Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Německý odpor proti Hitlerovi dosáhl své nejvyšší intenzity v srpnu a v září 1938. Neznamenalo to mnoho; masy, velké strany a organizace se na tom nepodílely a vzhledem k tomu, jak byl uspořádán totalitní stát, ani při tom být nemohly. Zasvěcení lidé odhodlaní k činu zaujímali významná místa nebo k nim měli blízko, a to v generálním štábu, ve špionážní službě armády (Abwehr), na velitelství armády v hlavním městě, v berlínském policejním prezídiu, v ministerstvu zahraničních věcí. Protože zaujímali tak vysoká místa v mocenském systému, proti kterému se stavěli a zároveň mu i sloužili, kolísaly jejich postoje mezi dovolenou varující kritikou, pokud byla vůbec ještě možná, a mezi skutečnými plány na spiknutí. Hranice mezi loajální službou státu a opozicí byly kolísavé. Mnozí němečtí diplomaté, vojenský atašé i sám státní tajemník v ministerstvu zahraničí, dávali tehdy Angičanům rady a pokyny, které by diktátor musel pokládat za velezrádné, generálové upozorňovali, že Německo není připraveno na velkou válku ani vojensky ani hospodářsky. Náčelník štábu pozemního vojska Ludwig Beck spisuje jedno memorandum za druhým, v nichž poukazuje na izolaci a smrtelné nebezpečí, která pro Říši znamená Hitlerova politika. Toto byla stále ještě legální opozice, ale Beck šel tajně ještě dál, zvláště když v srpnu složil svůj úřad. Nešlo mu již jen o to, aby zabránil válce, ale i o využití příležitosti, aby ještě v poslední chvíli svrhl zločinnou stranickou diktaturu. Nejprve chtěl ještě ušetřit diktátora a svůj úder zaměřit proti gestapu a berlínským stranickým bonzům. Jeho nástupce na místě šéfa generálního štábu Halder převzal tyto plány a rozvíjel je dále. Generálové Halder, Witzleben, Hoeppner, Beck, Oster spolu se svými civilními pomocníky nakonec připravili vojenský státní převrat, zatčení Hitlera a všech jeho pomocníků během první hodiny po vyhlášení války. Protestní prohlášení, pro které byl již připraven materiál, mělo před celým národem odhalit hanebné činy režimu a vojenská vláda měla převést stát k demokraticky podloženým právním poměrům ...

Ještě dnes na nás padá smutek při studiu těchto plánů, při četbě připravených provolání, dopisů, pozdějších zpráv a výpovědí svědků. Zmírňuje ho pouze obdiv nad lidskou velikostí jeho účastníků, především generála Becka. Byli zcela osamělí, jednali pod tíhou strašlivého osobního nebezpečí, a to na poli, které bylo pro jejich výchovu a stavovskou tradici právě tak cizí jako prales. S posly, které vyslali do Londýna, jednal ministerský předseda s ledovým chladem; Neville Chamberlain soudil, že je třeba pracovat s německou vládou a ne se soukromými nenávistně naladěnými jednotlivci a fantasty, za kterými nic nestojí. Přesto byli spiklenci připraveni k úderu, ve dnech po godesberské schůzce to ještě jednou vypadalo, že se blíží rozhodná hodina. V posledním okamžiku Hitler ustoupil a ještě mnohem více ustoupily západní velmoci. Velikost vítězství, kterého dosáhla německá nátlaková diplomacie v Mnichově, byla taková, že znemožnila spiklencům jakoukoliv akci. Malomyslní Angličané se mýlili - pro svobodnou křesťanskou velmoc Anglii by bylo tehdy bývalo snazší přerušit styky s tyranem, než bylo pro německé důstojníky připravit povstání proti svému nejvyššímu veliteli. S tímto přerušením styků důstojníci počítali. Když k němu nedošlo a místo něho nastalo slavnostní sblížení a sbratření, slib Angličanů a Němců, že již nikdy nepovedou válku jeden proti druhému, vnitroněmecký odboj se zhroutil. Spiklenci se rozešli, Beck se stáhl do soukromí a ostatní se vrátili do služby, kterou plnili bez radosti, ale přece jen tak, jak jim kázala povinnost. Po vášnivých nadějích a napětí ze září 1938 následovalo tupé, fatalisticky přijímané dusno srpna následujícího roku...

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Německo-švýcarský historik a spisovatel, syn slavného německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Studoval filosofii a historii v Heidelbergu, byl žákem Karla Jasperse. Ve studiích pokračoval v St. Cloud a na universitě v Rennes. V letech 1937-1940 redigoval časopis Maß und Wert. Za války byl internován ve Francii, odkud se mu po její porážce podařilo odletět do USA, kde působil od roku 1942 jako profesor historie. Po válce působil jako profesor v Německu a později žil ve Švýcarsku.

Sám úspěšný spisovatel a historik, oceněný řadou literárních cen (např. Goethova cena města Frankfurtu nad Mohanem za rok 1985). Golo Mannovo dílo nás vede ke konfrontacím s minulostí, k jejímu porozumění, k tomu, abychom dokázali číst její aktuální smysl. Tak je tomu v jeho dílech Valdštejn, O duchu Ameriky, Dějiny a události, Německé dějiny 19. a 20. století. Golo Mann napsal také cennou autobiografii, v níž líčí své dětství a mládí v letech 1909-1933, které strávil výlučně v Německu.

Dějiny Německa 1919-1945 jsou nejen zasvěcenou historickou studií, ale - jak je pro autora charakteristické - zaníceným, s živou účastí sdíleným pohledem na nedávnou minulost, stále plnou otázek a úvah.

Poznámka Golo Manna v úvodu k německému vydání knihy (1990)
Ve Fischerově brožované edici vycházejí dvě kapitoly z mých Dějin Německa 19. a 20. století, vydaných na podzim 1958. Pojednávají o Výmarské republice a následujících dvanácti letech, tedy o období, které má jistou dějovou jednotu. Od roku 1945 žijeme v novém světě. Co se událo po pádu Třetí říše, jsem nemohl vylíčit stylem historika, ale jen krátce načrtnout; tedy se o něm již nezmiňuji. Od pádu směrem nazpět, do minula, je ovšem kontinuita velice pevná; degradace a hluboce nepovedený, nešťastný konec první světové války patří k těm velice, velice důležitým článkům řetězu německého osudu v první polovině dvacátého století, který zde má historik popsat. To, co následovalo, nebylo sice těmito články nezvratně předurčeno, nicméně však připraveno a umožněno. Z této skutečnosti zde také vycházím. Každý začátek poukazuje zpět na začátky dřívější: rok 1919 na rok 1918, ten zase na roky 1914,1890 a tak dále. Má-li si autor vybrat dějinný úsek, musí vždy někde svévolně stanovit jeho počátek.

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání Dějin Německa 1919-1945 z roku 1993 (Český spisovatel, překlad Jan Havránek).