Požár říšského sněmu
Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lubbe, údajně duševně vyšinutý holandský levicový aktivista, jenž se k činu doznal, skutečně jednal při zakládání tak obrovského požáru na vlastní pěst. Na příčiny a následky vzplanutí Říšského sněmu zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny - Požár Říšského sněmu
Scénář pořadu:
Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Dnes zaostříme na požár, který 27. února 1933 zničil budovu Říšského sněmu v Berlíně a stal se jednou z nejvýznamnějších událostí éry nástupu nacistického režimu v Německu. Hitlerova vláda ho využila jako záminky k masivnímu potlačení lidských a občanských práv a svých politických protivníků.
Okolnosti vzniku požáru jsou dodnes zahaleny v dýmu nejasností – nacisté z něj obvinili komunisty, ale odpůrci nacistů připisovali autorství nacistům samotným a měli pro to minimálně jeden velmi pádný důvod: nastupujícímu nacistickému režimu totiž požár náramně pomohl k utužení diktatury. Mohli bychom v této souvislosti parafrázovat Palackého: Kdyby požáru Říšského sněmu nebylo, museli by si ho nacisté vymyslet, neboli založit si ho sami. Leč i pro tuto verzi dodnes chybějí přesvědčivé důkazy.
Z ústavního hlediska byl hořící Říšský sněm rozpuštěný: nové volby se měly konat 5. března. Šlo vlastně o podmínku nového říšského kancléře Adolfa Hitlera, který byl prezidentem Paulem von Hindenburgem do této funkce jmenován 30. ledna 1933. Nové volby Hitler požadoval s vyhlídkou na další posílení své moci – jeho NSDAP měla tehdy v parlamentu pouze zhruba třetinu křesel, a Hitler se tak musel o moc dělit. A nedlouho před volbami, 27. února 1933 krátce po deváté hodině večerní, vyšlehly nad budovou Říšského sněmu plameny.
Jak jsme už naznačili, historici se dodnes dohadují, zda byl požár zinscenován nacisty, kteří ho obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lubbe, údajně duševně vyšinutý holandský levicový aktivista, jenž se k činu doznal, skutečně jednal při zakládání tak obrovského požáru na vlastní pěst. Pravdou zůstává, že byl chycen krátce po vypuknutí požáru na místě činu, polonahý a s několika ještě nepoužitými podpalovači.
„V únoru 1931 se vydal mladý nizozemský stavební dělník Marinus van der Lubbe na dlouhou cestu po střední Evropě ve snaze dostat se posléze až do Sovětského svazu – státu, který z celého srdce obdivoval. Narodil se 13. ledna 1909 v Leidenu, kde vyrůstal v prostředí zničující chudoby. Jeho věčně opilý otec opustil rodinu krátce po Marinusově narození a pak, ve věku 12 let, přišel van der Lubbe i o matku. Po její smrti se vyučil zedníkem, dostal se do styku s dělnickým hnutím a vstoupil do komunistické mládežnické organizace. Brzy se mu ale přestala líbit přísná disciplína vládnoucí ve straně a její autoritářská struktura. S komunisty se proto v roce 1931 rozešel a zapojil se do práce anarcho-syndikalistické organizace, považující za hlavní princip své činnosti ‚propagandu prostřednictvím činů‘,“ shrnuje životní dráhu Marinuse van der Lubbeho britský historik Richard Evans v knize Nástup Třetí říše. A zároveň vlastně vyvrací obvinění nacistické propagandy, že žhář van der Lubbe byl komunista.
Van der Lubbe měl navíc kvůli pracovnímu úrazu problémy se zrakem: viděl hodně špatně, což samozřejmě zvyšuje pochybnosti, jak mohl sám v noci zapálit tak velkou budovu. Jak se ale vůbec ocitl v Německu? Podle Evanse hledal zedník van der Lubbe kvůli poškozenému zraku jen obtížně práci a během své pouti do Sovětského svazu přespával zejména v nejrůznějších útulcích a stodolách.
„Nakonec se dostal stejně pouze do Polska, kde obrátil směr dalšího putování, aby 18. února 1933 dorazil do Berlína. Zde ho přivítala neustále se zhoršující politická situace spojená s bezpříkladnou pasivitou nejvýznamnějších dělnických stran. … Podle van der Lubbeho názoru nastal pravý čas, aby se všemi opuštění nezaměstnaní odhodlali k úderu, jenž by jim zajistil chléb a svobodu. Jako muž věřící od svých anarcho-syndikalistických dob v přímou akci se nyní rozhodl vyjádřit konkrétním činem protest proti buržoaznímu státu a stále sílícímu potlačování dělnického hnutí,“ vysvětluje Richard Evans van der Lubbeho motivaci.
