Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Pane Havle, vy jste byl v roce 1979 uvězněn kvůli svým názorům.
V roce 1979 jsem byl společně s pěti přáteli odsouzen k trestu čtyř a půl let vězení. Byli jsme odsouzeni za svou práci ve VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), který dokumentoval a zveřejňoval různé případy policejní a justiční nespravedlnosti. Trvali jsme všichni a dodnes trváme na tom, že na této naší práci nebylo nic trestného a že nám její trestnost nebyla nijak soudem prokázána. VONS - mimo jiné - existuje dodnes a ve své práci pokračuje (nebyli zavřeni všichni jeho členové a na místa zavřených nastoupili ihned po jejich zatčení další). Jde o práci velmi důležitou, neboť to je jeden z mála pokusů v naší zemi podrobit práci Bezpečnosti a justice opravdu svobodné veřejné kontrole.

Ve vězení jste musel pracovat manuálně. Co jste dělal? Byl byste to mohl odmítnout?
Pracoval jsem jako dělník v železárnách, určitý čas v prádelně a na konci opět jako dělník v podniku Kovošrot, který má svá pracoviště v mnoha věznicích. I ve vězení existují velmi omezené možnosti práce v administrativě, ale ta u politických vězňů nepřipadá v úvahu. Odmítat přidělenou práci - například ze zdravotních důvodů - znamená okamžitě být kázeňsky trestán (pobytem v korekci apod.). Někteří vězni tuto cestu volí, ale jen velmi zřídka tím něčeho dosáhnou. V mém případě by takové odmítání nemělo žádný efekt, jen by mi způsobilo další utrpení. A také jsem k němu neměl dostatek pádných důvodů: byť s obtížemi, přesto jsem byl zdravotně schopen svou práci vykonávat.

Mohl jste na cele psát? Byla vám intelektuální činnost posilou?
Psát cokoli a vlastnit například poznámkový blok jsem měl přísně zakázáno. Má jediná „literární“ seberealizace byly dopisy mé ženě. Směl jsem jí psát jednou týdně jeden dopis předepsaného rozsahu. Ve svých dopisech jsem se snažil zamýšlet nad různými obecnějšími otázkami, ale to bylo spojeno - aspoň v prvních letech - s mnoha komplikacemi s vězeňskou cenzurou. Vždy znovu a znovu mi bylo nakazováno držet se pouze „rodinných věcí“ a mé „úvahové“ dopisy byly zadržovány. Později se má situace po této stránce trochu zlepšila. V českém samizdatu existuje a koluje asi čtyřsetstránkový výbor z mých dopisů, nazvaný Dopisy Olze. Ještě před svým zavřením jsem napsal hru Protest a Pavel Kohout Atest, s tím, že tyto hry budou uvedeny spolu, což se také stalo. Já ve vězení samozřejmě žádné hry psát nemohl, ale při návštěvách (jedna hodina za čtvrt roku) jsem se leccos mohl dozvědět, např. i o tom, že Pavel Kohout napsal a mně věnoval hru Marast, navazující na naše předchozí hry, podobně jako Pavel Landovský hru Arest. Tyto zprávy - jako vůbec všechny zprávy o projevech solidarity se mnou a mými přáteli mne přirozeně ve vězení posilovaly.

V únoru jste byl pro nemoc propuštěn. Jak se vám daří nyní?
Trest mi byl přerušen pro těžký zápal plic spojený s nějakými dalšími komplikacemi (zánět pohrudnice apod.). Teď se už cítím po této stránce zdráv; mám potíže pouze s lokty (jde o tzv. „tenisové lokty“, což je určitá nemoc) a tato okolnost by mi teď dost ztěžovala, ne-li úplně znemožňovala, manuální práci. Tyto komplikace vznikly v době, kdy jsem pracoval ve vězení v železárnách.

Na začátku vám nabízeli místo vězení emigraci. Byla tato nabídka opakována?
Před procesem mi byl ve vazbě nabízen studijní pobyt v USA, který by ale znamenal ve skutečnosti emigraci (nepochybně bych byl zbaven při tomto pobytu čs. občanství podobně jako Pavel Kohout - není ostatně náhoda, že mi tato nabídka byla oficiálně tlumočena asi týden nebo 14 dní před tím, než Pavlu Kohoutovi znemožnili návrat). Odmítl jsem ji z mnoha důvodů: ze solidarity se svými přáteli; proto, že když jsme si jisti svou pravdou, nezdá se mi být chlapské utíkat od následků toho, že ji zastáváme; ale i prostě proto, že se nechci stát emigrantem. Během trestu mi bylo - neoficiálně - víckrát naznačeno, že možnost vystěhování stále trvá - a tím spíš trvá nepochybně i dnes.

