Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.“
anotace nakladatelství - Knihovny Václava Havla

Nedokončený esej Václava Černého „Vývoj a zločiny panslavismu“ vznikl pravděpodobně v první polovině padesátých let 20. století. Knižní vydání vychází z Černého rukopisu, je psán perem v sešitu bez desek o formátu A5 na 114 stranách. Text obsahuje pět částí (mota k prvním čtyřem jsou uvedena vždy až na závěr každé z nich). Z části šesté, patrně závěrečné, zůstal nadepsán jen titul "A co teď!". Text byl poprvé publikován v časopise Střední Evropa, vycházel na pokračování od října 1993 (č. 33) do dubna 1994 (č. 38/39). Knižně: 1. vyd. v Praze : ISE, 1994 // 2. vyd. Sešity Knihovny Václava Havla ; roč. 3, sv. 2/2011

Prof. PhDr. Václav Černý (26. března 1905 Jizbice u Náchoda – 2. července 1987 Praha)
literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof, základní biografické údaje najdete ve Slovníku české literatury po roce 1945 - klikněte ZDE

Sovětský slavismus nebyl a není nic jiného než jedno z nesčíslných rouch, převleků a masek komunizujícího imperialismu. A ještě přímo úžasné, jak tento zase se shoduje s koncepcemi, metodami a cíli autokratického panrusismu carského. Kdo ještě dnes nevidí a nechápe tyto zřejmosti, je slepec, blázen nebo sám lhář. Otroctví nazývané pravou, ba jedinou svobodou; nejhorší reakce nazývaná pravým pokrokem; nejnestoudnější zvůle menšiny, tyranizující většinu bezmocných a nazývaná láskyplným pověřením vůdců, v které lid s důvěrou vložil svůj osud, - taková byla skutečnost panruské slavjanofilie; a taková je i zůstává skutečnost sovětského humanismu komunistického. Ze je demokratický svět ještě stále ochoten mluvit či dát si namlouvat o demokracii sovětské či „lidové" jako o zvláštním, ba nejpravdivějším typu demokracie, že socialistický svět stále ještě připouští, aby se mluvilo o socialismu sovětském, a přijímá rozpačitě obvinění ze zrady na socialismu, - patří k anomálickým fobiím tohoto světa, jenž si nerozumí, nechápe vlastní nebezpečí a omlouvá dnes vlastní lenost či mravní zbabělost slovy o „zvláštních" podmínkách a nutnostech ruského režimu (jež by týž režim „samozřejmě" odložil ve Francii nebo v Anglii), jako si včera namlouval známý literární mýtus Ruska „nesrozumitelného" Západu, protože pravdivého pravdivostí, jíž ostatní svět už není schopen! Je to krvavý nonsens, tato představa Ruska-hádanky, Ruska-sfingy, kterému svět nemůže porozumět, ani když o to upřímné usiluje. Neopírá se o nic leč o úžasnou autosugesci čiře západní. Ale ta ovšem v tomto případě slouží jen Východu a dojemně se shoduje, aniž si to její estétští autoři uvědomují, s tezí ruských slavjanofilů, že Rusko není ani Evropa, ba ani Asie, nýbrž osobitý svět sám pro sebe, povolaný vládnout oběma druhým. Ve skutečnosti Slované jsou pochopitelní a byli vždy pochopitelní, jsou-li totiž lidské neštěstí, lidské omyly, lidská lež a lidská lest pochopitelný. A sovětismus není socialismus, lidová demokracie není demokracie a sovětský slavismus není humanismus — nýbrž vše dohromady jen tři formy téhož násilí, jímž je pseudokomunistický imperialismus panruský. Je stěží uvěřitelné, jak málo se změnil, jak strnule mechanicky — přece účinně — působí jeho vrozený byzantinismus, stále omlazovaný! Ve skutečnosti komunistický sovětismus, ověšen všemi slovními, úctu budícími atributy jednotlivých ideálů, ať je to demokracie, socialismus, slovanská vzájemnost nebo svoboda, národní spravedlnost či cokoliv jiného, není leč věrná reflexe