Tomuto tématu se věnuje jeden z dokumentárních filmů neziskové společnosti Post Bellum, který vytvořili dokumentaristé archivu Paměť národa. Snímek s názvem Umělci v rudé Ostravě vznikl v rámci projektu Paměť umělců města Ostravy, který město finančně podpořilo. Autoři ho sestříhali z výpovědí vybraných uměleckých osobností spojených s Ostravou, jejichž vzpomínky natočili v průběhu roku 2019 v ostravském audiovizuálním studiu.

Umělci a StB

Například grafik a malíř Eduard Ovčáček, který se už v době studií na konci padesátých let nadchl pro abstraktní umění, vzpomínal, jak za normalizace v Československu téměř nevystavoval. Jako umělec, který odmítl přijmout invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jako bratrskou pomoc, nebyl přijat do Českého fondu výtvarných umělců a dostával se jen k menším zakázkám, které nikdo jiný nechtěl.

„Uživit se v Ostravě na volné noze bylo velice těžké. Bez pomoci manželky bych to nezvládl. A buzerace místních estébáků byla k nevydržení. Snažili se mě také zlomit ke spolupráci. Slibovali mi více výtvarné práce, možnost cestovat a tak dále. Samozřejmě jsem odmítl,“ uvedl v rozhovoru pro Paměť národa šestaosmdesátiletý umělec žijící desítky let v Ostravě.

Státní bezpečnost se o něj začala hodně zajímat kvůli tomu, že chodil na literární večery a setkání disidentů do ostravského bytu spisovatele Oty Filipa, který, jak se později ukázalo, tajná policie důkladně monitorovala. Problémy měl také kvůli vydávání výtvarného samizdatu, ve kterém společně se dvěma kamarády prezentoval práci výtvarníků a fotografů, kteří nesměli vystavovat.  

„Vrcholem bylo, když jsem dostal výpověď z ateliéru. Měl jsem Ostravy dost a rozhodl jsem se, že si najdu nějaký nebytový prostor v Praze. Doufal jsem, že pražští estébáci mi dají pokoj, což se vcelku potvrdilo. V tamních disidentských kruzích měli mnohem větší ryby k šikanování.“

Monstrproces s divadelníky

Spisovatel Ivan Binar, který žil v Ostravě v šedesátých a sedmdesátých letech, byl v roce 1972 jedním z obžalovaných v politickém procesu, který tenkrát neměl obdoby. Skupina divadelníků z ostravského divadla Waterloo byla odsouzena k nepodmíněným trestům za uvedení parodického muzikálu na sovětskou propagandistickou hru Syn pluku. Ivan Binar dostal dvanáct měsíců za pobuřování. Například hudební skladatel Edvard Schiffauer byl potrestán devítiměsíčním vězením jen za to, že k muzikálu složil hudbu.

„Řekl bych, že v Ostravě byl teror režimu horší než jinde. Ostravští estébáci se rozhodli, že to tady ‚vyčistí‘. Když nás v roce 1972 odsoudili, v Nové Svobodě vyšel o našem hrozivém provinění celostránkový článek. Končil tím, že Ostrava je konečně ‚čistá‘“, líčil Binar. Po návratu z vězení psal texty, které nesměly být publikovány a pracoval v elektrárně. Čelil šikaně estébáků a cítil se v Ostravě jako v izolaci, protože mnozí bývalí kamarádi se k němu ze strachu nehlásili.  

„V Praze byla v té době mnohem volnější atmosféra. Jsou tam velvyslanectví, vyskytovaly se tam významné osobnosti ze zahraničí. Komunisté chtěli asi navenek vytvářet zdání svobodných poměrů. V Praze také bylo plno disidentů, kteří drželi pospolu. V Ostravě nebyl nikdo,“ vysvětloval Binar. Podobně jako Ovčáček chodil na setkání u Oty Filipa, kterého StB zlomila ke spolupráci.  

Když Ivan Binar podepsal mezi prvními prohlášení Charty 77, tlak ostravské státní bezpečnosti se stal pro něj a jeho rodinu nesnesitelným a emigroval do Rakouska. Po pádu totality se přestěhoval do Prahy.

Nároky socialistického umění

Malíř Daniel Balabán, který se narodil v roce 1957 a v Ostravě vyrůstal, zažil první konfrontace s komunistickým režimem na gymnáziu ve čtvrti Zábřeh. „Byli tam špatní učitelé a vládl tam obrovský politický teror. Několikrát mě málem vyhodili,“ vzpomínal. Tenkrát chodil fotografovat na haldy a do romských kolonií.

„Se spolužákem Igorem Dvořáčkem jsme si ve škole udělali takovou svobodnou nástěnku, kam jsme dávali naše fotky. On fotografoval pěkné slečny, já špinavé cikány v odrbané hlubinské kolonii, kteří mi připadali krásní. Jednou jsem přišel do školy a ty moje fotky byly strženy a byl jsem pozván na koberec k zástupci ředitele. Domlouval mi, že takhle se přece nežije v socialismu, a že bych měl tvořit něco krásného a pozitivního,“ vyprávěl Balabán.

Učiteli oponoval a argumentoval, že fotky nelžou. „Taky jsem mu řekl, že jsem tady viděl ruské tanky. Rozčílil se a křičel na mě, že jsem žádné tanky neviděl,“ vzpomínal. Opakovaně se neúspěšně hlásil na výtvarnou akademii do Prahy na malbu. Nakonec byl přijat a jako absolvent se vrátil do Ostravy. Ostravské galerie podporovaly tradiční a politicky spolehlivé umění. To Balabán nesplňoval a hledal alternativní prostory, kde by mohl vystavovat. Jednou se mu to podařilo například v kulturní domě v Orlové.

S partou mladých umělců, kteří se sdružili do umělecké skupiny Přirození, se účastnil hlavně neoficiálních výstav. Konaly se v soukromých domech, anebo třeba na ostravské haldě Ema. „Každý tam donesl nějakou svou práci. Opřel ji o strom nebo o kámen. Mělo to zajímavou atmosféru a přišlo tam možná sto lidí.“

Do okruhu skupiny Přirození patřili další malíři Jiří Surůvka, Pavel Šmíd, Petr Pastrňák nebo Hana Puchová, kteří se ve svobodných poměrech prosadili v celorepublikovém měřítku. Spolu s Binarem a Balabánem vzpomíná malířka Puchová na Ostravu za totality také v dokumentu Umělci v rudé Ostravě, který připravil dokumentarista Paměti národa Tomáš Netočný.

Rozhovory s umělci z Ostravy i dalšími pamětníky z celého Moravskoslezského kraje najdou zájemci na archivu pametnaroda.cz. Lidé, kteří chtějí podpořit dokumentační práci společnosti Post Bellum, se mohou zaregistrovat jako členové Klubu Paměti národa na postbellum.cz.