Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Níže publikovaný text s obrazovými dokumenty jistě mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků.

Text knihy Arnošta Cahy k nám promlouvá osobitým jazykem, který prvního československého prezidenta silně adoruje. Posuďte sami:

Dlouhá léta byl Osud národu našemu otčímem; tvrdá ruka jeho srazila nás k zemi a těžká jeho noha šlápla na naši šíji. Ale posléze přece jen zželelo se mu nešťastného, štvaného národa. I vypravoval mu pohádku o mladém, chudičkém kováři, který začouzenou dílnu svou zaměnil v dílnu duševní. Jeho pádný perlík neúnavně bušil v beztvárnou hmotu, až roje jisker odletovaly daleko do temnot a jasně znějící kovadlina jeho přemnohé budila z těžkého spánku. Avšak krajané jeho stále ještě úpěli pod krutou vládou ohavné saně. I umínil si statečný kovář, že zbaví národ nenáviděného jha. Odešel v cizinu a po čtyřech letech podařilo se mu nadlidskou silou rozbíti hlavu strašlivé obludě, od věků dusící jeho národ. Vrátil se pak slavněji než král — jako vladař duší i srdcí osvobozeného lidu svého . . . Pohádka překrásná — jaký div, že národ náš, po staletí zvyklý jen hořkým darům Osudu, nemohl ani uvěřiti, že jeho pohádka stala se sladkou skutečností . . . !

Kolébka Tomáše Garrigua (čti Garyka) Masaryka stála v prosté světničce panského kočího v císařském dvoře v Hodoníně. Ač rodičové jeho nebyli zámožní, přece dali vzácně nadaného synka na studie. Mladý student ovšem mohl spoléhati jen na skrovnou podporu z domova. Nezalekl se však; odvážně a chutě pustil se v boj životní. Živil se vyučováním spolužáků a studoval velmi pilně, takže byl stále prvním ve třídě. Učil se i cizím jazykům (polsky, francouzsky a rusky). Již jeho mládí je zářným příkladem pracovitosti.
Nabyv na universitě vídeňské hodnosti doktora filosofie, odejel se svým svěřencem do Lipska. Zde seznámil se s mla-dou, vysoce vzdělanou slečnou Garrigueovou, rozenou Američankou, která r. 1878 stala se jeho chotí. Masaryk přijal podle amerického zvyku ke svému jménu rodné jméno své choti.
Po roce stal se docentem (soukromým učitelem) filosofie na universitě vídeňské. Tehdy znám byl již jako vědecký spisovatel; zvláště jeho spis o sebevraždě vzbudil značný rozruch.
Roku 1882 rozdělena byla pražská universita na českou a německou; dr. Masaryk byl povolán za mimořádného profesora české university. Tak ocitl se v Praze, středisku duševního života českého, vyzbrojen velikými vědomostmi a s velikou touhou po práci.

Netušil, co ho čeká, jaká léta neklidná a hořká, vyplněná zápasy nejtěžšími. Bylo jeho štěstím, že měl ve své choti vzácnou duši, která v dobách nejhorších byla mocnou jeho oporou. V kruhu své rodiny nabýval nových sil k dalšímu boji. Neohrožený, tvrdý bojovník za národní pokrok dovedl něžně hladiti vlásky svého miláčka Olinky a láskyplně se zabývati radostmi i strastmi svých dětí.

Brzy po svém příchodu do Prahy ujal se Masaryk horlivě práce. Avšak uprostřed tiché práce vědecké najednou udeřilo: nastal boj o pravost rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V čele bojů těch stál Masaryk a proti němu obrátil se hněv celého národa. Ale neohrožený učenec, ač ho nazývali zrádcem národa, ač ho podezírali, že je podpla¬cen Berlínem nebo Vídní, klidně vyčkával, až ochladne hněv podrážděného národa. On a jeho druhové zůstali vítězi.

V boji rukopisném poznal Masaryk, že český člověk stále ještě stůně dvojakostí, neupřímností a nestatečností — památkou to na jezovitskou výchovu pobělohorskou. Proto píše své vzácné knihy „Jana Husa", „Českou otázku“ a „Karla Havlíčka".

Podobně se mu vedlo, když se ozval později proti pověře rituální vraždy. Opět takřka celý národ povstal proti němu. Masaryk trpělivě snášel všecka příkoří, ale neustoupil. Chtěl, aby jeho národ byl živen jen ryzí pravdou.

Stejně neohroženě hájil pravdy i jinde. Všude, kamkoli zasáhl, zazářila pravda nade lží. Jako mistr Jan Hus i on byl neohroženým zastáncem, hlasatelem pravdy. Jeho žáci a čtenáři roznášeli myšlenky jeho po celém národě. A národ brzy mu porozuměl a tisícové šli s úctou za ním.

Základ celého života Masarykova je náboženský. Masaryk je hluboce zbožným člověkem, avšak náboženství jeho nemá ničeho společného s náboženstvím některé církve. Pevně věří v Boha a život posmrtný. Náboženství jeho je vědecké; pravda je jen jedna a to je pravda vědecká. Je třeba náboženství nového, náboženství demokratického, národního a praktického. Dnes většina lidí skrývá své přesvědčení; naší povinností jest, „státi v poznané pravdě“ a všude, kde třeba, ji vyznati. Náboženství musí se projevovati vyšší mravností. A tou nazýváme úsilí o ryzí lidskost, jevící se láskou k bližnímu.

Masaryk je ryzím demokratem. Avšak demokratism neznamená mu snižovati se k lidu, nelichotiti mu, nýbrž lid povznésti. Dle něho nemůže býti správného socialismu bez soucitu, bez sebeobětování, bez lásky energické, bez „křesťanství svalového“. Moderní láskou je práce, pracovitost. Masaryk zastal se všech malých pracovníků, žádaje pro ně stejných práv. Již před mnoha lety byl hlasatelem demokratismu.

K Masarykovým názorům náboženským nerozlučně se pojí jeho učení o pravé lidskosti, humanitě, o lásce k bližnímu. Láska má se jeviti ne slovy, nýbrž skutky Chceš-li býti šťasten, není jiné rady: měj lidi rád!

Život „před tváří věčnosti“ o nějž Masaryk usiluje pro sebe, pro národ, pro lidstvo je život mravní. Snaží se vytvořiti lepšího, ušlechtilejšího člověka českého. Stal se učitelem celého národa, je vzorem, jemuž přiblížiti se mělo by býti snahou každého z nás.

Světová válka ukázala velikost Masarykovu v oslnivém světle. Jeho bystrý duch poznal; že také národu českému udeřila hodina osudná. Ale zároveň byl přesvědčen, že nelze nám jen trpně vyčkávati, jak rozhodnuto bude krvavé zápolení, nýbrž že je třeba jednati. Proto v prosinci 1914 odjíždí do Itálie, odtud do Švýcar a v Ženevě veřejně vystupuje proti Rakousku. Stařec téměř sedmdesátiletý pustil se do boje za svobodu svého národa s mladickou křepkostí, statečností a vytrvalostí, avšak zároveň také s obratností a moudrostí rozeného státníka.
Shromažďuje kolem sebe své žáky a přátele, dlící v cizině, Beneše, Štefánika a m. j., sestavuje plán celého boje, sám neúnavně pracuje dnem i nocí, snaží se získati pro české tužby rozhodující státníky dohody. Nebyla to práce snadná. Ale jeho ideálnímu nadšení, jeho nezištné obětavosti a vytrvalosti posléze se podařilo získati pro českou věc rozum i srdce rozhodujících činitelů.

Ze Ženevy vydal se Masaryk (jako kdysi jiný slavný vyhnanec český — Komenský) na dalekou pouť světem. Delší dobu pobyl v Londýně, kde přednášel na universitě. Rakouská vláda zatím v bezmocném vzteku rozšiřovala o něm lži a pomluvy, rakouský ministr veřejně mluvil o „ubohém, bídném Masarykovi“. Ale lid český nedal se zmásti. Hlas Masarykův, volající po zřízení samostatného státu československého, pronikl až do české země a vlil novou sílu v duše těžce zkoušeného lidu.

V lednu r. 1917 odcestoval Masaryk do Ruska. Viděl stále jasněji a jasněji, že je nutno zříditi české vojsko. Na jeho výzvu přihlásilo se několik tisíc statečných „hochů“, zajatců českých, odhodlaných položiti životy za lepší budoucnost svého národa. Tak vznikly naše slavné legie československé dědicové slávy svých husitských předků, praví „boží bojovníci“ nové doby. Po krátké době stály již v boji proti Rakušanům i Němcům, a brzy sláva jejich letěla Evropou.

Masaryk pokračoval na své apoštolské cestě; z Ruska odejel přes Sibiř do Ameriky za šlechetným Wilsonem. Velikolepá, podivuhodná cesta kolem zeměkoule! Cesta tím podivuhodnější, že všecky námahy i nebezpečí její šťastně přestál stařec 68 letý!

Habsburští katané dále týrali český lid. Ale osvobození naše blížilo se kroky nezadržitelnými. Dne 29. června 1918 prohlásila Francie svůj souhlas se zřízením samostatného státu československého. Koncem září ustavila se pak v Paříži prozatímní vláda československá; předsedou jejím byl Masaryk.
Sotva měsíc uplynul od onoho dne — nastal soudný den pro zpuchřelé Rakousko. 28. říjen, nejslavnější den naší historie, den našeho súčtování s nenáviděnými Habsburky! Staletý soumrak prchl, zářivé slunečko svobody vyhouplo se nad náš obzor a sladkým teplem svým zalilo české luhy.

Byli jsme svobodni! Po třech stech letech hrůzy a nejhoršího ponížení! Slavné proroctví J. A. Komenského stalo se skutkem!

Kdo rozbil hlavu ohavné habsburské saně, která od věků v otroctví držela českého lva? Kdo rozehnal staletou tmu a otevřel brány světlu a vzduchu? Kdo rozbořil habsburské modly ?
Nikdo jiný než „tatíček" Masaryk, jemuž blahořečiti budou česká ústa, dokud bíti budou česká srdce v zemi Husově.

Nebylo ani jinak možno: prvním presidentem naší republiky zvolil vděčný národ osvoboditele svého — Masaryka. A když o vánocích 1918 vrátil se po čtyřletém vyhnanství do vlasti, připravil mu český lid uvítání jako dosud nikomu. Jásal vstříc svému osvoboditeli, objímal se a plakal radostí. Duše národa osvobozeného promluvila!

Královské Hradčany, svědkové slávy i poroby naší, ztichlé, mlčící a truchlící od staletí, probudily se k novému, radostnému životu, oživly demokratickou slávou prvního presidenta českého.

Ve východních krajinách zachoval se pěkný zvyk, že lidé kladou kaménky na pomníky svých otců na znamení své lásky, úcty a věrnosti. Jaký kamének položíme my na okraj obrovského pomníku, jejž si Osvoboditel náš sám vybudoval nadlidským dílem svým ? Pokusme se napodobiti ho v jeho ctnostech! Buďme takovými, jakými chce nás míti, buďme zdárnými dětmi jeho! Tak osvědčíme nejlépe svou lásku a vděčnost k němu. Kéž těmito kaménky vzroste jeho pomník do nebes!

Bibliografické údaje: CAHA, Arnošt. Masaryk,: Osvoboditel. třetí. Brno: Nakladateltsví Arnošt Caha, 1921.

Text knihy, obrazové materiály, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.