starého carského despotismu, a identita je tak úplná, že by bylo lze ji sledovati v každém z tří známých aspektů: ortodoxie — autokracie — imperialismus nacionalistický. Je tu především ona identifikace, úplná fúze státu s církví (avec une église), rozuměj s fanatickým mýtem misionářským povahy podstatně mystické. Přecházeje od carismu k sovětismu ruský stát naprosto ne-přestal být teokracií: ale Hegel či Marx si sedl na místo pravoslavného Boha. Jinam stěží mohlo vést dílo revolucionářů typu ruského, v němž již před téměř půlstoletím Masaryk odkryl podstatu čiré negace místo schopnosti kritické. Od Bakunina po Lenina nekritizuje - popírá. Ruští revolucionáři na evropský popud dovedli zavrhnout náboženský mýtus ortodoxie: ale absolutně zvyklí přijmout hotové, objektivně dané zjevení, odhazujíce revolucí staré náboženství a starou církev, zůstávají věřícími mystiky a namísto absolutna popřeného kladou, aby je vzývali, absolutno nové a opět „jedině pravé", absolutno revoluce, stejně málo kritizované, jako bylo ono. Revolucionář zůstává krajním objektivistou: „Rus," praví Masaryk, „doufá, že revoluce přinese zázraky, věří právě dosud myticky, nekriticky." Proto také nedovede připustit, že by se měl spokojit křeslem v demokratickém parlamentu a že by k čemu vedl a byl dobrý evropský konstitucionalismus diskusní a reformistický. Zůstal mystikem, teokratem a apokalyptikem. Dosaďte leninský marxismus namísto ortodoxního zjevení a stranu namísto církve, a vizme pak, změnilo-li se vůbec co v Rusku od chvíle, kdy se Rusko pokládalo za vyslance onoho Boha, jehož myšlenka Bělinskému splývala s představou knuty: byla v Rusku „zlaičtěna" věda? Filozofie? právo? mravnost?, jak se tomu stalo v Evropě od reformace a renesance? Zpod područí jedné církve přešly pod teokratické jho druhé. Pravoslavný Bůh byl kdysi dal zjevení a v něm celou, úplnou, jedinou Pravdu; církev ji střežila; neomylné bylo zjevení, a proto také neomylní jeho strážci a prostředkovatelé: takové je i zjevení komunismu a takoví i jeho vykladači. Pobědonoscev, ministr carův a oberprokuror nejsvětějšího synodu, prohlašoval: „Stát uznává jediné vyznání ze všech za pravé a podporuje výhradně jedinou církev a protěžuje jenom ji a všechny ostatní církve a vyznání považuje za méněcenné": platí či neplatí jeho „dekretálie"? Církev posvěcuje státní absolutismus, a zato je chráněna státem všemi prostředky jeho absolutismu: poměr státu a strany v sovětismu nemůže být lépe definován. Nevěřit v učení strany je zločinem: tak pravil i Pobědonoscev: „Stát bez víry je pouhá utopie, jež nemůže být uskutečněna, neboť nevěra je přímou negací státu." Je vlastizradou. Leontěv pravil kdysi, že stát může existovat bez mravnosti, ale ne bez náboženství, „politika není etika", říkal; byl prorokem Ruska příštího, aniž o tom věděl. A byl jím, i když pojímal pravoslavného Boha jako trestajícího Jehovu, když prohlašoval, že „Velký inkvizitor ztělesňuje pozitivní stránku křesťanství", a absolutní poslušnost despoty vydával za podmínku, bez níž člověk není ani Rusem, ani křesťanem. Podal tehdy metafyzickou obranu denunciace: „Je načase přestat přikládat slovu denunciace význam zneuctívající": Bůh v Rusku nepřestal milovati policisty a denuncianty. Jeho ideálem bylo uvést zemi do stavu naprostého klidu, chtěl „nechat Rusko namrznout": teprve dědici carátu dovedli splnit jeho touhu. A působí proto dojmem jasnovidnosti stejně ironické jako kruté, že týž Leontěv, nenávistník diskuse, demokracie a liberalismu, dával ještě