Pokud jde o věznění, z něhož vzešly dopisy Olze, byl Václav Havel – stejně jako většina dalších členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – zatčen 29. května 1979 ráno. Byl však vězněn už dvakrát předtím; poprvé na jaře roku 1977 a podruhé v prvních měsících roku 1978. A právě toto druhé nedlouhé vězení nám poslouží jako klíč k pochopení něčeho z disidentské mentality.

Osmadvacátého ledna 1978 se v budově Národního domu na pražských Vinohradech konal ples železničářů. Několik desítek signatářů Charty si na něj koupilo lístek, aby se společně pobavili. Neměli se železničáři vcelku nic společného, a rozhodně neměli v úmyslu tam nějak politicky či angažovaně vystupovat – chtěli se prostě jít pobavit a z mnoha pražských plesů si v plesové sezóně náhodně vybrali tenhle. A tak se v podvečer vypravili na ples.

Ukázalo se však, že Státní bezpečnost (tehdejší československá politická policie) pokládá takovou neškodnou zábavu za nepřípustnou, a tak většině „nevítaných návštěvníků“ ve vstupu do plesového sálu zabránili. Někteří se tam dostali – ti, které policisté nepoznali –, ale například když přišel dramatik Pavel Kohout k pořadateli a prokázal se vstupenkou, pořadatel („muž s myší tváří“, jak Kohout napsal) mu ji vzal, vytáhl z kapsy čtyřicet korun (to byla cena vstupenky) a řekl mu: „Dělníci nechtějí tancovat vedle nepřátel socialismu!“ Nemá smysl rozvíjet úvahy o tom, co si „dělníci“, kterých se samozřejmě nikdo neptal, přáli či nepřáli, ani zda byl Pavel Kohout „nepřítelem socialismu“. Důležité je, že signatáři Charty 77 byli v tehdejším Československu – podobně jako jiné skupiny obyvatel – občany druhé kategorie, kterým bylo zakázáno to, co bylo ostatním dovoleno, a navíc o tom ani nebyli informováni.

Když se v předsálí Národního domu shromažďovalo neúspěšných návštěvníků plesů víc a víc, vytvořili policisté řetěz a násilím je vytlačili z budovy. Padlo přitom mnoho ran.

Václav Havel se do budovy vůbec nedostal. Když se k ní blížil, všiml si, že jeho přítel, herec Pavel Landovský, stojí s rozhovoru se dvěma policisty, kteří ho právě zatýkali. Havel se nabídl, že půjde s nimi na policejní služebnu, aby dosvědčil, že se Landovský neúčastnil žádné výtržnosti, že šel prostě na ples. Na policejní služebně však zjistil, že je zatčen i on sám. Oba nepochybně doplatili na to, že policisté věděli, jak vypadají, a vybrali si je za vhodné terče. Třetí zatčený, elektrikář Jaroslav Kukal, také doplatil na svůj vzhled: měl dlouhé vlasy a vousy a byl tudíž nápadný. O tom, že by se podílel na nějaké výtržnosti, samozřejmě nemohla být řeč – ostatně jediní, kteří se chovali nějak výstředně a budili pozornost, byli tajní policisté. Bilance pokusu pobavit se na plese byla tedy smutná: několik zbitých a tři uvěznění. Co si mohli spoluvězni myslet o těch třech, kteří přišli do jejich cel v plesových oblecích, by jistě bylo hodno zpracování v nějaké hře Václava Havla.

Záhy po této tragikomické epizodě se skupina disidentů domluvila, že udělají, co bude v jejich silách, aby své přátele a kolegy dostali z vězení. Založili 17. února „Výbor na obranu Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského“ a začali sbírat výpovědi svědků o tom, co se na náměstí Míru a v budově Národního domu 29. ledna 1978 stalo s plánem uspořádat jakýsi „paralelní proces“. Ochotných svědků byly desítky a členové „Výboru“ byli přesvědčeni, že se jim podaří v samizdatovém tisku a v zahraničních sdělovacích prostředcích prokázat, že obvinění jsou nevinní a že celý incident (byť v případě tři obviněných o žádný incident ani nešlo) vyvolali příslušníci Státní bezpečnosti. Státní moc kupodivu tentokrát nahlédla, že obvinění i věznění těch tří je nesmyslné a může režimu přinést leda posměch a ostudu, a po zhruba šesti týdnech byli Havel, Landovský a Kukal propuštěni.

