Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Po druhé světové válce jsme seděli skoro denně  ve Slávii u jednoho stolu. A ta sezení se prodloužila skoro na dvacet let. A těch dvacet let nebylo skoupých na nevlídnost k Františku Langerovi. Mnoho vynikajících osobností si stěží vzpomínalo, kdo je to ten Langer? A ti méně vynikající poslušně zapomněli, kdo je a co vykonal. Musel platit daň za to, že ho dějiny naší kultury postavily blízko ke jménu T. G. Masaryka a Čapka. Proto se jeho hry nehrály a netiskly.
My přeci se umíme vypořádat, hlavně s minulostí. Na svou historii jsme pyšní. Když nás ta přísnost popadne, tak se věci nestaly. Presidenti nebyli, knihy nebyly napsány, i usmyslilo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval. Nemusel bych tuto naši hloupou vlastnost připomínat, kdybych nechtěl vzpomenout toho, že František Langer si nikdy nestěžoval. Prostě o tom nemluvil. A jestli snad mu to nebylo jedno, nedal to nikdy znát. Já se však domnívám, že mu to nebylo jedno, protože když ho pozvali do Vídně, kde mu zahráli hru v televizi, kde mu vystrojili trachtaci, dramatici dramatikovi, vyprávěl o tom s tváří rozjasněnou. Ale jinak ani muk. František Langer nerad diskutoval s omezenci.
Když vyšla jeho poslední hra Bronzová rapsodie, čekal, zda si některá naše přední scéna hru vyžádá. Když se nedočkal, nabídl ji sám. Neuspěl. Ten chytrý, hodný pán nevynechal jedinou premiéru. Smál jsem se mu proto. Odvětil, že i ve špatném divadle je poučení pro dramatika, a dodal, že má divadlo rád. A když má kdo rád, umí odpustit…
Uměl povídat o naší zemi s laskavou objektivností a něžnou tolerancí, naše zemřelá slova vlastenec a vlastenectví možno v jeho případě použít bez nebezpečí nevkusu. Miloval svou vlast a její děti. Neměl rád diletanty, obdivoval odbornictví a s kmány se nebavil. Měl upřímnou radost, že mu psali mladí lidé dopisy a že ho navštěvovali, důvěřiví a zvídaví. Rád žil. Do poslední chvíle. Našlo by se toho, jak říká starý Pištora, proč jsem ho měl rád. Proč je pro mne poctou, že mě zařadil mezi své přátele. Proč je mně tolik líto, že umřel!“

nekrolog Jana Wericha