Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

V létě 1947, když mi bylo šestnáct, vzali mě otec a matka s sebou do Luhačovic na Sjezd kulturních pracovníků národně socialistické strany. Měl jsem první dlouhé kalhoty, tmavomodré, jako posedlý jsem už tehdy četl a psal verše (zároveň náruživě skautoval) a hrozně jsem stál o to, abych s nimi mohl jet a vidět nějaké živé básníky a spisovatele. Sjezd trval dva nebo tři dny, referáty a diskuze byly ve Společenském domě, v prvním poschodí, v budově obklopené trávníky a promenádami, s tou sladce zahálčivou lázeňskou atmosférou, kterou jsem znal už od dětství z Poděbrad… Jaroslav Stránský a Prokop Drtina se myslím omluvili, aspoň se na ně odtamtud nepamatuji, ale ti mě tolik nezajímali, ty jsem znal, protože k nám jezdili… Já chtěl vidět básníky, mě tenkrát zajímali básníci! A koho jsem uviděl: Petra Křičku, bělovlasého usměvavého dědouška jak z pohádky, s elegancí, kterou jsem si (později) umístil kamsi mezi eleganci ministerského úředníka z první republiky a eleganci maloměstského kantora („když se vyfikne“), uviděl jsem Jaroslava Kolmana-Cassia, z jehož veršů jsem znal tehdy jen jedinou sbírku, v tom roce vydanou, Baladu z Českého ráje o Vladimíru Krajinoví. Kolman byl také bělovlasý pán, ale s jakousi starosvětskou důstojností a plachostí, z pódia nemluvil ani nerecitoval, ale slyšel jsem ho hovořit s několika lidmi v hloučku o přestávce na chodbě před sálem; vypadal dost plaše a zdálo se, že nemá moc smyslu pro humor. Myslím, že chodil o holi, ale jít jsem se za ním neodvážil. Do přednáškového sálu jsem směl, ale sedal jsem vždycky až vzadu, poněvadž mi matka řekla, abych se nepletl mezi dospělé a nikoho moc neotravoval. Ke Kolmanově poezii mám dodnes jakýsi trochu sentimentálně trpký vztah, vím o všech jejích chybách, rozptýlenosti „jazyka“, jeho antikvárnosti, jsou v ní ale velká místa – „Zvon domoviny dělovinou duní“ – a i celé básně velké – Bílý Bili a černá Nelly, Sudetská balada a moc jiných. Některé jeho verše nejdou z paměti jako verše těch největších básníků – „A pohřbím tě na poli Hakeldama / k tomu, kdo lhal a zrazoval…“ Bez něho by obraz české poezie z 20. a 30. let nebyl úplný.
Později jsem se v Praze doslechl, jak ho po roce 48 krágloval Václav Řezáč jako reakcionáře; v malém výboru z jeho básní, který na sklonku 50. let vyšel ve Spisovateli (díky Láďovi Fikarovi), je v Polanově doslovu zmínka o tom, že snad v rukopise existuje – dodnes nevydaná – druhá část Balady z Českého ráje. Nikdy jsem se ale nesešel s nikým, kdo by byl Kolmana znal blíž, Fikara jsem se na něho – nevím proč, snad ze zapomnětlivosti – nikdy nezeptal. Zná ho málo lidí, málo se o něm mluví i mezi specialisty „na poezii“, jediný z mých známých, kdo ho přečetl a má některé věci rád, je Karel Milota. Z mladších básníků jsem tenkrát v létě uviděl v Luhačovicích jen jednoho – Vladimíra Thiela. Toho jsem jako hoch ctil. Už za války jsem četl jeho sbírky Hoch v modrém a Pokorná pouť (jmenovalo se to tak?), znal jsem, co o něm napsal Josef Hora… Byl to tenkrát vysoký, hubený mladý muž s klátivou chůzí a tmavými vlasy spadajícími do čela, které si stále odhraboval. Přesně si pamatuji, že tehdy v Luhačovicích recitoval dvě básně: první byla o mamince, kuchyni a oprýskané bandasce na kávu (v té jsem už jako šestnáctiletý načtenec rozeznal pastiše jedné Seifertovy předválečné básně) a pak jakousi báseň se „simultánní“ obrazností, pádnými rýmy a horečnatým tempem, která mi tehdy připadala strašně moderní a moc se mi líbila. Jediné, nač si z ní dodnes vzpomínám, je verš, ve kterém bylo cosi o opici a bambusu…
Dnes, ve vzpomínce, se obávám, že to zas byla nějaká odlika nejspíš z Nezvala, ale nechtěl bych mu křivdit, to už je dodatečný dohad po 29 letech… Tenkrát jsem tu báseň o opici a bambusu spolkl i s chlupama a šel jsem si k němu pro autogram (to ještě v těch letech nebylo v módě jako dnes), který mi udělil do malého bločku s nonšalancí velkého mistra a který mám dodnes někde schovaný… (s Thielem jsem se později v Praze nikdy nesetkal a neseznámil dodnes. Po únoru 1948 přestal publikovat, jestli ho jen přestali tisknout nebo zda přestal i psát, to nevím). Někdy v roce 1953 nebo 1954 jsem měl v ruce malou, bibliofilsky vydanou (ale byla na trhu) knížku jeho překladů dětských básní Roberta Louise Stevensona s ilustracemi Františka Tichého a překlady se mi nezdály špatné. Když jsme v polovině 50. let s Vaškem Havlem chodívali k Eduardu Valentovi (v době, kdy teprve psal Jdi za zeleným světlem; vykládal nám vždycky, kolik stránek v noci udělal), Valenta o Thielovi často mluvil („Včera tu byl Vladimír“, „V sobotu jsme seděli se Scheinpflugovou a Vladimírem“) a jednou či dvakrát jsme se u něho v bytě těsně minuli. Nevzpomínám si však, že by se Valenta někdy zmínil o tom, zda nebo co „Vladimír“ píše. Já jsem ale k Valentovi moc pilně nechodil, jeho próza se mi nikdy nelíbila (spíš mě tam vodil Havel, který jím byl jeden čas okouzlen a taky mu tam dost lahodilo to „postpátečnické“ ovzduší, které se tam naznačovalo), a tak jsem se tam s Thielem nikdy nesetkal, abych mu připomněl, že už se známe z letních měsíců roku 1947, z Luhačovic, ze Sjezdu kulturních pracovníků národně socialistické strany… V SNKLU mi jednou někdo vyprávěl, že Thielova žena Valentina do nakladatelství chodila a pletla redaktorkám na zakázku svetry, ještě než se z ní koncem 50. let stala dost známá a oblíbená filmová hvězda Barrandova (ale po několika letech zase zmizela)… O Thielově dnešní nebo aspoň donedávné existenci vím jen z toho, že vydal jakýsi (jím pouze vybraný) soubor „boxerských povídek“, většinou amerických autorů, a v Melantrichu jednu nebo dvě sbírky anekdot o velkých lidech… Jinak už byl v létě 1947 ze „spisovatelů“ v Luhačovicích jen Jan Petrus, a to byl kantor a spisovatel víceméně jenom pro mne, který jsem jako kluk četl a se zájmem zhltal jeho román Za zlatem Inků, vydaný pro mládež Dědictvím Komenského…Za tím jsem také šel pro autogram. Měl černý plnovous a tvářil se rozmrzele, jako by ho moc nebavilo, že mu někdo připomíná, že taky něco napsal… A to byli všichni „výkonní“ čeští spisovatelé, kteří se v létě 1947 hlásili k národně socialistické straně, přesněji řečeno všichni, kterým stálo za to rozjet se na sjezd jejích kulturních pracovníků… (Vím, že se k té straně hlásili ještě jiní, kteří v Luhačovicích tehdy nebyli, například bard přírody a chodské poezie – Jan Vrba…)
A přece jsem se na tom podivně panoptikálním a mnou v šestnácti letech až neuvěřitelně intenzívně prožitém sjezdu s kýmsi setkal, za kým jsem tam nejel, koho jsem tam nečekal… Poslední den, těsně před obědem, jsem vyšel z přednáškového sálu Společenského domu na chodbu, která byla poloprázdná, jen sem tam prošel nějaký číšník s podnosem, a u velikých oken, zaplavených letním sluncem, mezi skleněnými vitrínkami s výstavkou nějakých slováckých výšivek, jsem uviděl stát matku zabranou do hovoru se štíhlou, trošku kantorsky upjatou a škrobenou, asi padesátiletou paní. Stála zády k oknům, obličej měla ve stínu. První, čeho jsem si všiml, bylo, že stojí nějak trochu nakřivo, zakloněná dozadu, jako nemocný nebo kulhavý člověk. Sel jsem k nim. Matka mě uviděla a řekla: „Tohle je náš Honza, Milado.