Ryszard Siwiec a jeho protest
„Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ uvedl ve své závěti muž, jenž se upálil ve Varšavě 8. září 1968, tedy několik měsíců před Janem Palachem. Na motivy a provedení činu Ryszarda Siwce i na jeho osobnost zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny – Ryszard Siwiec a jeho protest
Scénář pořadu.
Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u poslechu našeho pořadu, ve kterém se dnes zaměříme na člověka, jenž se u nás občas označuje za „polského Palacha“, byť je to trochu nepřesné. A sice z toho důvodu, že Ryszard Siwiec se na varšavském Stadionu Desetiletí při celostátních oslavách dožínek polil hořlavinou a zapálil již 8. září 1968, tedy více než čtyři měsíce před Janem Palachem. Tato událost, od níž v těchto dnech uplynulo čtyřicet čtyři let, však, na rozdíl od Palachova činu, zůstala bohužel takřka nepovšimnuta a do širšího povědomí tak vstoupila až po pádu komunismu.
„Milá Maryšo! Neplač! Je to škoda sil a budeš je potřebovat, jsem si jist, že jsem právě kvůli tomu žil šedesát let, odpusť, nebylo to jinak možné, aby nezahynula pravda, lidstvo, když svoboda umírá. Je to menší zlo než smrt milionů, nejezdi do Varšavy, mně už nikdo, nic nepomůže, přijíždíme do Varšavy a píšu ve vlaku, proto je to nakřivo. Je mi tak dobře a cítím takový vnitřní mír – jako nikdy v životě! Milé děti, nezlobte maminku, učte se, protože to je teď Váš nejdůležitější úkol. Ať o Vás pečuje Bůh. Líbá Vás otec,“ zní text dopisu, který Ryszard Siwiec napsal své ženě a své rodině na rozloučenou ve vlaku cestou do Varšavy, takříkajíc na místo činu. Zabavila ho však polská Státní bezpečnost, takže k adresátce doputoval až po dva a dvaceti letech. Ve své knize Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968 ho přetiskuje historik Petr Blažek. Ovšem, jak plyne i z Blažkovy knihy, motivy Ryszarda Siwce byly širší. Chtěl protestovat nejen proti potlačení studentského protestního hnutí v Polsku na jaře 1968 a proti sovětské okupaci Československa a polské účasti na ní, ale vlastně i vůbec proti komunistickému zřízení.
„Já, Ryszard Siwiec, zdráv na těle i na duchu, jsem se po dlouhém boji a úvaze rozhodl vyjádřit protest proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět,“ uvedl v úvodu své závěti. Stadion Desetiletí – název měl připomínat desáté výročí vlády komunistů v Polsku – byl tehdy ústředním polským stadionem s kapacitou až sto tisíc diváků. Bohužel, Siwiec promeškal klíčový okamžik, kdy na tribuně tehdejšího polského Kolosea promlouval stranický šéf Władysław Gomułka. Podpálil se až poté, co slavnostní projevy skončily a když na ploše stadionu stovky mladých lidí v krojích tančily polonézu. Jeho samopalnou oběť tak zaznamenali většinou pouze lidé v jeho bezprostředním okolí a pak také samozřejmě příslušníci tajné i veřejné státní policie, kteří se postarali o rychlou eliminaci celého „incidentu“. Dokonce i polská redakce Rádia Svobodná Evropa považovala zprávy o Siwcově činu za nevěrohodné a o celé události informovala až na jaře 1969. Jan Palach tedy o svém předchůdci paradoxně nemohl vědět, neboť první zprávu o sebeupálení ve Varšavě otiskl – bez bližších podrobností – teprve 27. ledna 1969 jeden francouzský