Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Předkládané texty pocházejí z memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992 v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972.

Klíč k rozuzlení národního politického osudu ležel tedy, pravím, u komunistů. Jinými slovy, kladla se otázka skutečných záměrů komunistické strany s Národní frontou, jejich vlastním vynálezem. Budou na naší nové národní cestě svobody a demokratického socialismu opravdu zachovávat pravidla Národní fronty? Své vlastní, totiž jimi samými navržené hry? Budou ochotni dostát svému slibu? Ba mnohem, mnohem víc: budou vůbec s to mu dostát? Totiž, aniž se zároveň zřeknou své ideové a programové podstaty? Zásadně a počestně vzato, odpověď musí být negativní. Komunisté nikdy přece neprohlásili veřejně a výslovně, že přestávají vyznávat marxistickou filosofii dějin, že se tedy přestávají pokládat za privilegované nositele dějinného poslání, které lze splnit výhradně jen uchvácením monopolní společenské moci. Dali to svým demokratickým partnerům v Národní frontě vědět již při jejím moskevském zakládání, program Národní fronty přece očividně představoval společné národní programové akční minimum, vedle něhož si každý stranický účastník dohody podržuje svůj vlastní jednotlivý program, svou politickou a názorovou individualitu. Od samého prvního dne Národní fronty mohlo, a tedy mělo být nekomunistickým jejím členům jasno, že Národní fronta je přirozeně a po výtce pakt na výpověď. A ne-li od prvního, tedy hned od druhého dne, totiž jakmile si uvědomili – a to věru byla již zkušenost dalších čtyřiadvaceti hodin – že být s komunisty v společné Národní frontě a udržet je v ní, znamená jen činit jim do nekonečna a nepřetržitě stálé ústupky, do nekonečna a stále jim za ochotu spolupráce platit. Což je přirozené všude, kde se k akční dohodě spojuje maximalista a relativista, a ten ať si nestěžuje. Nevím a vůbec není zjištěno, radil-li předseda Gottwald opravdu svým straníkům: Diktaturu proletariátu provozujte, ale nemluvte o ní! – avšak tak věci vskutku probíhaly, a se non è vero, è ben trovato! Poslední možnou lhůtou pro nekomunisty a slepce bylo ustanovení Informbyra v září 1947, neboť k němu dochází výslovně ve znamení povinnosti zostřit boj proti imperialismu, buržoasii, demokratickému socialismu a spolupráci s ním; a nejvíc výtek v rodině Třetí internacionály se (z úst Jugoslávců!) sype ve Szklarské Porebě výslovně na hlavu Gottwaldovu pro jeho – skutečné nebo domnělé? – iluse o možnosti „zvláštní československé cesty ke komunismu“. Což je sic pro naše nekomunistické partnery Národní fronty konečně přece důvodem k úzkostem a pokřiku, naprosto ne však k úplnému ujasnění vědomí o výpovědní povaze národně-frontového paktu, nanejvýš k hořkým výtkám na komunistickou adresu. Pro naše demokraty Národní fronta totiž jednostrannou výpověď nepřipouští, je to věcné a definitivní řešení a zpečetění národního osudu. Něco tedy – mimochodem –, co lidské dějiny dosud nepoznaly, ale co lze zrušit jen zradou! A proto českoslovenští demokrati nejsou pro případ nepravděpodobné – nemožné – nepřípustné – zakázané – výpovědi dohody připraveni ani v nejmenším, jsou – jako králík pohledem krajty – fascinováni či hypnotisováni vidinou zákonných voleb do parlamentu, ve kterých to prostě ústavní cestou vyhrají, jinou metodiku a strategii svého vítězství neznají, ba neuznávají. Kdežto jejich protinožci, silní a nesmírně zvýhodněni už vědomím, že pakt národní svornosti je výpovědní, a že je tedy jim jediným dáno a přáno zvolit si samostatně moment a situaci výpovědi, blíží se nadto osudné chvíli vyzbrojeni zcela přesnou strategií a taktikou, která je jejich