“ A mně: „To je paní poslankyně Milada Horáková.“ Vzpomínám si dodnes na ten obličej. Trochu příliš upravené vlasy, přilehlé k hlavě, jak se tehdy po válce nosily. Vlídný, ale rezervovaný, velice rezervovaný výraz. Šedý vypasovaný kostým de tailleur. V kostýmu slabě žlutá blůza s viditelně nažehleným límcem, který na jedné straně odstával. Promluvila na mě snad tři, snad pět vět. Na něco se mě ptala – jestli je to tam, v Luhačovicích, pro mě zajímavé, a ještě na něco. Nevím už na co. Nevěděl jsem to pět minut poté a později jsem se na to marně snažil rozpomenout. Odpovídal jsem jí roztržitě a rozverně, prostořece jako v těch letech každému na všechno. Byla plachá, spíš dáma než žena; z ženy v ní už dávno zbývala jenom jemnost, tou jemností byla celá obehnaná jako hradbou, jak fyzicky křehcí nebo zlomení lidé vždycky bývají. To cosi – jakýsi signál nemoci, zlomenosti –, kterého jsem si podvědomě všiml, už když jsem se k ní blížil, to nebylo ve tváři, v té byla ta trochu distingovaná vlídnost a jakási přísnost, která jako by se pokoušela obměkčit sama sebe, to cosi bylo v držení těla. Stála nakřivo, celá nějak nakřivo. (Později jsem se od matky dověděl, že ji Němci za války ve vězení bili tak, že jí poškodili páteř; mívala stálé bolesti a brala proti nim silné prášky, které ji občas uváděly do trochu lunatického stavu.) Na matčin rychlý a impulzivní hovor ale reagovala živě, dost kadencovaným hlasem. V podpaždí držela malou kabelku a jasně si vzpomínám, že téměř negestikulovala, ruce měla celou dobu v klidu. Mluvily o něčem zcela jiném než o Sjezdu kulturních pracovníků, ale také už nevím o čem. Na okamžik jsem od nich poodstoupil a zadíval se oknem na elipsovité cestičky lázeňské promenády v jiskřivě zelených záhonech a trávnících před Společenským domem. Za promenádou výhled uzavíral letní les na mírně stoupajícím svahu, byly v něm lesní procházky, po ránu jsem po hlavní cestě chodíval k jezírku (nebo zastavenému potoku) , kde v chládku a stínu nehybně ležely v čiré vodě velké černé ryby. Světlo padající velikými okny mělo od všech těch lesů, záhonů a trávníků nazelenalý odstín, v chodbě bylo dusno letního poledne, z restaurace v přízemí sem zaléhal řinkot příborů… Přednáška skončila, otevřely se několikerý dveře, do chodby začali vycházet lidé… Matka se s ní loučila a já už postával u nich, netrpělivý, snad hladový. Znova mi podala ruku a něco řekla. Když vykročila od nás, první krok byl, jako by klopýtla. Nepřirozeně sklonila hlavu, snad bolestí, snad proto, že na tom byla s páteří tak, že vůbec nemohla chodit rovně. Ale nekulhala. Jenom ten nepřirozený sklon celého těla. Nedíval jsem se za ní a pak už jsem ji nikdy víc neuviděl. A tak mi zůstává před očima jen ta vzpomínka na nehybnou křehkou ženu, stojící zády k vysokému oknu, plnému letního slunce, ženu hovořící s mou matkou… Myslím, že jednu chvíli padla slova o „únavě z války, únavě prvních poválečných let…“ Hovor byl živý, ale všední, málem idylický… Zřetelně v něm byl tón to všechno je už za námi. Ale to všechno na nás teprve čekalo. To všechno měla teprve před sebou. Zbývaly jí už jen tři roky života. Než ji zabijí. Tu rezervovanou, křehkou, ani hezkou, ani ošklivou, už jednou jinými zmrzačenou stárnoucí ženu…

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, s. 499–503. ISBN 80-721-5154-1.