Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Stanislav Kostka Neumann byl básník, publicista, překladatel, jedna z vedoucích tvůrčích osobností na přelomu 19. a 20. století a v první polovině 20. století.

Narodil se jako syn advokáta a říšského poslance Stanislava Neumanna a Karoliny rozené Eichlerové, dcery berounského obuvníka. V roce 1880 mu otec zemřel a nadále byl vychováván matkou a tetami v "olšanské vile" na Žižkově. Zde se později scházela jeho anarchistická skupina - Fráňa Šrámek, Karel Toman aj. Studium na gymnáziu a obchodní akademii Neumann nedokončil. Pro účast v hnutí tzv. Omladiny 1893 byl zatčen a v Plzni na Borech strávil 14 měsíců. Na sklonku 90. let 19. století se Neumann přiklonil k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval v časopise Nový kult. Po kratším pobytu ve Vídni se Neumann v letech 1905 - 14 usadil na Moravě. Zúčastnil se vystoupení předválečné moderny v Almanachu prosazujícím expresionismus, kubismus a futurismus. V roce 1915 narukoval S. K. Neumann do armády a prodělal válečné tažení v Makedonii a Albánii. Po vyhlášení samostatnosti se usadil v Praze. Zde založil časopis Červen (1918-22), kolem něhož soustředil jak předválečnou modernu (Karel Čapek, Josef Čapek aj.), tak nastupující mladou generaci hlásící se k tzv. proletářskému umění (Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker). V roce 1929 byl S. K. Neumann jedním ze sedmi spisovatelů, kteří se postavili proti novému Gottwaldovu vedení v KSČ a byl ze strany vyloučen. Zůstal však i nadále věrný levicovému zaměření. S. K. Neumann vedl časopis Levá fronta, podílel se na vytvoření protifašistické kulturní fronty. Za okupace se ukrýval ve Vápenném Podole v Železných horách. Poslední dva roky života žil v Praze a redigoval časopis Tvorba. Jeho syn je známý herec Stanislav Neumann.

Stanislav K. Neumann pranýřuje v článku své kolegy Fráňu Šrámka, Karla Čapka, ale zejména Ferdinanda Peroutku. Toho nazývá "velkoměšťáckým žurnalistalistou jeho maloměšťáckého národa". Posuďte sami, jak probíhala názorová výměna mezi předními československými literáty na téma komunismus.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy, Reflektor, 10. února 1925

STANISLAV K. NEUMANN
DOPIS Z PRAHY

Tak jsem vám minule slíbil, že vás pobavím na účet malé protirevoluční kampaně, kterou si usmyslelo několik měšťáckých a maloměšťáckých intelektuálů a spisovatelů při schůzce v pohostinné domácnosti bratří Čapků, aby vydalo svědectví o vysoké úrovni českých „pracovníků duševních“, která je tradiční: myslím aspoň, že už před pětadvaceti lety měli jsme příležitost pěti hymny na duševní velikost, statečnost a věčné mládí českého spisovatelstva. Od té doby viděli jsme skvělý vzestup Josefa Svatopluka Machara, Viktora Dyka, Arnošta Procházky atd., i skvělé kariéry Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky, a utvrdili jsme se v přesvědčení, že nic není na světě, čím by nás nemohl český spisovatel a žurnalista překvapit, čeho by nedokázal. Tedy chtěl jsem vám při příležitosti jejich ankety Proč nejsem komunistou ukázat, jaké máme Barbusse, France, Gorké, Londony, Marany, Philippy, Sinclairy, Wellse atd.

Ale člověk míní a - mění. Ten člověk, co mínil, byl jsem já, a ten, co změnil, byl Ferdinand I., příjmím Peroutka z Tribuny a Přítomnosti, první velkoměšťácký žurnalista jejich maloměšťáckého národa. Toť muž, který denně propotí jednu košili duchaplnosti a akrobatickými kousky vyšší školy žurnalistické a představuje vedle Karla Čapka „prvořadou“ atrakci prvního světového cirkusu „ryze českého“. Obecenstvo tohoto cirkusu, to jsou budoucí čsl. běženci, kteří poběží za svým čsl. Kerenským, až prach se zdvihne na všech silnicích.

Nuže, tento Ferdinand I. Perutný změnil můj úmysl, tímto: Napsal do Přítomnosti při jakési příležitosti, že verše s. Neumanna „Vzhůru, barevní proletáři!“ otištěné v 1. Čísle Reflektora jsou projevem jedovatého, zmateného a papírového literátství. S. Neumann zve prý „Zulukafra“ z titulního obrázku, aby přišel do Evropy a zničil tuto civilizaci.

Literární polemika o této věci nehodila by se ovšem do časopisu dělnického; proletariát našeho Ferdinanda nečte nezná a nepozná a co si myslí o takových věcech jeho lidé tam na onom břehu, je na našem břehu všem docela lhostejno. Ale z Ferdinanda stal se při této příležitosti Ferina, který nehorázně překroutil smysl básně, a při tom prozradil se i jako hloupoučký Ferda, poněvadž bezděčně dal najevo nervózu své třídy, když běží o kolonie a prestiž I bělochů.

Co nepochopil - nebo nechtěl pochopit - Ferdinand I. Perutný, pochopili prostí dělníci. Pochopili, že verše s. Neumanna oslavují boj proti imperialismu, že neběží o to, aby Zulukafři vtrhli do Evropy zničit civilizaci, nýbrž aby ve vlastních zemích zničili útisk a vykořisťování evropskými sáhiby.

V evropských džunglích průmyslových. Čekáme na vás. Že přijdete nás osvobodit: Nikoli, že se osvobodíte sami! Neboť osvobození kolonií znamená i osvobození evropského proletariátu, ztráta Indie a Egypta znamená i sověty v Anglii a sověty v Anglii znamenají sovětskou i Evropu.

To není ovšem jediná cesta, nýbrž jedna ze souběžných cest, které jsou raženy socialismu. To je kus třídní politiky dělnické, žádná jedovatost, žádná zmatenost, žádné literátství.
A naši dělničtí čtenáři pochopili, že také jejich obrázkový časopis musí tuto politiku provozovat stejně pestře a zábavně jako všestranně a důsledně. Chtějí hodně i obrázků z kolonií, znát osud svých barevných druhů, chtějí a musí se učit vidět, cítit, myslit světově, mezinárodně. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ - nabývá teprve nyní, vlivem velkorysé politiky sovětské, pravého smyslu a pravé popularity.

Ovšem bylo by to tak krásné, kdybychom výchovu v tomto směru přenechali měšťáckým biografům, kde si to buržoazie tak pěkně zařizuje, aby přesvědčila lid evropský a americký, že každý barevný člověk je proradný zlosyn.

Ale kosa přišla už na kámen. Chápeme nervózu vládnoucí třídy. Zatím co křečovitě udržuje svá koloniální panství a dělá svou koloniální politiku stále namáhavěji a nejistěji a biografů používá usilovně k šíření rasové nenávisti a k záchraně prestiže imperialistických bělochů -na Východě povstává docela jiná politika prstů náramně dlouhých, ale osvobozujících, a ty prsty nejnebezpečněji zasahují právě do nejchoulostivějších kolonií. Na měšťáckém horizontě rodí se strašlivé příšery: Anglie bez Egypta, Anglie bez Indie. SSSR, v čele rusko-japonsko-čínského spolku. Československo podává bratrskou ruku sovětskému Rusku východní Haliči. Brrr!

Imperialistická Evropa má se čeho báti. Proletářská Evropa má se nač těšiti a o čem se poučovati. A proto obrázkový list dělnický (máme už nějaký téměř v každé zemi) přichází také se svou troškou a chce dělníkům ustavičně opakovati: Ti, co jsou v koloniích utiskováni, vykořisťováni, biti anglickým, francouzským nebo jiným bělošským imperialismem, jako vy jste utlačováni, vykořisťováni a biti, nejen vlastními vlastenci a kapitalisty, ale v nemalé míře i na rozkaz mezinárodního kapitalismu a cizího imperialismu, ti jsou vaši bratři a hlavní věc mají s vámi společnou. Jedni bez druhých můžete zvítěziti jen částečně. Konečného vítězství dobudete, až se spojíte, proletáři všech zemí!

Jak se dovídám, připravuje již redakce Reflektora série fotografií z kolonizátorské, civilizační, pacifikační činnosti pánů bělochů, prozatím prý musí se spokojiti s obrázky kreslenými. A tak jsem ji požádal, aby v čelo tohoto čísla dala obrázek - velmi již starý, ze starého socialistického časopisu Der wahre Jacob, z doby, kdy tisk přinášel dokumenty o civilizační a kulturní činnosti německé v koloniích. Němci kolonie ztratili, Angličané, Francouzi atd. si je rozebrali - poněvadž bojovali za sebeurčení a demokracii ...
Ferdinande Ferino, kdybyste denně propotil duchaplností tři košile místo jedné, obveselujete na smrt jdoucí, jste klaun v posledním cirku, my však jsme prostí dělníci pro svět, který se řítí vpřed. Et rien ne ľarretra! (A nic ho nezadrží.)

Sáša
Reflektor, 10. února 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.