Zaostřeno na moderní dějiny – Neznámí předchůdci a následovníci Jana Palacha
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u poslechu dalšího vydání našeho pořadu. V těchto dnech si připomínáme výročí sebeupálení Jana Palacha, činu, který měl za cíl vyburcovat společnost, pomalu upadající do pasivity, k aktivní obraně ideálů Pražského jara proti nastupující normalizaci. V prosinci 2010 zažehlo sebeupálení mladého Tunisana Muhammada Buazízího Arabské jaro. A média dnes též poměrně často přinášejí zprávy o sebeupálení mužů i žen v Tibetu, kteří tak protestují proti jeho okupaci Čínou a proti násilné, desítky let trvající kolonizaci, jež znamená i potlačení tamních tradic.
„Čínské bezpečnostní složky pozatýkaly v hlavním městě Tibetu stovky lidí. Ve Lhase se o víkendu na protest proti čínské okupaci země zapálili dva lidé. Peking se snaží předejít povstání, které by demonstrativní sebevraždy mohly v Tibetu zažehnout. Čína ohnivé sebevrahy označuje jako teroristy a zločince a tibetského duchovního vůdce dalajlamu obviňuje, že Tibeťany ze svého exilu k nejvyšší oběti nabádá. Obzvlášť bolestivou smrt jako protest proti šedesát let trvající okupaci Tibetu zvolilo za poslední rok 35 lidí, 27 z nich sebeupálení nepřežilo,“ zní například zpráva agentury Reuters, kterou 31. května 2012 přinesl server idnes.cz. Sebeupálení není něčím běžným ani ve společnostech vyznávajících buddhismus, byť v rámci buddhismu existuje pro obětování formou sebeupálení pevnější věroučné zdůvodnění. Tím spíše čin Jana Palacha, uskutečněný v jiném civilizačním okruhu, vyvolal a dodnes vyvolává dosti rozporuplné reakce. Ostatně, výraz „ohnivý sebevrah“, který zazněl v citované agenturní zprávě, sám o sobě naznačuje morální problematičnost této formy protestu. Česká společnost Jana Palacha určitě nezavrhuje, radikálnost i sama povaha jeho činu však způsobují, že ho přijímá s jistou rezervou.

Na druhou stranu, i když se normalizační režim snažil Jana Palacha totálně vymazat z vědomí společnosti, hromadné protesty z ledna 1989 přispěly k jeho pádu. Plamen společenského odporu se tedy Janu Palachovi podařilo zažehnout až po dvaceti letech, v nové generaci, u lidí, kteří byli v roce 1969 malými dětmi nebo se ještě ani nenarodili. Jan Palach však měl i několik přímých následovníků, nejen u nás, Jana Zajíce a Evžena Plocka, ale i v zahraničí. A právě na tyto širší veřejnosti spíše neznámé hrdiny je zaměřen náš dnešní pořad, konkrétně tedy na ty, kteří provedli akt sebeupálení jakožto výraz protestu proti komunistickému režimu. Nejprve ale musíme zmínit Ryszarda Siwce, Poláka, jenž se upálil již 8. září 1968 ve Varšavě, při celostátních oslavách dožínek na tehdy největším polském stadionu. Siwiec protestoval proti sovětské okupaci Československa i proti komunismu jako takovému. Jistě by se dal označit za Palachova předchůdce, ovšem Jan Palach o jeho činu nevěděl, neboť komunistická média o Siwcovi pochopitelně zarytě mlčela a západní novináři neměli o jeho činu dostatek věrohodných prověřených informací. Ryszardu Siwcovi jsme věnovali pořad, který se vysílal v září loňského roku, a dnes se tedy zaměříme na jiné sebeupálené. Jeho případ však ukazuje klíčovou roli sdělovacích prostředků. Pokud se informace o protestu nedostanou do médií, což je kvůli cenzuře v diktatuře dost pravděpodobné, zůstane takový akt zpravidla zoufalým gestem. V tomto ohledu měl Jan Palach paradoxně – v jistém smyslu – štěstí, neboť se upálil v době, kdy ještě doznívala svobodnější atmosféra Pražského jara, a jeho čin se tak dostal do širšího povědomí u nás i v zahraničí.

