Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Vybrané texty pochází z memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992 v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972.

Zcela naopak než u Nejedlého je na Václava Kopeckého přímo zakázáno plýtvat jakoukoliv analysou struktury jeho osobnosti a jejího vývoje, byli bychom k smíchu. Neměl vývoj, tím méně růst. Není v něm ani zdání po jakékoli struktuře či složitosti a skladbě. A nebyl osobností, nanejvýš – a to už bylo krásné – osobou, osoba Václav Kopecký stála však zato, totiž spoustami, které za sebou dovedla zanechat! Kulturním typem byl Kopecký nedouk a nevzdělanec, nedostudovaný právník, mluvka bez stavidel a zábran, v němž velmi banální, velmi řídká a neostyšná, ale vehementní orální pohotovost probouzela ješitnou ilusi, že je „lidovým tribunem“, to byla také jeho veliká ctižádost. Táborový řečník, jenž opotřebuje víc hlasivek než myšlenek a spíš než niterným nadšením se opíjí fysickým kontaktem s napěchovaným davem a pohledem do vyvalených bulv. Neznal pořádně nic, nerozuměl hlouběji ničemu, dokonce ani marxismu ne, historický materialismus se mu skládal z hesel, ideologických šlágrů, otřepaností a cucků, novinářských residuí pro agitační potřebu, jež ovládal ovšem dobře, neboť byla nečetná a příslušné časové koktajly z nich mu byly dodávány již hotově namíchané z kominformy. A poněvadž nebyl myšlenkově ani v nejmenším svůj a původní, nebyl ani myšlenkově odpovědný, nikdy by nikoho ani nenapadlo brát ho za slovo, rozbírat, co říká, a honit ho k myšlenkovému pořádku a smyslu, každý přece věděl: hlásná polnice, ohlas, ozvěna. A také mravní páteř mu poskytovala strana a její zásada „Mravné je to, co prospívá našemu hnutí“. Nepřekvapí tedy, že právě on byl hlavním strůjcem a organisátorem mythu Julia Fučíka, „Reportáž“ je z roku 1945: šlo-li eminentně o to politicky podchytit a na svou stranu získat českou mládež, co bylo stranicky užitečnější než vypracovat hbitě a nabídnout jí svůdný idol komunistického mládí, radostného, nadšeného, obětavě statečného i pod samou oprátkou? Julius Fučík, dávný Kopeckého kamarád, vystylisovaný na velikého politicko-příležitostného hrdinu – největší a opravdu velešikovný Kopeckého agitpropní nápad! Svým způsobem vrcholný výkon, jejž po sobě zanechal. Neboť apel k mládí po linii toho, co mládí obsahuje nejdůvěřivěji šlechetného a co je zároveň největším hříchem ošálit a zneužit: čistoty a ochoty obětovat se. Jak o míře a jakosti myšlení Václava Kopeckého, tak o jeho mravní tvářnosti, dostatečně poučí, a navždy bude svědčit, jeho kniha z roku 1960 „ČSR a KSČ“, fantastická snůška zkreslenin, polopravd a předstíraček, později náhle, ale tiše z příkazu strany stažená, neboť tlachem prozrazovala často víc, než bylo vhodné. Chraň Bůh, neříkala všechno: nestojí v ní například, že během války měl být Kopecký z Moskvy do vlasti parašutován s instrukcemi pro stranický odboj, a že tu nebezpečnou čest obratně přehrál na Vetíšku neradostné paměti. Neboť Václav Kopecký byl všechno, jenom hrdina ne, v tom zase průměr a normál revolučního radikála a extrémisty našeho století. To jsou, panečku, chlapci své kůže náramně dbalí, a spojuješ-li genus revolucionáře tohoto věku s představami smrti na barikádě, jsi na naprostém omylu, to je naopak člověk, který po celý život uskakuje a utíká do krytu a zachraňuje se, přece pro revoluci, ovšem! Proti této normě revolucionáře Václav Kopecký nebyl však mstivý a krvežíznivý, ba snad ani nenávistný ne, „třídně nenávistný“. – Tak už dost (– to naslouchám vašim námitkám –), už dost s tou obratnou obranou Kopeckého pod pláštíkem odstiňování jeho povahy, víme přec, že Kopecký patřil po únoru 1948 mezi nejbdělejší vzývače šibenice, sebevyššího trestu pro odpůrce mu nebylo dost, vzpomeňte Babic, Slánského! – Máte docela pravdu (– odpovídám –), a držím se dál svého: Kopeckého orální krvelačnost byla právě účinkem jeho bezedné zbabělosti, třásl se před Stalinem jako list, a než by na sebe uvalil smrtelně nebezpečné podezření z nesnaživosti a oddanosti pouze podmíněné, byl odhodlán přispěchat ke každé zapalované hranici s prvním polínkem. Svůj osobní zájem, natož svoje osobní bezpečí nikdy neriskoval pro nikoho, nikdy nikomu nepomohl v politické nouzi (– jeho vlastní sekretář měl zahynout sebevraždou v zoufalství politické nemilosti a opuštěnosti –), mezi věřícími a věšenými vždy na deset mil předem virtuosně vyčíhl, kam se postavit, a sama jeho krvežíznivá nenávistnost byla jen uboze poděšená Deckung. Přiznal jsem tomu nedodělanci jedinou opravdovou nikoliv nenávist, nýbrž nechuť, nechuť bez úctyhodných rozměrů, „lidovou“ v tom nejobnošenějším smyslu: Václav Kopecký byl antisemita maloměstského a přímo vetešnického ražení, nedomyšlený, ale jízlivě pošklebný, posměvačný, podezíravý. Úhrnem, člověk veskrze malý, stádný, nevážný. Ale sám si prý kupodivu vážil umělců a básníků, měl je prý velmi rád. Dorozumějme se zase: vůbec to neznamenalo, že umění rozuměl, byla to paušální obliba spíš lidí „od umění“ než umělecké věci, bez ladu a výběru, sahala od žalostné meze Zdeny Ančíka po vysokou mez Víta Nezvala, bylo to neodolatelně pudivé nutkání vlastní přirozenosti, nevědomé sic, ale kumštýřsky bohémské, životně epikurejské, ochotně veselé, rozverné a rozjařené. „Kumštýře“ – to je to pravé slovo v rovině Kopeckého – miloval tento bývalý redaktůrek tak opravdově, že by je byl zahrnul všemi dary světa a všemi prostředky státního rozpočtu, neboť nebyl chamtivý a ostatně neuměl hospodařit a počítat, státní a veřejné jmění pokládal „vyvlastňovatelsky“ za svoje. A nadto si kumštýře svou štědrostí kupoval politicky, věděl, že species kumštýř je ke koupi. Stačilo to na úlohu kulturního politika, ba správce a vládce kultury? Stačilo asi tak, jako vám v životě může dobrého rodného bratra nahradit výborný vinárenský kumpán, neboť kumpánem koneckonců Václav Kopecký byl, bytostně a osudem. (s. 163–170)

Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby knihy roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznáni německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil. Úvaha, kterou jsem knize věnoval v „Pláči Koruny české“, je pojata jako čirá textová analysa jejího obsahu, cítil jsem se povinen co největší šetrnosti k oběti z roku 1943, i tak je můj rozbor průkazný dost. Umístil jsem jej ve své historii národního odboje do doby, kdy líčené odbojové události reálně probíhaly (1942–1943), nikoliv k roku 1945, kdy byla knížka publikována a legenda zahájila svou cestu národním vědomím. Nicméně jsem už roku 1946 byl o historické pravdě případu mnohem poučenější, než jsem v „Pláči“ projevil, brzo jsem ji znal celou, dnes ji znám do poslední nitky, a neradím nikomu, aby ji vyvracel způsobem, jenž je obvyklým způsobem vůči mně, to jest útokem, spíláním a násilím na mé osobě: toho už bylo právě dost!
I dnes setrvám na svém – ohleduplném – způsobu analysy, je stále mým názorem, že přiznat a vyslovit pravdu náleží straně, v jejíž prospěch byla legenda ukuta, její čest na tom závisí, a čím déle bude odkládat, tím hůře nakonec pro její dějinnou pověst a zdar. A závěrem dnes jen ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouho zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu nakonec i německé soudruhy, uprchlé do SSSR. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou (?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? –,co jsem vždy cítil na jeho omluvu. (s. 164–165 v poznámce pod čarou).

ČERNÝ, Václav. Paměti. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1983, 602 s. ISBN 0-88781-098-5.