Hitlerova zahraniční politika v interpretaci Golo Manna
Analýza Hitlerova světového názoru, jím prosazovaných idejích velkoněmeckého nacionalismu ve vztahu k praktickému plánu, jak přestavět světový pořádek, agresivní politikou rozšířit německé území a politický vliv. Věnuje se také vysvětlení Hitlerovy strategie a taktiky politického boje.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Hitler měl několik jednoduchých idejí. Příroda je krutá. K ní patří člověk - také on smí být krutý. Život je boj. Boj existuje stále, mění se jen jeho formy. Tak jako dravé zvíře žije na úkor jiných zvířat, žije také národ na úkor jiných národů. To, co chce užívat, musí sebrat jiným. Chce-li to užívat s jistotou, musí své sousedy buďto vyhubit nebo přinejmenším donutit k trvalé bezmocnosti. Soucit, láska k bližnímu, láska k pravdě, dodržování smluv, všechny ty křesťanské ctnosti jsou jen vynálezy zbabělců a slabochů. Příroda je nezná. Silný jich nedbá. Ubíjí slabšího, lže, porušuje smlouvy, má-li z toho výhodu. Tak tomu bylo vždy, tak vznikla všechna velká impéria, římské, britské, a tak musí vzniknout i německé.
Ten, kdo se ještě zcela neodnaučil se něčemu divit, může se divit tomu, jak velice se tento pohled na věci projevuje v jeho celém vědomém životě, jak často jej při každé příležitosti vyslovoval a jak přesně se jím řídil ve svém jednání. Na první stránce své první knihy napsal: „... tehdy, až hranice Říše zahrne i posledního Němce, aniž by mu mohla poskytnout jistotu obživy, povstane z nouze vlastního národa morální právo dobýt cizí státy a půdu. Pluh se pak stane mečem a ze slz války vyroste denní chléb pro potomstvo". Po dvaceti letech, několik měsíců před koncem, filosofoval v řeči k německým důstojníkům: „Mezi události, které jsou v podstatě neměnné, které zůstávají stejné za všech dob a liší se jen formou užívaných prostředků, patří válka. Příroda nás učí při každém pohledu, že v ní vládne princip výběru, že silnější se stává vítězem a slabší podlehne... Jiný světový řád a jiný světový zákon je nemyslitelný ve vesmíru, v němž stálice nutí planety, aby kolem nich obíhaly a planety určují dráhu měsícům; v němž nejmocnější gigantické dění zničí jednoho dne slunce a jiná nastoupí na jejich místa. Učí nás také, že to, co platí ve velkém, platí samozřejmě i v malém, právě tak jako zákon. Především nezná pojem humanity, který hlásá, že slabého je třeba za všech okolností zachovat a podporovat... My lidé jsme nevytvořili tento svět, my jsme jen malé bakterie nebo bacily na této planetě. My nemůžeme tyto zákony popřít, my je nemůžeme odstranit... To, co člověku připadá kruté, je z hlediska přírody samozřejmě moudré. Národ, který se nedovede uhájit, musí jít a jiný přijde na jeho místo... Příroda rozptyluje bytosti po světě a nechá je pak zápasit o potravu, o jejich denní chléb. Silnější udrží nebo doby de místo pro sebe a slabší o ně přijde a žádné nedostane. Jinými slovy - válka je svou podstatou nevyhnutelná. Malost státu, národa nebo lidu nenutí přírodu k soucitu, ale naopak, co není dosti silné, příroda nemilosrdně odstraní a v této zdánlivě nemilosrdné krutosti spočívá konec konců chladný rozum" - toto byla jeho filosofie. Syrový naturalismus, naučený od špatných Darwinových žáků, přenesený na politiku. Ve své banální správnosti i ve svých banálních chybách by nestála ani za řeč, kdyby se prorok, který byl šéfem německého státu, nebyl vážně chystal zacházet podle ní s evropskými národy.
