Jan Zábrana – volby roku 1948
V textu přinášíme ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, které vyšly knižně v souboru Celý život. Autor se v ní věnuje prvním nedemokratickým volbám do Národního shromáždění roku 1948. Volby doprovázela atmosféra silného politického tlaku.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
Jednotná kandidátka Národní fronty zaručovala komunistům 70 % všech mandátů. Zábrana se v ukázce věnuje také fenoménu bílých lístků, které lidé vhazovali do volební urny na znamení nesouhlasu.
20. května 1948
I dnešek jsem strávil doma. Za deset dní jsou volby a bije se na rádoby zvučný agitační buben, který však pozbyl půva¬bu. Hlavním nepřítelem, proti kterému se dnes naoko jde, je bílý lístek. Volič bude mít (při předpokladu tajných voleb) možnost volit buď jednotnou kandidátku, nebo bílý lístek, nevzdá-li se volby vůbec. Chápu a vykládám si celou agitační akci proti bílým lístkům takto:
1) volby by byly nesmírně mrtvé a nepoutavé, kdyby nebyl nepří¬tel, proti němuž je třeba burcovat, kterého je třeba porazit. Tento možný nepřítel je ve skutečnosti dnešní „demokracií“ vyloučen. Pro¬to se útočí na uměle vyrobeného a postaveného nepřítele –bílý lístek.
2) i když už bílé lístky byly zavedeny, je jisto, že by soudruhy velice mrzelo, kdyby jich v urnách nacházeli moc.
A ještě mě napadá o tomto tématu jedna věc: vždyť přece před dvěma léty v šestačtyřicátém roce to byli komunisté, kteří bílý lístek prosadili – a byli to národní socialisté, kteří se postavili proti a li¬dovci s nimi. Tehdy byl bílý lístek nepřímo v komunistických službách, Počítali totiž takto: je určitá vrstva lidí (bývalých národních demokratů, živnostníků, agrárníků), kteří nebudou komunisty volit v žádném případě. Tito lidé nesouhlasí však s národními socialisty ani s lidovci. Budou je však volit, poněvadž jsou jim milejší než komunisté. Ale budou-li mít možnost nevolit ani jednu stranu, dají tomu přednost. Tak vlastně chtěli komunisté připravit socialisty a lidovce o hlasy. Pak to zkrachovalo. Napadá mě: což si nebudou lidé, kteří šli před dvěma léty k volbám, pamatovat, že bílý lístek, tehdy spojenec komunistů, je dnes jejich nepřítelem? Konečně: neudělají-li volby veřejné, zfalšují výsledky. Kopáč prý řekl ha schůzi v Pavlově: „Nesmí tu být více než dva bílé lístky!“, ač byl informován, že se jich čeká asi dvacet. Ivan Blatný to tehdy řekl ve svém projevu z Londýna: „Není demokratický stát, ve kterém se ví, jak volby předem dopadnou.“ Ale dnešní politikové (Fierlinger atd.) už dnes říkají, že volby potvrdí vítězstvím jednotných kandidátek jednotu lidu.
Navečer jsem byl na náměstí (vlastně jenom v přilehlé ulici), kde byla volební schůze. Pršelo jen lilo (jediný liják za tak dlouhý čas a právě v tak vhodnou chvíli). Bolí jenom, když člověk slyší krysy, jako je redaktor Š., bývalý národní socialista, který dnes kandiduje. Je starší, rozumný člověk, jistě ví, co dělá. Přeji mu, aby se z toho jednou snadno odpovídal.
30. května 1948
Den voleb. Prvních nedemokratických voleb v ČSR. K ránu byla příšerná bouře. Vzbudil jsem se asi o půl páté, pokoj a krajina byly ozářeny blesky, hřmělo, až se vše otřásalo, bouře byla přímo nad městem. Blesk i hromobití současně. Asi 3/4 hodiny to trvalo, nebylo možno spát. Nepamatuji na takovou noční bouři. Myslel jsem si: „Hřmi, Perune, na můj svátek...“
Kolem desáté jsem šel pro noviny a s klukama jsem se zdržel do jedenáctí. Stále pršelo. Na ulicích bylo málo lidí, trousili se odděleně do volebních místností. Prohlíželi jsme letošní oktavánské tablo ve Slavii za výlohou. Má formu divadelního oznámení.
V poledne se u nás stavil X., který se vrátil od volby a ukazoval nám kandidátku Národní fronty. Dal prázdnou obálku, za plentu šel. V jeho skupině prý to bylo možno. Ale bílý lístek odhodil, aby se na něm nikdo nemohl hojit. Šel brzo, poněvadž má daleko domů. Odpoledne jsem v pokoji srovnával překlady z Villona (Fischerovy a Eisnerovy) a slyšel jsem, jak někdo pod okny říká: Bystrá 25 bílých. Než jsem vyhlédl, už tam nikdo nebyl. Věřit jsem tomu ovšem nechtěl. Pustili jsme rádio. Hlásili, jak se dalo čekat, malé obce, kde již hotové volby byly stoprocentní. Navečer o půl osmé k nám přišel X., a ten už měl z náměstí přečteny výsledky. Jenom tyto si pamatoval: Humpolec 103 bílé, 140 prázdných. Senožaty 127 bílých, 20 prázdných, Kaliště 86 bílých, tj.: skoro 40 %! Bystrá skutečně 25 bílých. Jiřice 70 bílých. Jenom asi 5 obcí volilo vlastenecky 100 % pro NF. (Čísla nejsou přesná.) Kopáč prý už na náměstí řekl, že Senožaty tedy školu mít nebudou, když se takhle zachovaly. Večer jsem šel do biografu s kluky. Chtěl jsem si to prohlédnout (bylo to před sekretariátem KSČ), ale bylo tam mnoho lidí. Zítra si to opíšu. Nálada nebyla žádná zvláštní. Ovšem před tabulí pár pochopů na náměstí vytrubovalo, kde volili „dobře“ a kde jsou „křupani“. Když jsem se po blbém biografu vrátil domů, poslouchal jsem jednotlivé výsledky. Mnohde odvážní lidé byli. Dobře to ukázaly okresy: přibližně Chrudim ze 40 000 voličů 10 000 bílých, Polička podobně. Taktika ohlašování voleb je nanejvýše komunistická: nehlásí se, kolik bylo všech voličů, takže hlášení vypadá takto: z tolika odevzdaných hlasů pro Národní frontu tolik, bílých tolik. Tím jest aspoň pro první chvíli, kolik bylo prázdných obálek.
A zpět do Humpolce: Londýn prý dnes bohužel srovnával dr. Beneše s Háchou, který také neodmítl podepsat. To je už hrozné, ale pravda to není: Hácha Němce doporučoval a to dr. Beneš nedělá. Podle mého názoru jsou dvě možnosti: buď toto urychlí Benešovu abdikaci, nebo (a to je možné při jeho tvrdošíjností) jej to víc zatvrdí. Myslím, že Beneš neřekl poslední slovo. Celý svůj život zasvětil práci pro mír, vydobyl si u národa oblibu a teď by se měl chovat tak, aby byl jednou v opovržení? Rozhodně ne. On vidí dále než všichni ostatní.
Večer tu byl Y. s paní. Dali oba bílé lístky. Nadávali, že většina lidí je plna strachu a že to bylo docela dobře možné. Říkali, že naši lidé jsou takoví, že se hrbí, nedovedou říci ne, i když nesouhlasí. Já osobně myslím, že je to ohromná charakterová vada celého národa. My jsme tři sta let hrbili záda a to zanechalo v národní povaze následky. Nejsme tak hrdí, volní, svobodní jako Angličané. To, co třeba zde v Humpolci vidím, to je typické buržoazní měšťáctví. Každý kouká jen na svůj výdělek, peřinu a břicho. Režim se volí takový, jaký je. A to neříkám z nějakého rozhořčení. Už jsem o tom dlouho přemýšlel. A výsledek voleb, i když se o to všechno zajímám, je, že mě nemůže rozházet. U nás v národní povaze z té doby poroby zbyly i jiné znaky: okrádat stát, ve kterém se vidí nepřítel, sobectví, vlastenčení až do vlastní kapsy a vlastního pohodlí. Když se např. řekne v Anglii: je málo proudu, šetří všichni, i když i tam jsou pouzí lidé, výzva se však pochopí. U nás každý svítí dál: ať šetří ten druhý! A výsledek je mizivý. Tohle už tuším věděl Masaryk. Ale jsou stateční lidé. Luboš Strádalů, z oktávy vložil veřejně bílý lístek do osudí, dokonce prý před zraky Vávrovými. Tedy se šéf dočkal, že nikdo nepůjde za plentu. To je odvaha. A Luboš dělá za týden maturitu. Asi ho nechají prasknout. Zato mnozí vlastenci, kteří měli antikomunismu plná ústa, volili veřejně: P., T. z Luk atd. To jsou ti bezcharakterní, ta špína národa. Ti lidé jednou, až se režim zvrátí, budou chtít fabriky zpět. Nedostanou je zpět nikdy, ale toto bude alespoň příležitost jim říci: co jste. A je to zase třeba se jednou odměnit těm senožatským, kališťským, bysterským atd., kteří teď budou za to trpět. Ti dnes dokázali, že přesto, že jsou sedláci, jsou charakternější než mnohé intelektuálské vrstvy. A to se budu teprve zítra dovídat. Celkem se ukázalo, že stateční lidé jsou. Souhrn: byly to nedemokratické volby za nejhorších podmínek: 1) kdo šel za plentu, vydával se nařčení z reakcionářství, takže se odvážili pouze odvážnější. 2) za plentou byli pozorováni 3) byli pozorováni, co odhazují do koše 4) komunisté nehlásí, kolik bylo prázdných obálek 5) ve volebních komisích jejich lidé, takže výsledky mohou být ledasjaké. Volby nebyly tajné, ad 1) mnoho lidí i většina nesouhlasících nemohla se projevit. V Cejově prý 12 bílých. Bašta zklamala. To se tam volilo s „pozorovatelem“ za plentou. V Krasoňově pro špatné počasí volil jeden člen rodiny za všechny. V Humpolci a všude jinde se „pomáhalo“ starým lidem. A za těchto hrůzných podmínek se našlo přece pár lidí, kteří doslova propašovali lístky za riskování všeho v policejním státě. 50 000! lidí je za hranicemi, spousta ztratila volební právo… Rádio v noci hlásí už slušné sumy bílých lístků. Ale okres Slaný volil „vlastenecky“ celý 100 % pro Národní frontu! Šel jsem spát v jednu hodinu s půlnoci.
31. května 1948
Ráno hlásili předběžný celkový výsledek voleb. Je to snad 770 000 bílých lístků. NF dostala asi 89 %. To si zítra najdu v novinách a budu to mít přesně do deníku. Bohužel se mi dnes nechtělo a nestihl jsem si opsat celý humpolecký okres na náměstí pro deník a pro lepší časy. Bude-li to tam, tedy zítra. Ve škole to proběhlo klidně, jenom všude slyšíš, jak nedemokratické volby to byly. Čermák (byl členem volební komise, kde bylo v Humpolci nejvíc bílých) byl příšerně naštván, zničehonic se na mne rozkřikl při ruštině. Nenechal jsem si nic líbit a klidně mu řekl své, že nemá proč mi nadávat, pak už úplně řval. Ani jsem to doma neřekl. Vávra vykládal zkušenosti člena volební komise: „Jedna manifestační volba bílým lístkem, jeden omylem vhozený bílý lístek (ten mladík prý slzel), ač my si myslíme (byl to mladý Neubauer), že byl chytrý.“ Řekl, že nevolilo jen mizivé procento. Že to byly volby demokratické atd. Měl jsem mu chuť říci, že první republika, kde byla demokracie „nedokonalá“, vylučovala z volebního práva zloděje, vrahy, alkoholiky, ale dnes, kdy je dokonalá lidová demokracie, se vylučují z volebního práva lidé, kteří nic nespáchali, neudělali nic policejně trestného, jen to, že byli členy národně socialistické a lidové strany a že své přesvědčení veřejně hlásali. A kdyby, byl jsem ochoten mu uvést tátu a mámu. Ale potom jsem si řekl, že to nemá cenu. Jsem asi taky takový hrdina. Mluvil jsem dnes s lidmi, kteří říkali: „Pane, na některých okresech je těch bílých lístků, no víte, ale já musel volit kandidátku, nedalo se nic dělat.“ Typická měšťácká povaha. Někdo jiný, ale já ne. Navečer jsem byl u Palánů dát si spravit botky. Mají rozkošného dvouměsíčního kluka. Jak je život klidný, takovému děcku letí všechny naše boje, obavy, bolesti jako jarní větřík kolem hlavy. Do jakých časů se narodil. Bude jeho život aspoň ve své části pokojnější než náš? Večer v čs. rozhlase intrády a znělky, mimo jiné Sukův V nový život, který nám zposvátněl za války londýnským vysíláním. Ano, jdeme v nový život. Je tisíce podrobností, zajímavostí na každém kroku v těchto dnech. To nejde zaznamenávat. Proseděl bych u deníku život. Večer Londýn. Podle hlášení pozorovatelů: smíšenina tajných a veřejných voleb. Překvapuje, co lidí se smířilo s režimem. Je možné, že to bylo zaviněno veřejností voleb. Opozice tu je a cítíme se nuceni vyslovit hlubokou úctu těm, kdo se odvážili protestovat. Naznačili, jaký by byl býval osud komunistů, nebýt únorové revoluce. Můj názor: ano, věděl jsem, že nepochopíte malost mnoha lidí, protože nás neznáte. Tito lidé proti svému přesvědčení z prospěchářství volili komunisty. Ale to si píšu jenom do deníku, styděl bych se vám to říci do očí, protože jsem Čech. Nemohu však a nechci generalizovat a soudit. Dověděl jsem se trpkou novinu: Kubista je prý od února v Bříštích vedoucím ČSM. To je skličující. Zeptám se ho na to zítra.
Jsem v sobě lhostejný, i když citlivě absorbuji a vnímám okolí. Chtěl bych říci mnoha lidem: „Nic jste nezachránili svou veřejnou volbou, ale čest jste ztratili. Jednou se budete stydět!“
Ale oni by řekli: „Pánům v Anglii se to hezky říká, ale já je tady nevolit, tak mi vzali kšeft, fabriku, atd.“ A já bych si asi pomyslel, že pánům v Anglii se to plným právem hezky říká, poněvadž nešli ve čtyřicátém roce prosit Hitlera a upevňovat jeho moc, když německé letectvo bořilo jejich kšefty, fabriky atd.
Ale neřekl bych nic, poněvadž by mi bylo hořko.
ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, s. 17-29. ISBN 80-721-5154-1.
Životopis Jana Zábrany najdete na webovém Slovníku české literatury po roce 1945
Odkaz na biografickou webovou stránku věnovanou Janu Zábranovi
Související články
- Československo po únoru 1948 (15.3.2021)
- Únor 1948 a jeho důsledky na stránkách normalizační učebnice dějepisu (25.2.2019)
- Únorovými událostmi roku 1948 den po dni (23.2.2018)
- Reflexe událostí let 1967 a 1968 v denících Jana Zábrany (21.8.2014)
- Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce (11.8.2014)
- Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě (4.8.2014)
- Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa (17.7.2014)
- Charta a atmosféra normalizace v denících Jana Zábrany (4.7.2014)
- Jan Zábrana - reflexe událostí 50. let 20. století v Československu (17.5.2014)
- Jan Zábrana – shrnutí voleb v roce 1946 (10.5.2014)
- Fotografie z celostátního sjezdu závodních rad 22. února 1948 v Praze (2.2.2014)
- Příprava, průběh a důsledky února 1948 slovy komunistických politiků (5.12.2013)
- Únorová vládní krize ve fotografiích z oslavné publikace (1949) (5.12.2013)
- Den komunistického vítězství, 25. únor 1948, v oslavné publikaci (1949) (5.12.2013)
- Důsledky a dozvuky února 1948 ve fotografiích z oslavné publikace (1949) (5.12.2013)
- Jak to bylo v únoru - reportáž z roku 1949 (5.12.2013)
- Obrazová publikace "Klement Gottwald 1896 - 1953" - Tvůrce vítězného února (22.8.2013)
- Celostátní sjezd závodních rad a skupin ROH (22. únor 1948) (28.2.2013)
- Pretotalitní Československo II. (od voleb 1946 do února 1948) (12.11.2012)
- Únor 1948 (16.3.2010)
- Únor 1948 - pracovní listy (16.3.2010)
- Jak to bylo s demisemi v únoru 1948 (25.1.2010)
- Únor 1948 - literární a filmové reflexe historické události (5.9.2009)
- Proticírkevní boj po únoru 1948 (29.8.2009)