Chcete cestovat na Západ?
Z předchozího je snad zřejmé, že si nemohu dovolit ani sebekratší cestu za hranice: buď by mi nebyla povolena, anebo - když by mi povolena byla - bych mohl téměř napevno předpokládat, že se nebudu moci vrátit. A to riskovat nechci.

Brecht napsal hru Švejk v 2. světové válce. Dalo by se dnes napsat pokračování Švejka za normalizace?
Myslím, že na toto téma napsal moc hezký fejeton Ludvík Vaculík - doporučuji vám jeho četbu!

Co teď můžete literárně dělat? Máte zde publikum?
Psát mi nikdo zakázat nemůže, psát chci - jediná otázka je, zda se mi bude práce dařit (nikdy jsem nepsal lehce a snadno). Mé hry samozřejmě žádné divadlo v ČSSR neuvede, ale možnosti neoficiálních představení nebo nahrávek existují, byť jsou spojeny s obtížemi, které si Rakušan asi těžko umí představit. Mým „publikem“ v mé zemi zůstávají tudíž hlavně čtenáři „samizdatu“.

Kdysi jste napsal esej o dvou kulturách ve vaší zemi, o oficiální a o té „druhé“, opoziční. Tu opoziční však vytváří jen velmi malý počet lidí. Myslíte, že může přežít?
 První, kdo začal užívat termínu „druhá kultura“, byl Ivan Jirous. Myslím, že tato „druhá kultura“ - totiž ta nepovolená nebo neoficiální - v naší zemi existuje a že je daleko rozvinutější než v sedmdesátých letech. Tato kultura se přirozeně neomezuje na prostředí Charty 77. Existuje mnoho časopisů, stovky samizdatových titulů, stovky nevystavujících malířů, desítky hudebních skupin, které nemohou veřejně vystupovat. Hranice mezi oficiální a neoficiální kulturou přitom už nejsou zdaleka tak ostré a nepřekročitelné, jak byly před několika lety. Jsou stále častěji překračovány - a to v obou směrech, byť zatím větší frekvence je na cestě z kultury oficiální do té „druhé“ než na cestě opačné. Je také mnoho kulturních fenoménů, u nichž není jasné, kam je zařadit, zda k „první kultuře“ či k té „druhé“. Jsou prostě kdesi na pomezí.

Budete se politicky angažovat jako kdysi, když jste byl mluvčím Charty 77?
Svou aktivitu jsem nikdy nepovažoval za práci v pravém slova smyslu politickou. Bylo to prostě určité občanské angažmá. Své postoje jsem samozřejmě po pobytu ve vězení nijak nezměnil; mám-li příležitost, přispívám i dnes k práci Charty 77; v nejbližších měsících bych se však rád soustředil především na psaní nové hry.

Pane Havle, vy bydlíte v severních Čechách, kde je devastace životního prostředí velmi silná. Co cítíte, když vidíte umírat české lesy?
Myslím, že ekologická situace v ČSSR je opravdu alarmující. Nejhůř jsou na tom severní Čechy (lesy v celém Krušnohoří jsou už téměř zničené), nedávno ostatně věnovala Charta 77 sociologicko-ekologické problematice severních Čech jeden ze svých dokumentů. Já se zdržuji převážně na své venkovské chalupě v Podkrkonoší. I tam už začíná být situace povážlivá, i když katastrofického stavu, jaký je v severních Čechách, zatím nedosahuje.

Často se říká, že mírové hnutí na Západě mají v hrsti Rusové a že nezávislé mírové skupiny na Východě jsou Reaganovými stoupenci. Jak vy vidíte budoucnost?
Situace v zemích sovětského bloku je radikálně jiná než situace na Západě. Právě proto považuji za nesmírně důležité, aby západní mírové hnutí bylo otevřeno dialogu s nezávislými občanskými iniciativami na Východě - a ovšem i naopak. Charta 77 už určitý dialog navázala, sešli jsme se například s mnoha delegáty nedávného mírového kongresu v Praze a zjistili jsme k oboustranné radosti, že naše stanoviska, motivy a cíle si jsou ve skutečnosti daleko bližší, než jak se to možná zatím leckomu jeví.
(srpen 1983)

Publikováno ve sborníku Václav Havel "Do různých stran" - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990