Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dva výroky, oblíbené v roce 1968 (ale už několik let před ním), při nichž jsem vždycky mohl vyletět z kůže a začal vidět rudě, kdykoli jsem je slyšel: 1) Dělali jsme chyby… Plurál inkludující všechny – jako by i ti, kteří seděli v base, kteří se houpali na šibenicích – jako by i ti, i tihle dělali chyby… A eufemismus „chyby“ místo „popravovali jsme, vraždili, terorizovali a ohlupovali celou zem, odrovnávali a korumpovali celé generace…“ Tomuhle oni říkali „chyby“… To opravdu chce a předpokládá lidi, kteří neumějí česky, nebo lidi zvláštního ražení… 2) Ano, mýlili jsme se, ale – mýlit se bylo pořád lepší než stát stranou a nedělat nic… (celé ročníky nekomunistických studentu vyházené z fakult, promovaní barabové stavějící most Inteligence, pétépáci s černými výložkami držení na vojně naneurčito, důchodci vysídlovaní v Praze po stavbách a páchající sebevraždy na běžícím pásu… třídně diskriminované české děti, které se nikdy nedostaly do škol, kde bylo vždycky místo pro dětí korejských komunistů, přivážené do Prahy z druhé půlky světa; udavači, kádrovými posudky, anonymními hlášeními a domovními knihami, vírem lží měnících se každé dva tři roky (Tito – hrdinný maršál, Tito – krvavý pes) štvaní, vyřazovaní, sužovaní a oblbovaní lidé – těm všem byla tímhle výrokem připisovaná metafyzická vina, že stáli stranou, že byli pasivní, že se nepodíleli… Na čem se měli podílet? Od čeho se neměli držet stranou? To je argumentace kata, vytýkajícího své oběti, že se aktivně nepodílela na své vlastní popravě, že stála stranou a nepřiložila ruce k svému vlastnímu rdoušení… Stoupenci snad žádného režimu v dějinách – ani režimů, vycházejících z čiré iracionality – se nikdy nedokázali utéct k takhle hovadské, zvrácené argumentaci… k obviňování svých obětí, že nepřispěly ke své likvidaci… Jestliže svět má vůbec nějakou budoucnost a nepádí ke svému konci – uvěří někdy někdo… v nějaké té… budoucnosti, že tohle bylo možné, že v tomhle jsme žili své životy, že z tohohle dokázali usvědčení vrazi s ledovou (ba co víc – s pohoršenou!) tváří obviňovat ještě po letech své pouhou náhodou vyváznuvší oběti – a ty musely mlčet, nemohly jim ani plivnout do ksichtu, poněvadž vrazi byli i nadále u moci, pevní v kramflecích opřených o sovětské tanky. (s. 423)

Jak vůbec tyhlety lidi napadlo, že já bych někdy mohl být jejich spojencem? Jak vůbec je mohlo napadnout, že mají morální právo očekávat mou aktivní podporu? Ti, kteří se v roce 1967 a 1968 najednou rozhodli exponovat se proti režimu, jehož intronizátory a oporami byli patnáct dvacet let. Pochopitelně že se nikdo z nich v letech své loajality nestaral o to, že nějaký kluk – myslím teď sebe – objíždí mezi svým 20. a 30. rokem po nedělích jednu věznici za druhou po návštěvách za nějakými neprávem zavřenými rodiči, pochopitelně, že nikomu z nich nevadilo, že v téhle zemi píšou něco taky jiní lidé než oni, lidé, kterým nikdo nic nevydá, zatímco oni si vydávají péčí svinského režimu jednu knížku za druhou, péčí režimu, který jiné zašlapával… Chovali se a jednali celá léta, jako by se nic nelidského, nic nespravedlivého v téhle zemi nedělo, jako by jim – jako správným marxistům – nic nelidského nebylo cizí… Podívali by se byli na mě jako na blázna (pokud by mě rovnou nešli udat), kdybych za nimi přišel, řekl jim, že se tu děje strašná nespravedlnost, že je třeba, aby proti ní okamžitě aktivně vystoupili, že každý, kdo je pasivní nebo dokonce režim podporující, je eo ipso morálně inferiorní… Jejich vystupování v těch letech ničím nesvědčilo o tom, že by měli pocit viny za to, že nic nepodnikají ve prospěch těch, kdo nejsou na výsluní přízně (a byla to přízeň vrahů s krvavýma rukama) s nimi… V roce 1967 a 1968 otočili kormidlem. Proč – to by byla dlouhá úvaha. Nehodlám jim upírat právo na prozření, ačkoli o mnoha z nich si myslím, že pravou pohnutkou jejich angažovanosti v těch letech byla obava, aby nepřišli o místenku ve vlaku, který – jak se domnívali – pojede od té chvíle po jiné trati. U některých to bylo ještě něco horšího – snaha přidat se k „novému režimu'“ a zajistit si tak pardon za věci spáchané ve vroucím objetí se starým režimem. Všechno dopadlo, jak dopadlo. Od roku 1969 se tváří jako živá výčitka a snaží se vehnat do situace morální viny každého, kdo aktivně nevystupuje po jejich boku, vydírají podporu od lidí, které dvacet let předtím z pozice privilegovaných partajníků pokládali za „unpersons“, kterým zašlapávali hlavy pod vodu, kterým znemožňovali publikaci, které – v nejlepším případě – prostě nevnímali, nebrali vůbec na vědomí. Od těchto lidí, pro které osmašedesátý rok byl pouze výměnou jedné utlačovatelské garnitury za druhou, se cítí morálně oprávněni vydírat solidaritu, loajalitu… Kdepak, pánové! Žádné pakty s lidmi, kteří kdysi patřili k těm, z nichž jsme museli mít strach! To všechno je tragické, já vím, tragické proto, že to znemožňuje dorozumění mezi momentálně potenciálními spojenci, a hraje to de facto na ruku utlačovatelům této hodiny. Je to tragické, ale nelze jinak. Loajalita k bývalým utlačovatelům je možná pouze za cenu ztráty integrity, popření sebe sama, za cenu proměny v orwellovského vepře, který se postaví na dvě nohy, aby si mohl připít s panem Jonesem. To končí mimo logiku, mimo jakákoli kritéria, protismyslnými, odporně trapnými a sebedevalvujícími gesty. (s. 439–440)

Když jsem v roce 1969 přijel zjara do Popradu, byl tam ještě na jedné zdi velký nápis vápnem: Súdruh Dubček, jsi náš brat! Na hlavní ulici byla pamětní deska desetiletého či jedenáctiletého chlapce Jozefa Boka – dítěte, které se v srpnu 1968 pověsilo na hlaveň děla sovětského tanku (snad se na ní chtělo jen zhoupnout, nevím) a které zastřelili ze samopalu. Když jsem byl v Popradu znova v roce 1971, také na jaře, nápis už byl pryč – zeď byla dokonce nově omítnutá – a také pamětní deska dítěti, Jozefu Bokovi, byla už odstraněna. (s. 902)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, ISBN 80-721-5154-1.