V sobotu 11. prosince odpoledne mě Václav Havel vytáhl z rychločetby Solženicynova memoáru Tele a dub, který jsme museli předat, už v pondělí dalšímu v štafetě čtenářů. Místo obvyklé procházky po Hradě, kde jsme už probrali tolik důležitých věcí pod okny Prvního Občana, kterého se týkaly nejvíc, čekala mě cesta Havlovým vozem. Zatím co jsme opisovali kontrolní kruhy, než jsme si byli naprosto jisti, že muži vnitra obstarávají vánoční nákupy, líčil mi další kolo represí rozpoutaných právě proti hudebnímu undergroundu. 

Pobuřovalo ho na tom nejvíc, že myslivecká jednota policajtů a soudců štve pro svět nezajímavé zajíce, zatím co na vysokou zvěř všeobecně známých protagonistů si netroufne. - Jsme uměle hájeni, opakoval rozhořčeně. Brzy ho z toho omylu vyvedou hned třikrát. Z příštích šesti roků stráví ten vášnivý milovník života, lstivý jak dítě a naivní jak liška, plné čtyři ve vězení.

 

Uvedl mě do neznámého bytu na Novém městě kde jsem měl pobýt jen ještě dvakrát, zato s celoživotními následky. Majitelem byl počestný vědec, vyhýbající se jakýmkoli veřejným aktivitám, což reálně socialističtí mocnáři hodnotí jako nejvyšší občanskou ctnost. Zato devítka, které poskytl neodposlouchávané pohostinství, představovala skoro celé spektrum mimorežimního občanství jeho intelektuálních, politických i náboženských proudů. Jejich jména budou pak vyšetřovateli nejvíce žádána; nechme je tudíž toužit co nejdéle!

 

Havlova informace vyvolala návrh na novou petici za pronásledované muzikanty. Další přítomní přidávali své zprávy, jak je přijetí zákona o lidských právech provázeno vlnou úředního bezpráví,  jako by režimní exekutiva dělala na režimní legislativu dlouhý nos a definitivní kříž nad Helsinkami. Nebylo možno hájit jedny a ponechat jiné osudu. 

 

Petice se množila jak prvok a mně se začal svírat žaludek jako vždycky, když se můj život, moje vztahy nebo má práce vymykají kontrole, hrozí ztratit tvar, účinek, smysl.

 

Jako by mě zavalily všechny naše podpisy, které nás tolik stály a jejichž úhrn se přitom podobal plácání do vody. Nevadilo mi znovu se namočit. Zlobilo mě, že přitom na zpupné suverény často ani nedošplíchlo. Z té únavy jsem navrhl, abychom místo řady peticí formulovali zásadní stanovisko většiny oponentů jaksi jednou provždy.

 

Má únava se našla s únavou ostatních. Konceptem byli pověření oba přítomní dramatici. Psali střídavě a tři verze, které později prozatímně uložím do sejfu švýcarského přítele, než se jich ujme příslušné muzeum v Čechách, obrážejí vývoj od seznamu témat až k manifestu, který měl oslovit domov i svět. Dva dramatici nemohli zůstat u šedivého titulu Prohlášení. Přednesli napříště název díla, jenž se zdál přítomným velmi nezvyklý, který však prozíravě přijali: CHARTA 77.

 

 

Čechy, začátek zimy 1976-77 

 

Že slovo 'Charta' nahradilo v návrhu textu původní 'výbor‘ mělo ovšem hlubší smysl, než pouze vyhnout se poškozeným pojmům ve prospěch neotřelých. Chtěli jsme se především vymknout všemu, co by společnému podnětu tolika vyhraněných osobností vtisklo pochybný punc jednotnosti či dokonce organizovanosti. To mnělo i svou stránku. Nelákalo nás padnout do mlátičky paragrafů, nemilosrdně trestajících každé spolčování vně palisády režimu. 

 

Mladý nedostudovaný filosof jehož rotování plně nahradilo zrádné,  telefony, přizvával k dvěma dalším poradám nové účastníky. Tušený význam dokumentu nás nutil i za daných podmínek zvětšovat šířku i hloubku jeho záběru. Podněty přizvaných dál zvyšovaly jeho úroveň a váhu.