stále přednost samému socialismu před demokracií, neboť socialismus znamená alespoň disciplínu a organizaci. Odmítal i princip národnostní, tedy i sám slavismus (nikoliv však panrusismus), neboť princip nacionální je individualistický a demokratický: a nedivme se tedy, že Jugoslávci byli Slovany, pokud byli poslušní Moskvy a vzývali Rudou armádu za jedinou svou osvoboditelku, a přestali být Slovany, jakmile se dopustili zločinu individuální úcty k sobě; a pochopme, že pp. Gomulka a Osóbka-Morawski v režimu slavismu mohou nicméně dopustit se smrtelného hříchu nacionální úchylky. Od teokracie carské po teokracii sovětskou jeden jediný a stále týž „chlípný kult metly", jak říkal kritik o Leontěvovi. - Sociologická příbuznost autokratismu carského a „rudého carismu" není méně nápadná a zřejmá; ale despocie, vybudovaná na leninismu-stalinismu, je ovšem despocií „mise á la page", technicizovanou, „zvědečtěnou", je přesně tou despocií, jíž se Hercen děsil více než staré — „Džingischán s telegrafy, parníky, železnicemi, Carnotem a Mongem ve štábu, Mignetovými puškami a Congrevovými raketami pod vedením Bathonovým". Lid jako materiál státních a sociálních pokusů, násilí, žalář, vypovězení, konfiskace jmění, tělesné tresty jakožto prostředek: jaký je tu rozdíl mezi Petrem Velikým a Leninem? Vizte v carské historii nějaký příklad toho, co bývalo zváno „bílý teror", třebas hrůzy absolutismu po atentátu na Alexandra II. Co se dálo tehdy, po čem by Sověty nebyly sáhly po atentátu Kaplanové na Lenina a při desateré příležitosti další, z čeho by prostě nevybudovaly trvalý stav diktatury proletariátu pro „blaho většiny pracujících"? Mimořádné plné moci „gubernátorům" tehdy i nyní, ale také v obou případech domovníci povýšeni za policejní orgány, hlídače a udavače; naplnění žalářů, bestiální zacházení s vězni povýšené za pravidlo; zrušení veškeré svobody tisku, rovného a obecného hlasovacího práva, zamezení veškeré strany jiné než vládnoucí, příslušnost k jinému přesvědčení prohlášena za zločin. A ovšem, interpretace každého útoku na sebe za ohrožení obecného blaha. Po atentátu na cara Katkov denuncoval zločin jako dílo Poláků a inteligence: kolikrát byl za našich časů neúspěch režimu prohlášen za dílo sabotérů a sloužil za pohodlný signál k odvádění obětních kozlů z řad „třídních nepřátel" na jatky! Pobědonoscev spoluorganizoval kdysi protirevoluční tajnou Svatou družinu, jež navázala styky s Narodnoj voljej, aby vypátrala její organizaci a vůdce: jaké armády zvědů a důvěrníků vysílá do nejnevinnější družiny lidí spolčených za jakýmkoliv účelem strana komunistická! Provokatér Azev, prodávající revolucionáře carské policii a s vědomím vlády organizující atentáty na ministry a prince, aby justifikoval teror jiných ministrů a princů, má dnes tisíc hlav (est légion aujourd'hui). Vláda zjeveného slova (Verbe révélé), uskutečňující se pro blaho největšího počtu skrze Azevy, pokračuje. V brožuře „Dovedou-li bolševici udržeti moc“ Lenin podává techniku, jíž disciplinovaná strana pomocí umělého volebního práva, zaručujícího převahu průmyslovému dělnictvu, bude moci ovládat zemi; a zajímavou paralelou odkrývá historické příbuzenství své proletářské demokracie: Proč by nemohlo 250 tisíc členů strany vést 150 milionů lidí, když to dovedlo 130 tisíc pomeščiků? Je ovšem pravda, že tito vládli na prospěch vlastní, kdežto oni jsou silni faktem, že povládnou na prospěch většiny ovládaných. Zůstává nicméně pravdou, že — jak nám vykládá brožura jiná, O diktatuře