
Václav Černý - poválečná devastace kulturních památek v Sudetech
Literární historik Václav Černý ve svých pamětech vykresluje osudy sudetských měst a architektonických památek v poválečném období – vylidnění, vyrabované domy, chátrající kostely a další devastaci památných objektů, dokonce i znesvěcování hrobek kvůli hmotnému zisku. Připomíná také nápadné mizení masarykovských památníků…
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Předkládaný text pochází z memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992 v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972.
Hnily charaktery, prašivěli i dvacetiletí a v neslýchané míře hynuly i hmotné památky národní kultury. Co se dělo v městech sudetského pohraničí, bylo nepředstavitelné: Němci odešli a vrazila tam rozběsněná čeládka vyvřelá ze dna společnosti, zmocnila se majetků, vyplenila je, vykradla, zpustošila a zničila a zpustošené místo vyměnila za zpustošitelné další, byla ochotná stěhovat se desetkrát k desateronásobnému lupičství. (s. 326)
Vandroval jsem vzhůru do hor kolem vyvrácených a pozurážených barokních božích muk a trojic a když jsem překročil první horské pásmo přes vrcholky Špičáku a Lomů, ocital jsem se v světě zarůstajících a rozvrácených německých hřbitovů a chátrajících kostelíků. Svatý Matěj v Jedlové nad Deštným svítil mi naproti na vršku jen bělostí zdí a věže, uvnitř svatyňky jen zřícené trosky zarůstající trním a prolezlé hady. Někdo se vyspal na oltáři. Horší to bylo o nejvyšší, deštenskou horskou vlnu dál nad břehy Divoké Orlice, zde ještě hraničního potoka, v téměř liduprázdném koutě Orlického Záhoří, ale to jméno jsem neznal, neexistovalo dosud, překrásné Santiniovo baroko poutního kostela v Banvaltu mého dětství, teď už Neratově, čnělo zbytky svých věží nad pustinu vesnice, ve které zůstalo čtrnáct lidí, míň než srn, které jsem cestou vyplašil, klenba se propadla, bál ses dupnout vzhůru po vsi, aby se vznosné trosky nerozběhly strání v přívalu balvanů za tebou, a když jsem dorazil kolem zavřeného a chátrajícího kunštátského kostela řadou osad, které ztrácely svoje hranice i jména, a česká ještě neměly, do starého Trčkova pod Malou Deštnou, setkal jsem se na prahu chalupy pozůstalé v kruhu rozvalin a prázdnotou zejících dřevěných příbytků jen s řeckou stařenou, hlídající stádečko ovcí opodál. Přišli sem z Krymu, kam byli vyklizeni z rodné Makedonie, když za sebou ustupující rudí Marcosovi partyzáni dělali liduprázdnou poušť. Hrdinka, či spíš oběť jiného našeho pokusu o „osídlení“ českého pohraničí! Mřela steskem po domově v té nové české poušti, kterou dosud neosídlili, alespoň na letní měsíce, dočasní hosté obnovených chalup z Hradecka a Pardubicka, a já jsem prolezl pár těch rozhozených skopčáckých dřevěnek a probrouzdával se smetím vyrabovaných příbytků, chuchvalci sena a slámy, rozbitým nádobím a střepinami skla, roztrhanými svatými obrázky a rozházenými dopisy, které někdejší i noví němečtí vojáci posílali domů do Tertschkaberku z front první i druhé světové vojny. Kam mne to jen vzpomínky zavedly! Zkázy pohraničních vesnic a jejich lidových architektur, kostelů, sochařských památek, zkázy v německých městech byly přece jen částí pohromy kulturního dědictví naší země. Dějiny ji posely chrámy, kláštery, zámky. V nich nekonečné bohatství předmětů uměni a životního přepychu, celé galerie obrazů a soch, nespočetné starobylé i nové knihovny. Všechno propadlo znárodňujícímu státu. Jeho byly i obrazové i všemožné jiné sbírky a knihovny vyháněných Němců a zákonem nebo za trest expropriovaných českých majitelů. Kdo kdy spočte to bohatství a sestaví byť i sebeneúplnější jeho evidenci? Už nikdy nikdo. A navěky nikdo nikdy nepořídí obraz loupeží. Kradl, kdo první vtrhl na místo z pověření místní revoluční moci nebo bez něho, pak z centrální moci zavládla v správě uměleckých fondů wirthovská wirtschaft, zámecké obrazy se vyvážely z místa, převážely, koncentrovaly, kompletovaly stylově odjinud, a cestou se bohatství rozplývalo. Okresní a krajské výbory, ministerstva, ústřední instituce vyzdobovaly a zařizovaly svoje prostory z obrazových a mobiliářových znárodněných fondů, snad se orgánům naší administrativy náhle dobře dýchalo jen v atmosféře vysoké historické kultury. Znám je případ manželky prvního dělnického presidenta, která ovdověvši se vší silou vzpouzela vrátit obrazovou výzdobu svého vdovského sídla Národní galerii, kde byly obrazy evidovány: nebyly teď snad její mocí revoluce a z daru vděčného národa? Zabavené knihovny byly na otevřených nákladních kamionech odváženy bez součtu a evidence jako písek buď na hranice, vždyť to bývaly „samé“ německé knihy, nebo do stoup nebo na „svozové punkty“ do vytčených zámků (Sychrov) nebo klášterů; čekají tam možná na katalogisaci odborníků, jichž je nedostatek, dodnes, ale snad tam na ně už alespoň na dvorech neprší. Kéž byly hned bez okolků nabídnuty za těžké valuty cizině! Zahraniční nákupčí evropských antikvariátů, knihoven, universit, vědeckých ústavů přikvačili do Československa v celých tlupách a nakupovali a nakupovali, a dokonce i knihy české, jak staré tisky, tak i novinky, totiž knihy zadržených nákladů zapověděných autorů, zbytek mé „Staročeské lyriky“ šel, zdá se, celý do ciziny. Od koho nakupovali? Od jediného nového vlastníka přece, od socialistického státu, a ten stát hbitě nahlédl výnosnost toho kšeftu s národními kulturními statky a zřídil si i znalce – v pražské universitní knihovně sedí taková ochotná znalkyně –, aby označovali vzácnost nebo naopak častější výskyt starého tisku, který se tedy nemá nebo může vyprodat za hranice: říkám si, pokud se prvotisk Kralické bible u nás vyskytoval alespoň ještě ve dvou knihovnách, proč by jeden exemplář nemohl být nabídnut ke koupi, dolar je přece víc než kniha! Bylo štěstím pro knihovnu, a ovšem i zámek či klášter, kde stála, spadl-li objekt do kategorie státem chráněné památky. Byl možná už polovykraden, nicméně, i s knihovnou, spasen, ač pořád ještě nikoliv mimo další nebezpečí. Správou zámeckých knihoven pověřena bibliotheka Musea království Českého, správou klášter nich bibliotheka Památníku národního písemnictví, postupně v Museu i v Památníku prokázal našim knižním statkům nesmírnou záchrannou i evidenční službu dr. K., odborník na slovo vzatý. Horší bylo, když některé objekty, a třebas i prvního řádu, byly odevzdány do disposice, a tím i do péče a ochrany!, žadatelským institucím mimokulturním. Pověstným zůstal případ zámku Roudnice, vydaného roku 1950 za ministra Čepičky do užívání armádě, která tam umístila svůj hudebně-výchovný ústav a o obsah zámku, krom zdí a prostorů, neměla zájem: vyklízecí vojenské jednotky „vyklízely“ tím způsobem, že knihy, rukopisy, mapy, hudebniny, obsah nesmírně bohatého knížecího archívu házely z oken poschodí rovnou na dvůr a se země nabíraly lopatami na nákladní kamiony, déšť nedéšť. Přihlížející archivář si vzal na místě život skokem z okna. To byl pouze jeden z aktů vandalismu, nápadný spíš jen místem a věhlasem archívu. Zločinné kulturní škody jsou nesčetné a nevyčíslitelné. O tragédii starých knihoven lze nabýt představu ze seznamu dr. L., bude-li kdy vydán, o tragédii stavitelských objektů z memoranda Ústavu pro theorii a dějiny umění ČSAV z roku 1956 (otištěného v Dějinách a současnosti). Ukázkový příklad zániku zámku v Odrách požárem v lednu 1964 byl analysován v Literárních novinách v únoru 1967 č. 6 a 7 („Demolice, devastace, destrukce“). Neštěstím bylo, že zákon o kulturních památkách (č. 22/1958 Sb.), ač poměrně pečlivý, byl vydán tak pozdě: a jak jinak, mohlo k němu dojít teprve řadu let po odchodu Nejedlého z ministerstva školství. Jeho nedostatkem byla silná decentralisace památkové péče, ústředně je péčí pověřeno ministerstvo školství, to však výkon konkrétní péče deleguje krajským národním výborům a tyto výborům okresním; touto delegací je reálná odpovědnost roztříštěna do tak rozsáhlé stupnice špatně odborně vybavených orgánů a nepovolaných osob, že prakticky vůbec zaniká, v našem socialismu odpovědný a tedy trestný není nakonec vůbec nikdo, to ukázaly Odry, zvandalisované roku 1964, tedy plných šestnáct let po únoru a šest let po zákonu o kulturních památkách! Výprodej a ničení kulturních památek u nás tiše nikdy neustalo, a rozsáhlé vykrádání našeho dědictví, teď už i z venkovských kostelíků, a jeho pašování do cizích soukromých nebo veřejných sbírek je dnešní podobou starého domácího procesu: cizí zloděj nebo pašerák zachraňuje pro estetickou radost zahraničního publika, co by český vandal tak jako onak ukradl a zničil, a jistě svoje lupičství takto i cítí. Nesčetné jsou žádosti obecních nebo okresních barbarů, aby ten či onen objekt byl vypuštěn ze seznamů památkových a chráněných objektů, a tím vydán k případnému beztrestnému zničení, nesčetné zámky a kláštery odevzdány v užívání zemědělských nebo průmyslových závodů, propůjčeny za nouzové byty, skladiště brambor, zeleniny, stavebnin, upraveny na hostinské místnosti; zchátrají-li příliš, opuštěny, výbuchem odstřeleny, rozprodány na stavební materiál. Pomlčme proboha o případech znesvěcených hrobek a mrtvol dávných nebožtíků vytahovaných z rakví do špíny sutin, ty feudální kadávry bývají vyzdobeny prsteny! Trautmannsdorfové v Horšovském Týně, Valdštejnové v Duchcově. Guarda e passa, říká v Pekle Dantovi Vergilius, a myslí: Pouze české hyeny, nezastavuj se a jdi dál! Stojí zato navázat zde vzpomínkou na nesčetné masarykovské památníky, vyhlazované z tváře země s nenávistí přímo zvlčilou? Mně to za to stojí, neboť jsem v nich miloval projev mravní kvality, kterou náš národ nikdy neslynul, vděčnosti. Bylo jich mnoho v našich městech i vsích, i v mém rodném kraji. První zmizela krásná Gutfreundova Osvoboditelova socha na nejkrásnějším náměstí krajského města, a jak zmizela!, strhli a odtáhli ji neznámo kam v noci podloudně a anonymně, aby snad Hradečanům nenapadlo manifestačně ji hájit. V těchto letech mizejí i poslední busty z vesnických návsí a samot, na návsi v Havlovicích na Úpicku, u cesty v Javornici na Rychnovsku, v sedle Malé Deštné na Šerlicku před horskou chatou Masarykova jména! Polští sousedé za pohraničními mezníky deset kroků odtud jí kupodivu říkají tím jménem dál, snad mají jiný pojem slušnosti než úřední orgány rychnovského socialismu. Guarda e passa. A tak bych opravdu nedovedl povědět, zdali potopa zkázy památek našeho kulturního a uměleckého dědictví již za to čtvrtstoletí opadla anebo nepozorovaně a tiše trvá a stoupá dál. Ať tak či onak, duch Zdeňka Nejedlého vznáší se dosud nad jejími vodami. (s. 327–332)
ČERNÝ, Václav. Paměti. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1983, 602 s. ISBN 0-88781-098-5.
Související články
- Ostravská mordovna – Hankeho speditérství, zasílatelství lidí do neznáma (17.3.2016)
- Film: Češi, nebo Němci? Příběh z Prajzské… (31.12.2014)
- Plíživé omezování demokracie v letech 1945–1948 ve vzpomínkách opata Anastáze Opaska (1.10.2014)
- Václav Kopecký a Julius Fučík pohledem Václava Černého (15.8.2014)
- Václav Černý – mravní modus stalinských postupů (10.6.2014)
- Václav Černý o tzv. národní očistě a národní spravedlnosti po válce (25.5.2014)
- Václav Černý – odsun Němců v prvních poválečných dnech (22.5.2014)
- FILM: Sudety - protrhnout vrstvu lhostejnosti (23.11.2013)
- Václav Černý - První a druhý sešit o existencialismu (česká literatura v letech 1938-1948) (31.10.2013)
- Václav Černý na příkladu Československa o pauperizaci národů pod sovětským panstvím (9.8.2013)
- Václav Černý o Benešově koncepci "nového slovanství" (8.8.2013)
- Václav Černý o povaze "komunistického sovětismu" a "rudého carismu" (8.8.2013)
- Václav Černý o Benešově důvěře v Sovětský svaz (7.8.2013)
- Peripetie soužití Čechů a Němců v českých zemích - okupace a odsun (30.6.2013)
- Jesenicko – zaniklé obce. Důsledky odsunu Němců v malém regionu (27.4.2013)
- Sborník ze studentské konference Vyhnání, vysídlení, odsun? (24.4.2013)
- Odsun Němců - sada pracovních listů (14.3.2013)
- Sudety - protrhnout vrstvu lhostejnosti (23.2.2013)
- Vysídlení Němců z Československa - prezentace (23.2.2013)
- Odsun Němců - pracovní aktivity pro žáky (16.2.2013)
- Vysídlení Němců z Československa (14.2.2013)
- Divoký odsun a poválečné násilí (25.6.2012)
- Sudety – po roce 1945 (I. část) (29.11.2011)
- Sudety – po roce 1945 (II. část) (29.11.2011)
- Odsun Němců (II. část) (23.1.2011)
- Odsun Němců z ČSR (I. část) (9.1.2011)
- Odsun Němců z Československa (26.9.2010)
- Útěk a vyhnání 160 000 sudetských Němců do Rakouska – historický vývoj a příčiny událostí v létě 1945 (9.5.2010)