Moderní-Dějiny.cz

Vzpomínky na normalizaci - rozhovor s Danou Němcovou a Petrem Placákem

Publikováno: 19.7.2013, Aktualizováno: 29.7.2013 08:55
Autor: (red)

Přepis besedy s Danou Němcovou a Petrem Placákem, která byla součástí studentské minikonference v Chomutově v listopadu 2012. Tématem rozhovoru byly vzpomínky na školní léta a život v časech normalizace. Debatu moderoval Josef Märc.

Vzpomínky na normalizaci - rozhovor s Danou Němcovou a Petrem Placákem

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF
a státního rozpočtu ČR.

 
Dana Němcová (D. N.): Co jsem zarazila panu řediteli, aby neprozradil, vlastně aby prozradil - gramaticky správně - před takovým tři čtvrtě stoletím jsem sedávala tady někde v těch lavicích a tento „gympl“, jak jsme tehdy nazývali tuhle boudu, jsem absolvovala od sekundy do oktávy. Nastoupila jsem tu v pětačtyřicátém roce a maturovala jsem v dvaapadesátém roce. Takže mě se s tímto místem pojí mnoho vzpomínek a co se přímo gymnázia týče, tak vesměs příjemných a vlídných. Takže Vám přeji, aby se Vám tady dobře žilo, aby jste tady měli dobrý sbor těch, kteří vás mají připravit do života. Jinak si myslím, že budete mít spoustu dotazů, protože já nerada povídám jen tak. Vždycky když vidím, že někoho něco zajímá, tak se chytím. Jinak jsem už vlastně všechno zapomněla a mám na to nárok. Tak mějme hezké odpoledne!
 
Petr Placák (P. P.): Já to mám stejně jako Dana, že nerad mluvím, když nejsem dotázán.
 
D. N.: Ale jak už začne, tak pak mluví hodně.
 
P. P.: A když jsem byl dotázán, tak jsem většinou mlčel. Takže jsem se narodil, to je jasné. 
 
D. N.: Dost zjevné.
 
P. P.: V šedesátém čtvrtém roce v Praze. A když mi byly čtyři roky tak, takový určující zážitek byly ruské tanky. V té době jsem se utvrzoval v lásce k socialistické vlasti. Ta láska neustále rostla a rostla, až jsem se setkal s lidmi podobného založení a podobné intenzity lásky. Na školu jsem nemohl, což mi vůbec nevadilo, protože jsem si říkal, že prostě studovat za komunismu by mě ani moc nebavilo.  Ale vyučil jsem se mechanikem a do dneška nevím čeho. Potom jsem si udělal maturitu. Pak jsem se hlásil na ČVUT na jaderné stroje a zařízení, kam bylo nejjednodušší se dostat, s tím, že tam nebudu chodit, a že budu mít rok volno. Jenže bohužel estébáci se toho brzo domákli, takže mé studium sotva začalo, bylo ukončeno. Ještě jsem byl teda Státní bezpečností vyslýchán, jestli si nechci sestrojit atomovou pumu, když jsem se přihlásil na tento obor. Tu komunistickou éru jsem pak doklepal při různých dělnických povoláních, jako byl noční hlídač, topič a tak dále. Což ale byly naprosto senzační povolání, protože tam člověk jenom jednou za čas udělal nějaký úkon a celou zbylou dobu jsem si mohl číst a dělat si vlastní věci. Bohužel kotelny už jsou dneska automatizované, jinak bych topil do dneška. Naprosto ideální zaměstnání. 
 
D. N.: Taky v dobré společnosti.
 
P. P.: A v dobré společnosti samozřejmě. Po listopadu jsem si bláhově řekl, že bych mohl vystudovat historii, což jsem teda vystudoval, ale vůbec na to nevzpomínám s nějakou láskou a úctou. Celou tu dobu od listopadu se snažím být na volné noze - nebýt zaměstnaný. Což se mi s výjimkou dvou let dosud dařilo, i když je to teda čím dál, tím těžší. No a to je asi tak vše. Takže se ptejte, na cokoliv.
 
Josef Märc (J. M.): Děkujeme za úvodní slovo, my jsme se na Vás trošku připravili.  Napadlo nás, že byste se možná v první vzpomínce mohli vrátit do školy. Jaké to bylo ve škole? U Vás paní Němcová, to klidně může být tato škola. Petr si může vybrat z těch škol, které navštívil.
 
