
Golo Mann popisuje krach Hitlerových idejí a záměrů
Jak se stalo, že příslušníci jednoho z nejcivilizovanějších národů světa páchali bezpráví v takové míře, že to bylo pro svět nesnesitelné? Golo Mann se zamýšlí nad Hitlerovými idejemi i praktickou politikou, které vedly k tyranii, tragédiím, zoufalství aneštěstí miliónů lidí a izolaci nacistického Německa.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Hitlerova nejniternější idea a snad jediná, na kterou vskutku věřil, byla představa o světovém židovském spiknutí a o nebezpečí, které Židovstvo představovalo. Věřil, že za odporem Evropy, Anglie, Ruska i Ameriky vždycky stojí Židé. Ve skutečnosti Židé nebyli vůbec žádnou světovou mocností, tím méně byli spiknuti. Byli slabí a bezmocní, v každé zemi to byla zvláštní obec. Skutečnost, že Hitler týral německé Židy, nezabránila Anglii v tom, aby po pět let neprováděla politiku usmiřování. Židé zůstali v Německu, aspoň většina z nich, protože nevěděli, kam by měli jít, a také proto, že byli dobrými vlastenci, kteří nemohli uvěřit v rozsudek, který jim hrozil; zůstali tam tak dlouho, až se tam dožili hrůzného konce. Také bolševismus byl pod židovským vlivem, tvrdil Hitler. Pokud za Leninových časů v Rusku někteří Židé zaujímali vedoucí postavení, pak je Stalin již dávno sesadil a vyhubil. Světové židovské spiknutí bylo chimérou. Hitler se vrhl na nejbezbrannější národ na světě, vlastně ne na národ, ale na milióny jednotlivých lidí, kteří se pokládali za příslušníky nejrůznějších národů, a dohnal je k smrti kvůli jejich „rase", kvůli jejich jménu.
Filosofie, která za tím byla, hlásala, že ve válce je vše dovoleno, že v přírodě je trvalá válka a že člověk je částí přírody. „Srdce je třeba obrnit proti soucitu. Postupovat brutálně. Osmdesáti miliónům se musí dostat jejich práva. Jejich existence musí být zajištěna. Kdo je silnější, ten má právo. Největší tvrdost." Dnes podepsat smlouvu a zítra ji porušit, klamat, podvádět, zabíjet jedince, hubit celé rasy - tak tomu bylo mezi lidmi vždycky, soudil Hitler. Vyhraje ten, kdo má odvahu tato umění uplatňovat i nyní a důsledně. Pohlédneme-li na světové dějiny nikoli tak, jak by měly vypadat podle křesťanské morálky, ale podle toho, jak skutečně vypadaly, nelze tuto teorii prohlásit za zcela nepravdivou. Páchalo se mnoho bezpráví mezi národy i mezi jednotlivci, mnohé velké bezpráví vstoupilo s triumfem do dějin a nebylo nikdy potrestáno. O tom se dočtete u Machiavelliho, o tom se dočtete u Thukydida. Německému tyranovi je třeba přiznat, že ostře rozeznával bezpráví, které páchali jiní, licoměrnost křesťanských západních demokracií. Všímal si rozporů mezi jejich slovy a činy. Ale i přitom se mýlil; nehledě na jakoukoliv morálku, mýlil se v praktických věcech, protože přeháněl. I když se vždycky páchalo bezpráví, pak v našem dvacátém století v srdci Evropy páchal jeden z nejcivilizovanějších národů světa bezpráví v takové míře, že to bylo pro svět nesnesitelné. Hitler se dostal tak daleko, že s ním nakonec již nikdo nechtěl jednat. Pyšná, hluboce počestná Anglie s ním nejednala od září 1939 a od června 1941 s ním už nejednal vůbec nikdo. Dospěl tak daleko, že se nakonec proti němu spojil celý svět. Američané, Angličané, Rusové, Indové. Toto nepřirozené spojenectví ho nepřežilo ani o den, ale pokud se držel, nemělo jiný cíl, než se zbavit tohoto jediného, nesnesitelného člověka.
