoct; kdyby to šlo, koupil bych mu z vděčnosti nějakou samoobsluhu. Zhanobení bylo horší, než jsem očekával: přidali tam například, že jsem ve vězení složil funkci mluvčího, což není pravda; byl jsem sice rozhodnut ji složit (samozřejmě do rukou těch, kteří mne jí pověřili, nikoli do rukou policie) z důvodů – dodnes si to myslím – velmi rozumných, ve vězení jsem ji však pochopitelně nesložil: udělal jsem pouze tu nedozírnou hloupost, že jsem svůj úmysl před vyšetřovateli neutajil. První dny po návratu jsem byl ve stavu, který by asi každý blázinec světa považoval za dostatečný důvod k mému přijetí. Nekonečné zoufalství se ve mně snoubilo se všemi banálními příznaky postvězeňské psychózy včetně bláznivé euforie; ta euforie byla ještě zesilována zjištěním, že venku je všechno úplně jinak, než jak jsem si myslel: Charta nebyla zničena, ale prožívala naopak svou heroickou éru; byl jsem totálně zaskočen a překvapen rozsahem její práce, odezvou, kterou má, výbuchem svobodného psaní, k němuž vedla, báječnou atmosférou pospolitosti, která v jejím prostředí vznikla. Měl jsem prostě intenzivní dojem, že za těch pár měsíců, co jsem byl pryč, udělaly dějiny větší skok než za osm předchozích let. (Už dávno mnohé z tehdejší atmosféry vyprchalo, heroická éra Charty byla už dávno vystřídána érou civilní a strastiplné každodennosti – bylo by proti všem zákonům života a přírody, kdyby se to nestalo.) Z psychotického stavu prvních dnů a týdnů po návratu jsem se časem samozřejmě dostal, ale cosi z vnitřních rozporů a zoufalství té doby ve mně zůstalo a poznamenalo celé ty dva roky mezi mým návratem v květnu 1977 a mým „definitivním“ zakotvením ve vězení v květnu 1979. Všemi možnými způsoby – až trochu přemrštěně, křečovitě, ne-li přímo hystericky – jsem se angažoval, štván touhou se po svém zhanobení jaksi „rehabilitovat“; spoluzakládal jsem Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, znovu jsem se stal mluvčím, vedl jsem různé polemiky (Charta v té době prožívala svou první krizi, krizi ovšem zákonitou a všestranně užitečnou, totiž krizi jako nové a hlubší tázání po vlastním smyslu), absolvoval jsem dokonce šest nových týdnů na Ruzyni (byl to nezdařený pokus se mne zbavit pomocí smyšleného obvinění z výtržnictví), mimo jiné týdnů velmi dobrých: každý vězeňský den jsem chápal jako další krůček k mé „rehabilitaci“ a radoval se z něho. K mému nervóznímu rozpoložení přispíval pochopitelně i zesilující se tlak policie proti Chartě i proti mé osobě: měl jsem neustálou „ostrahu“, výslechy, úřady proti mně intrikovaly, nejednou jsem měl domácí vězení, okořeněné urážkami a vyhrůžkami, „neznámí pachatelé“ pronikali do našeho obydlí a páchali tam různé škody anebo mi všelijak ničili či rozbíjeli auto. Byla to vzrušená doba policejních přepadů, úniků ostrahám, plížení se lesy, skrývání v konspirativních bytech, domovních prohlídek a dramatického pálení či pojídání různých dokumentů, byla to – mezi jiným – i doba našich schůzek s polskými disidenty na hranicích (notorického antituristu Havla to donutilo pětkrát vylézt pěšky na Sněžku, ale byl za to odměněn: mohl se osobně poznat a natrvalo spřátelit s Adamem Michnikem, Jackem Kuroněm a dalšími členy KORu). Mám v paměti nejednu neuvěřitelnou příhodu z té doby, takovou, kterou bych se dodnes zdráhal zveřejnit, abych tím někomu neublížil. To vše se stupňovalo, bylo mi stále zřejmější, že to nemůže skončit dobře a že to s největší pravděpodobností skončí zase vězením; tentokrát jsem se ho ale nebál. Věděl jsem už přibližně, co mne v něm čeká, věděl jsem, že záleží jen na mně, jestli se můj pobyt v něm z obecného hlediska nějak zhodnotí, a věděl jsem, že v něm obstojím. Dopracoval jsem se totiž ke zjištění, které zní asi dost pateticky, které je ale – přísahám! – zcela upřímné: že lepší než žít beze cti je nežít vůbec. (Abych nebyl špatně pochopen: to není nárok na druhé, ale privátní zjištění jednoho člověka, vyvozené z jeho praktické zkušenosti a praktické pro jeho budoucnost tím, že mu v mezních situacích významně usnadní rozhodování o sobě samém.) Říkala-li mi tedy intuice – podobně jako v roce 1977 –, že mířím do vězení, pak tentokrát – na rozdíl od roku 1977 – nešlo o pouhou předtuchu neznáma, ale o jasné vědomí, co to bude znamenat: klidnou neústupnost a její zákonitý důsledek: několik krušných let v kriminálu. Když mne pak při útoku proti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných skutečně zavřeli, spadl ze mne náhle všechen předchozí neklid, byl jsem vyrovnaný, smířený s tím, co bude následovat, a jistý si sám sebou. Nikdo předem nevíme, jak se v nějaké extrémní a neznámé situaci zachováme (nevím například, co bych dělal, kdybych byl fyzicky mučen), nicméně máme-li aspoň jistotu o tom, co budeme dělat v situacích víceméně zn.mých nebo aspoň zhruba představitelných, náš život je krásně usnadněn. Téměř čtyřletý pobyt ve vězení, který po mém zatčení v květnu 1979 následoval, byl ovšem už novou a samostatnou etapou mého života.

Knihu Dálkový výslech najdete na webu Knihovny Václava Havla ZDE
Václav Havel, Dálkový výslech /rozhovor s Karlem Hvížďalou), Praha 1990