Ryszard Siwiec i Jan Palach sebeupálení chápali nikoliv jako sebevraždu, ale jako sebeobětování. Jan Palach se prokazatelně inspiroval u vietnamských buddhistických mnichů, kteří v šedesátých letech protestovali proti jihovietnamskému autoritářskému režimu, zejména proti tomu, že protěžoval katolíky a potlačoval buddhisty. „Sebeupálení na veřejném prostranství jako vyhraněná forma politického protestu se sice ve větší míře vyskytlo již před srpnovou okupací, ale v naprosto odlišném kulturním okruhu. Dne 11. června 1963 se na protest proti potlačování buddhistických tradic v proamerickém Jižním Vietnamu upálil šestašedesátiletý mnich Thich Quang Duc. Na rušné křižovatce v Saigonu se posadil do lotosové pozice, polil benzínem a zapálil. Událost zachytil reportér The New York Times a fotografie hořící postavy se stala známou po celém světě. Thich Quang Duc svůj protest nevnímal jako sebevraždu, nýbrž jako zástupnou oběť, která má pohnout srdcem lidí, aby změnili svůj postoj. Jeho příkladu záhy následovali další buddhističtí mniši, mezi nimi také dvacetiletá dívka. I jejich zásluhou byl 1. listopadu 1963 vůdce jihovietnamského režimu Ngo Dinh Diem svržen při vojenském převratu. Komunistické režimy šokující protesty buddhistických mnichů propagandisticky využívaly a pravidelně o nich informovaly,“ píše ve své knize Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968 historik Petr Blažek. Vietnamské protesty nakonec přispěly k pádu režimu, vůči němuž byly namířeny, nešlo tedy jen o nějaká prázdná morální gesta. A právě i v tom mohly přitahovat, i když příčin pádu jihovietnamského diktátora bylo více. Vietnamská inspirace každopádně opět svědčí o velké roli médií, neboť o protestech vietnamských buddhistů mohli lidé v komunistickém bloku vědět díky komunistické propagandě. O Siwcovi i o Palachových následovnících však komunistické sdělovací prostředky zpravidla zarytě mlčely, čímž těžce oslabily možný efekt jejich protestů. Ale tím spíše bychom si měli „neznámé pochodně“ připomínat.

Dne 20. ledna 1969 se na schodech Národního muzea v Budapešti na protest proti okupaci Československa, přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku a na podporu činu Jana Palacha polil benzínem a zapálil šestnáctiletý učeň Sándor Bauer. Křestní jméno dostal po svém nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci druhé světové války a rodina už ho nikdy nespatřila. V roce 1956 rozstřílely sovětské tanky byt, ve kterém tehdy Bauerovi bydleli. Z politických důvodů se Sándor nedostal na střední školu a nakonec se i proto učil automechanikem. „Sándor Bauer hodně četl a s přáteli diskutoval o politice. Svůj čin provedl přímo pod vlivem zprávy o sebeupálení Jana Palacha, k jehož činu se přihlásil i v dopise adresovaném spolužákům. Podle tohoto textu se patrně považoval za leninistu, který vnímal současnou podobu sovětského režimu za deformovanou podobu komunistického ideálu. Druhý dopis adresoval nejbližším příbuzným, které požádal o odpuštění. Pro svůj protest zvolil symbolicky obdobné místo jako Palach – schody před Národním muzeem v centru Budapešti,“ uvádí o „maďarském Palachovi“ webová stránka www.janpalach.cz, což je multimediální projekt Univerzity Karlovy, kde lze nalézt velké množství článků, dokumentů, fotografií, zvukových i obrazových záznamů, rozhlasových pořadů i filmů o Janu Palachovi i o dalších sebeupálených. Podle očitého svědka Bauer odmítl ošetření a hovořil o důvodech, proč se zapálil. Zmínil se také „o českém bratru, který udělal to samé“. Těžce popáleného Bauera odvezli do vojenské nemocnice, kde ho vyslýchali příslušníci tajné policie.

„Když prohlásil, že protestoval proti sovětské okupaci, byl 22. ledna 1969 přímo na lůžku zatčen. O den později mladík zemřel. Tajná policie donutila rodiče, aby pohřeb proběhl v tichosti. Důkladně také vyšetřovala jeho přátele. Zabavila Bauerovy osobní věci, deník i dopisy na rozloučenou. Maďarská tisková kancelář vydala krátkou zprávu, v níž bylo bez bližších podrobností uvedeno, že se jednalo o čin psychicky nemocného člověka, který nesouvisel s politikou,“ píše se dále na webu janpalach.cz. V komunistickém Maďarsku se o Sándoru Bauerovi nesmělo hovořit a jeho čin upadl takřka v zapomnění. Teprve v roce 1989 o něm režisér Zsolt Balogh natočil hraný dokumentární film, kde využil výpovědi Bauerových přátel a očitých svědků. Na místě jeho tragického protestu byla v roce 2001 odhalena pamětní deska. A od roku 2011 po něm nese jméno jedna z budapešťských ulic.

Ještě méně známý je ale osud brašovského maďarského básníka Mártona Moysese, příslušníka maďarské menšiny žijící v Rumunsku. Narodil se 20. dubna 1941 a v roce 1956, tedy v patnácti letech, se společně se třemi přáteli vydal na pomoc maďarskému povstání, ale nepodařilo se mu dostat přes hranice. V roce 1960 byl Moyses za tři protikomunistické básně odsouzen k sedmi letům vězení – příslušníci rumunské tajné policie Securitate ho zatkli přímo během vyučování. "Moyses byl mučen – aby neprozradil jména svých spolupracovníků, raději si vyřízl jazyk kusem niti, ale vyšetřovatelé mu ho bez umrtvení přišili zpět. Z vězení vyšel Moyses s naprosto podlomeným zdravím. Dne 13. února 1970 se před sídlem komunistické strany v Brašově polil benzínem a zapálil. Tajní policisté ho po chvíli uhasili a odvlekli pryč, veškerá lékařská pomoc mu byla odepřena. Postarali se také o to, aby v co nejkratší době zmizela jeho kompletní dokumentace včetně fotografií. Moyses trpěl ještě více než tři měsíce – zemřel 15. května 1970 coby devětadvacetiletý,“ popsala krutý závěr života u nás zcela neznámého bojovníka proti komunismu Adéla Gálová v článku, který vyšel v únoru 2009 v časopisu Babylon.

Tajná policie a informační monopol zpravidla komunistickým režimům umožnily společenský dopad protestů formou sebeupálení eliminovat. Ale nikoliv vždy. Dne 14. května 1972 se v Kaunasu na protest proti sovětské okupaci Litvy polil benzínem a zapálil devatenáctiletý dělník Romas Kalanta. Romas navštěvoval střední školu v Kaunasu. Hodně četl, psal poezii, hrál na kytaru a spolu s přáteli obdivoval hnutí hippies. Také rád maloval, v jeho tvorbě se často objevovaly motivy kříže, ohně a trpícího člověka. V roce 1971 se Kalanta dostal do konfliktu s vedením střední školy, když otevřeně kritizoval marxismus. Uvažoval také o vstupu do katolického semináře v Kaunasu. Nakonec byl vyloučen z Komunistického svazu mládeže a poté, co nesložil úspěšně maturitu, přešel na večerní studium. Pracoval jako dělník v továrně. Kalantu patrně inspiroval příklad Jana Palacha, o němž se mezi Litevci vědělo z vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Svůj čin provedl v centru města, na místě, kde se u kašny scházela mládež. Nedaleko fontány se našel jeho zápisník se vzkazem: „Z mojí smrti prosím obviňte totalitní politický systém.“ Kalanta utrpěl popáleniny na devadesáti procentech těla a následujícího dne zemřel. Pohřební průvod přerostl v pouliční protisovětské nepokoje, které trvaly dva dny a byly násilně potlačeny. Jejich účastníci pak čelili perzekuci v podobě věznění, vyloučení ze škol nebo propuštění ze zaměstnání. Podle závěrečné zprávy tajné policie se v následujících měsících v Litvě po vzoru Kalanty upálilo dalších třináct osob. V červnu 1972 litevský tisk zveřejnil zprávu údajné lékařské komise, která Kalantu prohlásila za duševně chorého. „Teprve v roce 1989 vznikla nová lékařská komise, jejíž závěr zněl opačně – Kalanta byl před činem příčetný a nelze ho považovat za psychicky nemocného. Dne 4. července 2000 byl Kalanta vyznamenán in memoriam litevským prezidentem Valdasem Adamkusem. A od 14. května 2002 stojí na místě jeho tragického protestu pomník,“ informuje webová stránka www.janpalach.cz.

I v komunistických zemích však minimálně v jednom případě sebeupálení primárně vyjadřovalo zásadní nesouhlas s náboženským útlakem. 18. srpna 1976 se na protest proti utlačování křesťanů v NDR a proti kolaboraci vedení východoněmecké evangelické církve polil benzínem a zapálil sedmačtyřicetiletý evangelický farář Oskar Brüsewitz. Svými radikálními akcemi proti nucené ateizaci společnosti a úspěšnou prací s mládeží iritoval nejen východoněmeckou státní bezpečnost (Stasi), která jej označila za „bojovného faráře“, ale i církevní vedení. Velkou pozornost prý v roce 1975 vyvolala jeho reakce na stranické propagandistické heslo: „I bez Boha a slunce svitu sklidíme naši úrodu.“ Brüsewitz tehdy na svůj koňský povoz napsal: „Bez deště a bez Boha zbankrotuje celý svět“ a vyrazil do okresního města Zeitz, kde způsobil dopravní zácpu. Podle životopisného medailonku na webu www.janpalach.cz se pak v létě 1976 rozhodl k radikálnímu činu, který německý teolog a historik Ehrhart Neubert řadí mezi „nejvýznamnější události východoněmeckého odporu“: „Osmnáctého srpna posnídal se svou rodinou, nechal si od dcery zahrát oblíbenou skladbu na klavír a objal svoji ženu. Pak nasedl do auta a odjel do Zeitzu, kam dorazil krátce po desáté hodině dopolední. Zastavil před kostelem a na svůj vůz umístil transparent s nápisem: ,Radiogram všem, radiogram všem, církev v NDR žaluje komunismus za jeho utlačování dětí a mladistvých ve školách.‘ Následně se polil benzínem a zapálil. Přestože byl po několika minutách uhašen kolemjdoucími lidmi, byl jeho stav velmi vážný. O čtyři dny později, 22. srpna 1976, Oskar Brüsewitz umírá, aniž by k němu Stasi pustila jeho ženu.“

Anglický sociolog Michael Biggs napočítal v období 1963–2002 na celém světě 533 doložitelných případů sebeupálení vyjadřujících politický protest, přičemž skoro polovina jich připadá na Indii. V někdejším sovětském bloku se podle webu www.janpalach.cz v období 1968–1989 prokazatelně takto, na výraz protestu, sebeupálilo nejméně šestnáct osob. O řadě z nich dosud máme jen velmi kusé informace, a o některých dalších možná zatím vůbec nevíme. Písní Karla Kryla „Dědicům Palachovým“ – těmi dědici Kryl myslel československou společnost – se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.