vlastnictvím, vždyť je i jejich vynálezem, a kterou u nás nepřestali aplikovat od samotné první vteřiny paktu Národní fronty, ba začali s aplikací nepochybně už dřív, neboť běží o metodiku zásadně a obecně vypracovanou pro situaci možných (a par définition a vždy odvolatelných) dohod s myslitelnými spojenci. Ve své definitivní a dovypracované formě je ta metodika geniálním dílem politické praxe Stalinovy. Říci, že klíč k našemu národnímu osudu roku 1945 ležel u našich komunistů, a říkat, že je držel v rukou Stalin nebo že náš osud závisel na aplikaci či neaplikaci stalinismu u nás, je jedno a totéž. Jméno ta metoda dosud nemá, nikdy nebylo lze očekávat, že ji autor či jiný za něj výslovně zrediguje v souvislý návod, a tím už pojmenuje. Ale stačí jí ponechat jméno autorovo: stalinismus, stalinská praxe. (s. 144–146)
Kdo vládl v klíčových ministerstvech, měl prakticky v rukou stát. Ale stalinská infiltrace dbala o dosaženi monopolní moci i ovládnutím, případně vytvořením tzv. paralelních mocenských sil a mechanismů, jimiž by se stranická vůle účinně prosadila jako hybnými pákami mimo oblast státní správy. Stranické dělnictvo se vojensky vyzbrojilo a cvičilo v tzv. Dělnických milicích (s Josefem Pavlem v čele), paramilitární branné organisaci, pod záminkou obrany „dělnických vymožeností“. Strana se zmocnila vedení v dělnicko-zaměstnaneckých odborech jejich sloučením a proměnou v jednotné Revoluční odborové hnutí (pod vedením Antonína Zápotockého). Ze stranického popudu vyšlého z ministerstva zemědělství vznikly Rolnické komise. Organisace osvobozených vězňů, organisace partyzánů, organisace barikádníků sloučeny v Svaz protifašistických bojovníků pod vedením předsedy samozřejmě straníka (L. Kopřiva). Národní mládež všech věků i stran napěchována v jediný Svaz, s dílčími organisacemi podle stáří, Svaz obdařen zvláštním tiskovým denním orgánem a vybaven bohatými finančními prostředky, založeno pro něj i samostatné nakladatelství, a zde jako všude „národní sjednocení“ znamenalo i amalgamisaci původně rozlišených složek na úrovni programu jediné strany. Vyrovnávací a usměrňovací infiltrační spolek, i starý Svaz přátel SSSR, známý od roku 1934 svým kulturním působením, zpolitisován novými ústředními orgány (dr. Štefan Rais) na nátlakovou organisaci. A díky těmto nátlakovým pákám mohla strana kdykoliv kdekoliv shromáždit k manifestaci své síly nebo hrozby masy doslova nesčíselné; a ostatní strany leda průvody svých členů. Pouze tři organisace, a mezi nimi pouze jedna masová a zaměření aktivně-militantního, unikly pravidlu stranické infiltrace a zůstaly věrny myšlence demokratické: Sokol; mládežnický Junák (Skaut); vysokoškolský studentský Svaz. Kromě infiltrace politického života ovládnutím organisovaných mechanismů, proměněných v paralelní nátlakové páky, strana infiltračně rozložila partnerské strany Národní fronty i nasazováním svých buněk přímo do jejich organisační struktury: v každé z demokratických stran získala spojeneckou „levicovou“ skupinu bezvýhradných stoupenců politiky Národní fronty za komunistického vedení, ochotných vzdát se původního a vlastního stranického programu; to bylo v sociální demokracii křídlo Fierlingerovo (Erban, Cipro, Jankovcová, Jiří Hájek), u národních socialistů dvojice manželů Šlechtových a dr. Neuman, mezi lidovci poslanci Petr, odborář, a P. Plojhar. Spojenecké dorozumění s nimi bylo jen napůl tajné, když dne 21. srpna 1947 Klement Gottwald nastiňoval na předsednictvu strany program podzimní ofensivy strany s důrazem na mimoparlamentní formy boje o moc, výslovně již spoléhal na !levicové opoziční skupiny“ uvnitř ostatních stran Národní fronty, a v lednu nato Kopecký volal v Brně po „obrozeném vydání Národní fronty“. Sapienti sat, naši demokrati si nebudou vlastně mít nač stěžovat: věděli o možné a hrozící defekci svých lidí. Nicméně nás tento poslední aspekt infiltrační metody, jenž je nepochybně úskokem, přivádí k novému a poslednímu „koši“ charakteristických rysů a stalinismu, po metodice obchvatu a infiltrace mravní modus postupů a chování.  To jako byste mluvili o stalinském způsobu debaty a polemiky. Nebo, také, měli stanovit typ stalinského novináře, publicisty, neřku-li „myslitele“. Mravní modus stalinských postupů spočíval na dvou zásadách: nejlepší obranou je útok; a každý prostředek je dobrý k dosažení cíle (zde byla cílem moc). Stalinista se nebrání obžalobě svého soupeře, nezdržuje se vyvracením usvědčivých obžalobních argumentů, nevysvětluje podezřelost svého chování: nazve obžalobu pomluvou a napadne soupeře z necti. Demokratické studentstvo, hájící ústavnost a zákonnost poměrů v \národní frontě, nazve Václav Kopecký jednoduše „fašisty chystajícími se drtit dělníky“, obviní je z „nekladného postoje k režimu“ a pohaní samotnou „raison d’être“ studentstva, vzdělání, prohlášením, že vysoké školy nevzdělají dnes člověka o nic víc a lépe než četba Rudého práva po dva roky (řeč na Vysoké škole politické a sociální, 3. XII. 1947). Podstrčit protivníkovi nečestný úmysl – výkon, jímž stalinský polemik skládá zkoušku své zralosti, Barešové, V. Noví ji během národního intermezza 1945–1948 složili stokrát s vyznamenáním. Stalinismus kombinuje v proměnlivých dávkách sliby a výhrůžky, sliby, jež nehodlá plnit (– stokrát bylo našim zemědělcům slíbeno vlastnictví půdy –), výhrůžky, jež jistě splní, má-li moc nebo jakmile jí nabude (– na ty studenty nakonec pošle policejní obuškáře a vyloučí je ze studia –). Přijmout cokoli k dosažení cíle znamená i přijmout lež za nástroj pravdy,  zmanipulovat tedy i samotnou lidskou řeč tak, aby její počestná slova znamenala svůj pravý opak anebo se z pravého významu zcela vyprázdnila: „lid“ československý neznamená už československý národ, ale prostě My, kteří jsme se lidem pověřili a to a to si přejeme. A poněvadž jsme proti imperialismu, je každý náš protivník eo ipso „agent imperialismu“ a odváží-li se to jméno od sebe s opovržením odmítnout, tím hůř, je tedy „zakuklený agent imperialismu“. Peroutka na příklad: „zrádce a zaprodanec“. Kritiku ovšem vítáme, ale „kritiku konstruktivní“, ten pojem je dokonce náš vlastní vynález, a znamená kritiku, která nám ve všem všudy dává za pravdu. Těchhle moresů, vykrucovaček a překrucovaček jsem si na sobě samém užil, panečku! Nebál jsem se jich, a přece mě děsily! Prostě jsem měl představivost o něco delší než moji stalinisté a uhadoval jsem budoucnost našeho národa, v níž by snad tyto stalinské mravy zvítězily a staly se vládnoucím stylem národní kultury. Vždyť se tento stalinismus v Čechovi obracel jen k tomu, co v něm odjakživa bylo, a teď po strašné demoralisaci Protektorátu zvlášť a dvojnásob, malomyslné a nahlodané, poděšené a strašpytlovské, patolízalské a bezcharakterní, ochotné poklonit se cizí síle a vzít zavděk lží místo pravdy, slovem místo věcí. Apeloval v Čechovi jen na to, co  v něm bylo vratké a nejisté, vnitřně neosvobozené a mravně neemancipované, svolně svěřit a odevzdat se, přilnout k někomu, poslouchat, spokojit se s věčným „Nedá se nic dělat“. Počítal v Čechovi jen s jeho nedůstojnou, pokryteckou s závistivou malostí, jen s Čecháčkem. Národ nikoliv Čechů a Slováků, ale Čecháčků a Slováčků – a dílo našeho niterného osvobozování a obrozování za posledních sto padesát let v pekle, a na jak dlouho zase?

ČERNÝ, Václav. Paměti. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1983, 602 s. ISBN 0-88781-098-5.