Komunistou sice nebyl, ale kdyby ještě žil Vladimír Iljič Lenin a mohl ho vyšetřit, patrně by diagnostikoval „dětskou nemoc levičáctví“, jak zněl titul jednoho z Leninových spisů. Fašismus a liberální demokracie van der Lubbemu splývaly v jedno, zastával v levicových kruzích tehdy velmi rozšířený názor, že fašismus je jen další forma politické nadstavby vykořisťovatelského kapitalismu, že má mít podobnou úlohu, jako před ním takzvaná buržoazní parlamentní demokracie.
Van der Lubbe chtěl dělníky, hlavně nezaměstnané, vyprovokovat k akci, a soudil, že tomuto cíli nejlépe poslouží nějaký velký požár.
„Jako první si zvolil symbol státního útlaku, jemuž byli vystaveni nezaměstnaní, a současně nadvlády (jak se domníval) starého státního zřízení,“ píše Richard Evans a pokračuje: „Nejprve se van der Lubbe pokusil 25. února zapálit úřad sociální správy v berlínské čtvrti Neukölln, aby se poté rozhodl, veden stále rostoucí ctižádostivostí, skoncovat podobně i s radnicí a bývalým královským palácem. Jmenované tři pokusy mu ale přinesly zklamání, neboť vše bylo pokaždé okamžitě odhaleno a v tisku se o jeho činech objevila sotva zmínka. Bylo zřejmé, že musí podniknout něco efektnějšího a lépe připraveného. Když se van der Lubbe zamyslel nad tím, co je nejvýznamnějším symbolem buržoazního politického zřízení, které dle jeho názoru proměnilo v utrpení jeho vlastní život i životy mnoha dalších nezaměstnaných, rozhodl se podpálit Říšský sněm.“
A Říšský sněm skutečně vzplál, i když, jak jsme již uvedli, dodnes není jasné, zda ho skutečně podpálil van der Lubbe sám, anebo zda mu s tím někdo pomáhal. Na místo po krátké době dorazili Hermann Göring a ze společné večeře Adolf Hitler, Joseph Goebbels a vicekancléř Franz von Papen. Göring požár pokládal za signál ke spuštění komunistického puče.
„Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen,“ hřímal Hitler ještě u hořící budovy. Do úsvitu bylo zatčeno na čtyři tisíce komunistů. Druhý den oficiální Pruská tisková služba oznámila: „Tento čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu.“
A Hitler druhého dne prostřednictvím říšského prezidenta Hindenburga nechal vydat „nařízení na ochranu národa a státu“ – takzvaný Dekret o požáru Říšského sněmu. Toto opatření fakticky likvidovalo veškeré ústavní svobody Výmarské republiky. Záměr nacistů byl zřejmý: ještě před volbami do Říšského sněmu se tvrdě vypořádat se všemi skutečnými či potenciálními protivníky.
Dekret do odvolání pozastavil platnost sedmi článků německé ústavy, týkajících se osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. V dalších částech dekretu byly například převedeny některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu a byly umožněny těžší tresty včetně trestu smrti za založení požáru veřejných budov.
Na základě dekretu docházelo záhy k zákazům především komunistických, ale i demokratických shromáždění, k zastavování vydávání novin a časopisů a několik tisíc osob bylo zatčeno (včetně předsedy Komunistické strany Německa Ernsta Thälmanna). Jiní komunističtí funkcionáři, jako například Wilhelm Pieck nebo Walter Ulbricht, unikli zatčení útěkem do exilu.
Parlamentní volby z 5. března 1933, jež se odehrávaly v atmosféře strachu z rázného postupu nacistů po nedávném požáru Říšského sněmu, vyhrála s převahou nacionálně socialistická strana, která získala skoro 44 % hlasů. Nebyla to sice absolutní většina, po níž Hitler tak toužil a kterou se snažil získat i pomocí výhrůžek a teroru, ale stačilo to k zahájení vyjednávání z pozice síly. Při něm se Hitlerovi lehce podařilo spolu s německými nacionalisty dosáhnout nadpoloviční většiny jak v Říšském, tak i v pruském sněmu.