Co se týkalo jeho praktického plánu, skládal se přibližně ze čtyř pracovních postupů, ze čtyř úderů, z nichž každý měl předávat sílu svého vzmachu úderu následujícímu. Nejprve, jak bylo řečeno, bylo třeba osvobodit Německo z „pout versailleské smlouvy". Cíl to byl populární a přijatelný; viděli jsme již, že na versailleské smlouvě bylo mnoho špatného. Hitler ho však pokládal za zcela nepostačující. Znovudobytí říšských hranic z roku 1914 nestálo za oběť miliónů německých životů. Za druhé bylo třeba přeměnit Bismarckův maloněmecký národní stát v celoněmecký. Rozšířit ho do Rakouska a do Čech, tak daleko, kam sahá německý jazyk. Za třetí je známo již od roku 1848, že takováto všeněmecká říše by měla svou vlastní dynamiku. Nemůže zůstat pouze u toho, co má, musí jí být podřízeny tak či onak menší slovanské a podunajské národy. Nakonec přijde Rusko. Hitler si vypočítal, že jen v Rusku se dá najít prostor, který Němci potřebují, aby se stali dvousetmiliónovým národem, panským národem, světovládným národem, a že bolševismus, který pokládal za židovskou, v podstatě neduživou formu vlády, jim k tomu poskytne vítanou šanci. V západní Evropě se toho už nedalo mnoho vzít. Je ji však nutno opanovat. Bude ji asi třeba porazit, protože si nenechá pokojně vnutit německé panství. Přesto však byla západní Evropa jen vedlejším jevištěm, německo-francouzské nepřátelství je podle Hitlera možno příležitostně vyřídit rychle a levou rukou. S Anglií by se nejraději dohodl; snad, pokud by tam s lidmi byla řeč, by se s nimi mohl až po jisté meze a panství rozdělit... To byla základní koncepce. Byla rozvinuta v knize „Mein Kampf" („Můj boj"), vyšlé v roce 1925. Hitler se od ní po dvacet let neodchýlil. Tři dny poté, co se stal kancléřem, vyhlásil v projevu k velitelům armády „dobytí nového životního prostoru na východě a jeho bezohlednou germanizaci" za cíl své politiky.
Jednotlivé myšlenky nebo pocity se k němu dostávaly všelijak. Z Rakouska si odnesl nenávist k Židům a Slovanům, velkoněmecký nacionalismus. Z doby války pojem životního prostoru a bezmála neomezeného dobyvatelství všemi směry, zvláště na východ; od německých historiků a filosofů vzájemné prolínání moci a práva, pohrdání mravností. Jeho vlastním přínosem byla síla vůle a šílená důslednost, s kterou to vše dělal vážně. K tomu se přidal prožitek a závěry, vyvozené z jedné jediné historické zkušenosti. Skálopevně byl přesvědčen o tom, že Německo by bylo mohlo vyhrát světovou válku při lepším vedení, že vlastně k tomu nebylo třeba nic víc, než včas potlačit všechny „marxistické zrádce". Nyní chtěl vést Německo tak, aby již nebyl možný „žádný druhý rok 1918", jak to prohlásil nejméně tisíckrát.
Píšeme obecné dějiny, ne životopis. Nemusíme se zabývat temnými hlubinami osobnosti, z níž tyto síly, motivy a úsudky vycházely. Jeho plán byl nejen nepraktický; při svém uskutečňování musel zničit sám sebe. Nebyl vnitřně vyladěný, nebyl pravý, byla to špatná literatura. Kdo tak nenáviděl lidstvo a přál si, aby jeho vlastní národ vzkvétal na jeho úkor, ten nemohl milovat ani vlastní národ, poněvadž i ten se skládal z lidí. Šlo mu o moc nad vlastním národem, který byl náhodou národem německým. A prostřednictvím vlastního národa mu šlo o moc nad celým světem; nedělal to z lásky k svému národu, jak namlouval jemu i sobě samému. Dělal to z lásky k sobě, z lásky k ďáblu. Hitler měl mnoho tváří. Když však v roce 1945 vyslovil, že Němci jsou mu lhostejní, a že když ho nemohou následovat až do konce, zaslouží si zahynout, a když také podle toho jednal, tehdy ukázal svou pravou tvář. Zpočátku, pokud Německo nebylo připraveno na válku, musel mnohé skrývat, a to nejen nejhlubší vrstvu svých úmyslů, své podstaty a svého úsilí, ale i mnoho jiného. Muž války musel hrát muže míru. Bylo to těžké, muselo to být těžké, protože na počátku své dráhy vyžvanil své sny a přání dodaleka a doširoka. Stálo to černé na bílém. Ale svět chce být klamán, a to zvláště tím, co samo o sobě vypadá jako pravdivé, žádoucí a rozumné. Zapomíná pak až příliš rád, kdo je ten člověk, který mu to říká. Nemohl snad ten divoký muž zmoudřet, když přišel do let a pocítil břemeno odpovědnosti? Byl to bezpochyby on, kdo celých pět let v nesčetných mírových projevech říkal to, co chtěla po míru toužící Evropa slyšet. Vše, co říkal, znělo dobře a moudře. Prohlašoval, že válka je šílená, že může vést jen ke zkáze civilizace, že žádný národ netouží po míru tolik, jako německý; ten chce jenom, jako každý čestný člověk, získat nazpět svou vlastní čest. Je připraven rytířsky uznávat čest a životní zájmy jiných národů, velkých i malých; jeho cílem není panování, jen rovnoprávnost, a pořád tak dál - kdo proti tomu mohl něco namítat?
Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Německo-švýcarský historik a spisovatel, syn slavného německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Studoval filosofii a historii v Heidelbergu, byl žákem Karla Jasperse. Ve studiích pokračoval v St. Cloud a na universitě v Rennes. V letech 1937-1940 redigoval časopis Maß und Wert. Za války byl internován ve Francii, odkud se mu po její porážce podařilo odletět do USA, kde působil od roku 1942 jako profesor historie. Po válce působil jako profesor v Německu a později žil ve Švýcarsku.
Sám úspěšný spisovatel a historik, oceněný řadou literárních cen (např. Goethova cena města Frankfurtu nad Mohanem za rok 1985). Golo Mannovo dílo nás vede ke konfrontacím s minulostí, k jejímu porozumění, k tomu, abychom dokázali číst její aktuální smysl. Tak je tomu v jeho dílech Valdštejn, O duchu Ameriky, Dějiny a události, Německé dějiny 19. a 20. století. Golo Mann napsal také cennou autobiografii, v níž líčí své dětství a mládí v letech 1909-1933, které strávil výlučně v Německu.
Dějiny Německa 1919-1945 jsou nejen zasvěcenou historickou studií, ale - jak je pro autora charakteristické - zaníceným, s živou účastí sdíleným pohledem na nedávnou minulost, stále plnou otázek a úvah.
Poznámka Golo Manna v úvodu k německému vydání knihy (1990)
Ve Fischerově brožované edici vycházejí dvě kapitoly z mých Dějin Německa 19. a 20. století, vydaných na podzim 1958. Pojednávají o Výmarské republice a následujících dvanácti letech, tedy o období, které má jistou dějovou jednotu. Od roku 1945 žijeme v novém světě. Co se událo po pádu Třetí říše, jsem nemohl vylíčit stylem historika, ale jen krátce načrtnout; tedy se o něm již nezmiňuji. Od pádu směrem nazpět, do minula, je ovšem kontinuita velice pevná; degradace a hluboce nepovedený, nešťastný konec první světové války patří k těm velice, velice důležitým článkům řetězu německého osudu v první polovině dvacátého století, který zde má historik popsat. To, co následovalo, nebylo sice těmito články nezvratně předurčeno, nicméně však připraveno a umožněno. Z této skutečnosti zde také vycházím. Každý začátek poukazuje zpět na začátky dřívější: rok 1919 na rok 1918, ten zase na roky 1914,1890 a tak dále. Má-li si autor vybrat dějinný úsek, musí vždy někde svévolně stanovit jeho počátek.
Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání Dějin Německa 1919-1945 z roku 1993 (Český spisovatel, překlad Jan Havránek).
Součástí tohoto článku je také pracovní list, který najdete v příloze.
Přílohy
Pracovní list určený studentům vyšších ročníků gymnázií a středních škol rozebírá část textu z knihy německého historika Golo Manna Dějiny Německa 1919-1945. Text je věnován především postavě Adolfa Hitlera a jeho představám pro uskutečňování zahraniční politiky před druhou světovou válkou. Pracovní list slouží nejen k rozšíření vědomostí o dané tématice, ale je také výbornou pomůckou k porozumění psaného textu studenty.
Související články
- Požár říšského sněmu (28.2.2019)
- Stefan Zweig - Incipit Hitler (18.5.2014)
- Proměna Německa v důsledku 1. světové války pohledem Golo Manna (15.11.2013)
- Politická nestabilita mladé německé republiky v roce 1918 slovy Golo Manna (15.11.2013)
- Golo Mann o krizi a zániku Výmarské republiky (15.11.2013)
- Golo Mann popisuje krach Hitlerových idejí a záměrů (15.11.2013)
- Pocítit dějiny na vlastní kůži, vzduch rapidně houstne - Německo v roce 1930 (14.6.2013)
- Adolf Hitler - dětství, mládí, politické začátky (2.6.2013)
- Kam se vlastně Němci poděli? (27.5.2013)
- Německo už není Německem – konflikt mezi nacionalismem a věrností k vlastní zemi (27.5.2013)
- Volkswagen Brouk a Hitlerova politika lidového vozu (12.2.2013)
- Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách (23.11.2012)
- Politika appeasementu a nacistická agrese během sudetoněmecké krize (9.9.2011)
- Nacismus (25.10.2010)
- Nacismus - pracovní list (25.10.2010)