Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Josef Hora (8. července 1891, Dobříň – 21. června 1945, Praha) byl český básník, překladatel a literární kritik. In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem.

Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, v Roudnici vystudoval gymnázium. Rodná obec ho velmi ovlivnila a často se k ní ve svých dílech vracel. Po rozchodu s rodiči ho vychovávali prarodiče. Po maturitě roku 1910 odešel do Prahy, kde vystudoval práva a stal se novinářem. Verše otiskoval v časopise Vesna. Nejprve působil v sociálnědemokratických novinách, od roku 1921 v Rudém právu, kde přispíval do kulturní rubriky, a v proletářském časopise Právo lidu. Po rozchodu s komunistickou stranou (1929 – Manifest sedmi) se stal redaktorem Českého slova. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Dále působil v redakci Podřipanu. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografií Postavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi (1935). Dále ho a jeho tvorbu ovlivnilo jeho cestování – navštívil SSSR, Francii, Maďarsko, Itálii, Estonsko. Po roce 1921 se stal jakýmsi programovým mluvčím české proletářské a expresionistické poezie.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka, Rudé právo, 7. prosince 1924

Josef Hora
OMYLY KARLA ČAPKA

Do poslední „Přítomnosti“ napsal Karel Čapek úvahu „Proč nejsem komunistou". A promluvil tu pravděpodobně nejen za sebe, slavného dnes literáta, ale i za sta inteligentů, kteří si podobně, byť ne tak jasně, řeší svůj vztah k socialismu a komunismu.

Stojí Karel Čapek na výšinách doby, pozoruje hemžení hmyzu, usměje se sem tam shovívavě, sem tam někoho polituje v novinách, vyřkne radu, jak zlepšit to a to, ale celkem ho svět nerozčilí, vášeň vyznávat a popírat je mu cizí. Hle, svět ... Je mizerný, špatně organizovaný, lidé žijí neprakticky, propadají bludům, tápají jako slepí, nevědí kudy kam, ale což je to možno jinak? Nějaký záložník odepřel vzíti do ruky zbraň a odsoudili ho. Dejte mu milost, zavolal Karel Čapek, ale ty, hochu, se umoudři, nespoléhej na svůj slabý rozum, nepřeháněj své přesvědčení. Do ničeho se nemíchej, radila mi kdysi babička, kterou těžký život naučil pokoře a jež se nikdy nevzepřela zlu. A Karel Čapek, mladý, průbojný literát, dospěl až na hranice moudrosti babiččiny. Neztěžuj, vojáčku, život sobě i nám. Je beztak dost těžký. Netrap se, svěř se náruči zákona, on je odpovědný a ne ty, ubohý, slabý hmyze, jenž by ses měl vlastně pachtit jen za trochou štěstí. Že i vlast byla dobyta revoltou, odporem k zákonům, že i hodní měšťáci si dobyli svého místa na slunci hanebnou vzpourou proti vrchnosti, při čemž odletovaly od gilotiny hlavy králů, markýzů i metres - copak je Čapkovi do toho?

A tak vykládá Karel Čapek, proč není komunistou. Vždyť ten komunismus je jakási nelidská posedlost neposlušností řádu. Jeho heslem je moc a nikoli pomoc. Tvrdí, že dnešní svět nemá mravních prostředků k nápravě. Patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí. Je pochmurný, tragický, káže nenávist, bere chudým primitivní radost ze života, které prý přece má dnes služka a dělník víc než madame a domácí pán. Generalizuje, všecko popírá, rozvrací duše a pohoršuje prosťáčky. A Karel Čapek není komunistou, protože jeho srdce je na straně chudých a protože skutečná chudoba není třídní instituce, kterou je možno zvrátit, ale prý neštěstí, jež bude vždycky, děj se co děj, snad už jen proto, aby z lidských srdcí nevymizely hodnoty soucitu, ochoty, pomoci a solidarity.

Čertovský Čapek! O co o všecko by nás ten komunismus vlastně připravil! O nic víc než o víru v člověka. Chudí budou tedy vždycky, abychom měli koho zachraňovat, koho odívat a krmit, kdežto komunismus jich chce použít jen jako hmotného nástroje k dosažení jistých cílů. Jakých - tím se K. Čapek nenamáhá, pro něho neexistuje přemýšlení tolika socialistických myslitelů, kteří shledali, že kapitalistický řád společenský slouží ke štěstí (třeba jen v hmotném smyslu) pouze malé menšiny lidí a ty ostatní nechává o hladu, bez svobody, jako ve vězení ... A kteří strávili léta přemýšlením, jak dojíti k společenskému řádu, jenž by byl méně lidský, jenž by byl založen na úctě k práci, osvobozené od velkého vlastnictví a kapitalismu. Ví Karel Čapek, že ani jeho by nebylo, ani „R. U. R.“, ani „Krakatitu“, ani jeho uvažování o tom, proč není komunistou, kdyby před ním, sto a přes dvacet let tomu nazad, nebyla tekla po pařížských ulicích krev? Oh, krev! Komunismus, vykládá Čapek, křičí po ozbrojení proletariátu, aniž se přimlouval i za ozbrojení buržoazie, čímž prý rozvrací společnost nikoli násilím, nýbrž porušováním čestnosti. Jako by buržoazie nebyla už dávno ozbrojena a neměla k dispozici armády, policisty a špicly! Zastřelit člověka zezadu není zločin - káže prý komunismus. Kde to slyšel Karel Čapek?

Trhaje svět na kusy, které k sobě nepatří, chce komunismus svou třídní nenávistí a vzteklostí učiniti z člověka canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje - dodává Čapek, a aby ukázal, jak dobře on, nekomunista, rozumí chudému, přikládá mu měkké srdce, náklonnost k vlídnosti, lásce a obětavosti. A to vše prý chce komunismus zkazit, sprovodit ze světa!

Věříte vlastně, Karle Čapku, tomu všemu? Nesvádí vás jen koketní postoj filozofického pozorovatele hmyzího hemžení, přemíra duchaplnosti k těmto úsudkům, jež se namnoze pranic neliší v mnohém od úsudku nějakého toho podredaktora „Večera“? Nevidíte, že váš způsob lásky k chudým, vaše teorie pomoci, vaše nenávist k nenávisti z vás činí bezvolný nástroj dnešních ovladatelů světa?

Karel Čapek má v Anglii přítele, jímž je slavný spisovatel H. G. Wells. Učil se mnoho od něho, ale měl se od něho také poučiti alespoň o základních formulkách socialismu. Je cosi jako opravdu dobrá vůle na dně i největších omylů Čapkových - ale jak je možno potírat komunismus tímto způsobem? Rozdělil snad komunismus svět ne na bohaté a chudé, ale na vykořisťovatele a vykořisťované? Byl to snad komunismus, jenž ponížil chudého nejen jeho chudobou, ale i vnitřní nesvobodou, jež, plyne ze závislosti na penězích? Zrodil se snad pocit třídního boje a i třídní nenávisti z mozku některého komunisty? Vymyslel si ho Marx? Nedovede pochopit Karel Čapek, že by k tomu bylo třeba ne nadlidské, ale přímo nelidské a psovské lásky, aby zabránila v srdcích miliónů vzrůstu nenávisti, pučící ze vší psoty a lidskou důstojnost ničící pohany tvorů stvořených k obrazu lidskému? Chudí jsou veselí, pravda. Patrně proto, že mají klidné svědomí. Ale kdo jim bere radost ze života? Kdo jim odpírá čistý byt, slunce, chleba a léky? Kdo jim odpírá všecko to ostatní, k čemu domnívá se míti právo každý rozumný člověk? A násilí? Kdo naučil proletariát víře v násilí? Kdo způsobil, že násilí bylo a je a bude, žel, patrně i příště nástrojem k udržování moci jedněch nad druhými a ovšem (voláte přece po rovných zbraních!) i nástrojem utlačených k svrhnutí utlačovatelů?

A rozumí se samo sebou, že komunismus jako každá jiná opravdu životná idea činí lidi nesmiřitelnými až k fanatismu. Nemůžeme milovat všechny lidi stejně. To je hloupost. Milujeme jen své bližní. Kdo za to může, že lidé nejsou jen srdce vždy schopná dobrých úmyslů, ale že jsou i nástroje určitého kréda a jisté moci a že v boji nelze odlišovat? Učí-li kde nějaký blbý agitátor chudé lidi nenávidět osobně - všechny měšťáky, závidět jim, mstíti se na nich osobně, to není komunismus. To je vlastnost, kterou najdete všude. Mluvíte-li s někým o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda, to není komunista, nýbrž blouznivec. Ale rozhodně méně lidem škodlivý než ten, kdo říká, že neexistují žádné třídy, že mezi bohatými jsou lidé šlechetní jako mezi chudými a ti že si mají podati ruce a že bude dobře. To se ví, že mezi podnikateli a kapitalisty jsou dobří lidé, bůh s nimi, ani nejfanatičtější komunista je nechce pověsit na lucernu. Ale pomohou? Odstraní ono tragické napětí, jež dělí společnost na dva tábory a jež by ji dělily, i kdyby nebylo těch nelidských komunistů?
Rudé právo, 7. prosince 1924

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.