D. N.: Musím říct, že jsme se sem vrátili po válce. Narodila jsem se v Mostě, a krátce po mém narození se rodiče přestěhovali do Chomutova, kde otec pracoval ve školství. Válku jsme vesměs prožili v Novém Městě nad Metují. Pak mého tatínka ministerstvo školství vyzvalo, aby šel budovat československé školství sem, do Chomutova. Byl okresní školní inspektor, který tady budoval.  My jsme s maminkou přijely, abych mohla nastoupit do školy. Bydleli jsme kousek tady, přes takovej plácek, který už je zastavěný. Já jsem chodila do školy přes plot. Kvitovala jsem, že už tam není křoví, které bývalo až k té brance a ta branka bývala zamčená. Takže vždycky přes plot, nejprve aktovka, pak já. Ty roky do čtyřicátého sedmého roku (prakticky čtyřicátého osmého) byly takové normální. Na mě samozřejmě působilo i zdejší prostředí, a to dost tristně, protože jsem byla od září pětačtyřicátého roku svědkem dozvuků divokého odsunu Němců ze zdejších končin. Vím, že se můj otec se angažoval v případu jednoho sociálnědemokratického německého státního příslušníka, který měl být odsunut a chystal se spáchat sebevraždu. On mu pak ten antifašismus dosvědčoval. Nebylo to pěkné a přišli sem lidé, kteří ke kraji neměli přímý vztah a pocit zodpovědnosti. Byli to lidé, kteří šli za příležitostí, a často za příležitostí materiální, abych to řekla zdvořile a slušně. My jsme jim říkali „rabovací gardy“. Nebyli to lidé, kteří by byli trpěli fašismem nějak enormně, ale takoví, kteří se sami pasovali na mstitele a podle toho se chovali. Na mě to působilo značně depresivně, a ta první léta byla poznamenána tím, že tady šel člověk po ulici, viděl viset bílý hadr z okna, což znamenalo, že může do bytu kdokoliv kdykoliv vstoupit, ale stále ještě je obýván těmi, které tu nechceme. Těmi, kteří budou posléze odsunuti. V osmačtyřicátém roce se měnila atmosféra. Cítila jsem to hlavně u svých rodičů. Tady na škole jsme to tak moc nepociťovali, protože profesoři, kteří sem přišli, byli mladí a opravdu nadšenci, kteří své poslání brali vážně. A musím říct, že z některých jsme samozřejmě měli vítr.  Zejména z paní profesorky latiny, ale jinak to bylo výborné. Co si vzpomínám, tak celá léta byl našim třídním profesor matematiky. Typické je, že jsme mu říkali táta. Musím říct, že vždycky, aby mi mohl dát nějakou známku, abych prošla, to pro něj bylo větší starostí než pro mě. Pro mě začala být matematika starostí až jednapadesátém roce, kdy vyšlo najevo, že ač jsme klasická větev - tedy latiníci, budeme povinně maturovat z matiky. A pak mě to musel naučit jeden starší kolega, protože náš táta byl tak hodný, a celý život pracoval ve statistickém úřadu, že neměl naprosto žádné didaktické předpoklady.  Ale užili jsme si s ním všechno možné, bylo to opravdu príma. Když třeba zjistil, že nožem poškozujeme stoly, protože jsme hráli takovou hru, tak nám nechal instalovat dozadu stůl, abychom mohli hrát a nepoškozovali ostatní zařízení. Měli jsme tady pana profesora na angličtinu, z těch trosek angličtiny, které si ještě vybavuju, žiju dodnes. Byl velmi pečlivý a taky nás hodně uváděl do literatury. O toho jsme bohužel ještě během konce studií přišli, protože v padesátých letech byl zavřený. Nádherné bylo zdůvodnění, které se nám oficiálně dostalo: prý šířil amerického brouka – mandelinku. Tady na těch polích, která nebyla dostatečně obhospodařovávána. Ale to nám přišlo dost směšné, protože pan profesor Jirza by na brouka nešáhl. Ani na chcíplýho, natožpak na nějakou mandelinku bramborovou. On byl totiž synovcem Petra Zenkla, což byl státní nepřítel, a tak to chudák odnesl. Vzpomínám na pana profesora Puchmajera, který nás měl na češtinu, a největší zalíbení měl ve staré češtině, takže bylo velmi snadné ho ochočit, když se člověk naučil tu pasáž, o které věděl, že na ní lpí, tak pak už mohl psát kompozice během přestávky a všechno bylo fajn. Pak se mi vybavuje pan profesor na dějepis, myslím, že se jenoval Vacek. Pan profesor Jirsa, který měl u nás chemii. Pan profesor Bárta, takový nesmírně jemný... Když jsem přicházela do školy, tak zde ještě působil pan ředitel Musil, který byl takový klasický, jak to znáte z filmů pro pamětníky. Naprosto ušlechtilý. V tom osmašedesátém už šel samozřejmě do důchodu. V tom dvaapadesátém jsem tady skončila maturitou. Na vysokou to rok nešlo, takže jsem si rok zahrála na paní učitelku tady v Jirkově, byť tu pedagogickou průpravu jsem taky žádnou neměla. Pojala jsem to podle Komenského. Vyfasovala jsem druhou třídu -  to vidíte, jak málo tu v té době bylo kvalifikovaných kantorů - , a měli jsme takovou školu hrou. Myslím, že jsme si to užívali jak já, tak děti. Byla to docela sranda. Říkala jsem Petrovi, že jsem těch šest kilometrů dojížděla do Jirkova. Jednou mi ujel autobus, a tak jsem šla na autostop, tady nahoru na kopec, a jediné, co se mi podařilo zavčas stopnout, byla taková ta leita.  Já nevím, jestli víte, co to je, lidově se tomu říká hovnocuc. Ten vůz, co vysává kanály. Dneska už by to byla starožitnost. Ale byl to pěkný rok. Během toho roku jsem si všechno potřebné zjistila a dostala jsem se na filosofickou fakultu, na katedru psychologie, kterou jsem zdárně ukončila někdy v osmapadesátém roce. V šestapadesátém se mi narodila první dcera, v sedmapadesátém druhá dcera. A třetí se mnou promovala. Teda ještě v bříšku. Na školu mám dobré vzpomínky... Pak už následovala jenom škola života.Tak teď ty, tvoje krásný školní léta a vzpomínky:
 
P. P.: Musím přemýšlet, jestli vůbec nějaké vzpomínky jsou.
 
D. N.: Lovíš, lovíš? On je to básník, tak možná, že si něco vymyslí.
 
P. P.: Tak ze základní školy, to fakt nevím.
 
D. N.: To už je dávno viď? Co mám říkat já?
 
P. P.: Tak samozřejmě byly nějaké takové legrace. Každopádně mě vždycky ohromě šla čeština a ruština. Samozřejmě, že jsem to měl vždycky za tři. Dneska se češtinou živím, ale dodneška mi dělá potíže. Potom jsem vystudoval dějepis a to jsem měl pravidelně za čtyři z dějepisu. Ale musím říct, že z matiky a z fyziky jsem měl vždycky za jedna, to jsem neměl problém. Všecky humanitní předměty mě vždycky rozčilovaly. Proto se jim dneska věnuju. Já jsem fakt školu neměl v lásce nikdy a vlastně ani nevím, co bych o tom řekl. To ale nechci tady kazit studenty nebo mládež. Každý to má jinak. To se nesmí zobecňovat. 
J. M.: Petr Placák to, co si myslel o svých učitelkách, vždycky napsal ve svých knížkách. Například ve Fízlovi je věta, že komunistický učitel je horší než bachař. To já svým studentům vždycky říkám a oni mi to nevěří.
 
P. P.: Protože ten bachař dělá bububu a učitelka se tváří mile. Bachař vám do hlavy nic nevtloukne. Žádný nesmysl. Narozdíl od učitelky... To je jasný. Ale dneska už je to jinak.
 
J. M.: Dneska už i ten bachař.
 
P. P.: Dneska už i ten bachař promlouvá do duše.
 
J. M.: Vy jste se paní Němcová dostala ke vzpomínání na severní Čechy. Myslím, že jste se sem pak vracela? Nebo nevím, jestli Petr Placák dojížděl do těch Chomutovských skupin? Jaké to pro Vás bylo, přijet do Chomutova na konci sedmdesátých nebo v osmdesátých let?
 
D. N.: Já jsem sem jezdila vlastně pořád, protože jsem tu měla oba dva rodiče, kteří tu zůstali a které jsem navštěvovala. Jako jedináček jsem byla stále žádáná. Ale když jsem jela na Vísku, tak jsem jim to utajila. Mám pocit, že rodiče by se byli trochu zděsili, kdyby věděli předem o tom, že s těmi vlasatými mládenci a dobrou muzikou jsem tam vystavena policejnímu zákroku. To jsem jezdila inkognito. Chomutovu jsem se vyhnula obloukem.
 
P. P.: Já jsem už Vísku nezažil, protože jsem chodil na základní školu,  to jsem si hrál s kačerem někde. Ne! V té době jsem chodil na třešně do Klášterky! Ale nicméně Vísku jsem zažil zprostředkovaně přes svého o šest let staršího bratra, který tam jezdil a patřil k okruhu pražských mániček.
 
D. N.: Já tam pořád vidím Honzu.
 
P. P.: Nás si lidi pořád pletou.
D. N.: Já už si Vás nepletu. Ale v té vzpomínce vím, že tam bylo oplacákováno.
 
P. P.: Třeba Pavel Brázda, náš společný kamarád, portrétista, když jdu po ulici, tak mi řekne: Nazdar Honzo, budeš zítra ve Ztichlý klice? Já mu řeknu: Nazdar, ale já jsem Petr. A on řekne: Ježišmarja, jak jsem si Vás moh splíst?. Zítra ho potkám znovu a on zase: Nazdar Honzo! Přitom dělá portréty. On je trošku blázen… Kde jsme to skončili? Jo, u Nové Vísky. Bratr tam jezdil a přes něj jsem dostal k undergroundu. Jako každý jsem psal v pubertě básničky. A brácha je vzal, aniž by mě o tom řekl, a odnesl je Egonu Bondymu, což byl takový guru undergroundu. Můžu to tak říct, ne? 
 
