Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, (6. ledna 1882 Semily – 30. prosince 1952 Praha) byl český spisovatel-prozaik, publicista, novinář a překladatel německé prózy, národní umělec (1947).

Jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), který se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih, jeho manželkou se stala spisovatelka Helena Malířová. Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, nedokončil vysokou školu v Praze ani Berlíně, kde se snažil o studia práv a filosofie. Od roku 1905 působil jako redaktor Sociální demokracie ve Vídni v Dělnických listech, později v Praze v Právu lidu. Roku 1921 vstoupil do KSČ a začal působit jako komunistický novinář, především v Rudém právu. Za první republiky byl dvakrát vězněn za své příliš revoluční komunistické názory – poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé roku 1928 na Pankráci. V roce 1929 z KSČ vystoupil po podepsání Manifestu sedmi. Na Podkarpatské Rusi založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, do kterého se přihlásilo mnoho osobností kulturního světa (např. František Xaver Šalda, Vítězslav Nezval). Založil zde i školu. Kraj byl v této době nesmírně zaostalý a mezi lidmi zde stále kolovaly záhadné legendy o hrdinech, ale i čarodějnicích, které se skrývají v neprostupných lesích. V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. V parlamentu setrval do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty, Rudé právo, 1. ledna 1925

IVAN OLBRACHT
PROČ NEJSOU KOMUNISTY?

V Přítomnosti pokračuje spisovatelská anketa „Proč nejsem komunistou?“. V čísle z 25. t. r. vystupuje v ní bývalý anarchista Fráňa Šrámek. Povídá celkem totéž, co řekli jeho přátelé před ním. Dá se to stručně shrnouti takto: Pánové jsou individualisté, stojí mimo dav a v tomto jejich pohodlném postoji, který k ničemu nezavazuje, v němž se mohou jen dívat a nemusejí bojovat, je jim docela blaze; mají doma teplý pokojíček s kanapem, žije se jim docela hezky a nepřejí si býti obtěžováni. Stylizuje-li František Langer tuto myšlenku tak, že komunistou nemůže býti proto, že má doma americká kamna a že koupil dcerušce k Ježíšku kožíšek a že se bojí, aby mu to bolševici nesebrali, vyjadřuje Fráňa Šrámek tutéž myšlenku takto: „Přiznám se k citu pohoršlivě nebojovnému. Plní mne lahodným pocitem, že nemusíme v tomto okamžiku odložit pero, spěchati na ulici a dělati revoluci. Pociťuji lahodně, že ulice pod mým oknem jest klidná. Hleďte, vše marno, nejsem komunistou ...“ Až potud by to bylo docela v pořádku. Upřímnost, s jakou se řada českých spisovatelů přiznává, že se jim v kapitalistickém společenském řádě žije docela snesitelně, že ho nechtějí bourat, že je ani nenapadá býti kulturními bojovníky, že se chtějí věnovat svému sobeckému životu, a než by se mísili do vírů a vřavy, v nichž se nový svět bije se starým, že si raději lehnou doma na kanape a počkají, tato upřímnost by tedy byla docela úctyhodná.

Jenže čeští spisovatelé cítí, že tento argument osobního pohodlíčka je trochu špinavý, a snaží se svoje protikomunistické smýšlení podepříti také ideově. A to je mnohem horší. Neboť tu se ukazuje úžasná plochost a bezideovost českých spisovatelů, ukazuje se, že tuto elitu českého národa ani nenapadlo, byť i jen povrchně, se informovati o myšlence, která hýbe celým světem. Josef Kopta, spisovatel a legionář, poráží například v témž čísle Přítomnosti komunismus tímto argumentem: „Dáme-li souhlas k tomu, aby průmyslové dělnictvo rozřešilo svůj spor s kapitálem s puškou v ruce, musíme souhlasit také s obuvnickými mistry, kteří jsou přesvědčeni, že není na světě horšího násilí než ono, které na nich páše vlastní stát, trpící a snad podporující i rozkvět Baťových továren, které jest třeba v zájmu lepšího bytí obuvnického řemesla demolovati. Stejně tak oprávníme Najmanovy živnostníky, aby, najdou-li v sobě dosti bojovnosti, vzali útokem státní moc a zavedli diktaturu svých cechů.“ Nebudeme vykládati Josefu Koptoví, že nejde o spor průmyslového dělnictva s kapitálem, nýbrž o změnu výrobního a s ním i celého společenského řádu ve prospěch všech pracujících; nehodláme mu vysvětlovati rozdíl mezi cechovními zájmy malé reakční skupiny pracovníků a mezi zájmem dělnické třídy, tedy většiny lidstva; nebudeme ho poučovati o objektivních a subjektivních podmínkách revoluce, ani mu s příliš hlučným smíchem neřekneme, že se ho revoluce o jeho „souhlas“ a „oprávnění“ neprosí; zeptáme se Josefa Kopty, legionáře, jen toto: Také on dělal revoluci, a předpokládáme, že s puškou v ruce. Našel se ve společnosti, proti níž šel, někdo, kdo proti němu bojoval argumenty tak naivními jako on proti nám? Jestli ano, pak věru není divu, že při této neinformovanosti o abecedě revoluce to nepřátelé páně Koptovi musili prohráti.
Na anketě českých spisovatelů nás hlavně zajímá dvojí věc: Proč si vlastně odpovídají na otázku „Proč nejsem komunistou?“ Proč si neodpovídají na příklad na otázku: „Proč nejsem klerikálem?“, nebo: "Proč nejsem sociálním demokratem?“ Je to snad přece jen zbytek vnitřního studu za sobecké a pohodlné stanovisko v dobách, kdy by měli státi v prvních bojovných řadách ať již na té či oné straně? Je to volající podvědomí, zoufale zanášené a ubíjené argumenty ex post, hodnými babičky, jejíž jedinou duševní stravou je Národní politika?

A velmi zajímavou jest také doba, kdy pokládají čeští spisovatelé za účelno na tuto otázku odpovídati. Komunismus ve své dnešní formě hýbe světem již osm let. Nejaktuelnější otázkou Československé republiky jest již půl pátá roku. Kde byli spisovatelští odpůrci komunismu po tu dobu? Nezáleželo jim ani zbla na vztahu jejich milovaného národa k této myšlence? A věděli-li, že znamená osud světa, států a národů, proč nehnuli ani prstem pro či proti? Proti komunismu z českých spisovatelů bojovali jediní Viktor Dyk a Arnošt Procházka. Jejich stanovisko bylo hanebně reakcionářské, jejich argumenty často tak ubohé, že to volalo o smilování, ale dělali, co uměli, a bojovali za něco, v co věřili. Kde byli anketáři? Vyčkávali, až jak to dopadne. Teď říkají, že čekali, až jak budou poučeni. A dnes, kdy vidí, že se ustavuje světová liga proti komunismu a československá reakce, opřená o zákon o útisku a o zákon na ochranu republiky, že řádí, dnes, kdy se jim podle jejich povrchních informací mylně zdá, že jest kapitalistický řád po dobu jejich života zabezpečen a vítězné proletářské revoluce že nebude, dnes, po osmi letech, pokládají za účelno říkati veřejnosti, že jsou také protikomunisty.

Na shledanou v sovětské vlasti, hrdinové pera! Povede se vám tam stejně snesitelně, jako se vám vede dnes. Budete zase ležet na kanapi a budete říkati: „Jen žádnou kontrarevoluci! Jen žádný odboj proti sovětům! Sovětská vláda, pravda, má své nedostatky, ale dá se v ní žíti. V nějakých zmatcích by se nám mohla pochroumati americká kamna, a nám je tak lahodně, že jest ulice pod našimi okny klidná.“ A pro toto své budoucí stanovisko, mužové, najdete bohdá argumenty ještě pádnější, než jest onen o mistrech obuvnických.
Rudé právo, 1. ledna 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.