 

Snaha všech zbavit se starých předsudků dala vzniknout dělnému ovzduší otevřenosti, důvěry a pomalu rostoucích vzájemných sympatií. Až bude ministr vnitra, mlžící totální selhání svých drahých špiclů, šířit báchorky o zahraničních centrálách a placených agentech, spatřím vždycky ten měšťanský pokoj kde by se dal kouř krájet, ale který nebylo možno větrat, aby sousedi nevolali hasiče, plný mladých i starých, známých i neznámých lidí v nichž česká společnost poprvé po druhé válce překračovala vlastní stín.

 

Pravda je, že záměr okřídlil obvykle nepraktické intelektuály k neobvykle účelnému jednání. Konečná verze byla vzdor tak rozdílným osudům, povahám i názorům odredigována stejně rychle jako přesně. Praktický postup, který byl společně vyvinut, se ukázal být stejně spolehlivý a účinný jak byl jednoduchý. Rozhodli jsme se také pomlčet po dobu sovětské dočasnosti o tom, co kdo vložil do fondu Charty -  na ideách i akcích. Podržím se toho i v budoucím memoárománu. Dávám přednost tápajícím historikům před zavřenými přáteli. Ostatně brzy se  měl jeden každý ze signatářů postarat o to, že kost Charty nespolkne režim dra Husáka nikdy.

 

Každý z navrhovatelů sestavil seznam osob ze svého okruhu, o kterých si byl jist, že nepodepíší-li samy, nezmaří všecko indiskrecí. Zvlášť označeni ti, u kterých se dalo očekávat, že se rádi a úspěšně ujmou sběru podpisů v dalších okruzích.

 

Byli navrženi a schválení bez výhrad všemi první mluvčí: filosof Jan Patočka, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a spisovatel Václav Havel. Komunista mezi dvěma nekomunisty - to byl zřetelný odkaz na skutečný obraz společnosti. Všichni tři své pověření přijali s vědomím, že budou i první na ráně.

 

Jeden z přítomných se ujal finalizace: převzetí podpisů, vyhotovení abecedního seznamu a strojopisných opisů textu Charty v počtu signatářů, které měl dostat každý z nich ve chvíli zveřejnění, aby měl v ruce důkaz, oč mu šlo. Až do toho okamžiku byl pouze předkládán ke čtení aby nepadl do nepravých rukou, než bude odevzdán povolaným. 

 

Měly to být ruce předsedy nebo někoho z místopředsedů Národního shromáždění podle ústavy nejvyššího zákonodárného orgánu v zemi, který před nedávnem přijal i zákon o lidských a občanských právech. Prohlášení Charty 77 nežádalo víc, než aby litery byly uvedeny v život.

 

Jiný z přítomných byl pověřen zajištěním publicity textu i podpisů ve všech nejvýznamnějších denících Evropy. Mělo to přímo olbřímí' háček. Text musel být přirozeně dodán redakcím oklikami a proto s velkým časovým předstihem, ale uveřejněn směl být až čtyřiadvacet hodin po odevzdání adresátu, aby mohly československé orgány jako první a nikoli pod tlakem vyvinout připadnou pozitivní iniciativu.

 

Smyslem všeho byl pokus o navázání dialogu. Publicita pak měla znemožnit falešné interpretace. 

 

Znalcům západní žurnalistiky, která je často ochotna odhodit poslední ohledy za první uveřejnění může fakt, že všechny redakce tu senzační zprávu opravdu podrží, připadat právem jako zázrak. Jedině vybočení z řady vznikne vinou naší neznalosti a obrátí se absurdně v náš prospěch.

 

I ten zázrak zdrženlivosti bude mít ovšem otce. Německého přítele-novináře, který svými vysvětlením i osobním příkladem dokáže udržet celoevropskou konkurenci na startovní čáře. Ještě než prohlášení Charty složitě dostane, bude je znát. Jistá česká dívka, vdaná do Němec, se text při vánoční návštěvě Prahy naučí pro něho nazpaměť.  Dožijeme-li se slušnějších časů, obejmeme je veřejně.

 

Vánoce se pro podpisování hodily nejlépe. Předpokládali jsme, že budou doma nejen předpokládaní signatáři, ale i političtí policisti. S ohledem na klikaté cesty náhradních poštonošů jsme se usnesli na uzávěrce do 27. prosince.