Německá levice si přes všechen teror udržela větší část svých voličů – sociální demokraté získali 18,3 % hlasů a 120 mandátů, zatímco komunistům s 12,3 % hlasů mělo v novém Říšském sněmu připadnout 81 křesel. Zahraniční ohlas na volby byl zdrženlivý – mírná nedůvěra či znepokojení málokdy přešly ve skutečný odsudek. Drtivá většina politiků i komentátorů si i nadále dělala iluze o povaze nového režimu. Lstivý Hitler nechal levicové strany kandidovat, a represi zaměřil individuálně proti jejich činitelům.
23. března 1933 pak Říšský sněm přijal zmocňovací zákon, který dokončil demontáž demokracie. Hitlerovi se podařilo do prvního zasedání sněmu 21. března přimět ostatní strany (s výjimkou sociálních demokratů) k souhlasu s jeho rozhodnutím, že mandáty, které získali komunisté, jim budou jednoduše upřeny; zdůvodnil to tím, že jejich nositelé buď uprchli, nebo již byli zatčeni. Snáze tak dosáhl potřebné dvoutřetinové většiny.
Dva dny po slavnostním zahájení sněmu se v berlínské Krollově opeře shromáždilo pouze 535 poslanců z 647 zvolených, aby hlasovali o zákonu, který znamenal konec výmarské demokracie, ale také sebevraždu jejich vlastních stran. Pouze sociální demokraté zmocňovací zákon odmítli; přítomných 94 poslanců za sociální demokracii hlasovalo proti (zbývajících 26 poslanců této strany bylo již tehdy vězněno nebo v exilu). Zákon říšskou vládu na dobu čtyř let zmocňoval, aby mohla vládnout bez schvalování jednotlivých zákonů a dekretů parlamentem. Diktatura tak byla definitivně nastolena.
Nacisté se snažili přesvědčit domácí i světovou veřejnost, a mnozí z nich patrně i sami sebe, o tom, že za požárem Říšského sněmu skutečně bylo komunistické spiknutí, a že tedy jejich represivní kroky byly vlastně oprávněné. K tomu měl sloužit soudní proces. Před soudem stanul nejenom Marinus van der Lubbe, ale i čtyři další obvinění, jejichž usvědčení mělo potvrdit platnost spiklenecké teorie. Těmi dalšími obžalovanými byli jednak šéf komunistického poslaneckého klubu Ernst Torgler a tři bulharští komunisté, zatčení při raziích, jež následovaly krátce po požáru: Vasil Tanev, Blagoj Popov a Georgi Dimitrov.
Nacisté si monstrproces sami zkomplikovali právě tím, že se do něj snažili naroubovat bulharské komunisty, z nichž zvláště Georgi Dimitrov vynikl obratnou a samostatně vedenou obhajobou, kterou přivedl veřejně ke vzteku jako svědka vystupujícího Hermanna Göringa. Proces probíhal od 21. září do 7. října 1933 v Lipsku, potom se na pět týdnů přemístil do Berlína, aby opět pokračoval od 23. listopadu do 23. prosince v Lipsku. Účastnily se ho desítky zahraničních a německých zpravodajů, přičemž soudní líčení prvních dvou dnů přenášel rozhlas – ale pouze do Dimitrovova vystoupení z 23. září. Existuje ovšem těsnopisný protokol celého procesu. Německé soudnictví si tehdy ještě uchovávalo zbytky nezávislosti. O čemž svědčí i výsledek přelíčení.
„Přes veškerou snahu se obžalobě nepodařilo předložit usvědčující důkazy proti Torglerovi či trojici Bulharů. I když jako svědci obžaloby vystoupili před soudem mnozí prominenti, nebyly mezi van der Lubbem a čtyřmi ‚spiklenci‘ prokázány žádné přímé spojitosti. Soud byl nucen přiznat, že ani jeden z nich neměl s podpálením sněmu nic společného, zbavil je obvinění z účasti na spiknutí a byli vypovězeni ze země. Přesto ale soud setrval na verzi, že čin spáchali komunisté. Odsouzen byl pouze van der Lubbe – podivný, poloslepý, napůl nemocný člověk zmatených politických názorů. Doznal se k založení požáru hned na počátku a nikdy během celého procesu nezakolísal. Třebaže se ho zevrubně vyptávali na jeho motivy a spojení, podařilo se jim z něho dostat pouze pyšné tvrzení, že všech několik desítek ohňů v Říšském sněmu založil sám,“ napsal Miroslav Šiška v článku, který vyšel v deníku Právo 19. září 1998.
Přes opětovná tvrzení van der Lubbeho, že byl jediným pachatelem, dospěli soudní znalci k jinému stanovisku. Požární a chemičtí odborníci jednomyslně tvrdili, že požár takových rozměrů mohl být založen jen spoluprací několika pachatelů. Expertízy obdržel v červnu 1933 Hitler se zvláštní poznámkou, že „existoval promyšlený a připravený plán“. Soud přijal dodatečnou domněnku o pomahačích a mužích v pozadí, ale poněvadž k tomu nenalezl žádné konkrétní důkazy (a „bulharská stopa“ naprosto selhala), bylo předběžné soudní šetření a nakonec i přelíčení před říšským soudem zahaleno atmosférou ideologické podjatosti, domněnek a falešných tvrzení, jež měly k opravdovému hledání pravdy hodně daleko.
Dohady o požáru Říšského sněmu nikdy neutichly. Po roce 1945 převládl i v Německu názor o pachatelství národních socialistů. Tím spíše, když několik obžalovaných nacistů v norimberském procesu dosvědčilo, že spiknutí zcela určitě zosnoval Göring (avšak ten to i v Norimberku popíral).
„Dnes se historici shodují v názoru, že v přísně právním smyslu nelze dokázat, že van der Lubbe byl jediným pachatelem, ale ani domněnku opačnou, neboť v současné době neexistuje argument, jenž by tezi o van der Lubbem jako jediném pachateli beze zbytku vyvrátil. Ať již však Říšský sněm zapálil kdokoli, není pochyb, že nacistům na cestě k neomezené diktatuře výrazně pomohl. Mohli legálně rozpoutat vlnu obludného teroru a demagogie, která dotvořila nacistické Německo. Hnědí revolucionáři si natáhli masku ochránců pořádku a využili tvrzení o komunistickém žhářství k nastolení zločineckého panství směřujícího k válce a ničení,“ uzavírá svůj článek Miroslav Šiška.
Marinus van der Lubbe byl odsouzen k trestu smrti a po formálních žádostech o zmírnění trestu byl v lednu 1934 popraven. Navzdory tomu, že německé zákony platné v době spáchání činu neumožňovaly žhářství potrestat smrtí. Jednalo se tedy nepochybně o justiční vraždu.
„Na popravu šel van der Lubbe s hlavou vztyčenou, s výrazem odporu,“ vzpomínal soudní psychiatr Karl Bonhoefer. Původní rozsudek smrti vůči van der Lubbemu změnil v roce 1967 západoberlínský zemský soud na osm let vězení – i z toho důvodu, že v době spáchání činu bylo za žhářství maximálně osm let. I když to už nemělo žádný praktický význam, bratr odsouzeného Jan van der Lubbe dále bojoval o to, aby byl Marinus zcela zproštěn viny.
V lednu 2008 nakonec německá justice rozsudek zrušila, a to na základě zákona z roku 1998, podle něhož se mohou zpětně zrušit některé verdikty nacistických soudů z let 1933–1945, neboť nástup nacismu znamenal popření principů právního státu, a nacistické rozsudky jsou tak ze své podstaty nespravedlivé. V rodném Leidenu pak van der Lubemu dokonce hodlají postavit pomník. Na závěr nám hvězda tehdejšího německého filmu Renate Müllerová zazpívá, že jednoho jarního dne zaklepe na dveře štěstí. Píseň pochází z filmu Viktor a Viktorie z roku 1933. Ten sice mnoho štěstí nepřinesl, ale letos to snad bude lepší. S tímto přáním se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Golo Mann popisuje krach Hitlerových idejí a záměrů (15.11.2013)
- Hitlerova zahraniční politika v interpretaci Golo Manna (15.11.2013)
- Golo Mann se zamýšlí nad německým odporem proti Hitlerovi v září 1938 (15.11.2013)
- Systém nacistických koncentračních táborů (1933 – 1945) (22.8.2013)
- Hitler - fascinace monstrem (14.6.2013)
- Adolf Hitler - dětství, mládí, politické začátky (2.6.2013)
- Působení nacistické propagandy na děti a mladé Němce (1.5.2013)
- Volkswagen Brouk a Hitlerova politika lidového vozu (12.2.2013)
- Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách (23.11.2012)
- 2. světová válka 1939-1941 (20.12.2011)
- Nacismus v Československu (11.12.2011)
- Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf (29.11.2011)
- Nacismus (25.10.2010)
- Nacismus - pracovní list (25.10.2010)
- Srovnání životních podmínek v nacistických a komunistických věznicích (5.9.2009)