D. N.: No můžeš klidně
 
P. P.: A on mi vzkázal, abych za ním přišel, a mě bylo v té době asi patnáct, nebo šestnáct, a tak jsem si říkal, šmankote, co ten dědek chce po mě. Tak jsem tam nakonec šel, šel jsem tam tak opatrně, jestli to není náhodou pedofil, nebo něco takového. Ukázalo se, že to pedofil není. Ale Bondy byl jedinečný v tom, že neměl žádné generační nebo jakékoliv jiné předsudky a k tomu šestnáctiletému výrostkovi přistupoval jako k partneru do diskuse. No a právě přes Bondyho jsem se seznámil s těma dalšíma lidma nejmladší undergroundové generace jako je Jáchym Topol, Vít Kremlička, J. H. Krchovský atd. Ale Novou Vísku už jsme teda nezažili. Já jsem teda zažil ještě Řepčice, kde jsme ještě zkoušeli s Plastikama. Já jsem je tam vždycky mučil, když jsem hrál bednu od whisky a oni vždycky lezli oknem.
 
D. N.: Proto je museli zbourat.
 
J. M.: Když jsme se dostali k sedmdesátým letům zajímalo by nás, jak jste se dostali k Chartě a jak jste se dostali do kontaktu třeba s Jirousem a s Václavem Havlem. Pamatujete si třeba na první setkání?
 
D. N.: My jsme neuvažovali to tom, že to všechno vstoupí do historie. Ale je fakt, že Vaška Havla jsem znala už od šedesátých let, protože s mým manželem dělali časopis Tvář, o kterém jste možná slyšeli. Byl to takový pokus. Vyšel dvakrát. Vycházelo to vždycky určitou dobu, než to cenzura zrušila, protože tam byly originální zatím ineditní příspěvky takových všelijakých z hlediska socialismu podezřelých individuí a pak překlady. Mělo to ambici zaplnit bílou mapu překladatelského impéria, jak obrazně říkali. Pracoval tam Václav Havel i Jiří Němec a další samozřejmě: Bohouš Doležal, Lopatka, Zbyněk Hejda a tak dále. A Jirous, toho jsme poznali pro zájem o ne zcela všední umělecké projevy a kruhy. Potom na začátku sedmdesátých let přes Jirouse celou tu plastickou havěť.  Všechny ty průšvihy, které s nimi byly jsem s nima vlastně sdílela. Přes proces, který byl z části těch androšů v Přešticích, tak v Praze. Tak přes ty procesy, které asi byly míněny jako monstrprocesy aby asi zastrašily mladé lidi. Tak jsme se sešli na chodbách soudu, kam nás jako veřejnost nepustili. Nicméně jsme se domluvili, že už toho zamlčování, přetvářky, porušování lidských práv, ke kterým se režim zavázal, bylo dost, a že jako občani se proti tomu budeme stavět veřejně. Docela bylo úspěšné, že ty procesy nedopadly nějakýma velkýma pálkama.  Ale počet zavřených, to jak se režim rozmách, to bylo obrovský. To bylo přes dvacet lidí. Pak odsoudili tři v Plzni a čtyři v Praze. Ale z těch dvoudenních diskusí v soudní budově v Karmelické se vlastně propojily na sobě do té doby víceméně nezávislé  okruhy lidí, kteří přemýšleli, co s tou nastalou situací, která vedla k takové kulturní a morální devastaci národa. Z toho potom v určitém okruhu vznikl text Charty 77 a všechno to další, co se dělo. Tatínek Petrův byl taky slavný lékař, chirurg, kardiolog, který první realizoval mimotělní oběh při srdeční operaci pokud si vzpomínám.
 
P. P.: Myslím, že byl druhý.
 
D. N.: Neupírej mu to. Možná, že byl první v českých zemích. Dejme tomu. Ale my jsme také důležití. Ale každopádně to byl bezvadný člověk. A to už je další kapitola. 
 
P. P.: Já, když jsi vzpomněla otce, jsem se vlastně k Chartě přimotal tak, nebo vlastně k STB. No vlastně to jsou spojité nádoby.
 
D. N.: STB se k tobě se přimotalo.
 
P. P.: Otec 17. listopadu 1939 šel na poslední rigorózní zkoušku z medicíny a to už byl Albertov obsazený německými vojáky. Nicméně oni mu uznali, že už je teda hotovej a dělal pak sekundárního lékaře na Vinohradech. Ve čtyřicátým pátým se pokusil odejít za hranice, to se mu teda nepodařilo. Ve čtyřiačtyřiceti byl v létě u přátel v Hlinsku a tam zaslechli vysílání povstalecké vysílačky z Banské Bystrice. A tak se rozhodl, že přejde moravsko–slovenské hranice, který byly dost střežené, ale povedlo se mu to s nějakýma pašerákama. To byla taky skvělá historka. On vydal paměti, které napsal a já jsem je potom vydal po listopadu. Za války byl v horách a léčil raněné. Doma mu pak zůstaly dvě pistole, jako památeční, které měly provrtanou hlaveň, aby se z nich nedalo střílet. A jak jsem byl v tom učení, tak jsem je tajně vzal, odnes jsem je do učňáku, že je opravím, aby se z nich dalo střílet. Pro všechny případy. Člověk nikdy neví, že. V tu dobu zrovna někdo zastřelil pumpaře v Praze, a někdo to prostě udal a najednou pro mě přijela kriminálka a vzali mě k výslechu a tam říkaj: Kde máš tu devítku?. Já jsem vůbec nevěděl, o čem mluví, tak jsem se zeptal: Myslíte základní devítiletou školu?, a už jsem měl facku. No nicméně mě vzali na učňák a udělali mi prohlídku ve skříňce a přitom mi vzali nějaké texty, což byla hrozná legrace, protože, tam byly takové existenciální básničky. Vzpomínám si na jednu. Byla o tom, jak všude za komunismu visely plakáty s takovýma těma údernicema, na ulicích. Takové ty komunistický ženy. Báseň byla o tom, že ty ženy obživnou a masturbují za pomoci kukuřičných klasů, protože většinou to byly jezeďačky. Takže té mordpartě se dostaly do rukou tyhlety básničky a oni nelenili a předali to Státní bezpečnosti. Ta potom samozřejmě skočila. Otec byl zrovna mluvčí Charty. Estébáci si mysleli, že mu dají nedovolené ozbrojování, ale ono ani v tom normalizačním systému nešlo úplně všechno. Nakonec to skončilo u nějaké přestupkové komise na národním výboru, kde když otec pateticky promluvil, že bojoval za války a teď by za to měl dostávat nějaký trest. Byla tam nějaká přísedící soudružka komunistka, která se z toho rozplakala. Skončilo to nejnižší možnou pořádkovou pokutou, což bylo sto korun. Takhle jsem se přimotal k Chartě, skrz pistole. 
 
D: N: A dostal si ty básničky zpátky?
 
P. P: Nedostal. A ty pistole jsou teda taky v čudu. To mě mrzí víc. A potom byla ještě legrace, byla to taková dohra. Já jsem potom měl své první literární čtení v Bartolomějské číslo 7, kde sídlila centrála estébé, protože estébáci brali k výslechu rodiče mých kamarádů a dávali jim to číst. Aby věděli. Tenkrát jsem se hodně kamarádil s Pavlem Reisenauerem, který kreslí do Respektu. Pro jeho otce do práce přijeli estébáci, odvezli ho na Barťák , dali mu to číst. Říkali mu, že jsme slavili Hitlerovy narozeniny v lomu na Americe a že jsme homosexuálové, a můj otec, když tohle zjistil, že se chtěl oběsit. Vykládali mu takovýhle věci. Chudák pan Reisenauer.
 
D: N.: A on jim to věřil?
 
P. P.: Myslím, že tu homosexualitu jim věřil. Byl potom překvapený, když se Pavel oženil. My jsme si užili i spoustu legrace.
D. N.: Já mám dojem, jako by ta legrace byla převážně. 
 
P. P.: No převážně. Já si vzpomínám jenom na legrace, které jsme prožívali. Vzpomínáš si na něco jiného?
 
D. N.: Samá sranda. Ach jo. Studenti, ptejte se nás....Vypadají, že jsou tu z donucení.
 
J. M.: Oni už dnes nemají žádnou legraci.
 
D. N.: Můžou cokoliv, nemají vůči čemu se vymezit. To musí být svým způsobem strašně namáhavé.
 
Studentka: Já mám dotaz. Pane Placáku, mě by strašně zajímalo, když jsem si četla tady ten handout, tak jste tam uvedl, že jste se strašně opil z Habany v pátý třídě, když Vám bylo deset let. Zajímalo by mě kde jste se k ní v té době dostal a co na to řekli vaši rodiče? Třeba druhý den, jestli jste měl kocovinu. Poněvadž jste předtím říkal, že na základní škole jste neměl žádný zážitek...
 
P. P.: To je taková marginálie. Na to jsem zapomněl. Kocovinu jsem neměl, protože mě vypumpovali žaludek. Druhý den jsem se úplně vznášel. Otec mého kamaráda jezdil stavět do Havany a do Mexika a vozil ty karibské rumy.  My jsme je u nich tajně upíjeli a potom jsme to vždycky dolívali vodou. Divím se, že to nepoznal. Asi to ani nepil. Pili jsme to my. Nicméně jsem to tenkrát přepískl a opravdu jsem byl jak cep. Což vím samozřejmě jenom z vyprávění. Kamarádi mě odtáhli domů, položili mě před dveře, zazvonili a utekli domů. Klasika. Vylezla máma, spráskla ruce a: Petříčku, co se ti stalo? Za chvíli za ní přilezl zkušený brácha a říkal: Ten je vožralej, jak brok. Byla to strašná ostuda, protože máma dělala v nemocnici, kam mě odnesli, takže si o tom povídala celá nemocnice. 
 
D. N.: Dneska to je komfortnější. Mému synovi telefonovali asi v jednu hodinu v noci policajti, že si má přijít pro syna, protože mu naměřili dvě piva a je mu teprve sedmnáct. Tak Ondra říkal: „Tak jsem ho tam i s tím kamarádem nechal ještě další tři hodiny vysmahnout a pak jsem teprv pro ně jel.“
 
P. P.: Nicméně alkoholik se ze mě nestal.
 
Studentka: A chutnalo Vám to vůbec?
 
P. P.: Víte, že nevím. Ale připadali jsme si, že když pijeme rum, že to je dobrý.
 
Studentka: V desíti?
 
P. P.: Ne, to bylo asi v šesté třídě. To je kolik? Jedenáct, ne?
 
Studentka: Hm, tak to je podstatná změna.
 
D. N.: Já jsem dostala jednou krásnou flašku Morgana.
P. P.: To mám rád.
 
D. N.: Já to mám taky ráda. Já jsem si jí tak šetřila, že když jsem jí pak konečně slavnostně otevřela, tak v ní byl čaj.
 
Studentka: Chtěla bych se zeptat paní Němcové. Vím, že jste měla hodně dětí, a tak jsem se chtěla zeptat, jestli jste je k protikomunistické činnosti vedla od malinka. 
 
D. N.: Já jsem trochu nahluchlá, ale ptáte se na děti?
 
J. M.: Na děti, a jestli jste je vedla k protikomunistické činnosti.
 
D. N.: Oni se vedli sami. Myslím, že těch dětí bylo sedm, a to už byla docela slušná smečka. Kamarádili jsme se s dalšíma rodinama, kde bylo taky povícero dětí. Křesťanské rodiny a  rómské rodiny se zpravidla vyznačovaly tím, že to byly celé klany. A ještě jsme na sebe nabalovali další a další přátele, takže, mým dětem to nepřišlo vůbec jako něco divného a nebylo potřeba je nějak ideologicky preparovat. To oni byli zvyklí od malička uvažovat docela samostatně a poznat, jestli někdo lže, nebo jestli to myslí vážně, nebo jestli je to dobře či špatně.  Byli dost samostatní myšlenkově, což jim zůstalo. 
 
P. P.: Můžu potvrdit.
 
D.N.: Děti byly parťáci. A tyhle všelijaký vlasatý potvory, to byly jak mí, tak jejich kamarádi. Když jsem někam táhla šly děti se mnou. A když děti někam šly, tak mě pozvaly taky. Ale třeba ty věkové problémy, jak jsi říkal s Bondym jsme nepociťovali. Myšlenkový základ, přesvědčení a zaměření, to bylo takové nějaké pronikavé. Pronikalo to různými vrstvami a měli jsme takový pocit nejen s dětma, ale se všemi přáteli v tom společenství. Později společenství Charty a těch chráněnců Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Takový pocit sounáležitosti. Byla to opravdu, jak psal Benda, paralelní polis, to znamená společenství, které žilo paralelně k tomu, co se zjevně neprojevovalo. Ale nicméně ono i tam probublávalo leccos v malých skupinách, který nebyly propojené. To se všechno vyjevilo a propojilo až ke konci. S dětma to bylo fajn. Na školu šly až po devadesátém. Jedna moje dcera promovala v padesáti, ale to nevadí. Vyrovnali se s tím svým způsobem všichni. Dobře, aktivně.
 
P. P: Já bych neřekl, že Dana měla jenom sedm dětí. Ona jich měla mnohem víc, protože kdykoliv člověk do Ječný přišel, tak jich tam bylo minimálně dvacet. To byl otevřený byt, kam mohl přijít kdokoliv, kdykoliv. Byli tam občas i nezvaní návštěvníci - myslím fízlové.
 
D. N.: Ti zas vypadli, když udělali domovní prohlídku.
 
P. P.: Ti zas vypadli, zatímco my jsme tam tábořili třeba týden. Já si pamatuju, jak jsem vždycky Němcovy terorizoval předčítáním svých juvenilních textů. Nakonec z toho už lezli po zdi všichni. 
 
D: N.: Dobrý, dobrý.
 
P. P.: My jsme spíš ovlivňovali rodiče, teď mě tak napadá. Protože můj otec, ten byl ze staré školy. To byl takový slušňák. V uvozovkách a ..
 
D. N.: Slušňák a humanista.
 
P. P.: To je možná nejhorší kombinace. A vždycky se trošku díval skrz prsty na ty naše kamarády, na ty podivné existence. Skončilo to tak, že chodil s náma, s těma vlasatcema do hospody a přestal se stýkat s kamarády ze svých dřívějších dob. Dodnes si myslím, že si to užíval, že byl spokojený.
 
Studentka: Chtěla jsem se zeptat paní Němcové: Dostaly se nějaké vaše děti do styku nebo do konfliktu s tehdejším režimem? 
D. N.: Chacha. Pravidelně. Při domovních prohlídkách. Například, klasika - já to teda vždycky povídám, ale je to docela hezký příklad, jak se moje děti k tomu stavěly. To bylo v sedmdesátém sedmém. To jsem ještě směla jako psycholožka po večerech působit v poradně pro vysokoškoláky. Vezl mě tam Sváťa Karásek. Ty hodiny poradentství byly večer. Sotva jsme vypadli, přišla horda estébáků shánět tentokrát nikoli mě, ale Karáska. Děti jim říkaly, že tam není, nicméně oni je převálcovali, proletěli celý ten náš veliký byt a když odcházeli a poslední stál mezi dveřma, tak vtipná Pavla otevřela v předsíni skříň ve zdi a pravila: Karásku už můžeš vylézt, už jsou pryč. Všichni se vrátili a děti se jim vysmály. Takže k tomu měly takový přístup.  David třeba v době, kdy jsem seděla za VONS, tak jel držet hladovku s Polákama do Polska, tak odtamtud ho přivezli v klepetech. Hodili do cépezetky [cela předběžného zadržení], ostřihali mu jeho krásné dlouhé vlasy. Natrhl mu tam ucho nějaký údajně blázen, kterého mu dali do cely... A tak dále a tak dále. Šel se mnou v devětaosmdesátém položit kytičku na památku Palacha, taky ho zavřeli. Všichni měli mnoho přímých kontaktů. Samozřejmě nejen při těch domovních prohlídkách, ale i na výslechy byli zváni. Moje nejstarší dcera Markéta chodila na domácí semináře k Juliovi Tominovi. Domácí semináře, to byla taková vzdělávací samoobsluha pro tu spoustu našich vyrůstajících dětí, které neměly možnost studovat vysokou. Tam je vždycky vybrali policajti, nechali je dva dny sedět v takzvaných cépezetkách- celách předběžnýho zadržení. Markéta dva roky neměla žádnou dovolenou, jelikož vždycky ty dva dny, které proseděla si vždycky z dovolené musela upsat. Nicméně, dokud Tominovi neemigrovali, chodila věrně. Semináře byly i u nás. A všechno možné se dělo. Pořád ta společenská samoobsluha a všechno, když jsme nerezignovali a nenechali se převálcovat toho bylo opravdu hodně a teď obdivuju, že se vynořují stále další a další věci, které si člověk tenkrát v tom šrumu ani neuvědomoval. Byl to takový červotoč, nebo takové kapání na ten monolit, který se opravdu nemohl než rozdrobit.
 
P. P.: Byli jsme holt dobří, co se dá dělat.
 
D. N.: Byli jsme dobří. A ti mladí byli bezvadní. Ti byli patřičně radikální. U nás se ještě pořád trošičku přechovávalo jakési slušňáctví, že se celá Charta tvářila jako legální počin. Jako, že se obracíme - my občani, kteří do toho máme co mluvit, tak tady to máte a je to pravda. No samozřejmě, že jsme za to dostali akorát přes držku, ale taky jsme to považovali za důležité. Ale fakt je, že nebýt toho a deštníku Charty, tak by to ty ostatní sazeničky možná měly těžší.
 
P. P.: No jasně, vy jste nám prošlapali cestu. To bezpochyby.
 
D. N.: Že jo. Bylo to prima.
 
P. P.: Tady jenom na vysvětlenou. Mě vždycky přišla předvolánka na StB a otec to okamžitě začal řešit. Mě to bylo úplně šumafuk. Prostě jsem to zahodil. Ale otec byl ze staré školy - úřad je úřad. A i když je to zločiný úřad, tak se s tím musí něco dělat.  A to mě vždycky strašně rozčilovalo.
 
D. N.: Já jsem taky byla vždycky slušňák, který jim nikdy neřekl, ať jdou někam.
 
P. P.: No ale tak člověk nemusel říkat, ať jdou někam, ale třeba je ignorovat.
 
D. N.: A myslet si svý.
 
Student: Každý říká, že ta doba byla strašná a že by v ní nikdo nechtěl žít. Ale mě by zajímalo, jestli vy konkrétně, protože jste to zažili a máte vzpomínky, jestli byste chtěli být v naší kůži a narodit se až potom a neprožít to?
D. N.: Já beru obojí. I to co bylo i to co máte teď před sebou. Protože si myslím, že to je spravedlivé. Že každý má naloženo něco a záleží na něm, jak se s tím vyrovná, jak se s tím popere. Já si kolikrát myslím, že dneska to mají mladí lidi těžší. My jsme přeci jenom měli jasnější linie. A co bylo bílé - když si dal člověk práci - tak nemuselo být až zas tak ušmudlaný a co bylo černé, to bylo dost zřetelné. Kdyby nám to nedávali takovým šíleným způsobem sežrat, kdyby u toho tak neničili lidskou důstojnost a všechny kulturní potřeby, kdyby bývali nechali muzikanty hrát muziku, tak jak jí slyšeli a jak jí chtěli, nemuseli být takové skandály.
 
P. P.: Nebyli by Plastici.
 
D. N.: Plastici by nebyli to, co jsou. To z toho udělali oni. Když publikovali nadávky na Chartu sotva jsme ji odeslali, to byla báječná služba, protože my bychom si nikdy nebyli takovou publicitu schopni zasloužit. Dneska máte otevřené možnosti. Dneska je toho strašně moc na vybranou. Mluvili jsme o tom, že je taková přemíra informací, že se s tím člověk může zahlušit, zahltit. A pak je volba mnohem těžší. Stává se mnohem méně zřetelnější. Jestli vůbec jsou nějaké vzory. Nějaké ideály. Něco, k čemu byste se vztahovali. My jsme třeba opravdu studovali, četli i v dospělosti a s těma mladýma lidma jsme byli a hodně jsme s nimi mluvili. Jestli se smažíte ve vlastní šťávě? Já teda miluju a mám spoustu mladých kamarádů, kteří pracují v nevládním sektoru. A jsou prostě jedineční. Mladí lidi, hrozně moc doufám, že se rozkoukají, uvidí, a že se chytí toho dobrého. Ale vím, že to máte někdy složitější, než jsme to měli my. Ale stejně bych to... Já nevím, to už by bylo asi únavný, brát to znovu...
 
P. P.: Ta doba před listopadem měla každopádně klad v tom, že člověk mohl napsat sebevětší blbost a věci se daly hned do pohybu. Dneska můžete napsat sebelepší text a nikdo si toho nevšimne. Že jo?
 
D: N.: No, já nevím...
 
P. P.: No tak zhruba.
 
D. N.: To je nějaké moc pesimistické. Ty bys to vydal. Ty bys to poznal a vyšlo by to v těch tvých novinách. Nebo byste to postupně shromáždili do nějakého sborníku. Já myslím, že se dobré věci prosadí. 
 
P. P.: Samozřejmě, že jsem optimista. Mám rád pohádky, kde zvítězí dobro nad zlem. Ale ty dobré věci se prosadí, když se naakumulujou- to vypadá jako nějaký marxistický zákon...
 
D. N.: Změna kvantity v kvalitu jo.
 
P. P.: ...ono jich musí být aspoň sto tisíc nebo milion a potom to má nějaký výsledek. Zatímco za bolševika člověk stačil napsat jednu řádku a už šel. Hned to mělo váhu.
 
D. N.: Je fakt, že když je něco vzácná bylina, tak ji prostě vyhledáváš. Když je to něco, co vidíš všude, tak je pravda, že kdybys to viděl v nějakém jiném kontextu, tak tě to upoutá a okouzlí. Když toho je přehršel, tak to třeba přehlédneš. To je pravda. Ale není nic proti tomu, aby bylo hezkých věcí tak moc. I když třeba některé nebudou hned publikované.
 
Studentka: Mluvil jste o tom, že jste mohl napsat cokoliv a vyšlo to na povrch. To přeci bylo i o tom, že to bylo zakázané. Přece jste nemohl myšlenkově prosazovat cokoliv, jako je to dnes. Nebo se pletu?
 
P. P.: No mohl, ale musela jste počítat s tím, že dostanete přes hubu. Já jsem to myslel tím, že doba před listopadem vám dodávala na vážnosti. Mohla jste napsat jakoukoliv koninu, úplný nesmysl, a ten komunista po vás hned skočil. Ty texty najednou dostávaly zcela zvláštní kvalitu. Můj největší literární počin, i když dneska, když se to čte, tak je to úplná fantasmagorie, který díky geniální intuici Státní bezpečnosti, která si myslela, že se to bude dát použít k diskreditaci opozice, tak to nechali přetisknout v Rudém právu. A to byla úžasná věc, protože hned vedle prohlášení nějakých dojiček brigád socialistické práce najednou byl text, kde se vyhlašovala obnova českého království atak dále. Tomu jsme se smáli ještě tři měsíce potom. To bylo něco tak úžasného, to už bohužel dneska prostě nejde. Už to asi nikdy nepřekonám.
 
D.N.: To už se nepovede.
 
Studentka: Když jste tak dlouho bojovali proti komunismu různými způsoby, tak jak jste se cítili po listopadu, když se to povedlo? 
 
D. N.: Jak ses cítil po listopadu? Já jsem se cítila stejně. Byla jsem v tom proudu, neměla jsem čas to nějak rozebírat. Tehdy nás to neslo. Za důležité jsem považovala mluvit s lidmi. Například mluvit na shromáždění středoškoláků na Staroměstském náměstí z takového valníku. Chodit za lidmi na fakulty, mluvit s nimi. Jezdit ven, mimochodem tady v Chomutově jsem byla s Vaškem Havlem taky, někdy v devadesátým roce, a leckde jinde taky. Prostě věci se děly tak, že ta reflexe bude možná přicházet na stará kolena. Tenkrát jsme na to neměli čas.  Dělali jsme to, co jsme považovali v situaci za bezprostředně užitečné, potřebné a nutné.
 
P. P.: Většina lidí, kteří byli v disentu, se vrátili ke svým původním povoláním, které nemohli dělat za bolševika. Dana je vlastně vystudovaná psycholožka...
 
D.N.: Mě to vykoplo na dva a půl roku do parlamentu, ale to mi stačilo úplně. Pochopila jsem, že není žádná sranda dělat tuto práci. Že je hrozně laciné o každém politikovi říct, že je prostě tohleto a támhleto. Že mu jde o koryto. Opravdu, když to chcete dělat poctivě, tak je to věc opravdu náročná. Zejména ty první dva roky. Fakt je,  že jsme hlavně věděli, co nechceme. Takže pro mě byla naprostá rozkoš být účastna hlasování o zrušení vedoucí úlohy strany, protože tam ještě bylo spousty těch nevyměněných (my jsme tam byli kooptováni z OF) ... 
 
P. P.: A ty si pro to zvedla ruku?
 
D. N.: No zvedla, ale kdybys viděl ty komunisty, jak zvedali pacičky poslušně, tak jak byli zvyklí. To bylo rozkošné. Nebo náhradní vojenská služba, aby byla možná. Zastávali jsme se spousty kluků, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu, která byla povinná. A byla to totální oblbovačka, že jo. To vůbec nešlo prostě o nějakou službu vlasti. Vlast byla satelit támhle nějakého ruského medvěda... My jsme opravdu dřeli, my jsme se spolčili s jakýmsi holandským projektem, který nás vzdělával. Dal nás dohromady s různými poslanci. Byla to malá skupina, nicméně, když jsme se chtěli dozvědět, jak se ta politika dělá, tak pro nás byl tenhle „East-West Parliamentary Practice Project“. Tam jsme se učili, jak se dělají zákony, které jsou důležitější, jak se dělá rozpočet, jaké je to politikum. Co to vůbec politika je. Byli jsme v parlamentu do jedné, do dvou do noci a makali jsme a makali, protože šlo o to, nastoupit něco. Jenomže po těch dvou letech, kdy už se to vyhrotilo a pojalo stranicky, tak to potom jelo jinam a už ani tenhle projekt nefungoval.  Říkala jsem si, že moje místo je spíše mezi lidma, takže jsem vletěla do toho nevládního sektoru, který považuju za stejně důležitý. Občanská společnost prostě musí fungovat takhle.
 
Studentka: Já bych se Vás chtěla zeptat, tak na mě to působí, že jste vůbec neměli strach. V té době to přece muselo být dost nebezpečné. Měli jste strach nebo ne?
 
D. N.: Strach v tom smyslu, že když někdo zvonil ve čtyři hodiny v noci, tak jsem měla takový pocit, že mě kopl kůň do žaludku. Ale ten strach musí člověk překonat. Je to nepříjemné, je to jak když do něčeho šlápnete, je to prostě nechutné a oni se opravdu snažili nám to znepříjemňovat, jak mohli. I třeba co do toho, že člověk nesměl vykonávat svoje zaměstnání, že mu sebrali řidičák pokud ho měl, že mu nefungoval telefon - to byla porucha dlouhodobého charakteru, atd. atd.  ... A my jsme zase na tom svém občanství a na té občanské odpovědnosti za všechno špatné, co se dělo, cítili se být zodpovědní. Takže jsme jinak nemohli. Přesto že jsme se kolikrát báli a věděli jsme, že to bude blbý. Ale museli jsme do toho prostě jít, protože to byl takový nějaký vlak, ze kterého se nevystupovalo. 
 
P. P.: Nebojí se jenom blbec, že jo? Ale já teda trochu blbec jsem. Dělám si legraci. Každopádně horší podle mě bylo, když je člověk neviděl. To byla taková ta psychologická válka. Potom když už je člověk viděl, tak se uklidnil a už to bylo v pohodě. Protože věděl, na čem je a co bude následovat. 
 
D. N.: Chci říct, že mám takovou zkušenost, kdy jsem ty estébáky šíleně otrávila, při jednom výslechu, kdy se snažili mě zastrašovat a říkali: Copak to nevíte, že k Vám domů můžeme přijít kdykoliv, my tam posíláme naše lidi, my vás sledujeme, chodíme za váma, my o vás všecko víme. A já jsem říkala: No a víte, že já si toho ani nevšimnu. Ke mě když někdo přijde, tak já mu řeknu to, co si myslím, protože všechno dělám veřejně. Otrávila jsem je strašně. Ale já opravdu jsem tak nevšímavá, že pokud vážně nesnažili, tak jsem opravdu nevěděla, že tam jsou.
 
P. P.: My jsme se je snažili různě je naštvat, třeba jsme věděli, že telefony u nás v bytě i u bráchy jsou odposlouchávané. Vždycky jsem zavolal bráchovi a říkal jsem: Hele, sejdeme se s tamtím člověkem U Kocoura ve čtyři, přines tamto, jak jsem ti dával před týdnem, a takhle jsme si z nich prostě dělali legraci. Nakonec jsme začali říkat do toho telefonu: Ty svině estébácký a tak. A tuhle legraci jsme dělali pravidelně, několikrát týdně. 
 
D. N.: Fakt je, že jsme měli odposlouchávací zařízení po obvodu celého bytu. 
 
P. P: Odposlechy to byla vůbec fantasmagorie.
 
D. N.: Chtěla bych vědět, kdo poslouchal ty kecy.
 
P. P: Co ty kecy, ale tam bylo třeba půl hodiny jenom cinkání nádobí. A potom si to musel nějaký estébák pouštět a vyhodnocovat. Musel u toho cinkání nádobí hodiny a hodiny sedět, aby zjistil nějakou úplnou banalitu kterou, kdyby se zeptal, mu ji řeknem rovnou. Věci o které vážně šlo se nikdy neříkaly v bytě. Buď se psaly na papír, nebo se říkaly venku. 
 
Učitel: Když se tak setkáváme s kolegy, po druhé třetí kávě, tak stále řešíme to stejné téma v kontextu s vašimi životními prožitky. Stalo se vám po revoluci, že by za vámi přišel nějaký starý estébák a jenom prostě řekl: Promiňte, já jsem se choval jako dobytek? Řešíme, jestli se v nich něco hnulo, nebo nehnulo, jestli v nich stále trvá ta jejich stalinská morálka. 
 
P. P.: Chachá. Trvá.
 
D. N.: Bohužel. Jsem přesvědčená, že člověk není absolutní soudce toho druhého a bývala bych byla šťastná, kdyby ti lidi nahlídli a sami toho litovali. Mě je jich líto, že nejsou schopní nahlédnout. 
 
P. P.: No Dana je křesťanka, já jsem katolík, tak jsem takový přísnější.
 
D. N.: Katolík, ale ne natolik, jak to říká Holan.
 
P. P.: Jak se teď soudím s těma několika estébákama a ani jeden z nich neprošel sebemenší reflexí. Jsou to ty samý svině, jako byli před listopadem. A kdyby se režim změnil, tak okamžitě zase začnou lidi mlátit. Charakterově intaktní estébáci.
 
D. N.: Mimochodem soudu, který já jsem vyvolala, kdy jsme měla být souzena já, tak oni ani jako svědci nepřišli, po tom devadesátým roce. 
 
P. P.: Akorát ten generál Carda si prohnal kuli hlavou. 
 
D. N.: Hlavu kulí.
 
P. P.: Jediný, který měl stavovskou čest.
 
Učitel: Já jen navážu. Zjistili jste, že někdo z okruhu vašich známých spolupracoval s StB?
 
P. P.: Těch bylo hodně.
Učitel: A jak jste se s tím vyrovnal?
 
P. P.: Dano, chceš začít? Začni.
 
D. N.: No zkus to ty, s tím tvým katolicismem.
 
P. P.: Ten člověk by samozřejmě musel projít nějakou vnitřní katarzí, ale takové hovado a blbec... Já to mám vůbec těžké s tím přikázáním miluj a cti bližního svého, protože to je opravdu náročné pravidlo. Já si to vůbec nedokážu představit, že takovejdle kripl, bezpochyby to člověk je, že má nějakou duši... ale my jsme teď odbočili od té Vaší otázky.
 
Učitel:  Ti lidi třeba jenom nebyli tak stateční jako vy. 
 
P. P.: Vy myslíte ty spolupracovníky. Já jsem mluvil ještě o těch estébácích.
 
D. N.: To je něco jiného.
 
P. P.: V těch seznamech, které vyšly, jsou vedle sebe nerozlišené zcela odlišné osudy. Jsou tam lidi, kteří udávali za peníze, opravdu svině, a jsou tam lidi, kteří - podle mě - by šlo spíš označit za oběti, protože byli vydíraní estébákama - oni to samozřejmě uměli - a někteří lidi na to prostě nemají jim říct NE. Dokonce vím, že jeden estébák Duchač, takovej zmetek malej, ten donutil podepsat několik lidí, kteří měli schizofrenii, duševně nemocných, kteří nebyli vůbec schopni, nejenom estébákovi, ale komukoliv, říct ne. Samozřejmě, že mu byli k ničemu, ale i tak si je ulovil... Takže za každým jménem musíme vidět konkrétní  příběh, konkrétní osud. Není to prostě tak, že to jsou všechno pachatelé, jsou mezi nimi samozřejmě i oběti. 
 
D. N.: Já k tomu můžu ještě dodat, že za mnou přišla řada lidí, byli to vesměs kluci, nebo muži, kteří řekli: Hele, už k Vám nemůžu chodit, protože mě donutili. Je mi to strašně líto, ale stalo se to proto, že mě vydírali. Tak a tak. Třeba školník, z nějaké malé obce, měl služební byt a pět dětí a oni mu řekli: Buď budeš s náma spolupracovat, protože se stýkáš s těmihle kruhy, a nebo tě vystěhujeme, nebo lépe řečeno přijdeš o místo a oni už tě vystěhujou. A tak dále a tak dále. Spousta lidí. Jeden náš hoch, kamarád, ten to vyřešil nejpůvabněji, ten nám dal takovou básničku: Charta se mi nevyplácí, podepsal jsem spolupráci.
 
P .P.: To byl Fanda Pánek, on měl různé vize a představy. Myslím, že je to regulérní šílenec. Já si myslím, že jim to podepsal jenom ve své hlavě. Že k tomu možná skutečně ani nedošlo. 
 
D.N.: Tady šlo hlavně  to, aby oni věděli, že my víme. V tu chvíli ti lidi pro ně byli zbyteční.
 
P. P.: Ztratili cenu.
 
D.N.: Na nich už si nic nevzali.
 
P. P.: Nejlepší obrana byla okamžitě všechno říct přátelům, kamarádům. Když byl někdo u výslechu, tak to okamžitě sdělit dalším, na co se ptali a tak dále.
 
D. N.: Proto, když u někoho v bytě probíhala domovní prohlídka, tak tam museli zůstat všichni, kdo tam v té době byli přítomni, aby to neroznesli do ostatních bytů. Aby se nevědělo, že tam možná taky přijdou. Já vím, že jsme jednou měli celodenní večírek, protože než skončila domovní prohlídka, tak se tam shromáždilo asi dvacet lidí v obýváku okolo stolu, kde jsme prostě jedli a vařili si kafe a debatovali, zcela nerušeně, protože co jiného jsme s nimi měli dělat. 
 
Student: Jak reagujete na to, že v krajských volbách zase zvítězili komunisté? 
 
D: N.: Že jsme to pustili z rukou. V té otrávenosti spousta lidí nešla k volbám  a neuvědomili si, že to procento naroste o ty, kteří to dělají jako vzdor a o ty, kteří jsou zvyklí chodit k volbám a volit celoživotně tutéž partaj. Živit naštvanost a nedělat s tím nic, nejít k volbám, tak pak je tento výsledek.
 
P. P: Já taky nevím, proč jsou lidi pořád tak naštvaní. Podle mě si Češi žijí nejlíp v celé své tisícileté historii. Pokud se vymezíme na to historický období. Ono to je tak, že čím líp se lidi mají, tím víc nadávají, že. Já jsem byl v teď v jižních Čechách, kde mě strašně mile překvapila iniciativa třeboňského gymnázia, kde vyhlásili stávkovou pohotovost,  protože socani s komunistama, kteří udělali krajskou vládu v Českých Budějovicích dosadili na post radního pro školství a kulturu komunistku. To mě připadá, jakoby ředitelem mateřské školky udělali pedofila se sadisticejma sklonama. Opravdu strašný.
 
Student: Já mám poslední otázku. Když jsme se tady bavili o komunistické straně, tak mi z těch vašich výpovědí vyplynulo, jakoby jste se vůbec nebáli, nijak jste to nehanili...
 
P. P.: Protože jsme skromní...
 
Student: ...ale v tom případě nechápu co vede vaše vrstevníky a starší lidi volit komunisty? Co je k tomu vede? Jaký byly klady té doby, proč to tak vůbec je?
 
D. N: Já mám dojem, že tohle je dost důležitá otázka. Co vlastně je na tom marxismu-leninismu, ke kterému se komunistická strana hlásí jako k základu, to zásadně pochybené? Co nám brání, abychom to tak úplně omilostnili? Každý má mít právo názory, ale co je teda v tom komunistickém pojetí, který vyhlašuje marxismus-leninismus jako svou vůdčí ideologii? Pro mě je to princip třídní nenávisti, která  napáchala neuvěřitelná zvěrstva a tudíž, spousta lidí má vzpomínku na ty nespravedlnosti. Na tu chamtivost a na tu hamižnost padesátých let, kdy lidi byli připravovaní o všechno, co měli. A kromě toho i o svobodu myšlení, publikování atd. Asi bychom všichni nějakým způsobem vítali určitou míru sociální spravedlnosti, ale není možné čekat všechno od státu. Když čekáme všechno od státu, tak to pak vypadá jako totalita, která nám to všecko naplánuje, včetně toho, že i smýšlet má člověk podle toho jednoho mustru a kdo se odchýlí, tak je nežádoucí. Můžete se odchýlit třeba jenom tím, že máte dlouhé vlasy a už jste prostě nepřítel. To je prostě takový jed, který ten světový názor sebou prostě nese. A proto je to pro mě nepřijatelné. Ale lidi v tom pořád vidí asi nějaký příslib větší sociální spravedlnosti. Pokud se nepřičiníme sami. A vůbec ty chudý budeme mít asi vždycky sebou. Ale můžeme vynaložit úsilí jako občanská společnost a snažit se postarat, abychom lidi, kteří na to nemají, abychom je podepřeli. Abychom ty handicapy sociální nebo fyzické byli schopni trochu vyspravit. Ale to, že by všichni měli všechno podle svých potřeb, je iluze.
 
P. P: Ale kromě toho, že někteří lidi vzpomínají s dojetím na nějaké sociální jistoty, které podle mě byly chimérou. Ten stát šel mílovými kroky ke kolapsu a komunisti ho postupně jenom vyžírali a žili na úkor budoucnosti, teda Vás. Tak proto je třeba nemějte rádi. Ale nesmíme zapomínat na to, že za toho komunismu, byla určitá privilegovaná vrstva společnosti, která z toho systému profitovala a byly to statisíce lidí. Jejich rodiny tady do dneška jsou a je to nezanedbatelná armáda lidí, kteří dodnes komunistickou stranu volí. A to jsou podle mě takoví, kde se dědí to rodinné gangsterství z minulé doby. Bez ohledu na nějakou sociální otázku, která u někoho třeba hraje roli, ale řekl bych, že větší část těch, kteří volí tu stranu jsou tihle ti gangsteři a jejich potomci. 
 
D: N.: Chudáci mláďata, není to povinný být po rodičích.
 
P. P.: Není, ale bohužel to tak dost často je.
 


Přílohy

pdf
Text pro tisk
Typ souboru: *.pdf | Velikost: 1,24 MB
Pro přístup k souboru musíte být přihlášen.

Diskuse

Vzpomínky na normalizaci - rozhovor s Danou Němcovou a Petrem Placákem

takže Chomutov:-)

Aha, tak mezitím proběhla aktualizace:-)...

Plzeň či Chomutov

Jestli se nepletu, studentská minikonference se konala na chomutovském, nikoliv plzeňském gymnáziu......

počet příspěvků: 2 | poslední příspěvek: 22.7.2013 19:57Vstup do diskuse >>

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

16.4.

Životní volba Zdeňka Urbana - příběh z počátků normalizace

Pracovní list pro žáky je zaměřen na možnosti volby před „prověrkovou komisí“ KSČ na počátku normalizace. Jak ...
2.2.

Film: Paul Wilson – normalizace očima cizince

Kanadský hudebník, překladatel a spisovatel Paul Wilson v krátkometrážním snímku líčí své zážitky a postřehy z...
3.1.

Film: Šafrán

Dokumentární snímek je výpovědí některých členů neoficiálního sdružení folkových písničkářů Šafrán, které v Če...
13.8.

Vězni svědomí

V totalitním Československu, podobně jako v dalších totalitních státech, byli lidé, kteří se určitými názory č...
31.7.

Pavel Wonka

Disident a obhájce lidských práv, bojovník za prosazování právní kultury v komunistickém systému Pavel Wonka (...
31.7.

Informování veřejnosti o nespravedlivě stíhaných a vězněných

V totalitním Československu, podobně jako v jiných nedemokratických státech, byli lidé, kteří se svými názory ...
7.4.

Zkušební okruhy na vysokou školu - politický a kulturní přehled (1983)

Autentický dokument z doby normalizace "Zkušební okruhy, ze všeobecně politického a kulturního přehledu k přij...
2.1.

Charta 77 - kořeny, smysl, reakce, inspirace

Výuková prezentace se zabývá kořeny Charty (Helsinská konference KBSE, proces s undergroundem, Havlův dopis Hu...
20.12.

Slovník pojmů z normalizační učebnice dějepisu (1983)

Zajímá vás, jaké významy přisuzoval jednotlivým pojmům z oblasti dějin, politiky a mezinárodních vztahů slovní...
26.9.

"30 případů majora Zemana" - pracovní list

Materiál shrnuje základní informace k normalizačnímu televiznímu seriálu "30 případů majora Zemana" pro učitel...
3.9.

"30 případů majora Zemana" - manipulace normalizační televize

Informativní prezentace sleduje postup výroby seriálové řady "30 případů majora Zemana", cíle a záměry tohoto ...
9.8.

Demonstrace 21. srpna 1988

Leták Nezávislého mírového sdružení vyzývající ke „Dni rozptýlené demonstrace proti dvacet let trvající okupac...
15.5.

Normalizační brožura: Úkoly komunistů k hospodářské politice strany

Nabízíme vám kvalitní digitální kopii normalizační brožury, jejíž plný název zní značně komplikovaně: "Úkoly k...
5.3.

Ženy v disentu - sada pramenů

Kolekce pramenů k tématu československého disentu, s přihlédnutím k toli, jakou v něm hrály ženy. Obsahuje dob...
24.2.

Ženy v disentu Petruška Šustrová a Jiřina Šiklová

Pracovní texty ke stejnojmennému dokumentárnímu filmu z cyklu Dějiny na vlastní kůži, který reflektuje poněkud...
Více souvisejících...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT