Moderní-Dějiny.cz

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Publikováno: 26.6.2013, Aktualizováno: 7.7.2013 08:09

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje komunismus. Neboť lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelně náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu.


Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

"Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti." Josef Čapek ukazuje nesmyslně vágní komunistické rozlišení lidí na dvě třídy proletariát a buržoazii, ukazuje, že i v té či oné vrstvě našli by se lidé různého ražení, jedni tvůrčí a pracovití a druzí zahálčiví a tyjící z druhých. Zkrátka, že jde v komunistické ideologii o nemístné generalizování a paušalizování.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Josef Čapek (23. března 1887 Hronov – duben 1945 /mezi 13. a 15. dubnem/ v koncentračním táboře Bergen-Belsen) byl český malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor. Autor slova „robot“.

Byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, poté člen Spolku výtvarných umělců Mánes, s kterou se rozešel, aby pak působil ve skupině Tvrdošíjných. Jako jevištní výtvarník spolupracoval s Národním divadlem v Praze, Státním divadlem v Brně a s Městským divadlem na Vinohradech. Začínal jako redaktor Národních listů, později (1921–1939) byl redaktorem a výtvarným kritikem v Lidových novinách. Mimo to působil jako redaktor v několika časopisech zabývajících se výtvarným uměním Umělecký měsíčník, Volné směry. Působil i jako karikaturista. Za protinacistickou činnost byl v září 1939 zatčen a do roku 1945 vězněn v nacistických koncentračních táborech. Tam také zemřel. Jeho symbolický hrob se nachází v Praze na Vyšehradském hřbitově.

Kniha Proč nejsem komunistou je sestavena z příspěvků různých autorů do stejnojmenné ankety časopisu Přítomnost: Josef Čapek: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1, 1925, č.51, 1. 1., str. 801-802

Josef Čapek
PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Ano, proč nejsem komunistou? Což mám snad nějaké důvody, abych byl přívržencem kapitalistického řádu světa, abych pomáhal vykořisťovati utlačené, abych se bál o své blaho a prospěch před velikým ideálem o nejvyšší sociální spravedlnosti v uspořádání věcí lidských? Což bych mohl býti tak netečný, otrocký a snadno spokojený, abych neviděl, necítil a nesoudil a netoužil po lepším a abych, vyrůstaje z chlapce, usiluje žíti a konati svou práci a bojuje o živobytí své ženy i dítěte, mohl tento ideál necítit a nenésti jej v sobě? Vždyť už sama praxe života a životní zkušenost dostatečně dovede poučiti umělce, byť i neměl pronikavějšího smyslu pro věci politické a národohospodářské, že není na světě vše dobře, čistě a spravedlivě uspořádáno. A vedle toho nese v sobě sen velikého dítěte o pomyslném světě a řádu, v němž vše by bylo dobro a krása. Tu tedy nebylo by mu těžko jíti ke komunistům; mohl by míti blíže na tuto frontu než na druhou stranu a radikálnost programu i strany mohla by mu být uspokojivým spolehnutím a hlasitou útěchou v jeho bolesti i hněvu a v jeho snech o nápravě co nejrychlejší a nejobecnější.

Pravil jsem sen velikého dítěte, neboť ve skutečnosti jest tento toužený nový a lepší řád světa úkolem ohromným, strašně obsáhlým; má to býti veliké, vážné a odpovědné řešení, kde my přicházíme jen se svou krásnou představou. Nestojí to za mnoho, když lidé krásných představ běží honem s touto vzdušnou a větrnou matérií ke komunismu: komunismus mnoho na takovéhle umělce nedá; přihlásí-li se pod korouhev, užívá jich ještě tak nejspíše jako reklamy, ale jejich krásné představy nemají pro něho prakticky valné ceny, ba jsou mu i značně živlem rušivým a nebezpečným. Lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelně náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi strany, aby právě zde přestali přemýšlet.

Neboť mám-li oči otevřené, abych viděl chyby a zlo na straně jedné, jsou také otevřené i pro vady a zlo komunismu. Nemohu se postaviti na stranu komunismu, neboť příliš mnohé příčí se tu mému citu a rozumu. Byl by měl býti takový, aby strhnul a přesvědčil na prvý ráz; nejsmeť z kamene ani ze dřeva. Byl by měl býti takový, aby čistě a jasně překonal naše pochybnosti vzniklé nad jeho lidmi, nad jeho programem i praxí. Byl by měl býti něčím podstatně jiným než jest. Takto jest nám potom věřiti také v jiné možnosti a jinou účinnost, v jiné lidi, jinou praxi, v jinou revoluci, v jiný pohyb a zrání k lepšímu a dokonalejšímu ve vývoji lidstva. Divný optimismus, když se nám řekne, že mimo komunismus není činu a spásy? Je postaven na důvěře v dobrou vůli a schopnost moderních časů k spravedlivějšímu, prospěšnějšímu a ušlechtilejšímu uspořádání světa, jakého dřívější doby neznaly. Tato dobrá vůle a schopnost se už prokázala během století v činech i v postupném vývoji; nelze popírati, že pracujícího člověka postavila na zcela jiné místo, než kde byl za nedávného ještě feudalismu a než byl před deseti lety, a že ho vznese ještě dále, než je dnes. Komunistickým řečníkům jest ovšem toto tempo příliš pomalé a energie malá; zdá se tak, neboť tento vývoj není řečnickým výkonem a agitací. A jistě, že je pro naši netrpělivost příliš pomalý; rád bych se ledačeho dočkal už teď a hodně dříve. Ale, je-li lidská společnost shnilou mršinou, rozpadne se, jsouc bořena, dost rychle; je-li však živým organismem, je jí nepochybně potřebí vždy nějakého času k velikým procesům, které se dějí v jejím živém těle.

Namítne se, že - ačkoliv tu kus té dobré vůle je - přece jen se tato přeměna děje příliš pomalu a že sotva stojí za řeč, neboť příliš mnohé se jí staví v cestu, co se novým uspořádáním věcí cítí na svém zájmu a prospěchu ohroženo: starý režim, kapitalismus, buržoazie. Jak odzbrojiti tuto nepřátelskou reakci, která nám překáží v lepší práci? Máme tu komunistický recept: udělat ještě dnes revoluci, postavit tuhletu třídu ke zdi a zmocnit se vlády. Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti. A stejně i v jiných oborech lidského života a činu stavěla se tu fronta tak divných linií a takové zvláštní bojové strategie, že není možno ubrániti se úděsu z této tak strašně přízemní vzpoury. Příliš často jsem měl dojem, že nejde tu o jasnou myšlenku, nýbrž o záchvaty zběsilosti a maloduché nenávisti, slepé a hrubé násilnosti, jež je posedlá rozpoutanými běsy. Není tu přítomen ten cit šíře a vysokomyslné spravedlivosti, jakým by měla býti prodchnuta veliká myšlenka, která chce do svých dlaní přejmout svět. Ano, namítne se, ale vždyť je to vzpoura utlačených otroků proti světu, jenž je vraždí a činí svou kořistí. Nuže, ona to však není jen vzpoura otroků; je to -a v míře velmi silné - i vzpoura vládychtivých, kteří si příliš nenáležitě zjednodušili svět na bitevní pole svého vývoje a nepřihlížejí k ničemu více, než k bojechtivosti svých organizovaných vojsk. Nevěřím v světovou revoluci, už snad z toho naivně primitivního důvodu ne, že ji nebudu dělati já, že ji nebude dělati ten a ten a ještě onen a všichni, k nimž mám vážnost a důvěru a s nimiž mně je nějak možno vnitřně se shodnouti; věřím však, že komunismus je velmi ochoten revoluci udělati. Věřím, že je schopen podniknouti revoluční akt, nevěřím však, že je dostatečně schopen vytvořiti pak řádně to, co by po takové revoluci mělo následovati. Neboť to je něco, co by vyžadovalo větších, mocnějších, pronikavějších a v nejlepším slova smyslu produktivních sil, sil takové lidskosti a řádu a tak širokých a všeobecně obsáhlých, jakými by daleko nevládla ta jejich revoluce. Účet za takovou revoluci byl by přece jen příliš drahý; dlouhým a krušným laborováním napravovaly by se následky a instaloval by se život, který těžce by se měl přiblížiti zase k snesitelnosti hmotných podmínek života někdejšího. Je pravděpodobno, že za tutéž dobu a bez všech těch krvavých nákladů by vývoj bez revoluce dospěl nad tyto nezbytné hmotné podmínky, jichž by neporušil a nemusel pak lopotně napravovati, a že by, nezatížen lepkavou tíhou a vinou takových obětí, pořídil v duchovém řádu více. Bylo by lépe, kdyby spravedlnost mohla se ubírati po kvetoucí práci, než kdyby její nohy se měly brodit v krvi a bídě.

A já tedy vím pevně a jasně, že lidí, kteří velmi horoucně a účinně chtějí, aby tato nová spravedlnost kráčela po práci, po jejich práci, kteří chtějí, aby tato spravedlnost nového lepšího řádu našla poctivý a spolehlivý opěrný stupeň na jejich pracujících hlavách a rukou, je daleko více, než jak předpokládá a připouští komunismus. Nechtějí nic na komunismu. I praví tedy komunismus, že jsou to buržousti. Neboť komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa. Jsem z fabrického prostředí a vím velmi dobře, že mezi dělníky je zrovna tak mnoho malých buržoů, jako mezi takzvanými buržoy je tuze mnoho lidí, kteří jsou velmi řádnými, ba příkladnými dělníky. Tohle je jistě na pováženou. I vysvětlil mně to jeden subtilnější komunista v ten smysl, že buržoy jsou všichni příživníci a štěnice, lidé neproduktivní, kteří žijí z práce cizích rukou, z níž na účet spravedlivé odměny ždímají svůj tučnější profit; je to třída dost široká a různotvárná. Buržoy nejsou však lidé produktivně pracující, kteří mají na své práci odborný zájem, to jest cit pracovně tvořivý, zdokonalujícíma sociální. Toto rozlišení, jež není projevem omezence, se mně dosti líbí, neboť potvrzuje mou zkušenost, ale naprosto mne nemůže zlákati k jiným pocitům a k jinému přesvědčení, jež by s komunismem nebylo v rozporu a odporu. Jestliže v komunismu jest snad mnoho takovýchto odborníků, jací skutečně jsou nejhodnotnějším statkem moderního života, jest tam i převeliký počet individuí, které jsou v mentalitě i životě buržoazními typy v nejhorším slova smyslu. A na druhé straně, té „buržoazňí“, vidím nespočet oněch odborníků, lidí práce a vývoje; je jich, jak jsem již poznamenal, mnohem a nepoměrně více, než je komunismus ochoten uznati. Jsou prý to tedy lidé hodnotní a moderní, ale nejsou prý v sobě dostatečně jasní. Jejich povinností prý je dospěti k modernímu světovému názoru, jímž by se osvobodili z područí buržoazního způsobu myšlení: kdyby se domyslili, museli by prý nutně přejíti ke komunismu, který jedině je moderním názorem důstojným typu hodnotného moderního člověka. Jak viděti, je tu tedy po politické stránce valný zmatek. V mase komunismu je náramně mnoho typů, kteří se nedomyslili a neujasnili si, že vlastně jsou buržoy. Naproti tomu, na druhém břehu, v mase buržoů, je převelmi typů, které jasně odpovídají měřítkům, kladeným komunismem v ideálnejších momentech na hodnotu obecně lidskou i vymezeněji komunistickou. Jsou prý však neujasnění, nerozhodnuti, couvají prý před jediným moderním názorem, jejž by jim jasnější důslednost a domyšlenost kázala bezvýhradně přijmout: před komunismem. Nevím, proč by to zrovna měl být nedostatek myšlení a jasnosti, nejdou-li tito lidé pod prapor komunismu; spíše jim komunismus náramně málo odpovídá právě proto, že přemýšlejí, že hledají jasno a že jsou rozhodní a rozhodnuti ve prospěch nejlepších lidských ideálů udělati své nejlepší bez komunismu. Není komunismus tím jediným moderním světovým názorem ani tím nejmodernějším a není ve své dnešní dogmatické podobě něčím tak absolutním a dozrále definitivním, jak se žádá věřiti. Není tu tak bez konkurence, jak by rád byl, neboť jsou ve světě jiné city a myšlenky, jejichž tok a proud není sice programově a organizačně formulován, ale které jsou v nejširším sociálně vývojovém účinu. Jsou tu tedy dva tábory a v obou vidím typy, jimž komunismus přiznává dobrou a živou lidskou hodnotu. Vidím známé a příbuzné na obou stranách, a stojím-li na té nekomunistické, není to ze zmatku ani z duševního pohodlí. Zde se pracuje se zájmem odborným a zdokonalujícím za sebe, za život, za víru v lepší, bez uší ohlušených vřeskně poplašnými a velitelskými signály a s očima neoslepenýma takovou krutou rudostí, v jejíž záři se na druhé straně rozpalují k boji o vládu.

Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci. Jest toho velmi mnoho, co jeví se mně zlou a zhoubnou stránkou komunismu. Vždy však v něm vidím veliké memento za zlo a zhoubnost světa, který není schopen spravedlivosti a vyvolává bouři a trest za to, že nemá povinně úcty a lásky ani k člověku, ani k práci a k dílu.
1. 1. 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

16.12.

Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug (1869-1948)

Biografická studie připomíná osobnost Karla Scheinpfluga, významného spisovatele, kulturního činitele, novinář...
8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
10.10.

František Langer – legionář, dramatik, spisovatel a „pátečník“

František Langer patřil bezesporu mezi intelektuální elitu naší první republiky a jeho umělecký věhlas by jist...
23.8.

Josef Čapek – malíř, spisovatel, humanista

Biografický textn je zasvěcen výrazné osobnosti českého moderního umění, typografie a písemnictví, kterou beze...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
Více souvisejících...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Ceny XV. ročníku EUSTORY byly rozdány

Aktualizováno: 30.10.2024 17:12 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ceny XV. ročníku EUSTORY byly rozdány

V pátek 18. října 2024 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni knižními, finančními odměnami a bezplatným předplatným časopisů Dějiny a současnot (NLN). Odb...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT