Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Vzpomíná také na volby roku 1948, resp. na konkrétním příběhu gymnaziálního učitele dokládá, jak nedemokratický a nesvobodný byl jejich průběh. Konkrétní příběh naleznete i v závěru textu: tentokráte jde o příběh malého živnostníka – fotografa, který za žádnou cenu nechtěl přijít o svůj ateliér…

Ty první měsíce a roky po Únoru 1948 v Humpolci, v tom malém venkovském městě, kde jsem je prožíval! Nebylo mi ještě sedmnáct! Když začali vyhazovat lidi ze zaměstnání, konfiskovat jim auta a brát obchody, bránili se ti malí nešťastníci, stalinismu ještě neznalí, s kanibalismem made in USSR ještě neobeznámení, jak se dalo: vymysleli si třeba takovou akci (pokud se pamatuji, rozmohla se později tak, že byla málem celostátní), že budou psát dopisy na americké velvyslanectví a stěžovat si v nich, jak se jim ubližuje a vůbec jaké poměry tu zavládly… Jenže – samozřejmě – partajníci z pošty hned hlásili na sekretariát, že schránky jsou plné dopisů adresovaných americké ambasádě… To se ví, že je neodeslali, zabavili je, rozlepili je a pořídili seznam těch naivních korespondentů... Když to nepomohlo, začali aktivisté z řad straníků hlídkovat u poštovních schránek po celém městě, chytat lidi za ruku a číst si adresy, dřív než dovolili dopis do schránky vhodit… Lidi z Havlíčkova Brodu jezdili házet ty dopisy do schránky k nám do Humpolce a Humpoláci je zas jezdili házet do Havlíčkova Brodu… Při prvních volbách, kdy bylo možné volit takzvaný bílý lístek, se se zlou potázal náš latinář, profesor Knaute, předúnorový lidovec. Věděl, že za plentu bude asi někdo odněkud vidět – tak naivní zas nebyl – a že nepoužitá kandidátka se odhazuje do koše bez obálky, takže podle ní se dá lehko zjistit, co kdo volil; kandidátky byly pouze dvě: pro Národní frontu a bílý lístek. Ten navíc nebyl tak docela bílý, spíš naopak, byl přes něj vytištěn tučný škrt (vypadal takhle /X/), který prosvítal, i když člověk lístek před odložením přeložil. A tak reakční latinář přemýšlel, jak to zařídit, aby vhozením bílého lístku v obálce mohl vyjádřit svůj nesouhlas s poměry a zároveň odhozením bílého lístku do koše mocipány podfouknout, aby na sebe nepřivolal rudou pomstu. Nápad se dostavil a připadal mu zcela perfektní; vyrobil si podomácku přesnou kopii bílého lístku: formát souhlasil, i barva papíru, předtištěný škrt s milimetrovou přesností vyrobil za pomoci tuše a rýsovacího pera… Dál už to mělo být jednoduché: originální tištěný lístek dá do obálky a hodí do urny, napodobeninu nonšalantně odhodí do koše – ať už ho vidí, kdo chce –, kde ji zasypou další „pravé“ bílé lístky, a buď se na to vůbec nepřijde, nebo až po volbách, a pak ať si to zjišťují, kdo ji tam hodil… Mělo být, jenže nebylo, přesněji řečeno, bylo to ještě prostší: soudruzi ho při volebním aktu nepozorovali odněkud ze strany nebo škvírou ve dveřích, jak předpokládal, ale seshora, z galérie humpolecké sokolovny, kde se volby konaly. Měli ho při jeho zchytralém počínání pod sebou jako na dlani: nádherně viděli, jak rozšafně jeden bílý lístek vkládá do obálky a šup s ním do urny, zatímco druhý bílý lístek hází do koše a kandidátku Národní fronty, úhledně přeloženou, si deponuje do hlubin náprsní kapsy saka, aby si s ní později vytřel prdel… No, musel se chudák o komunismu ještě moc učit: z gymplu vyletěl hned, učil pak řadu let na obecných školách malé dětičky, ve své dětinskosti viditelně stěží zkorumpovatelné, navíc ve vzdálených okresech kraje, aby mu to tím dojížděním ještě patřičně doosladili... Nebo fotograf Bělický, který měl „ateliér“ v Kamenné ulici, svažující se dolů od kostela, kolíbal se na plochých nohou jak kachna, věčně si olizoval bezkrevné slizké rty a vedl jakési přisprostlé řeči, které jsem jako kluk v jejich pravém významu spíš vytušoval, než chápal… Ten tvrdě, s jistotou počítal, že se to „převalí“, že všechny ty pohromy na živnostníky jsou jen dočasné, že stačí vyhrát čas, získat odklad – případně si u „komundírů“ trochu šplhnout, udělat si u nich oko, dát jim jasně najevo, že on se proti nim nestaví, že on proti nim dohromady nic nemá… a tak že by mu měli dát pokoj. Ještě než mu „ateliér“ sebrali a nahnali ho do družstva fotografů, ještě než to mohli udělat, zavřel krám o své vůli a přihlásil se na dobrovolnou roční brigádu do ostravských dolů. Tam hodlal za větrem a v skrytu přečkat, až se to „přežene“, až si to ti pitomí komouši rozmyslí, a pak – dá-li Bůh – ateliér znova otevřít. Z Ostravy jezdíval domů vždycky jednou za dva tři měsíce a pozoroval vývoj situace. Když viděl, že se to pro něho nelepší a jeho vyhlídky spíš klesají, začal si myslet, že by mu snad kšeft mohli nechat, kdyby byl členem strany – bůhví odkud tyhle představy o komunismu čerpal, snad se domníval, že straníkům bude soukromé podnikání povoleno –, leč doba, bohužel pro něho, tehdy taková nebyla. V chaotickém a nepřehledném kotli, jakým Ostrava těch let byla, si začal vylepšovat kádrový profil, něco zatajil, něco někomu nakukal, aktivitou se mohl přetrhnout – no a tam v Ostravě humpoleckého fotografa přijali do partajního lůna. Když přišel do Humpolce, procházel se v proletářském huberťáku po ulicích, vykládal svým známým, jak to „s nima“ skoulel, a byl autorem rýmované průpovídky „Vstoupili jsme do strany, protože jsme posraný“, kterou s mefistofelským pochechtáváním dával k dobrému… To se ví – to se ví, že ho zlikvidovali, trvalo to spíš jen pár neděl než pár měsíců… Z partaje ho vyhodili jako „vetřevšího se třídního nepřítele“, ateliér mu sebrali, o tom se s ním ani nebavili, ani tu brigádu – najednou už k ničemu – myslím nedokončil… Vidím ta „první léta“ a lidi v nich před sebou jako dneska… A je to jednatřicet let.

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, s. 689-691. ISBN 80-721-5154-1.

Životopis Jana Zábrany najdete na webovém Slovníku české literatury po roce 1945

Odkaz na biografickou webovou stránku věnovanou Janu Zábranovi