proletariátu, z r. 1925 buržoazní utlačitelé své odpůrce neničí (neměl by kdo na ně pracovat), kdežto proletariát má, musí a může své protivníky zničit. Jen protějšek carské byrokracie by měl na straně nové despocie chybět, zdá se. Nechybí! Ba dostalo se jí i justifikace výkladem, že zbyrokratizování strany je přirozené, protože má strana k vykonávání vlády příliš málo lidí k dispozici. Na kritiku Trockého, žádajícího, aby široké masy strany byly připuštěny k rozhodování, odpovídá Stalin poukazem, že kulturní zaostalost členstva demokracii znemožňuje: přesně téže argumentace užívali carští nenávistníci konstituce. Kultura byla zajisté onou klíčovou realitou carského Ruska, jejíž nedostatek byl zároveň důvodem k perpetuaci režimu absolutní poslušnosti „nekulturních" a nesvéprávných mas a jejímž dobrodiním režim zavile šetřil pro všechna nebezpečí kritiky a svobodomyslnosti, která z ní plynula. Ba ve věci kultury více než kdekoliv jinde totožnost obou despocií bije do očí: Když v třicátých letech minulého století ministr Uvarov reorganizuje ruské univerzity, zavádí studium teologie a církevních dějin jako povinné na všechny fakulty; tak znalost historického materialismu a dějin strany komunistů (bolševiků) je předpokladem veškerého studia a předmětem povinných zkoušek na všech oborech vysokých škol sovětských i v lidových demokraciích. Uvarov vylučuje z učiva státní právo evropských národů; tak buržoazní „lži" nekomunistické vědy světové nemají přístupu na dnešní univerzity zemí za oponou, leč aby byly přibity na pranýř jediného vědeckého názoru marxismu—leninismu; Uvarov redukoval filozofii na kursy z logiky a psychologie; veškerá filozofie je vymetena ze škol dnes jako „idealistický" produkt třídního nepřítele a jediná ortodoxie zaujala místo filozofických názorů svobodně soutěžících; Uvarov omezil drasticky počet studentů; žádná přísnost však se nemohla rovnat krutosti, podle níž jediní komunisté mají právo na vzdělání a s níž nesčíslní studenti jsou vypuzováni ze škol a „zařazováni na manuální práce". Když r. 1847 následuje reforma gymnázií a jsou z nich vyloučeny klasické řeči, aby se studenti nedočetli o antických republikách a svobodomyslných názorech antických autorů, je to jen malé „avantgout" všeobecné revize literatur všech, starých i moderních, vlastní národní v to počítaje, podnikané dnes ve všech zemích východní Evropy ze stanoviska marxistické utility či škodlivosti. Rozkaz vlády, vydaný roku 1873, aby se studenti vrátili z evropských univerzit domů, netřeba zajisté obnovovat: neboť neexistuje nejmenší možnost pro studenta-nekomunistu, aby se jinak než útěkem dostal na cizí univerzitu nebo i jen do ciziny, a doma je naprosto odříznut od sebemenší příležitosti dostat do ruky knihu cizí vědy, leč schválenou. Pobědonoscevův nový univerzitní statut z r. 1884, jenž měl za následek propuštění nespolehlivých profesorů a jmenování hlasatelů vládní pravdy, nalezl dokonalou paralelu v „čistkách" prováděných mezi univerzitními profesory i studenty, prováděnými orgány strany na všech školách východních zemí. Pronásledování ruských spisovatelů v průběhu moderní historie, všechny ty nesčetné Sibiře, vězení a cenzurní zásahy, jsou známy; nicméně Uvarovovo přání, aby ruská literatura přestala existovat, zůstalo jen „piem desideriem", a vede-li strašný útlak doby Alexandra III. k stavu nesmírné únavy ruské tvůrčí inteligence, jejímž výrazem je např. dílo Čechovovo, literatura nicméně neumlká, Čechov své dílo vytvoří a toto dílo má mravní význam