Moderní-Dějiny.cz

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Publikováno: 27.6.2013, Aktualizováno: 7.7.2013 08:18

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? - odpovídá historicko-náboženským exkurzem, v němž si na pomoc bere novozákonní citace, kroniky a historické prameny k husitství, zvláště pak táborské. Kromě historické zkušenosti vychází i ze svých osobních vzpomínek, kdy byl svědkem pokusů zavádění komunismu v praxi, jak na Moravském Slovácku, tak v Praze.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Jan Herben se sám označuje za realistu, ke komunismu je skeptický. Jedině prý v širokém rodinném klanu na rodinném hospodářství, kde žijí všichni pod jednou střechou a  kde rozhoduje sedlák se selkou je prý komunismus možný, jinak ne. Ruský bolševismus pak Herben jednoznačně odsuzuje a Lenina pak nazývá přímo zločincem.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

PhDr. Jan Herben (7. května 1857 Brumovice u Hustopečí – 24. prosince 1936 Praha) byl český a československý politik, novinář, spisovatel a historik.

Studoval na gymnáziu v Brně, kde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na FF UKF v letech 1878–1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Tomka, Golla a Rezka. Velký vliv na něj měl Jan Gebauer a Tomáš Garrigue Masaryk.

Na přelomu století konvertoval k protestantství. V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou. V letech 1885–1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů (Josef Kaizl, Karel Kramář, Tomáš Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník. V letech 1894–1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času. Herben objevil Petra Bezruče a Jana Karafiáta, autora Broučků. V roce 1901 se Čas přeměnil na deník. V roce 1915 byl Čas zastaven. Herben pak krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. V letech 1918–1920 byl redaktorem satirického časopisu Nebojsa. V letech 1925–1927 byl redaktorem Lidových novin. V roce 1900 se spolu s Masarykem podílel na založení politické formace vzešlé z hnutí realistů (Česká strana lidová). V roce 1905 ho Emanuel Chalupný obvinil z defraudace, za což byl vyloučen ze strany. Na sjezdu byl ale rehabilitován. Od roku 1907 vydával sebrané spisy. Později se angažoval v České straně pokrokové.

Za první světové války byl členem Maffie. V roce 1918 působil v Národním výboru, pak v Revolučním národním shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. V letech 1920–1925 byl senátorem za národní demokracii. Mandátu se vzdal v říjnu 1925, krátce před koncem funkčního období. Jako náhradnice místo něj nastoupila Božena Viková-Kunětická. Od roku 1925 byl členem Národní strany práce (nová prohradní strana, která měla konkurovat národní demokracii), za kterou byl v roce 1927 zvolen do pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 do českého zemského zastupitelstva. Od roku 1930 byl národním socialistou. Zemřel v Praze a je pohřben na Olšanech.


Kniha Proč nejsem komunistou je sestavena z příspěvků různých autorů do stejnojmenné ankety časopisu Přítomnost: Jan Herben: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1, č. 52, 1925,    č. 52, 8. L, str 817-818

Jan Herben
PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Nejsem komunistou, protože jsem realistou.

Ponejprv jsem něco zvěděl o komunismu v osmdesátých letech minulého století. Krajan můj, vzdělaný kupec v Kobylím, František Bezděk mladší, nasbíral si dat a zpráv o některých komunistických osadách v Texasu do veliké knihy. Zemřel předčasně. Četl jsem zápisky jeho pozorně, když jsem si rovnal látku pro svá Pokolení. Komunism mne zajímal, protože mne zajímal Bezděk, jeden z epizodních hrdinů mé knihy. Nemohl jsem poznat, zdali František Bezděk, oklamaný životem na slovácké dědině a na jižní Moravě vůbec, pomýšlel vystěhovati se do Texasu či zdali jen v roztouženém idealismu svém sbíral materiál, aby doma pomáhal uskutečnit jeho blaženost. Jeho povaze bylo to i ono podobno. Tenkrát jsem tedy poznal komunistická zřízení některých osad, kterým se dobře dařilo zpočátku, po kterých však už za deset let nebylo památky.

V letech osmdesátých jsem však poznával už také názory socialismu. Z knih i z obcování s tehdejšími předáky hnutí sociálně demokratického. Proto jsem přeložil také Komunistický manifest Marxův a Engelsův z roku 1848, nepočítaje drobnější články a informace o socialismu, jenž zachvacoval například italskou univerzitní inteligenci. Komunistický manifest ovšem mne neuchvátil, neboť ani jeho kletby, ani jeho proroctví se nesplnila po padesáti letech.

A poněvadž jsem studoval historii a Tomek právě v těch letech vypsal hnutí husitské a táborské s podrobnostmi čestnějšími nežli Palacký, samozřejmě hleděl jsem nabýt poučení o komunismu bratrstva husitského na Táboře. Ne husité pražští, ale venkované na Táboře, když se zabrali do čtení Skutkův apoštolských, našli si v nich kapitolu 4. a 5., kdež četli:
„Toho pak množství věřících - v první obci křesťanské po Kristově smrti - bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil, ale měli všecky věci obecné … Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteřížkoli měli pole neb domy, prodávajíce, přinášeli peníze, za kteréž prodávali a kladli před nohy apoštolské. I bylo to rozdělováno jednomu každému, jakž komu potřebí bylo ... Muž pak nějaký, jménem Ananiáš s Zafírou, manželkou svou, prodal statek. A lstivě těch peněz ujal s vědomím manželky své a přinesa díl nějaký, položil k nohám apoštolským. I řekl Petr: Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé tak, abys lhal Duchu svatému a lstivě ujal peněz za to pole? Zdaliž nebylo tvé, kdybys je byl sobě nechal? A když bylo prodáno, v moci tvé bylo. I proč jsi tuto věc složil v srdci svém? Neselhal jsi lidem, ale Bohu. Tehdy uslyšav Ananiáš tato slova, padna, zdechl.“ Právě tak zhynula náhlou smrtí Zafíra, když selhala apoštolu Petrovi.

Toto místo bylo vzorem našim chrabrým táboritům pro komunism. V nově založeném městě měl být zaveden i nový řád sociální. Když všichni obyvatelé táborští byli sobě bratři a sestry, také všecky věci měli jim býti společné. Noví osadníci a noví příchozí na Tábor házeli jmění své do kádí postavených na náměstí táborském, kněží je vybírali a z toho jmění zapravovali společné potřeby i měšťanů i „bratří polem pracujících“. Tábor byl založen v březnu 1420 a sociální zákon jeho zněl: „Jakož na Táboře není nic mé a tvé, než všecko v obec býti a nižádný nemá nic zvláště mieti; jinak ktož co má zvláště, ten hřeší smrtedlně.“ Zákon politický pak pravil: „A všichni bratřími mezi sebou buďtež a žádný jinému nebuď podán“, což znamenalo zásadu rovnosti všech obyvatel. Měly přestati nejen daně a všelijaká břemena, mělo přestati všechno dělení bratří na pány (šlechtu) a poddané; „synové boží šlapati budou po šíjích králův a všechny říše po nebem dány jim budou“.

V obojím směru milí táboři se mýlili, zejména však s tím komunistickým zřízením. „Jak asi žasly táborské obce venkovské, - praví von Bezold - když titíž bratři, kteří jim hlásali odstranění všech břemen, už na podzim 1420, když se blížila lhůta půlročních platů (16. října), s největší přísností vymáhali všecky splatné dávky, když slovem vyšlo najevo, že obce změnily jen pány a od nynějška že budou dávati poplatky místo šlechtickým pánům (bývalým svým vrchnostem) zrovna tak bezohledně obci polní. A k tomu táboři požadavky ještě zvýšili. Slyšme o tom výrok synody táborské: „Skoro všecky obce, které chtějí považovány býti za přívržence zákona božího, okolní lid trýzní způsobem docela nelidským, utlačují jej jako tyrani a pohané a shánějí platy, jež jmenují 'holdy', bez rozdílu a bez milosrdenství a i u nejpravověrnějších, ačkoli část lidí oněch jest jejich víry, s nimi nebezpečím války se vydádá a od strany nepřátelské současně trpí surové nakládání a loupení. Jak se prováděla exekuce na váhavých, ukazuje výstražný list města Tábora, vydaný za příčinou nedoplatků za rok 1448 ...“ Jestliže se táboři v komunismu mýlili, nebyli první od prvokřesťanského případu s Ananiášem a Zafirou. Kdykoli lid vášnivě bral do rukou bibli, kdykoli usiloval založit království boží už na zemi, pokaždé dal se strhnouti také k zavádění rovnosti lidí a ke komunismu majetkovému. Gnostikové i valdenští pokusili se o komunism před tábory. Také František z Assisi. A nezdar táborský nebyl výstrahou Janu Leydenskému v Německu.