 

Snad nejvýznamnějším rozhodnutím zbylo, že každý kdo se chce ztotožnit, musí na zvláštní lístek formátu DIN-A5 vlastnoručně napsat jméno, adresu a text: ,, Souhlasím s prohlášením Charty 77 ze dne 1.1.77 a připojuji se k němu.“ Mělo to plnit psychologickou funkci jakéhosi moderního úpisu krví, aby nikdo nemohl být k podpisu lehce sveden, či se za svedeného prohlásit. Pečlivý finalizátor vypracoval pro sběrače vzorový list se smyšleným vzorovým jménem Jan Koranda. 

 

Během toho jsme se Zet absolvovali tradiční šneky v Klášterní a rozsvítili na Vyšehradě svíčky předkům, spřízněným krví či volbou. Poté na stromečcích, jako každý rok třikrát: s mými dětmi, s rodiči Zet a sami s tebou, vánoce štvanců

s více než jednou minulostí! Tys dostal tradiční buřt s mašlí, kterou tradičně nechals, mlsný jezevčíku.

 

Na Štěpána fotografoval přítel Štěpán naše p. F. 77: pod mapou ztraceného světa jsme cestovali v napěněné vaně. Nalezené jistoty symbolizovala tvá mírová koexistence s andulákem Valtrrem, který si beze strachu před tvými tesáky hověl na tvé drsnosrsté hlavě. Ten snímek, zabavený u mnoha přátel při prohlídkách, vyjde brzy v tisku s titulkem Sladký život chartistů. Naše koupelna měla dvakrát dva metry i stou vanou. 

 

Hlavně jsme však pilně jezdili po Praze a po Čechách za podpisy. K termínu se jich sešlo neuvěřitelných 242 a režim stále ještě vánočnil. Duch rodící se Charty je zřetelně obtisknut i v tom, kolik významných jmen pod ní chybí přestože patřila a budou patřit čelným osobnostem občanské opozice. Tolerance se stala zákonem, byly respektovány důvody i nedůvody, tu absenci nikdy nikdo nikomu nevyčetl. Dva rozhodnuté jsme dokonce požádali, aby se zatím zdrželi. Mělo-li se přece jen rozpoutat tornado, byly holou nezbytností záložní přístavy.

 

Ve středu 29. prosince o půlnoci přejal od finalizátora zahraniční partii expeditor. Konečně jsme mohli dát vale bytu, v němž jsme se skrytě udili už od pondělka, opisujíce střídavě prohlášení i podpisové listiny. Ani dvojité turky už

nerozehnaly olověnou únavu, stěží jsem dojel domů. V posteli jsem objevil na seznamu i neexistujícího Jana Korandu, který se při opisu připletl na vzorovém lístku. Mrtvá duše musela být za každou cenu vyškrtnuta, aby nezpochybnila celý seznam. Dojel jsem k obydlí lidské vlaštovky, která měla ráno poponést poselství k adresátům v cizině a v zbudil ji odvážně telefonem, předstíraje opileckou návštěvu.

 

Když jsem se ve dvě vrátil, vzbudila se Zet a zjistila, že jsem jí vyškrtl. Na tom se dohodli poslední redaktoři v počestném úmyslu nenafukovat uměle počet signatářů příbuznými. Zet poprvé tvrdě uplatnila své právo na sebeurčení. Oblékl jsem se podruhé. U cíle jsem už byl při sobě natolik, abych neriskoval nově zavolání. Za trest jsem čekal v autě do otevření domu. Pak konečně Zet nahradila stínového Korandu a obnovila magickou číslovku 242. 

 

Týž den došlo dalších dvě stě podpisů a chystala se druhá listina. Podpisy studujících jsme se rozhodli deponovat, aby si nezmařili životní start. Režim už zřejmě silvestroval - brzy měl dostat kocovinu. Nový rok jsme vítali u nás doma.

 

Havlovi přispěli bramborovým salátem, Marta Kubišová pečení, Zet klobáskami, nestárnoucí přestože v Čechách služebně nejstarší překladatel Shakespeara Zdeněk Urbánek mladou krasavicí Markou. Nestydatě ses jí válel po klíně vilný jezevčíku, a přivracel naše myšlenky od starostí k radostem života. K půlnoci přišel zdola překvapivě gratulovat nový švýcarský velvyslanec, pan Walter Jaeggi s chotí. Neměl nejmenší tušení jak jsme vzrušení a co vlastně

vítáme. Úderem zvonů z Víta se počínal čas Charty.

 

K ránu jsme tančili. Poslední tango na Hradčanech.