týdeník, a to právě až v souvislosti s Janem Palachem. Oba dva, Palach i Siwiec, vědomě hodlali vyvolat v život vlnu odporu obyvatelstva vůči tehdejším poměrům – Palachovi se to nakonec trochu podařilo jen na krátký čas několika dnů okolo jeho činu, úmrtí a pohřbu (a pak pořádně až v lednu 1989), Siwcovi však vůbec ne. Přitom právě Siwiec měl svůj čin dobře promyšlen i s ohledem na jeho praktický efekt. Tehdejší celostátní oslavy dožínek na Stadionu Desetiletí, kde se nacházelo 100 000 lidí včetně zahraničních diplomatů, by se daly přirovnat k nějakému veledůležitému kultickému obřadu v římské (nebo aztécké či mayské) říši, kdy je v lóži přítomen (v polském případě dokonce řeční na tribuně) nejvyšší vládce, soudruh císař první tajemník Władysław Gomułka. A právě v době jeho projevu se na protest proti tomu všemu podpaluje „obyčejný člověk“, jak se sám označil, Ryszard Siwiec. Soudruh imperátor musí projev, přenášený navíc rozhlasem v přímém přenosu, přerušit, na stadionu propuká panika, celou zemí se lavinovitě šíří zpráva o neobyčejné události, zvláště když Siwiec rozhodil letáky, kde informoval o smyslu svého činu, lidé se začínají srocovat na ulicích... Někomu to možná přijde naivní, ale naivní to vůbec nebylo. Jistě, komunismus by se v Polsku nezhroutil, nicméně odpor vůči němu by dostal nezanedbatelný impuls. A veškeré úsměšky na konto údajné pošetilosti Siwcova plánu pak musí zamrznout na rtech při vědomí, že hodlal tuto lavinu vyvolat obětí nejvyšší, tedy vlastního života, a navíc velice bolestivou: sebeupálením. Odpověď na otázku, proč se Siwiec zažehnul až po projevech stranických potentátů, se však už nikdy nedozvíme.
„Vám, mé drahé děti, žehnám a přikazuji vám: Nedejte si nikdy vzít víru v Boha, víru v člověka a jeho úsilí o svobodu a lásku. Základem vašeho jednání musí vždycky být jednota mysli, slov a činů. Nechť milosrdný Bůh a Královna Polska, Matka Boží Čenstochovská, opatruje vás i celou naši pozemskou vlast,“ nabádal Ryszard Siwiec své děti v závěti. Ty se s jeho činem smiřovaly dost těžko. V roce 1991 natočil o Siwcovi dokumentární film polský režisér Maciej Drygas. Ve filmu, nazvaném Slyšte můj křik, promlouvá též Siwcova žena i jeho pět dospělých dětí, a je patrné, že se i po dvaceti letech s činem svého manžela a otce vyrovnávají dost obtížně, byť k němu zároveň chovají obdiv a úctu. Jedna z dcer ve filmu o otci dokonce říká, že byl spravedlivý a zásadový, ale až tak, že se to časem dalo těžko snášet. Ryszard Siwiec se od Jana Palacha hodně liší právě věkem i stavem: Palach byl mladý, Siwiec byl naopak usedlým, skoro šedesátiletým otcem početné rodiny. A, jak je patrné i z jeho závěti, velmi zbožným katolíkem. Což je další problém, neboť pro křesťany je sebevražda absolutně nepřijatelná, vnímají ji jako těžký hřích, poněvadž život je Boží dar a sebevražda znamená jeho vědomé odmítnutí. Ryszard Siwiec však svůj čin, podobně jako Jan Palach, pojímal nikoliv jako sebevraždu, ale jako sebeobětování. Jak Palach, tak velmi pravděpodobně i Siwiec se inspirovali u vietnamských buddhistických mnichů, kteří v šedesátých letech protestovali proti jihovietnamskému autoritářskému režimu, zejména proti tomu, že protěžoval katolíky a potlačoval buddhisty.