Nejde o nicotnou epizodu a nejde jen o týdny, které absurdně obvinění strávili ve vyšetřovací vazbě. Je samozřejmě otázka, zda by vyšetřovací orgány neuznaly nesmyslnost celé akce samy, ale členové „Výboru“ pochopitelně osvobození obviněných pokládali za svůj veliký úspěch a rozhodli se dát své iniciativě trvalý charakter. Dvacátého sedmého dubna 1978 vyšlo první sdělení právě vzniklého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v němž se píše, že byl založen „v duchu Charty 77“ a jeho cílem je „sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám.“ Neomylně z toho zní slovo „solidarita“, které si dal nedlouho poté do znaku polský nezávislý odborový svaz.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) dělal to, co bylo v daných podmínkách možné. Jeho členové psali jednotlivá sdělení, v nichž popisovali konkrétní případy pronásledovaných osob, chodili či jezdili k soudním procesům a snažili se pomáhat rodinám pronásledovaných. A právě za to byla po třinácti měsících většina z nich uvězněna.

Václav Havel také Olgu v dopisech často nabádá, aby ho informovala o „veselých večírcích“, a aby se bavila. Olga se podobně jako jiné „slaměné vdovy“, jak disidenti označovali manželky vězněných, bavit chtěla: nepokládala za vhodné neustále sedět doma a truchlit, ač ji samozřejmě nesmírně trápilo, že je Václav ve vězení. Ctila však zásadu, že se člověk má i v nenormálních podmínkách chovat co možná normálně: kdyby nic jiného, pomůže tím člověk svému mentálnímu rozpoložení. Když člověk neustále mluví o tom, jak je okolní svět strašný a jak trpí, nevzejde z toho nic dobrého: i proti vlastnímu utrpení má člověk bojovat.

A tak Olga s několika přáteli založila neformální společnost, která si říkala „Hrobka“ nebo „Nový brak“. Původně měli v úmyslu samizdatově šířit brakovou literaturu (tedy dívčí romány, klukovské kovbojky, detektivky a další druhy pokleslé literatury, kterými kdekdo pohrdá a kdekdo je v dětství dychtivě četl či dosud čte), pak ale usoudili, že plýtvat silami na přepisování takových děl nemá smysl, když je tolik serióznějších dokumentů a děl, která je potřeba přepisovat a šířit. Vznikla tedy „jen“ braková knihovna, do které její členové pilně snášeli, co měl kdo doma nebo na co narazil v antikvariátě.

Další, a vlastně hlavní činností „Nového braku“ byly právě ony veselé večírky. Ty vznikly (nepočítáme-li, že se jimi lidé bavili odnepaměti) v disidentském společenství už dřív. Společná oslava Silvestra v bytě některého disidenta se záhy stala tradicí a byly to tematické kostýmované oslavy konce starého roku: „Milionářský večírek“, „Poslední z posledních“, či „Monarchii pro všechny!“. Jejich součástí pravidelně byly živé obrazy, připravované týdny předem nebo také improvizované přímo v průběhu oslavy.

Podobnou tradicí se staly oslavy narozenin Olgy Havlové na Hrádečku – „statkářky Olgy“. Hrádeček samozřejmě nebyl žádný statek, byla to obyčejná podhorská chalupa, ale stála o samotě, takže hluk oslav neměl koho rušit. Sjížděly se tam desítky lidí, a jak to v přátelských okruzích bývá, nespočívala starost o návštěvníky jen na hostitelce – vždycky se našlo dost pomocných rukou, které byly ochotny umýt nádobí, uvařit nebo pomoci uklízet. I narozeninové oslavy měly určený ráz – „Dožínky“, „Poslední léč – Halali!“ nebo „Příchod praotce Čecha na Říp“. Stojí za připomenutí, že při tom posledním (to už byl Václav Havel doma z vězení) Olga zastoupila svého manžela a napsala krátkou divadelní hru, v níž vylíčila, jak to s legendárním příchodem Čechů do české země bylo „doopravdy“. Hru pak účastníci narozeninové oslavy promptně za notného veselí inscenovali v sadě u chalupy.

Myslím, že připomenutí tohoto společenství, které samozřejmě přesahovalo celou „Hrobku“ či pokus o společnou návštěvu plesu, docela hezky ukazuje, jak se pronásledovaní disidenti snažili bránit trudnomyslnosti a útlaku. Nutno říci, že Václav Havel měl na celé té atmosféře – na niž ti, kdo ji zažili, blaženě vzpomínají dodnes – velký podíl. Byl to především on, kdo do vznikajícího „opozičního“, nebo spíš nezávislého hnutí, ze kterého se koncem roku 1976 zrodila Charta 77, vnesl nový prvek.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 byla v československé kultuře a publicistice důsledně potlačena každá stopa nezávislosti. Existoval seznam zakázaných autorů, v Národní knihovně vzniklo doslova oddělení „libri pohibiti“, kam byly soustředěny knihy vyřazené z knihoven. Nenávist představitelů režimu šla tak daleko, že byly vyřazeny i knihy zahraničních autorů, které přeložili „nevhodní“ překladatelé – to jest takoví, kteří nehodlali odvolat svá prohlášení a postoje z Pražského jara 1968 –, nebo ke kterým podobně „nevhodní“ českoslovenští autoři připojili předmluvu či doslov. (Překladatel Jaroslav Kořán ve věznici na Borech vyřezával z tisíců již hotových výtisků knihy list, na kterém byl uveden jako její překladatel, a vlepoval tam list, na němž stálo: „Přeloženo z angličtiny“)

Intelektuálové zareagovali tím, že začali svá nová díla vydávat ve strojopisných přepisech, čímž vznikla řada samizdatových edic: Edice Petlice (v reakci na edici původní české prózy nakladatelství Československý spisovatel, která se jmenovala „Klíč“, ale v níž už knihy zakázaných autorů nesměly vycházet), Edice Expedice (kterou řídil Václav Havel a jejíž název narážel na obrozeneckou Českou expedici z devatenáctého století), a mnoho dalších. Vznikly také samizdatové časopisy, kam přispívali zakázaní autoři – ale pod pseudonymy i ti „nezákazaní“, jimž se podařilo zůstat v různých oficiálních strukturách a kteří pokládali neoficiální diskuse za zajímavější a důležitější než ty vykastrované oficiálně povolené.

Smyčka utažená nad nezávislou kulturou a myšlením se zatáhla i nad čímsi méně intelektuálním – nad rockovými kapelami, jichž v Československu vzniklo v uvolňující se atmosféře šedesátých let mnoho desítek. Aby mohli jejich hudebníci dál hrát, platilo pravidlo: ostříhat, upustit od anglického názvu a anglických textů, a zmírnit rytmus. Ne všichni poslechli. Mezi těch několik neposlušných patřila skupina Plastic People of Universe v čele se svým uměleckým vedoucím Ivanem „Magorem“ Jirousem.

A právě Plastic People se na jaře 1976 stali terčem režimu: řada hudebníků a jejich přátel a kolegů byla zatčena a uvězněna a v létě a na podzim téhož roku se konaly soudy, které několik obviněných odsoudily k trestům odnětí svobodu. Václav Havel byl jedním z těch, kteří se postavili na jejich obranu. Je jistě trochu komická představa, jak by se asi profesoři Václav Černý či Jan Patočka, ctihodní pánové, kteří se proslavili už v meziválečném Československu, bavili na rockovém koncertě mezi desítkami dlouhovlasých mládenců a děvčat, ale dobře chápali, proč je třeba se jich zastat. (Legenda praví, že se profesor Patočka s lehkou obavou zeptal: „Ale nemusím tu hudbu poslouchat?“)

A u soudu, který na podzim 1976 poslal mladé muzikanty do vězení, se sešli příslušníci všech složek rodícího se československého disentu. Role Václava Havla je nepochybná: velmi správně pochopil, že aby se v opozici vůči režimu dalo také žít, aby nebyl každý odpůrce autoritářství a útlaku osamoceným ostrůvkem, je potřeba společenství. A aby mohlo společenství volně dýchat, potřebuje i ty zmiňované „veselé večírky“. Tak vznikl manifest Charty 77, tak se do něj dostalo to kouzelné slůvko „společenství“ – a tak postupně dosti rychle vzniklo i společenství Charty 77. Nebyla to samozřejmě jen zásluha Václava Havla, jeden člověk společenství nevytvoří, ale rozsah jeho zásluhy je v tomto případě vetší než jiných. Škoda, přeškoda, že nemůžeme zabloudit na chviličku na nějakou disidentskou sešlost a nemůžeme se podívat, jak si starý komunista, vyhozený po roce 1968 ze strany i ze zaměstnání, povídá s těmi vlasatými kluky nebo s katolickým či evangelickým knězem, které by – kdyby byl v komunistické straně zůstal – nejspíš také pokládal za občany druhé kategorie. A co si oni povídají s člověkem, který byl ještě před pár lety velepodezřelým příslušníkem „establishmentu“. Sama bych si moc ráda poslechla, o čem si to tenkrát povídali.

Doslov Petrušky Šustrové k prvnímu ukrajinskému vydání Dopisů Olze, které vyšlo v roce 2015, uveřejňujeme s jejím laskavým svolením.