Zničil se týmiž prostředky, které ho předtím vynesly nahoru. Jeho nejprostším trikem bylo, být bezohlednější než ostatní. Tak získal moc nejprve nad Německem a potom nad Evropou. Nakonec byl svět stejně bezohledný jako on proti němu a i proti národu, který se stal poddajným nástrojem jeho vůle. Tady již trik neúčinkoval a spojenci mohli proti němu a jeho Němcům uplatňovat právo silnějšího. Jak by mohl svět nebýt silnější než jediný člověk a jediný národ? Při vší hrůze je to prostá historie.
Nakonec tento člověk přecenil sám sebe. Měl inteligenci, intuici, fantazii, sílu vůle a věděl to. Dlouho měl i štěstí. Z toho učinil závěr, že je jedním z největších mužů všech dob a na druhé straně že má co dělat jen s nicotnými odpůrci. „Protivníci nepočítali s mou velkou rozhodností. Naši odpůrci jsou malí červíčkové. Viděl jsem je v Mnichově." Jeho odpůrci však nebyli tak ubozí, jak si myslel. Zaměňoval totiž za ubohost jejich shovívavost a dobrou vůli. V Churchillovi, Rooseveltovi a Stalinovi narazil na protihráče, kteří se mu vyrovnali i vytrvalostí i silou vůle. V jistém smyslu byla hra, kterou hrála Anglie a Francie v roce 1939 právě tak zastaralá jako hra Hitlerova. Neodpovídala již evropským skutečnostem a změněnému postavení Evropy ve světě. Avšak plány jedné strany odpovídaly plánům té druhé. Hitlerův plán podrobit Evropu v Napoleonově stylu a vyplenit ji ve prospěch Němců, udělat prostřednictvím Evropy z Německa světovou velmoc, byl v polovině našeho století jen barbarskou pošetilostí, ničím víc. Západní mocnosti na to odpověděly tím, že prováděly politiku evropské rovnováhy po starém anglickém protinapoleonském způsobu. Budovaly spěšně nahozený systém spojenectví na obklíčení Německa nazvaný „velká koalice". Pustily se do toho znovu tam, kde roku 1918 skončily. Angličané začali zase s blokádou, Francouzi se svou poziční válkou. Evropa však již neměla vůči ostatnímu světu takovou životní sílu jako v roce 1813 nebo 1914. Neměla jí dost ani proti sobě samé, takže nepostačovala ani k evropské rovnováze. Francouzi opakovali navyklá gesta a hovořili v srpnu 1939 starým vybroušeným jazykem diplomatů, ale neměli již svůj starý meč. Za jejich gesty nestála žádná síla, žádný elán, žádná naděje. Jejich alianční systém na východě se sesypal jako domeček z karet. Anglie měla sice ještě svou hrdost a odvahu, ale neměla již tu moc. Nemohla válku rozhodnout, mohla ji jen protahovat tak dlouho, až by se z ní stalo něco úplně jiného než evropská válka, než válka za rovnováhu. Také evropský řád, který chtěli Spojenci zachránit, se v roce 1945 již neobnovil a v tomto směru byla celá válka zbytečná. Šest let se namáhali, aby uspokojili jistého Hitlera, a pak šest let stříleli a házeli bomby, aby se ho zbavili. Toho také docílili, jinak již toho ale mnoho nedosáhli.
Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Německo-švýcarský historik a spisovatel, syn slavného německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Studoval filosofii a historii v Heidelbergu, byl žákem Karla Jasperse. Ve studiích pokračoval v St. Cloud a na universitě v Rennes. V letech 1937-1940 redigoval časopis Maß und Wert. Za války byl internován ve Francii, odkud se mu po její porážce podařilo odletět do USA, kde působil od roku 1942 jako profesor historie. Po válce působil jako profesor v Německu a později žil ve Švýcarsku.