„Sebeupálení na veřejném prostranství jako vyhraněná forma politického protestu se sice ve větší míře vyskytlo již před srpnovou okupací, ale v naprosto odlišném kulturním okruhu. Dne 11. června 1963 se na protest proti potlačování buddhistických tradic v proamerickém Jižním Vietnamu upálil šestašedesátiletý mnich Thich Quang Duc. Na rušné křižovatce v Saigonu se posadil do lotosové pozice, polil benzínem a zapálil. Událost zachytil reportér The New York Times David Halberstam a fotografie hořící postavy se stala známou po celém světě. Thich Quang Duc svůj protest nevnímal jako sebevraždu, nýbrž jako zástupnou oběť, která má pohnout srdcem lidí, aby změnili svůj postoj. Jeho příkladu záhy následovali další buddhističtí mniši, mezi nimi také dvacetiletá dívka. I jejich zásluhou byl 1. listopadu 1963 vůdce jihovietnamského režimu Ngo Dinh Diem svržen při vojenském převratu. Komunistické režimy šokující protesty buddhistických mnichů propagandisticky využívaly a pravidelně o nich informovaly,“ píše ve své knize Petr Blažek a podotýká též, že v žádném z dochovaných dokumentů o protestu Ryszarda Siwce sice není o vietnamské inspiraci žádná zmínka, ale Siwcovy motivy byly podobné. Vietnamská inspirace každopádně v Siwcově i Palachově případě svědčí o velké roli médií, neboť o protestech vietnamských buddhistů mohli lidé v komunistickém bloku paradoxně vědět díky komunistické propagandě, avšak komunistické sdělovací prostředky zároveň o Siwcovi i o Palachových následovnících zarytě mlčely, čímž též anulovaly možný efekt jejich protestů. Ale vietnamské protesty nakonec přispěly k pádu režimu, vůči němuž byly namířeny, nešlo tedy jen o nějaká morální gesta. A právě i v tom mohla spočívat jejich přitažlivost, přestože příčin pádu tehdejšího jihovietnamského diktátora bylo více. Buddhistická inspirace svědčí rovněž o postupující globalizaci neboli o rychlém přenosu informací, vzorů i o vzájemném ovlivňování vzdálených kultur. V rámci buddhismu pak sice pro obětování formou sebeupálení existuje pevnější věroučné zdůvodnění, ale ani u nás, ani v Polsku nepřevažuje názor, že by se Jan Palach a Ryszard Siwiec dali označit za obyčejné nebo pomatené sebevrahy. A ostatně, o životě Ryszarda Siwce před zářím 1968 jsme si toho zatím moc neřekli.
Narodil se 7. března 1909 v městečku Dębice nedaleko Řešova. Vystudoval ekonomiku na Universitě Jana Kazimíra ve Lvově. Za války se účastnil protinacistického odboje – jako člen polské Zemské armády. Byl otcem pěti dětí a člověkem velmi zbožným. Pracoval nejprve jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli, po německé okupaci však z úřadu odešel, aby nemusel sloužit okupantům. Po válce spoluvlastnil malý podnik na výrobu vína a medu, kde pak, po jeho znárodnění v roce 1952, pracoval jako účetní. Sám také coby drobný soukromník choval kuřata a pěstoval květiny. Ryzsard Siwiec celý život hodně četl a intenzivně se zajímal o historii i politiku. Počátkem září 1968 nahrál na magnetofonový pásek své Poselství, v němž zdůvodňuje svůj čin neblahým stavem soudobého světa. Živil se jako úředník, ale zabýval se především úvahami o historii a totalitním systému, a různé zdroje ho označují buď za úředníka (či účetního), nebo jako filozofa. Snad by ho první z uvedených „titulů“ vůbec nepohoršil, nicméně rozsahem nevelkému myšlenkovému odkazu účetního Siwce, zachycenému ve zmíněné nahrávce, rozhodně nelze upřít závažnost a hloubku. Zejména pak v kontextu jeho promyšleného odhodlání dostát vlastním slovům v praxi, dosáhnout jednoty slov a činů, a to až po nejzazší mez. V tom Ryszard Siwiec plně souzní s jedním ze zakladatelů Charty 77 Janem Patočkou. A i své děti v závěti nabádal, že základem jejich jednání musí vždycky být jednota mysli, slov a činů.
„Byl málomluvný, když už něco řekl, tak konkrétně,“ vzpomínala na něj jeho žena, Maria Siwcová. Konkrétní Siwcovo vystižení povahy komunistického režimu, obsažené v jeho magnetofonovém Poselství, by se klidně mohlo objevit v učebnicích: „Jako dědictví po krvavém Stalinovi jste ve svých rukou soustředili... obrovskou, nezodpovědnou, nekontrolovanou a nekritizovatelnou moc – zrůdnou moc, moc, jakou nikdy nikdo v průběhu celých dějin na zemi neměl, moc, jakou starověcí vladaři připisovali bohům. Na vás, a jen na vás, na ‚politbyru‘, závisí celá moc zákonodárná i výkonná, veřejná bezpečnost, spojení se zahraničím, soudní moc i všechny masové komunikační prostředky. Zestátněním všech výrobních a distribučních prostředků... jste ve svých rukou soustředili všechny finanční zdroje, které vám umožňují, abyste si sami udrželi, spravovali a kontrolovali veškerou moc. Taková bezmezná moc se pro vládce stala opiem, drogou, a stala se cílem sama o sobě. Abyste takovou vládu nějak ospravedlnili před masami, vytvořili jste nové náboženství, marxismus, a největším prorokem tohoto náboženství jste vyhlásili Lenina, přičemž jste si pro sebe vyhradili právo jakkoli vykládat jeho dogmata. Každý, kdo se odváží samostatně myslet, kdo jen náznakem projeví kritiku vašeho postupu, je vyhlášen heretikem, je proklet, zavřen do blázince, do tábora či do vězení (za Stalina takový člověk obyčejně býval zavražděn). Podle Evangelií Kristus, Bůh, odmítl takovou špatnou vládu, vládu násilí nad lidmi, kterou mu nabízel Satan.“
Ale co proti tomuto totalitnímu Leviathanovi dělat? „Lidé... Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik prostého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“ Tímto zvoláním Siwcovo Poselství končí. Po svém činu, v beznadějném stavu s popáleninami na více než osmdesáti procentech těla, vysvětloval v nemocnici (patrně polským estébákům) motivy svého jednání. Ti si Siwcova slova tajně nahráli a zaprotokolovali. Siwiec tehdy – mimo jiné – řekl: „Necítím žádnou bolest a necítil jsem žádnou bolest po celou dobu. Bolí mě jen obě ruce, levá, kterou člověk v tomto zřízení má na skládání falešných přísah, i pravá – ta je na podávání ruky těm, jimž člověk tu falešnou přísahu složil. Moje smrt není ničím proti vyhlazení, které hrozí lidstvu.“ Ryszard Siwiec zemřel po čtyřech dnech od svého činu, 12. září 1968. Byť nevyvolal předpokládanou odezvu v polské společnosti, dnes je, jak zdůrazňuje historik Petr Blažek, „svými krajany vnímán jako hrdina, který se po okupaci Československa obětoval, aby zachránil národní čest“. Posmrtně obdržel vysoká polská, slovenská i česká vyznamenání – Václav Havel ho v roce 2001 vyznamenal Řádem T. G. Masaryka první třídy. Jeho apel však nic neztratil ze své naléhavosti, poněvadž i po pádu totalitních diktatur je zřejmé, že se lidstvo z této zkušenosti nepoučilo tak, jak by mělo. Ryszard Siwiec inspiruje svou intenzivní starostí o stav světa, radikálním odmítnutím takového řešení, které nejen v těžkých dobách zpravidla zvolí většina ostatních: úniku do soukromí. Pravda, byl v tom patrně, jak naznačila jeho dcera, až nesnesitelně intenzivní.
Ryszard Siwiec i Jan Palach měli celou řadu následovníků, například na Litvě, v NDR či v Maďarsku – ti jsou však i dnes známí již mnohem méně. Ale poněvadž náš dnešní čas vypršel, pokusíme se jim věnovat některý z příštích pořadů. Písní „Pochodně“, kterou „polský Kryl“ Jacek Kaczmarski věnoval Janu Palachovi i dalším sebeupáleným, se ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Cena mé svobody - Ryszard Siwiec a Jan Palach (27.5.2015)
- Film: Smrt, která toužila po životě (20.1.2015)
- Rok po roce - 1965-1969 ve světě - pracovní listy (19.6.2014)
- Kolekce dosud nepublikovaných fotografií z tryzny za Jana Palacha (Praha, 20. ledna 1969) (19.5.2014)
- Křik obyčejného člověka. Ryszard Siwiec 1909–1968 (28.11.2013)
- Živá pochodeň - Ryszard Siwiec (1.11.2013)
- Dům naděje i hrůzy (31.10.2013)
- Šikanování rodiny po sebeupálení Jana Zajíce (19.10.2013)
- Jaroslav Zajíc o perzekuci rodiny po Janově sebeupálení (19.10.2013)
- Jan Zajíc - pochodeň č. 2 (24.2.2013)
- Neznámí předchůdci a následovníci Jana Palacha (18.1.2013)
- Jan Palach, Jan Zajíc a živé pochodně v zemích východního bloku (15.1.2013)
- Palachův týden (14.7.2010)