Komunism dnešní vyvinul se jako učení rozumové z teorií socialistických, založených na vzdělání filozofickém a národně-hospodářském. Už tím má podklad slabší nežli náboženský, třebas socialism prohlášen byl za nové náboženství chudých a třebas má i to společné s křesťanstvím, že křesťanství i socialism stejně rozhodně zavrhují bohatství a nerovnost lidí. Rozdíl mezi nimi je pouze ten, že křesťan věří v pozvolné polepšení věřících, kdežto socialista je pesimistický a místo víry volá po zákonu, po státě a jeho donucovacích prostředcích.

Když se tedy křesťanský komunism nikde nepotkal s úspěchem, v čem je vada?


V tom, že křesťané dlouho špatně četli onu kapitolu 4. a 5. ve Skutcích apoštolských. Hned církevní otcové. „Bohatec je lupič! Je třeba, aby se zavedla jakási rovnost tím, že člověk člověku dá svůj příbytek. Bylo by lépe, aby všecky statky byly společné“ (sv. Jan Zlatoústý). „Přepych je vždy výsledkem krádeže; nebyla-li spáchána nynějším vlastníkem, pak zajisté jeho předky“ (sv. Jeroným). „Příroda zavedla pospolitost, násilí, soukromé vlastnictví“ (sv. Ambrož). „Po právu mělo by vše náležeti všem. Jenom křivda zavedla soukromé vlastnictví“ (sv. Klement). Tak staré panstvo církevní rozumělo Skutkům apoštolským. Ze Skutku apoštolských je však zřejmo, že první obce křesťanské nebyly zřízeny komunisticky. Šlo o dobrovolnou dobročinnost. Ananiáš a Zafíra nebyli zabiti proto, že porušili komunism, nýbrž proto, že lhali. Komunisticky smýšleli jen zbožní teoretikové, dnes bychom řekli, ideologové. Papežové byli muži praxe. Nechávali svaté obce mluvit, prohlašovali je za světce, sami však měli názory jiné. Oni si v soukromém majetku libovali. A čím více jej hromadili ve svých rukou, tím byli šťastnější. Zbudovali si dokonce samostatný papežský stát. Aby se však vlk nažral -odkázali komunism mnichům a klášterům. Jen klášter představuje v katolické církvi komunism, soukromou chudobu, nemajetnost. Jakýsi háček je ovšem v tom, že klášter sám může být bohatý, velmi bohatý, podobný někdy hotovému knížectví pozemskému. Oficiálním učením se komunism v církvi katolické nikdy nestal. Nic na tom nemění, že soukromé vlastnictví se opentluje výkladem, dle něhož křesťan je pouze správcem majetku.
Slouží ke cti husitským křesťanům, že se o komunism pokusili. Přetížili a přecenili však i oni přirozenost lidskou, když v něj věřili. A tedy moje poučení z dějin je nevěřit v komunismus. V očích vášnivých věrozvěstů komunismu dnešního vypadám nepochybně hodně šosácky, ale já si říkám, že něčemu se přece z historie učit musíme, když historie byla nazvána magistra vitae, učitelkou života. Aspoň takovým dokázaným skutečnostem jako je Tábor. Tábor nedovedl potlačit náboženstvím a modlitbami sobectví člověkovo, jako Veliká revoluce nedovedla vytrhnout náboženství a modlitby ze srdce lidí posvěcením kultu Rozumu, byť jej okrášlila právě nejdivočejšími církevními ceremoniemi.