Sám úspěšný spisovatel a historik, oceněný řadou literárních cen (např. Goethova cena města Frankfurtu nad Mohanem za rok 1985). Golo Mannovo dílo nás vede ke konfrontacím s minulostí, k jejímu porozumění, k tomu, abychom dokázali číst její aktuální smysl. Tak je tomu v jeho dílech Valdštejn, O duchu Ameriky, Dějiny a události, Německé dějiny 19. a 20. století. Golo Mann napsal také cennou autobiografii, v níž líčí své dětství a mládí v letech 1909-1933, které strávil výlučně v Německu.
Dějiny Německa 1919-1945 jsou nejen zasvěcenou historickou studií, ale - jak je pro autora charakteristické - zaníceným, s živou účastí sdíleným pohledem na nedávnou minulost, stále plnou otázek a úvah.
Poznámka Golo Manna v úvodu k německému vydání knihy (1990)
Ve Fischerově brožované edici vycházejí dvě kapitoly z mých Dějin Německa 19. a 20. století, vydaných na podzim 1958. Pojednávají o Výmarské republice a následujících dvanácti letech, tedy o období, které má jistou dějovou jednotu. Od roku 1945 žijeme v novém světě. Co se událo po pádu Třetí říše, jsem nemohl vylíčit stylem historika, ale jen krátce načrtnout; tedy se o něm již nezmiňuji. Od pádu směrem nazpět, do minula, je ovšem kontinuita velice pevná; degradace a hluboce nepovedený, nešťastný konec první světové války patří k těm velice, velice důležitým článkům řetězu německého osudu v první polovině dvacátého století, který zde má historik popsat. To, co následovalo, nebylo sice těmito články nezvratně předurčeno, nicméně však připraveno a umožněno. Z této skutečnosti zde také vycházím. Každý začátek poukazuje zpět na začátky dřívější: rok 1919 na rok 1918, ten zase na roky 1914,1890 a tak dále. Má-li si autor vybrat dějinný úsek, musí vždy někde svévolně stanovit jeho počátek.
Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání Dějin Německa 1919-1945 z roku 1993 (Český spisovatel, překlad Jan Havránek).
Součástí tohoto článku je také pracovní list, který najdete v příloze.
Přílohy

Pracovní list určený studentům vyšších ročníků gymnázií a středních škol rozebírá část textu z knihy německého historika Golo Manna Dějiny Německa 1919-1945. Text je věnován především postavě Adolfa Hitlera a důvodům, které vedly k jeho finální porážce. Pracovní list slouží nejen k rozšíření vědomostí o dané tématice, ale je také výbornou pomůckou k porozumění psaného textu studenty.
Související články
- Požár říšského sněmu (28.2.2019)
- Golo Mann vzpomíná na Karla Jasperse v době nástupu nacismu (20.2.2016)
- Stefan Zweig - Incipit Hitler (18.5.2014)
- Golo Mann o krizi a zániku Výmarské republiky (15.11.2013)
- Hitlerova zahraniční politika v interpretaci Golo Manna (15.11.2013)
- Golo Mann se zamýšlí nad německým odporem proti Hitlerovi v září 1938 (15.11.2013)
- Proměna Německa v důsledku 1. světové války pohledem Golo Manna (15.11.2013)
- Politická nestabilita mladé německé republiky v roce 1918 slovy Golo Manna (15.11.2013)
- Atentát na Adolfa Hitlera z 20. července 1944 (16.7.2013)
- Adolf Hitler - dětství, mládí, politické začátky (2.6.2013)
- Volkswagen Brouk a Hitlerova politika lidového vozu (12.2.2013)
- Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách (23.11.2012)
- Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf (29.11.2011)
- Hitlerova směrnice o vstupu německých vojsk do Rakouska (11.3.1938) (17.12.2009)