Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Hodnocení politických poměrů a názory na to, co lze očekávat od budoucnosti, závisí hodně na tom, co si kdo z nás představuje pod pojmem politika. Přesněji řečeno: v jaké sféře společenského života kdo z nás spatřuje nejvlastnější ohnisko politických dějů, a tím i klíč k politickým prognózám.
Pokud se upínáme výhradně nebo hlavně k oblasti faktické moci (a ovšem i jejímu přípravnému dějišti, totiž jejímu zákulisí), pak je pro nás samozřejmě nejdůležitější, jak v tom či onom proslovu vybalancovali Gorbačov či Jakeš různé fráze, o čem se dohadovali Gorbačov s Jelcinem o prázdninách a kteří tajemníci ÚV KSČ se domluvili proti Husákovi, které členy předsednictva získali a který z nich má na nového šéfa největší vliv.
Nepodceňuji tohle všechno; naše osudy to ovlivňuje po čertech významně. Přesto se přiznávám, že víc než tato sféra mne zajímá něco jiného: co se děje ve společnosti, ve viditelných i skrytých vrstvách jejího počínání, cítění a myšlení. Nenápadné, ale z dlouhodobého hlediska nejdůležitější podhoubí všech politických dějů totiž spatřuji spíš zde než v kuloárech různých sekretariátů. Mimo jiné už proto, že výkony faktické moci, jež se v oněch kuloárech rodí, vždycky nějak reagují - byť třebas velmi nepřímým, nepřesným, pozdním a mnohdy jen podvědomým způsobem - na skutečný stav společnosti a jejího ducha. I ta nejsvévolnější moc je mocí nad někým a její panování nad obyvatelstvem, podléhání jeho náladám či pohrdání jeho vůlí tudíž vždycky závisí také na tom, jak se samo obyvatelstvo chová, jak myslí a jak se k této moci staví.
Pokud jde o dění mezi mocnými, příliš dobrých vyhlídek zatím nemáme: Gorbačov je sice osvícenějším vladařem než jeho předchůdci, Jakeš sice verbálně imituje Gorbačova a mluví o jakési údajné přestavbě a demokratizaci i u nás, obě tyto skutečnosti však náš život ovlivňují pramálo. Ovlivňují-li ho vůbec, tak asi zase hlavně tím, jak se jich společnost chytá, jak moc se na ně odvolává, zkrátka do jaké míry je vnímá jako svého druhu „nahrávky na smeč“. Jinak se ale zdá, že Miloš Jakeš byl instalován jako čerstvější a spolehlivější záruka faktické neměnnosti (skryté za novými slovy), než jakou byl jeho unavenější a nikdy pro nikoho zcela spolehlivý předchůdce.
Dívám-li se ale na situaci z toho druhého hlediska, tedy z hlediska jakéhosi „hlubinného“ stavu společnosti, pak se mi zdaleka tak tristní nejeví. Můžeme se sice nadít v nejbližší době (a zvláště v tomto roce provokativních výročí) ještě nemála zklamání, perzekucí, ba možná i zřetelného utužení; nicméně některé nepřehlédnutelné skutečnosti dovolují - aspoň v dlouhodobějším výhledu - věřit přeci jen v lepší možnosti.
Nejdůležitější z těchto skutečností je pomalu, ale nezadržitelně se prohlubující propast mezi dvěma dnes už spolu téměř nesouvisejícími světy: světem oficiální ideologie a světem skutečného myšlení a cítění společnosti. Všichni samozřejmě dělají, co musí dělat - volí, bojí se nadřízených a poslouchají je, na nejrůznějších rovinách hierarchizované moci materializují vůli mocenského centra - nikdo však už vlastně nevěří řečem, které tato moc vede. Lidé si prostě myslí své a žijí, jak se dá. Pestře strukturovaný potenciál reálných společenských zájmů, jehož spektrum se klene od shánění západních elektronických produktů až po shánění samizdatů, od rafinovaně vyvzdorovaného uplatnění nejrůznějších koníčků až po kolektivní srozumění různých subkultur (ať už hudebních, náboženských či jakýchkoli jiných), od masového sledování západní televize až po svobodnou expresi názorů na svět v pivnicích čtvrté kategorie, tento potenciál tedy sám sebe uskutečňuje všemi za dané situace myslitelnými způsoby, zcela mimo všechny předpoklady moci a zcela nezávisle na jejích intencích. Dalo by se dokonce říct, že skutečnou a nejdůležitější „paralelní polis“ dnes nepředstavuje „disidentský svět“, ale svět smýšlení a privátních zájmů celé společnosti, která sice jednou rukou dává totalitní moci to, co na ní bezpodmínečně vyžaduje, ale druhou si zároveň dělá vše, co sama chce a co nemá s vůlí této moci pranic společného.
Jakýmsi ostrůvkem veřejné reflexe a artikulace tohoto stavu je ovšem onen „disidentský svět“: ale i v něm si už vlastně děláme, co chceme, ba říkáme nahlas věci, které nešlo říct nahlas po desítiletí (dokonce ani v tom slavném osmašedesátém roce!). Tu a tam nás za to Státní bezpečnost kárá, sama ale cítí - pod tlakem obecné atmosféry - směšnou mimoběžnost své argumentace (což samozřejmě nic nemění na tom, že kdykoli jí to bude dovoleno stranou a straně celkovou politickou situací, může nás místo kárání zavřít). A když zkoumáme, co je základním a společným jmenovatelem toho, co dnes de facto celá společnost politicky ví a co „disidenti“ dokonce veřejně říkají, pak zjišťujeme, že to je věc sice prostá, ale s vládní ideologií neslučitelná: totiž jistota, že jedinou smysluplnou cestou pro hospodářství je reálná pluralita subjektů hospodářského podnikání a jedinou smysluplnou alternativou současného politického systému je pluralita politická (bez níž je ostatně ta hospodářská nemyslitelná). Přičemž - a to je obzvlášť důležité! - neplatí tahle samozřejmost (a dnes to je už opravdu samozřejmost) jen pro Čechy a Slováky, ale ve stejné nebo ještě větší míře i pro Poláky, Maďary a dokonce i pro mnoho myslivých a veřejně činných lidí v Sovětském svazu.
Jsem přesvědčen, že tato propast mezi ideologií a základními politickými principy soudobé moci na jedné straně a skutečným smýšlením společnosti na straně druhé se může prohlubovat dlouho, ale ne donekonečna. Je to stále významnější politický fakt, jehož vliv se drive či později musí zhmotnit do nějakých důsažnějších politických změn, důsažnějších aspoň, než je současná výměna „normalizační“ frazeologie za frazeologii „přestavbovou“.
Snad je zřejmé, proč se mi ve světle takovéhoto perspektivnějšího uvažování nezdá být zrovna podstatné, co včera řekl na nějaké schůzi nebo zítra řekne na chodbě ÚV KSČ tajemník Jan Fojtík.
(únor 1988)

Publikováno ve sborníku Václav Havel "Do různých stran" - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990