Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR

Velký pokřik v rádiu, v novinách a v televizi kolem Charty 77 už, zdá se, dohasíná a utuchá. Najednou byli velice rozezleni, že se někdo ozval, že si někdo troufal se ozvat. Co si mysleli? Pořád odkládali jakékoli řešení situace lidí, které po dubnu 69 prohlásili za psance, za neexistující. Mezitím uplynulo osm let: tak dlouho netrvala ani krvavá herodesovláda stalinských zmetků a parchantů v 50. letech; tehdy se koncem roku 53 a v roce 54 začínalo zdát, že se věci budou lepšit, a to od Února 48 uplynulo „pouhých“ pět šest let… Husákova garnitura ale osm let neřešila nic, nechávala věci tak, jak jsou. Neudělali nic v roce 74, nic v roce 75, ani v roce 76. Prostě je odepsali. Nedali jim jedinou šanci, ba ani iluzi šance. Ničím nenaznačili, že nějaký comeback, třeba později, bude vůbec možný. Chovali se k nim jako hrobníci, cynicky zahazující hrob plný živých. A teď se diví, ústy svých pacholků a slouhů se rozčilují, že se ti odsouzení ozvali. Co hergot to partajní panstvo čekalo? Ze se ti lidé nechají zaživa pohřbít do hrobu a budou mlčet? To si ve své nadutosti místodržících okupačního režimu mysleli, že mohou říct živým lidem: pro nás neexistuješ, do své fyzické smrti pro nás existovat nebudeš, nikdy už nebudeš smět nic, zalez někam do díry a pokud možno co nejdřív tam chcípni! To si mysleli, že mohou? Tak posovětizovaní tady lidi přece jen ještě nejsou. Za celou Chartu si mají co děkovat jen sami sobě. Za to, že si mysleli, že se budou moct donekonečna tvářit, že živí jsou z jejich rozkazu mrtví. Jenomže živí se ozvali. Odsouzenci bez šance nemají co ztratit. A tak se ozvali. A mocipáni cynicky oktrojující život a smrt od zelených stolů se pobouřili nad tou „drzostí“. Šklovskij kdysi napsal: „Za revoluce člověk pozná, jak smrdí různé druhy hovna.“ Měl pravdu, věděl, o čem mluví. Ale život v tomhle absolutně prosmrádlém, prokorumpovaném hnojníku, jehož jedinou ideologií je devótní konformismus vůči sovětskému velvyslanectví, je pro kohokoli, kdo aspoň trochu ještě zůstal člověkem, naprosto nesnesitelný. Oni nemají v hlavě nic než jak úslužně vyhovět těm, z jejichž vůle jsou u moci, z rádia je slyšet donekonečna jen a jen o tom, jak radostně pokračuje stavba plynovodu Orenburg, otrokářské nucené práce v cizí zemi, kde jim Češi, Poláci, Maďaři a Němci budují plynovod, aby mohli prodávat za valuty plyn do západní Evropy; dnes ve zprávách hlásili, že sovětský vyslanec předal vyznamenání kolektivům z příbramských uranových dolů. (s. 518–519)

Ti, kteří podepsali takzvané Prohlášení uměleckých svazů, to jest odsouzení Charty 77, a chodí teď po Praze a Brně, po celých Čechách a na potkání se každému omlouvají, že „museli“, že „nemohli nic jiného dělat, aby je nezničili úplně“, si pro to našli dost srandovní, kuriózní formulaci. Říkají: „Podepsal jsem kdedomovmůj… víte, já musel…“ (s. 537)

16. ledna 1982
Před třinácti lety se upálil Jan Palach. A já si na ten den, tak dávný, vzpomínám, jako by to bylo včera. Seděl jsem odpoledne s redaktorkou Zdenkou Koutenskou v Paláce hotelu v Jindřišské, v kavárně v prvním patře, sčitkovali jsme tam rukopis nebo korekturu - to už nevím - esejů Mariny Cvetajevové Básník a čas, kvečeru jsem vyšel na ulici a sotva jsme se s Koutenskou rozešli, uvízl jsem v hloučku nějakých mladých lidí, kteří si vykládali, že u muzea se polil benzínem a upálil nějaký student, že na něho výhybkář hodil kožich a pokusil se oheň uhasit, že studenta odvezli na popáleniny do Legerovky, že ho „naložili" do vany s olejem, že snad ještě žije... Vidím před sebou podivně šedivé tváře těch kluků (bylo to soumrakem?), kteří to sobě i mně vzrušeně sdělovali na chodníku naproti vchodu do Hlavní pošty. Lidé se tehdy ještě nebáli mluvit na ulici.

Intenzifikace integračních procesů. (Prý v současné době charakterizuje povahu hospodářské spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem, jak se dovídám z rozhovoru s jakýmsi ruským ekonomem, který právě vysílá Čs. rozhlas; sobota 12. listopadu 1983, 12.50 hod.) Což je věru fantastický termín pro totální zotročení, anulování jakékoli hospodářské nezávislosti a podřízení veškeré čs. ekonomiky sovětským potřebám a zájmům… Intenzifikace integračních procesů! Přesně jeden z těch zastírajících, oblbujících termínů, kamuflujících skutečnost, kterou není záhodno nazývat pravým jménem. Rozuměj: stále větší utužování pout, jimiž okupující režim připoutal ekonomiku okupovaného státu k své ekonomice, aby ji učinil na sobě závislou a nakonec pohltil („integroval“). V linii korupce jazyka, o které psal už v roce 1946 v eseji Politics and the English Language George Orwell. Když potom ještě ten vykutálený ekonom dál vykládal o tom, že značnou část dodávek ze SSSR k nám tvoří tkalcovské stavy STB, začalo mi to všechno připomínat černý humor (STB! STB!) a rádio jsem vypnul. (s. 969–970).

Jedna z nejodpornějších rolí, kterou „socialistická společnost“ vnutí každému, kdo je v ní nucen existovat, kdo chce fyzicky přežít: i ten, kdo se s ní nikdy nesmířil, kdo jí neupsal duši a nezaprodal se, musí dlouhodobě (a bděle, bděle!) předstírat, musí se aspoň tvářit, že sejí samozřejmě upsal, že ho nikdy nenapadají žádné kacířské myšlenky, že ho nikdy ani nenapadlo myslet si někdy něco jiného než smečka, která s pomocí české blbostí v roce 1948 uchvátila moc a s přispěním ruských tanků šiji v roce 1968 udržela. Bez téhle masky, bez tohohle tváření je skoro vyloučené uniknout likvidaci. To nebyl jen bonmot ani letmý nápad –  to, co Pasternak napsal v Živagovi o infarktech –, že je to choroba, choroba lidí chřadnoucích ve vynuceném, vnuceném celoživotním rozpolcení, obludném dualismu: něco jiného si myslet a něco jiného (pod stálou hrozbou likvidace) muset říkat. Pochopil, že tahle anomálie nutně musí s člověkem něco udělat, že tohle se nepřežívá beztrestně. (s. 970)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, ISBN 80-721-5154-1.