Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Jan Zajíc si ke svému činu vybral den 25. února zcela záměrně. Nejen proto, že to bylo přesně měsíc od pohřbu Jana Palacha, ale zřejmě také proto, že si právě v tento den komunistický režim každoročně připomínal převzetí moci v roce 1948.

svědek: pan Miroslav Dvořák
narozen: 19. června 1932 v obci Abovce
studium: obecná škola (Žamberk), gymnázium (Kostelec nad Orlicí), Vysoká škola technická (Praha)
povolání: vedoucí dílenských útvarů dopravního podniku (Ostrava-Hranečník, Ostrava-Martinov)

Po tragických událostech v roce 1968 jsem kvůli kooperaci s ČKD Praha jako vedoucí často, třeba i třikrát do měsíce jezdil služebně do Prahy. 25. února 1969 jsem byl v Praze také. Vyřídil jsem si své pracovní záležitosti, a protože jsem měl ještě chvíli čas do odjezdu zpátečního vlaku, šel jsem se projít po Václavském náměstí. Právě jsem scházel po pravé straně od Svatého Václava dolů, když jsem zaslechl někoho vykřiknout, že hoří člověk. Já sám nic neviděl, a tak jsem tomu nepřikládal příliš velkou váhu. Poté, co jsem ale popošel dál, jsem uviděl skupinu lidí, kteří ukazovali do průchodu.
Byl to asi první nebo druhý průchod mezi domy a mohl mít na délku přibližně 15 metrů. Rozšiřoval se v takové malé vydlážděné prostranství, kde byly čtyři patrové domy a žádný trávník. Po levé straně jednoho z domů byly schůdky k rampě, která byla asi metr vysoká a zajišťovala přístup k takovým plechovým dveřím.
Na této rampě jsem přede dveřmi viděl ležet člověka otočeného obličejem ke stěně. Jeho tělo bylo celé popelavé, již nejevilo známky života, ale ještě stále z něj vycházely pramínky šedavého kouře. Podle mých propočtů to muselo být tak pět, maximálně deset minut po činu. Po celém těle se rozprostíral matný šedavý pokryv a oblečení nebylo vůbec k rozeznání. Měl jsem z toho strašnou hrůzu a obával jsem se těla dotknout, zejména také proto, že jsem byl v průchodu úplně sám. Nikdo z těch, kteří zpočátku na místo upozorňovali, se ke mně nepřidali, po Václavském náměstí korzovaly masy lidí dolů a nahoru, jakoby se nic nestalo a ani před průchodem se žádné srocení nekonalo. Přítomny v tuto chvíli ještě nebyly dokonce ani jednotky první pomoci a složky vyšetřovacích orgánů.
Vzdálenou společnost mi dělaly pouze nějaké čtyři ženy v pláštích, na které jsem viděl přes prostranství do dalšího nyní už ale nezastřešeného průchodu. Lomily rukama a před nimi stály dřevěné krabice s dřevitou vlnou, do které zřejmě balily něco křehkého. Kousek od těchto žen, asi na ústí toho druhého průchodu stála taška a u ní dvě lahve „Čikuli“. To je čisticí prostředek, který se kdysi prodával a který jsem hned poznal podle jeho výrazné barevné etikety. Právě díky těmto odloženým lahvím soudím, že Jan Zajíc se musel nutně zapálit někde v těchto místech. Určitě se tedy nezapálil na Václavském náměstí, to by tam byl asi větší chaos. Uvádí se, že byly přítomny ještě další tři osoby, které mladého muže hasily, ale ty musely odejít ještě chvíli přede mnou, protože já už jsem je nespatřil.
Za těmi ženami jsem už nešel, ostatky ponechal vlastnímu osudu, vrátil se na nádraží a ještě po celou zpáteční cestu jsem z toho byl nesmírně otřesen. V podniku jsem nic neříkal, protože jsem byl zrovna v pozici člověka, který v nedávné době před auditoriem několika set zaměstnanců označil vojska Varšavské dohody za okupanty, kteří k nám vtrhli v noci a kteří tu nemají co dělat. Měl jsem z toho velké potíže, byl jsem sesazen z funkce a děti se nemohly dostat na školy, než nám dopomohl někdo z vyšších míst.
Na služební cesty jsem ale jezdil i nadále, přestože jsem byl suspendován, neboť jsem s tím už měl zkušenosti a vše, co k tomu patří, jsem velice dobře ovládal. O několik let později, jsem se na osudné místo šel znovu podívat. Poznával jsem vše, jen rampa zmizela. Viděl jsem jednu paní koukat z okýnka, tak jsem se jí zeptal, jestli se pamatuje na dobu, kdy se zde upálil Jan Zajíc. Řekla mi jen, že tu bydlí krátce a že o té příhodě nic neví. Později jsem se ještě snažil kontaktovat šumperskou průmyslovou školu a některé rodinné příslušníky, ale nesetkal jsem se téměř s žádnou odezvou.

Svědectví bylo zaznamenáno na diktafon 19. ‎dubna ‎2013 v Ostravě-Porubě, přepsáno bylo členy autorského týmu výstavy Příběh Jana Zajíce - studenty semináře „Moderní dějiny“ z Gymnázia Šumperk.