Leč realista učí se nejen z dějin, nýbrž také ze zkušenosti. Zkušenost však nedodala mi větší víry v komunism než dějiny. Znám několik těch pokusů o komunism v době novější. Některé se drží, ale většina jich vždy se po čase rozpadává. A někdy pro malichernosti přímo komické, protože právě lidé bývají malicherní. Jakési sdružení pokusilo se o komunism blízko Prahy, u Roztok, ale nic jsem se nepodivil, když jsem slyšel, že se rozpadlo.

Utvořil jsem si tedy o komunismu poučení z dějin i ze zkušenosti takové: Komunism je možný jen při nepatrném sdružení lidí, vázaných k sobě láskou. Například je možný v rozvětvené rodině, kde na statku pod jednou střechou žijí tři generace téhož rodu: rodiče, dědové a synové. Pracují oddaně na společném majetku a spravují je jen oči hospodářovy a hospodyně. Synové a dcery mohou se odlišovat i tak, že jeden syn má sklon rozhazovačný a druhý je šetřenka až ke skrblictví, jedna dcera je pracovitá do úpadu a druhá parádnice. Rodinný cit drží takovou zádruhu v souladu a lásce. Jakmile však jde o společnost většího počtu lidí, kde musí už někdo poroučet nebo zakazovat, tam je pojivá myšlenka, byť nejideálnější, málo mocná. Kde není sobectví, je aspoň sobectvíčko a velké i malé je stejným nepřítelem komunismu.

Je mi zřejmé, proč to bývají právě básníci, kteří se stávají vyznavači zarputilých ideologů komunismu. Cožpak je málo utopií, které psali básníci sami? Pravda, nejsem posměvačem utopií, neboť zkušenost učí, že co bylo utopií před stoletím, bývá po století skutečností. Například liga národů. Básníci se proto rádi opíjejí sny o budoucím krásném světě, v němž by všichni lidé žili jako v ráji. Ovšem v ráji přizpůsobeném naší osvětě a našim představám o štěstí. Ve starém ráji biblickém bychom se asi ukousali nudou; Obraz komunistické společnosti budoucí zůstává však pro nás lidi nebásnické přec jen utopií. Přestane být utopií tenkrát, až zeměkoule bude obydlena anděly. Posud není. Kdo se toho dočká jednou, nuže aťsi nad námi, lidmi dávno minulých časů, ohrne nos. Bude v právu, my pak už se nebudeme moci za svou bezmeznou hloupost ani stydět; dokonce snad najdeme obránce, kteří nás chudáky budou omlouvat poměry, ve kterých jsme žili. My si ospravedlnění toho i zasloužíme, když ten náš příští historik zjistí, jak důmyslné i ušlechtilé byly komunistické pokusy holandského lékaře a básníka van Edena, a přece se rozpadly s hanbou pro pokolení naše!

Nikdy jsem se komunismu neposmíval. Ale zhrozil jsem se ho, když velekněz ruského bolševictví vyslovil zásadu, že velké ideji možno, ba i nutno obětovat třebas devět miliónů lidí. Co Lenin podnikl, bylo šílenství a zločin. Komunism, jenž má zorganizovat lidstvo k bratrství, nemůže být vykupován řekami krve. Kdo chce do lidí vpravit násilím, co není v jejich hlavách a srdcích, je šílenec a zločinec zároveň a šílenci od přírody a zločinci z povolání přisáli se k jeho ideji za pomocníky, aby na staletí zošklivili lidstvu myšlenku, kterou křesťanství chtělo povznést lidi k andělské sněhobílosti a kterou chtělo ze světa odstranit všecky zárodky zla. Napříště sotva se který génij pokusí o komunism, dokud nebude objevena nějaká nová forma sebekázně, která by si podrobila slabosti lidské a zejména sobecké potěšeníčko ze soukromého majetku, z něčeho, co je výhradně moje, byť to byl jen můj sváteční kabát, jakého nemá můj bližní. Vzpomínka na ruský bolševism bude zastrašovati snad několik věků!
8. I. 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
26.6.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odp...
26.6.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje růz...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
Více souvisejících...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT