Moderní-Dějiny.cz

Václav Černý – odsun Němců v prvních poválečných dnech

Publikováno: 22.5.2014, Aktualizováno: 27.5.2014 15:03

Václav Černý líčí atmosféru prvních poválečných dnů, především souvislosti divokého odsunu Němců a táže se po mravní zodpovědnosti za nelidský způsob, jakým bylo vysídlení provedeno. Připomíná také veřejné popravy starosty Prahy profesora Josefa Pfitznera a K. H. Franka.

Václav Černý – odsun Němců v prvních poválečných dnech

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Předkládaný text pochází z memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992 v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972.

Vysídlování Němců z naší vlasti bylo temným pozadím, před nímž probíhaly všechny radostné i truchlivé i události obou našich prvních, opět svobodných let. V odboji původně platilo, že budou musit odejít němečtí političtí provinilci, nacisté a aktivně svolní, vědomí spolupracovníci s nacismem. To byla také původně koncepce vlády v Londýně, členem našeho původního zahraničního politického zastupitelstva byl přece i poslanec Wenzel Jaksch, německý sociální demokrat, a dr. Beneš jeho spolupráci velevítal. A pak, roku 1943 (po Stalingradu?) změna direktiv: kromě aktivních německých odbojářů proti nacismu, prakticky většinou komunistů, půjdou Němci v š i c h n i, Němci jakožto osobitá složka obyvatelstva našeho státního prostoru zaniknou! Ta myšlenka, ať už vznikla v číkoliv hlavě, představovala řešení radikální, praktické a politicky utilní, které činilo z našeho státu stát národně téměř jednolitý; ale zároveň nám do budoucnosti vytvářelo vážný národně-politický handikap, zatlačovalo nás do situace neuvolnitelných malých spojenců trvale závislých na pomoci a přízni takového velemocného protektora, jenž bude ochoten garantovat zisk našeho chování! K spojenectví svého ochránce jsme byli také navždy přikuti a odsouzeni. I kdo vymyslil i kdo přijal toto řešení, byl geniálně cynickým praktikem politických faits-accomplis, ale byl jím na útraty naší volnosti. K samotnému transferu pouze to, že posledními precedentními případy byl přesun (a zánik) volžských Němců do střední Asie, vyklizení krymských Tatarů z jejich poloostrovní vlasti a ostatně již odsun Němců z území SSSR po paktu Stalin-Hitler roku 1939. Ale transferu přikývli nakonec i západní spojenci, v Postupimi se stal článkem světové mírové dohody, a tedy také kusem světové odpovědnosti vítězů, té jej ponecháme. Naší politicko-mravní odpovědností zůstává však skutečnost způsobu, jímž jsme vysídlení Němců provedli: jen tato sic, ale dalece stačí. President nestačil ještě dorazit z Košic do Prahy, a již cestou dne 12. května (1945) v řeči na brněnské radnici prohlásil, že „náš zběsilý soused… si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležející trest… Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediná veliká lidská nestvůra… Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat…“ . Slovo bylo děsivé, a zcela nové v československém politickém slovníku! Zavánělo nikoliv trestem, nýbrž pomstou. A za okamžik znovu, s balkónu radnice k shromážděným zástupům: „Můj program je – já to netajím –,že otázku německou musíme v republice vylikvidovat“. V této řeči bylo smíšení státu, případně „zločinného státu“ (– pojem za chvíli vymezil Jaspers –) a národa hotovým a platným faktem, nastoleno abstraktní a paušální totalitní řešení, v němž měl bez ohledu k míře individuální a konkrétní mravní viny celý národ do posledního dítěte pykat za zločiny uchvatitelů státní moci, popřeli jsme sami sebe, svou minulost, svoje křesťanské a humanisticko-demokratické tradice, zapřeli První republiku i Masaryka. Politika se stala záležitostí síly, nikoliv mravnosti a práva. A žádná stranická složka se u nás neukázala lepší než druhé, „Masarykovi“ národní socialisté si zrovna chutě osvojili demagogii odsunovou a protiněmeckou, měla u nich vítaný osten proti „internacionalistickému“ komunismu. Kam se poděla šetrnost k lidským právům člověka, osnova naší ústavy? A bylo naše chování opravdu možnou cestou k socialismu, k spravedlnosti v občanských vztazích, které jsme si slibovali vybudovat? Ohlásily se nanejvýš v ustanoveních a výnosech, jimiž se naše vláda, nikoliv bez známek úděsu, snažila rychle regulovat, spořádat, lidsky zadministrovat lavinu tří miliónů vypuzovaných lidí, s padesáti kilogramy zavazadel každý, alespoň tu zásluhu jí uznejme! Ve skutečnosti nedokázala zamezit, aby se všechno, co bylo v Čecháčkovi temně živelného, zběsilého a chtivého, plně projevilo: luza ucítila krev a příležitost, a naše obnovená nebo „revoluční“ státní moc se od ní distancovat nedovedla, naopak jí mínila použít, vyhověla jí tedy, podbídla se jí. Rodilo se osudné pravidlo národního politického života, podlehnout na každé osudové křižovatce luze. Ještě je vidím, ty RG (podle znaku na pásce rukávu) – „revoluční gardy“, ale lidé to čtli „rabovací gardy“ –, které se okamžitě vrhly do Sudet, aby prováděly rozkazy národně-revolučních orgánů; byly kýmsi vyzbrojeny, kdo jim dal pušky? Málo těch pušek bylo ukořistěno v boji na květnových barikádách, s odbojem tihle gardisté neměli společného nic. Kdo si to spíš potřeboval vytvořit sbory spolehlivých pretoriánů k politickým úkolům, jejichž lhůtu předvídal? A v patách za nimi „noví osídlenci“. Do opuštěných závodů, obchodů, řemeslnických dílen v městech „národní správci“; na sudetský venkov pak k osídlení vyslaly naše vesnice živly, které rády viděly ze vsí odcházet, místní lenochy a darmošlapy, a jen mladší synové ze statků a chalup bez naděje na vlastní půdu tam šli s úmyslem orat a pracovitě sklízet z lacino získávané půdy; těšili se na dekrety, jež je učiní skutečnými vlastníky obdělávané země, většinou zadarmo. Podobně Češi přišlí z ruské Volyně. A za těmito vlnami vlna další, poslední, zato nepřetržitá, davy cikánů ze Slovenska, Uher, Rumunska, bůhvíkdo ještě. Ti zaplavili sudetský venkov i města. Práci, které se přicházeli ujmout, ani nerozuměli, a vždy to byla ta nejnižší. Osud devastace, jejž připravili Chebu, a devastace dokonce postupně několikeré, je světově znám. Však o tom všem všichni víte, i když se vám vzpomínat nechce, nezapomněli jste na tu tristní epopej ani dnes, když už, za víc než čtvrtstoletí, osídlenecké složky našeho „pohraničí“ srostly v přibližně normální lidské kolektivy. Řezáčův „Nástup“ je tendenční pohádka. Ne, nebyl jsem očitým svědkem pověstného pochodu kolony brněnských Němců, hnané přes Mikulov do Rakouska, což prý byla odplata za chování německého starosty Brna za války Judexe. Ale co jsem viděl, viděl jsem – pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních dnech po osvobození! Nu, Češi je dovedli stejně zdatně organisovat jako Němci ještě pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli. A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem, když to udělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filosof. A polkl jsem naprázdno, když jsem zvěděl, že si můj druh nejvěrnější dal přiřknout nový, velký byt po Němcích a usadil se bez rozpaků v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů. To už jsem také slyšel očitá svědectví o německých vojácích upálených na ulici zaživa a sám jsem viděl průvod německých žen ostříhaných dohola a hnaných na veřejné práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? Přiběhl za mnou domů soused s vytřeštěnýma očima: jeho patnáctiletý synek, nadšený český student, se přihlásil do občanské gardy k strážní službě, ale dali těm dětem hole, aby šli po libosti mlátit pozavírané německé civilisty, uvězněné ve sklepích místní školy (Praha 6). Přiběhl za mnou na ZNV, poslán bratrem, štábní kapitán Jeníček, známý tehdejší vojenský filmař, byl bez sebe hrůzou: jeho dceru i s dětmi, Češku, mu odvezli do německého sběrného tábora, její muž byl Němec, a tábor je právě vyklízen. Pomozte! Nu, tentokrát stačil telegram z presidia ZNV: „Okamžitě vyčleňte z řad evakuantů…“ Zatím si Pražané v davech popřávali mrzkého divadla veřejné popravy profesora Pfitznera, německého starosty Prahy, na pankráckém náměstí. Následovala poprava K. H. Franka. A Frankova žena, tuším německá lékařka, vcházela do pokoje svých vyšetřovatelů se sepjatýma rukama: „Bitte, nicht schlagen, nur nicht schlagen!“ A pak si ji kdosi kamsi odvezl, zanikla jako ty lidické děti. S kým jsme to proboha závodili o cenu? Ale já jsem přece některé ty Němce znal, od samého dětství znal, totiž ty udřené shrbené „skopčáky“ z Orlických hor, z vesniček a strání přes dva kopce od nás: jejich život byl jen dřina, od nepaměti, záda nenarovnali, jako ti horáci naši, totéž živobytí, totéž lpění na hroudě z kamene, jenže tihle nesrozumitelně brebentili. Vyvstal v sousedství Hitler, slíbil jim práci, uvěřili mu nadšeně, zabral je, dal jim práci skutečně, peníze se objevily na horách, libovali si – plných několik měsíců. A byla tu válka a musili do ní, na hory začaly chodit seznamy padlých, ráji byl konec. Ale krom nehorázné skopčácké hlouposti se nedopustili ničeho, opravdu ničeho. Pročpak také tihle musili pryč, do těch jejich kopců přece nikdo nechtěl a také do nich dlouho nikdo nešel a bez nich se ta jejich políčka vrátí v úhor a hvozd! Zabloudil jsem toho léta 1945 jednou navečer za svého prvního, pak už každoročního návratu do rodných hor, vždyť jsem tam dlouho nemohl, až do kostelíka v Sedloňově (Sattel) za Vrchmezím, hlava na hlavě, všichni mlčeli, i kněz u oltáře tváří k množství, a bylo to ticho tak strašlivé ve svitu planoucích svěc, že jsem se neodvážil postoupit od prahu. Mžikem a sama mi přišla představa z lidové pohádky mého dětství o mši mrtvých, na kterou se na Velkou neděli dostaví dívka, jež si ráno příliš a ještě za tmy přispíší; slaví ji, hodinu před mší živých, mrtví vstalí z hrobů, u oltáře dávný nebožtík farář, a jen dívčina babička, loni zesnulá, dívku zachrání, kynouc jí mlčky prstem ke dveřím, než ji mrtví rozsápou. Také já jsem utekl. To se vesnice loučila s rodným hnízdem a svými předky, stařec i děti do posledního červíčka, a před svým hromadným odchodem nazítří se naposled němě modlila. Bylo to nesnesitelné. Na tom pochodu z hor tři hodiny na vlak pak toho faráře v lesní úžině Pekla nad Metují strážci průvodu zastřelili, nevím proč, snad chtěl do ciziny s sebou propašovat mešní kalich svého stáda. Chodívám od té doby na ten horský sedloňovský hřbitov každé léto a s rozvalených a zarostlých kamenů čítám v dechu bujících kopřiv, ostružin a mateřídoušky drolící se jména nebožtíků, ti ovšem zůstali. Vždyť jsem, hrome, ty strejce znával! Jsem nevinný, ale prosím je za odpuštění. Nemohu za nic, starý Pohle, Honigu, Nowottny, nekonečně se však stydím a sbohem a na shledanou zas za rok! Přijel jsem domů za půl roku, a zvěděl jsem, co se stalo na opačném konci rodného obzoru, Teplicích-Weckersdorfu na nejhořejší Metuji. I z té k českému Náchodsku přilehlé krajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni Češi, starousedlíci i ti noví, republikánští, do vnitrozemí. A v květnu se houfem vrátili a udělali si „pořádek“, všechny Němce prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu, táhněte, kam chcete! A za čas se jim dav vyhnanců z hranic vrátil, nikde je, bezprizorné a bez průvodních dokumentů, nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích byli už „odepsáni“, jejich domy obsazeny, majetky rozděleny, v jejich kožiších chodily už RG-dámy. A tak nezbylo než „pořádek“ obnovit podruhé, vyvedli ty Němce do Skal a tam je v lese postříleli a zahrabali. Za čásek se zahraniční němečtí příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu Červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily na Prahu, a došlo se až na překopaný okraj té vražedné šachty: dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce a zkroucení těla prozrazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost. Bezradně a zoufale náchodští soudci zahájili „sběr materiálu“ k procesu s vlastními lidmi. Povězte, kdo nás kdy zbaví těchto vzpomínek? Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý, jejž jsme si po celé století právem budovali o myšlenkové a mravní podstatě českého národa, nám naše luza obratem několika měsíců proměnila v mythus lživě lichotivý, v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoliv, se od května 1945 chceme vydávat? Bez myšlenkového a mravního prožitku pětačtyřicátého nelze ani dnes s klidnou myslí odhadnout naši spravedlivou národní budoucí vyhlídku. Kéž jsem špatným prorokem, ale vcházel jsem již do roku 1946 zmučen obavou: po událostech německého odsunu nemáme už, a nadlouho, šanci.
Opravdu však nebylo úlevou utíkat se z těch obav mezi české spisovatele. (s. 32–38)

ČERNÝ, Václav. Paměti. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1983, 602 s. ISBN 0-88781-098-5.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

16.2.

Pohledy na „divoký odsun“ v Československu

Praktické metodické materiály pro workshop zaměřený na práci s různými typy pramenů k problematice poválečného...
31.12.

Film: Češi, nebo Němci? Příběh z Prajzské…

Pamětnice Kristina Tesková popisuje v krátkometrážním dokumentu osud svůj i své rodiny za války a těsně po vál...
1.10.

Plíživé omezování demokracie v letech 1945–1948 ve vzpomínkách opata Anastáze Opaska

Nabízíme vám ukázku ze vzpomínkové knihy opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení, ze kte...
15.8.

Václav Kopecký a Julius Fučík pohledem Václava Černého

Ve svých pamětech Václav Černý věnoval pozornost rovněž přednímu komunistickému politikovi, ministru informací...
20.7.

Václav Černý - poválečná devastace kulturních památek v Sudetech

Literární historik Václav Černý ve svých pamětech vykresluje osudy sudetských měst a architektonických památek...
10.6.

Václav Černý – mravní modus stalinských postupů

Autor připomíná ve svých pamětech, jak důležité bylo ovládnutí klíčových ministerstev KSČ pro další vývoj v Če...
31.10.

Václav Černý - První a druhý sešit o existencialismu (česká literatura v letech 1938-1948)

Studie se zabývá základním shrnutím myšlenek obsažených v Černého díle První a druhý sešit o existencialismu. ...
9.8.

Václav Černý na příkladu Československa o pauperizaci národů pod sovětským panstvím

Přečtěte si analýzu děsivých důsledků začlenění některých evropských zemí, včetně Československa, po válce do ...
8.8.

Václav Černý o Benešově koncepci "nového slovanství"

Přečtěte si zamyšlení Václava Černého z jeho nedokončené eseje „Vývoj a zločiny panslavismu“ o Benešově předst...
8.8.

Václav Černý o povaze "komunistického sovětismu" a "rudého carismu"

Václav Černý se zamýšlí ve svém nedokončeném eseji „Vývoj a zločiny panslavismu“ nad povahou ruské revoluce, s...
7.8.

Václav Černý o Benešově důvěře v Sovětský svaz

Přečtěte si zamyšlení Václava Černého z jeho nedokončené eseje „Vývoj a zločiny panslavismu“ o nekritické důvě...
30.6.

Peripetie soužití Čechů a Němců v českých zemích - okupace a odsun

Prezentace stručně mapuje tragická závěrečná léta společného soužití Čechů a Němců na území Čech, Moravy a Sle...
27.4.

Jesenicko – zaniklé obce. Důsledky odsunu Němců v malém regionu

Prezentace rekapituluje důsledky odsunu původního německého obyvatelstva a poválečného dosidlování v malém odl...
24.4.

Sborník ze studentské konference Vyhnání, vysídlení, odsun?

V příloze si můžete stáhnout sedm desítek stran sborníku, který obdrželi v březnu 2013 účastníci studentské ko...
14.3.

Odsun Němců - sada pracovních listů

Soubor pracovních listů je zaměřen na téma divokého i organizovaného odsunu Němců z Československa, jeho příči...
Více souvisejících...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Finále XV. ročníku soutěže Eustory

Aktualizováno: 9.10.2024 12:52 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Finále XV. ročníku soutěže Eustory

18. října 2024 proběhne v ostravském Centu PANT slavnostní vyhlášení nejlepších prací soutěže Eustory. Poprvé budou uděleny ceny ve dvou kategoriích: odborná práce a multižánrový projekt.

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT