Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.“
anotace nakladatelství - Knihovny Václava Havla

Nedokončený esej Václava Černého „Vývoj a zločiny panslavismu“ vznikl pravděpodobně v první polovině padesátých let 20. století.  Knižní vydání vychází z Černého rukopisu, je psán perem v sešitu bez desek o formátu A5 na 114 stranách. Text obsahuje pět částí (mota k prvním čtyřem jsou uvedena vždy až na závěr každé z nich). Z části šesté, patrně závěrečné, zůstal nadepsán jen titul "A co teď!". Text byl poprvé publikován v časopise Střední Evropa, vycházel na pokračování od října 1993 (č. 33) do dubna 1994 (č. 38/39). Knižně: 1. vyd. v Praze : ISE, 1994 // 2. vyd. Sešity Knihovny Václava Havla ; roč. 3, sv. 2/2011

Prof. PhDr. Václav Černý (26. března 1905 Jizbice u Náchoda – 2. července 1987 Praha)
literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof, základní biografické údaje najdete ve Slovníku české literatury po roce 1945 - klikněte ZDE

Své vlasti [Beneš] přikládal roli možného prostředníka, či lépe: země, která by se pokusila upřímně svou politikou zahraniční i metodami, jimiž měla rekonstruovat svůj sociální sklad vnitřní, dokázat pro potřebu a příklad všech ostatních, že tato harmonizace, od jejíhož úspěchu je závislý osud světa, je možná. Zase jednou znovu Beneš zamýšlel pověřit svou zemi úkolem významu a užitečnosti univerzální. Je to prastarý sen Komenského: Bohemia - officina humanitatis. A ovšem i aplikace Masarykovy koncepce problému českého, jenž by byl problémem lidským. Není pravda, že si Beneš nesnáze tohoto nesmírného úkolu zastíral: měl jenom odvahu se jim postavit (affronter). Je faktem dokonce, že po návratu domů uvědomoval si postupně čím dále tím jasněji, že nesnáze budou nadlidské a že obavy, jež sám vzhledem k Rusku neopomenul vyjádřit, jsou oprávněné. Po té stránce je charakteristická a výmluvná krátká poznámka, kterou dodatečně a pod čáru připojil pro tisk k původnímu textu svých Pamětí na místě, kde mluví o své návštěvě Moskvy r. 1943 a o podepsání spojenecké smlouvy sovětsko-československé: „V Londýně nám byla několikrát položena otázka, zdali nemáme obavy, že jsme šli příliš daleko a že jsme svou samostatnost vložili příliš do rukou Sovětského svazu. Odpovídal jsem, že šlo o zajištění proti budoucímu opakování nějakého nového Mnichova a že pevně doufáme, že v Sovětský svaz věřit můžeme. U nás alespoň tato naděje a víra skutečně byla upřímně míněna." (Takto podtrhuje sám dr. Beneš - roku 1947!)

Poznámka pod čarou:
Poslední rozhovor, který jsem měl se zesnulým prezidentem, neponechal mě v té věci na nejmenších pochybách. Byl jsem k němu pozván dne 12. března 1948, ve dnech zvlášť kritických - bezprostředně po smrti Jana Masaryka a pod strašlivým dojmem této události -, a strávil jsem odpůldne v jeho nejužší intimitě v Sezimově Ústí. Vážně nemocen, fyzicky úplně zlomen, mravně neobyčejně deprimován (ač nikoliv nepřístupen útěše a naději), dr. Beneš naprosto svým vylíčením bezprostředních událostí a násilí, jehož se na něm, nemocném a po opakovaném záchvatu mrtvice, dopustili komunisté, vnesl jasno (bylo-li vůbec třeba objasňování) do svého vztahu k Moskvě: „Byl jsem podveden," byla jeho slova. Charakteristika politiků moskevských i jejich domácích pověřenců byla jednoznačná, přiléhavá a krutá; nepřipouští publicitu. Dr. Beneš zřejmě nesmírně těžce nesl, že se k němu Moskva zachovala s bezpříkladnou neloajalitou a nevděčností, neboť od vstupu Sovětů do Společnosti národů nepřestal jim prokazovat služby, urovnávat jim půdu v Evropě a věřit v posilu, již tím opatřoval táboru světové demokracie; vědomí naprosté neupřímnosti, zcela netušené, jíž se k němu osobně dopouštěli kremelští vládcové od samého počátku, vědomí, že jim byl za blázna a nástroj, bylo v něm zřejmě k největší bolesti jitřeno pomyšlením, že sám neviděl dobře, mýlil se a činil věci škodlivé. Fierlingra nazýval výslovně „zrádcem" a přál si pro něj trest smrti. O nutnosti válečného konfliktu byl přesvědčen, vyjádřil se o tom přímo v tom smyslu Gottwaldovi a předpovídal světovou extirpaci Kremlu. Co se týče zásadní a Evropou tak málo chápané otázky svého setrvávání v úřadu (komunisté tento fakt interpretovali pro propagační účely jako důkaz, že jejich „Machtergreifung" událo se cestou zákonitou, pravidelnou, a že Beneš schvaluje novou politiku), vyjevil mi, že již abdikoval, ale byl pohnut jednak návštěvou ministerského předsedy Gottwalda, jednak svým bezprostředním okolím, aby abdikaci vzal zpět. Okolí jej, částečně bona fide, přesvědčovalo, že setrvávaje, bude moci zamezit svou přítomností přece jen nejhorší excesy komunistické. Sám tomu chvílemi věřil a skutečně se pokusil svou řečí na oslavách šestistého výročí Karlovy univerzity naposled varovat a žádat od režimu minimum snášenlivosti. Mimoto, a to nemohu dost zdůraznit, prezident — nemocný, zesláblý, chvílemi zoufalý a vlivem svého fyzického stavu posuzující depresivně - se bál o svůj život, jakmile by se stal pouhým soukromníkem a prezidentská stráž by odtáhla, odvolána. Celé městečko bylo nabito koncentrovanou policií, oddanou režimu, jeho návštěvy hlídány a špehové přicházeli až pod jeho okna, jak mi prozradil. Nicméně odmítal vrátit se do Prahy, ač ho nová vláda nutila, a pojímal svou tvrdošíjnou klaustraci jako manifestaci, že s novým pořádkem věcí nemá nic společného a „nedělá to s nimi": velmi se zajímal o to, zdali národ si toto gesto právě takto vysvětluje a jak posuzuje jeho konání. Odejít ze svého úřadu chtěl stále, ale přiklonil se - zdálo se mi, že rád - k názoru, že poněvadž neprosadil svůj abdikační úmysl hned v první chvíli, musí jeho provedení odložit na novou chvíli vhodnou, tj. takovou, kdy jeho odchod bude politickým činem manifestačním, bude mít hodnotu srozumitelného a velmi hlasitého a nápadného (ač němého) projevu. Tak se i, jak víme, stalo. Vůbec, dr. Beneš se nevzdával naděje na další činnost a boj: v té naději se zároveň projevoval starý prezident, nezlomitelný optimista a dělník, a zároveň se jí těšil ve své bezmocí smrtelně nemocného. Bylo v ní právě tolik prvků jeho neústupné vitality jako prvků depresivních. Neviděl jsem důvodů, proč jej právě v tomto bodu neposilovat; ujišťoval jsem jej, že pro tu chvíli hlavní věcí, na níž záleží, je jeho zdraví a život. Sám fakt, že Beneš ještě žije, byl opravdu v té době československému národu jedinou „planche de salut" a důvodem, aby nepřestal doufat. Lidé si říkali: je tu ještě Beneš, uvidíme! a neztráceli hlavu. Beneš jakýkoliv, Beneš skomírající, ale ještě trochu živý, byl a zůstával veřejnou silou. Sám jsem o životě prezidentově iluzí neměl, stačil pohled na něj. Aby se ne uzdravil, ale zůstal živ, k tomu potřeboval klidu, klidu fyzického i mravního, bez obav o život, bez jakýchkoliv dalších politických událostí kol něho. To bylo vyloučeno. Ostatek je znám. Další návštěvy u prezidenta byly mi znemožněny a přijímal jsem důvěrná sdělení prostřednictvím osoby z jeho nejintimnějšího kruhu. Zprávu o své návštěvě a názorech prezidentových, jakož i přesné sdělení o průběhu jeho osudu v únorové krizi, měl jsem podle jeho přání sdělit některým lidem. Z kruhů okolo těchto lidí byly doneseny za hranice a zde publikovány naprosto nepřesně a s protivným melodramatickým přídavkem.