a náboj protestu svobodného ducha: nic podobného není už možné tam, kde „socialistický realismus" dává umělecké tvorbě jediný možný a povinný předpis obsahu i formy, mimo nějž umělec tvořit nesmí. Tam kulturní tvorba, amputovaná o jakoukoliv možnost dosahu mravního, o jakoukoliv důstojnost tvůrčí, prostě hyne a dochází se k nevídanému stavu úplného kulturního vakua, k stavu rozkladu úplně demoralizovaného, jejž nemohou zastřít ani výkony na objednávku, viz marasmus české literatury od počátku r. 1948. Skutečná kulturní a mravní povaha nového režimu, úplně zdrcující pro kulturu, je totiž v tom, že netoliko už snad jen občanský život kulturně tvůrčího individua, jeho majetek, spisovatelský úspěch a ohlas jsou v rukou jedné strany, ale i jeho svědomí a čest. Pro svůj stát a jeho ideologii není povinen obětovat jen svůj volumen občanský; ale musí pro ně i lhát, udávat, zrazovat. Pravda je to, co slouží zájmům této ideologie, a poněvadž sociální funkcí tvůrčího člověka je hlásat pravdu, není mu dovoleno nezaujmout stanovisko a utéci se třebas k řešení umění pro umění, umění bez politického „engagement", ba není mu dovoleno ani mlčet. Má stále tutéž svatou povinnost mluvit pravdu: ale poněvadž ji nesmí hledat, ale ovšem jen, hotovou, přijmout, vyúsťuje tato ohyzdná komedie, při níž veškeré formální okolnosti a mravní dekorum zdravého fungování tvůrčí práce se zdají zachovány, k nejmrzčejšímu stavu mravní lži, jaký kdy dějiny ducha viděly. Co se týče konečně třetí komponenty nacionalistického komplexu ruského, totiž panruského imperialismu, zdá se nám, že je téměř škoda místa pro zbytečný důkaz o totožnosti režimu carského a jeho nástupce. Budiž jeho rouška jakákoliv, běž si o univerzalismus náboženský nebo o univerzalismus domnělého komunismu, vždy leží v podstatě týž dobyvatelský asiatismus. Zajímavé je však srovnat justifikace a metodiku či taktiku obou. První se dovolával čistoty ruského křesťanství, povolaného spasit zkažený svět jménem mravního a metafyzického dědictví jen na Rusi neposkvrněně dochovaného. A druhý vytváří „prologovou koncepci ruské revoluce". Od r. 1905 vytýká Lenin v spisku Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci menševikům, že chtějí Evropu revolučně teprve následovat, kdežto Rusko, třebas hospodářsky pro socialismus nezralé, může světovému socialismu dát revoluční náraz, strhnout jej a pak k budování socialismu si vyžádat jeho pomoci. To je přesně myšlenka, k níž se Lenin vrací během první světové války a kterou i provádí, důsledně vida v ruské revoluci jen signál k revoluci světové. Proto bude, přesně vzato, pouhým nedorozuměním Plechanovova polemika s Leninem po návratu tohoto do Ruska, vedená v časopise Jedinstvo: že Marx i Engels předpokládali pro socialistickou revoluci hospodářskou a kulturní vyspělost země? že diktatura proletariátu znamená pro ně vládu většiny národa, tj. pracující třídy? že tedy Lenin de facto opustil marxismus a je čirým blanquistou? že Engels dokázal, že blanquistická revoluce hloučku lidí, kteří se revolučně zmocnili vlády, není leč tyranií nepatrné diktátorské organizace, předem schystané k ovládání a vnucující většině svůj zákon zvnějška? Jako by běželo o něco podobného! Co Lenin chce, je revoluce světová, a jediné, na čem záleží potom, je nikoliv ovšem nějaká marxistická ortodoxie, tím méně většinový nebo demokratický význam dělnické vlády. Světová revoluce již již propuká a nejsrozumitelnější machiavellismus revoluční žádá, aby ruská revoluce byla uskutečněna a vydržela jako základ dalších. To vysvětluje chování Ruska v Brestu Litevském: nejhorší a nejpotupnější mírové podmínky lze přijmout, aby revoluce zůstala zachována a získal se — v očekávání revoluce německé - čas na vyhlazení domácí reakce. Na VI. sjezdu sovětů počátkem listopadu 1918 — Německo padlo, Rakousko je v rozkladu, socialistická revoluce se v těchto zemích očekává od hodiny k hodině - to Lenin přiznává bez obalu: ruská revoluce je; významu podřízeného, německá je hlavní, uskutečnění socialismu v Rusku bez revoluce evropské není možné, ba není možné uskutečnit socialismus ani v zemi velmi pokročilé, zůstane-li její- revoluce osamocena. A teprve když Němci zklamou, je r. 1919 v Moskvě založena Třetí internacionála: Moskva se ujímá vůdčí role na tezi, že diktaturu proletariátu v Rusku nutno udržet, aby byla oporou revoluce světové. Carský imperialismus měl metody všech imperialismů: vítal cizí problémy, mísil se do nich a vytvářel nové. Spěchal rozdrtit r. 1849 revoluci maďarskou, aby ubránil svatý princip legitimity v Rakousku; ale potíral jej v Turecku, kam naopak chodil bránit práva křesťanů a malých „slovanských bratří"; tytéž bratry nejkrutším způsobem drtil v Polsku. Socialistický humanista Lenin vítá r. 1914 válku, neboť tato je pro něho příležitostí danou proletariátu proměnit válku buržoazních imperialismů v světovou revoluci. Bude agitovat pro mír v řadách unavené ruské armády, ale tato agitace sama je jen prostředkem k rozdmychání nespokojenosti u vojáků a přípravou k revoluci: stačí si uvážiti teze, s nimiž se již r. 1915 Lenin snaží proniknout na konferenci v Zimmerwaldě. Komunismus je antinacionální a dvacet let podporoval revizionismus německý a maďarský na účet slovanských národů, „imperialismu" československého, polského, jugoslávského, jak říkal. Ale vytvořil „novou slovanskou politiku", vzkřísil panslavismus v jeho nejprázdnější a nejfyzičtější formě, jakmile toho potřeboval. Jakmile Tito a jugoslávská komunistická strana zahájila politiku vlastní, „jugoslávští bratři" (kterýžto  titul  zahrnuje  přece  dokonalé  uznání stanoviska kmenově-nacionálního!) stali se prostě „nacionalistickými šovinisty" (fauteurs) a byli vyvrženi ze slovanské rodiny. Imperialismus ruských komunistů vítá světové problémy. Také a zvláště ty, které by existovaly bez něho a nejsou původu ekonomického. Vítá je, a není mezi nimi jediného, v němž by neintervenoval a pro nějž by nesliboval soluci a spravedlivé rozřešení. Ale neběží mu ovšem o řešení. Běží mu o to, učinit je naprosto neřešitelnými pro ostatní, proměnit je v krvácející rány, v důvody rozdělení a slabosti ostatního světa. Může běžet o problémy rasové, jako je černošský nebo žlutý, náboženské atd. Jakmile tytéž problémy jsou svěřeny jeho vlastní péči v oblasti stále širší jeho politické moci, má jen jediné řešení: zakáže jejich existenci. A ovšem nerozřešil komunismus ani jediný z problémů vnitroslovanských a interslovanských. Objeví se všechny, zanedbané a rozpalčivěné autoritářským umlčením, jehož jsou nyní obětí: problém Čechů a Slováků, Čechoslováků a Poláků, Poláků a Ukrajinců, Ukrajinců a Rusů, Chorvatů a Srbů, Jugoslávců a Bulharů. Neboť panslavismus á la sovětismus není ani slavismem, ani jakýmkoliv příspěvkem k vyřešení politického stavu východní Evropy: je jen jedním z taktických prostředků komunistického imperialismu a jednou z forem, v nichž se světu nalhává věčná Byzanc! Žádná bolest nebude odstraněna. Nové, strašné vyvstanou!
A mezi těmito jeden nejstrašnější: morální.