Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem
Dne 24. května 1934 byl počtvrté a naposledy zvolen prezidentem T. G. Masaryk. Nicméně čtyřiaosmdesátiletého zakladatele Československa tehdy sužovaly vážné zdravotní problémy a volbu navíc provázely obstrukce komunistů. Na okolnosti poslední Masarykovy prezidentské volby zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zaostřeno na moderní dějiny – Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem
Scénář pořadu.
Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího dílu našeho cyklu. Dnes naši pozornost zaměříme na poslední volbu Tomáše Garriguea Masaryka prezidentem, k níž došlo 24. května 1934. Prezidentská volba tehdy poprvé probíhala ve Vladislavském sále Pražského hradu. Nicméně klíčovým problémem byl špatný zdravotní stav tehdy již čtyřiaosmdesátiletého „prezidenta Osvoboditele“, jak zněl Masarykův čestný titul.
T. G. Masaryk zvažoval odchod z funkce téměř od počátku. Chtěl ovšem za svého nástupce Edvarda Beneše, který byl pro většinu politiků a stran dlouho nepřijatelný. Masaryk proto znovu a znovu, celkem čtyřikrát, vítězně kandidoval na prezidenta: v letech 1918, 1920, 1927 a 1934. Umožňovala to ústavní výjimka, podle níž mohl být první prezident volen opakovaně až do konce života. Ale v roce 1934 již ani Masaryk nemohl doufat, že se vůbec dožije konce dalšího sedmiletého volebního období.
Historik Antonín Klimek, autor knihy Boj o Hrad, o prezidentské volbě z roku 1934 napsal: „Při volbě v květnu 1934 ve Vladislavském sále zarazily přítomné nejisté pohyby už čtyřiaosmdesátiletého kmeta. I posluchači rozhlasu zaslechli, že slova přísahy mu museli napovídat přísedící. Při přehlídce čestné roty na hradním nádvoří musel prezidenta Masaryka, který očividně nemohl hýbat pravou rukou, podpírat a vést premiér Jan Malypetr a kancléř Přemysl Šámal. A po gratulaci diplomatického sboru se Masaryk dle vyjádření svého sekretáře Antonína Schenka ‚hned v druhé větě zarazil, pak dvakrát řekl něco jiného, než bylo v textu, a potom už vůbec nemohl dál‘. To se před veřejností pečlivě tutlalo. Tajemstvím, o němž nevěděli ani mnozí ministři, pak bylo, že měsíc před volbou postihl prezidenta úder mozkové mrtvice, po němž načas prakticky oslepl. Uklidňující lékařská komuniké uváděla, že je po chřipce a vyčerpaný.“
Masaryk byl přesto zvolen hladce: hlasovalo pro něj 327 volitelů, tedy poslanců a senátorů. Jediný soupeř, komunistický kandidát Klement Gottwald, obdržel 38 hlasů, prázdných hlasovacích lístků bylo odevzdáno 53. Ale právě Gottwaldova kandidatura způsobila skandál, v němž hráli hlavní roli komunističtí zástupci. Ti začali rušit jednání skandováním hesla „Ne Masaryk, ale Lenin!“ Řídil je máváním poslanec Josef Štětka, který uvedl celou obstrukci jakýmsi zakokrháním. Nejvíc, dle Práva lidu hlasy „hutnými jako bramborová kaše“, křičel právě on a Václav Kopecký.
Václav Kopecký patřil k nejtvrdším stalinistům a též k největším viníkům justičních vražd a zločinů padesátých let minulého století. V posledních letech života se v přednáškách konaných na půdě tzv. vokovické sorbony, jak se ironicky říkalo někdejší Vysoké škole politické při ÚV KSČ, snažil o rehabilitaci nejen vlastní, ale i zločinného Stalinova odkazu. Z těchto přednášek vznikla kniha ČSR a KSČ, jež vyšla v roce 1960, rok před Kopeckého smrtí. Je to vlastně taková snůška pomluv nejenom na nekomunistické politiky, ale i na ty komunisty, kteří se stali obětí stalinských čistek. O prezidentské volbě z května 1934 tam však někdejší šéf komunistické propagandy (tedy jakýsi rudý Goebbels) Kopecký píše zajímavé věci. Posuďte sami:
„V době, kdy se ve Vladislavském sále ohlašovala kandidatura T. G. Masaryka na presidentský stolec a kdy se odevzdávaly do uren hlasovací lístky, jsme my, komunističtí poslanci a senátoři, sborově vykřikovali různá hesla: ‚Pryč s měšťáckou demokracií!‘, ‚Ať žije diktatura proletariátu!‘, ‚Ne Masaryk, ale Lenin!‘ apod. K vykřikování hesel nám podle ujednání dával znamení poslanec soudruh Štětka, sedící v první lavici a mající při sobě napsaný seznam hesel, jež měla být postupně vykřikována.
V jedné chvíli, kdy bylo již oznamováno, že T. G. Masaryk dostal většinu hlasů a byl zvolen presidentem republiky, jsme byli udiveni, že soudruh Štětka nedává signál k vykřiknutí hesla, jak bylo smluveno, a že vůbec pak přestal dávat signál k pronášení dalších hesel, jež jsme měli provolávat až do našeho demonstrativního odchodu z Vladislavského sálu. Začali jsme to pak soudruhu Štětkovi vytýkat a říkali jsme mu, že nás vlastně ve chvíli politické demonstrace umlčoval.
Soudruh Štětka nám to pak vysvětlil. Řekl, že tehdejší předseda poslanecké sněmovny agrární poslanec František Staněk vzkázal soudruhu Štětkovi, že pozoruje, že kdykoli Štětka zdvihne ruku, tak že na jeho pokyn začnou komunističtí poslanci a senátoři vykřikovat svá hesla, a že ‚jestliže poslanec Štětka ještě jednou zdvihne svou pracku, tak budou všem komunistickým poslancům a senátorům na dva měsíce odebrány diety‘.
Soudruh Štětka vysvětloval, že se ve své lavici, v níž seděl vedle soudruha Zápotockého, radili, co tedy dále dělat. A tak se v zájmu zachránění diet, jež znamenaly statisíce korun pro stranu v době poloilegality, rozhodli od vykřikování dalších hesel upustit. A tak soudruh Štětka, mající před sebou lítostivé oči staré pokladnice strany, soudružky Křenové, již ruku nezdvihl k pokynu k vykřikování hesel, ačkoli ho prý ruka stále k zdvižení sváděla.“
Jak vidno, i ve třicátých letech dovedla vidina ztracených diet zchladit revoluční zápal. Ti voliči, kteří v dnešní éře ideového vyprázdnění politiky od politiků stále očekávají, že si omezí vlastní výhody, čekají tedy podle všeho marně. Ale komunistům jejich obstrukce stejně neprošla hladce. Masaryk sice na incident nereagoval, a dal prý dokonce pokyny k tomu, aby se věc nepřetřásala v tisku. K incidentu se však vrátila – z popudu ministerského předsedy Malypetra – justice.
Za výrazy z oficiálního letáku KSČ „Ne Masaryk, ale Lenin!“, v němž se například psalo, že „Masaryk je povolán k tomu, aby stál v čele fašistické diktatury“, byly v červnu na Klementa Gottwalda, Josefa Krosnáře, Josefa Štětku a Václava Kopeckého vydány zatykače podle § 2 zákona na ochranu republiky za velezradu. Gottwald a Kopecký prchli tajně přes hranice do Sovětského svazu.
T. G. Masaryk byl tedy zvolen obrovskou většinou, nicméně jeho zdravotní problémy přetrvávaly. Podle Antonína Klimka se pro Masaryka: „Výkon úřadu měnil v utrpení. Třeba jen podpis, bez nějž nemohly vstupovat v platnost zákony, či jmenování do vysokých funkcí. Prezident komolil slova, napsal ‚Hvalckovy psysi‘ místo ‚Havlíčkovy spisy‘, i jeho jméno se mu muselo diktovat písmeno po písmenu, neviděl, nemohl pořádně hnout rukou. Od července 1934 proto tajně užíval razítko-faksimile podpisu. Po dalších záchvatech mluvil s potížemi, nehýbal nohou.“
Profesor Josef Pelnář psal v létě 1934 Edvardu Benešovi: „Poruchy mozkové se zase zvětšily. Není v stavu souvisle mluvit. Někdy se mu podaří pronést souvislé věty, někdy líp anglicky. Nebezpečí života není, ale naděje na restitutio ad integrum bohužel ubylo.“
Masaryk s nemocí bojoval a jeho ocelová nátura odolávala. Záhy zase zasahoval do politiky. Beneše i jiné však občas uvedl do rozpaků. Prezident proti vůli většiny politiků odmítl jako nedemokratický zákaz Henleinovy Sudetoněmecké strany; Henlein se mu ostatně zdál být, jak se vyjádřil, „kantorská povaha, která dbá o čest“.
Navíc Masaryk zapomínal jména, události, osoby, před cizími se raději uchyloval k mlčení, takže k němu přestali být uváděni diplomaté a zahraniční návštěvy. Jeho archivářka Anna Gašparíková zaznamenala, že když přišla v červnu 1935 do Lán nová vláda, choval se jako duchem nepřítomný a stále jenom anglicky opakoval: „I am lost.“ – Jsem ztracen. Jak dále uvádí Antonín Klimek: „Když rok 1935 stárl do podzimu, začal Masaryk nahlížet nutnost odchodu. S trpkostí. Soudil, že nestačil vykonat mnohé, co jiní nesvedou. 18. listopadu sdělil Masarykovi v Lánech Beneš, že ‚kdyby pan prezident si přál‘, je vhodná doba k abdikaci. Masaryk kývl. 21. listopadu navštívil prezidenta premiér Hodža. Zeptal se jej, zda pokládá rezignaci za nutnou. Dostal kladnou odpověď.“
„Už to mělo být dávno. Já vlastně nevím, proč to tak dlouho trvalo,“ odvětil premiérovi prezident.
Takto jsme se dostali až na samý konec Masarykovy prezidentské kariéry. Ale jak vlastně začala?
„Tož to ne,“ reagoval prý Masaryk v prosinci 1918 na minimum prezidentských pravomocí v prozatímní ústavě nového státu. Předáci politických stran pochopitelně inklinovali k posílení postavení parlamentu a k upozadnění prezidenta do role symbolu bez reálné moci. Ostatně, odpovídalo to i dobovým trendům, kdy ústavy rodivších se demokracií postulovaly parlamentní systémy, v nichž roli hlavy státu plnil buď konstituční panovník, anebo nepřímo volený prezident, jehož pravomoci však většinou skoro nestály za řeč. Ale Masaryk by nejraději zavedl prezidentský systém po americkém vzoru, v němž by si ministry do své vlády jmenoval sám, zatímco parlament by pouze projednával a schvaloval zákony.
„Chce-li si naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí... Na tom stojím a s tím padám – pří vší loyalnosti a upřímném přátelství k Vám,“ napsal však v únoru 1919 Masarykovi tehdejší ministerský předseda Karel Kramář. Ve stejném dopise dále Masaryka „prosil a zaklínal“, aby „zůstal nad oblaky“, neboť: „Kdo u nás vstoupí trochu hlouběji do politického života, ten se tomu neubrání, že je poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebujeme.“
Masaryk se však s rolí pouhého symbolu nehodlal smířit. Belgický socialista Émile Vandervelde sice označil Masarykovo prezidentství za „mravní diktaturu“, leč tato charakteristika pomíjí řadu důležitých věcí. Masaryk nebyl žádným naivním moralistou a dobře věděl, že s pouhým kazatelstvím a karatelstvím by mnoho nezmohl. Brzy sice pochopil, že americký prezidentský model neprosadí, s čistě parlamentním systémem, který mu vnucovali předáci českých politických stran, se ale nehodlal trpně smířit.
Proto zaútočil, a výsledkem srážky bylo přece jen jisté posílení prezidentských pravomocí v textu nové ústavy. Za nejsilnější Masarykovu ústavní pravomoc, byť ji pokaždé využil ve shodě s vládou a předáky stran vládní koalice, nutno označit právo rozpustit parlament, omezené pouze tím, že tak prezident nesměl učinit v posledním půl roce svého sedmiletého funkčního období.
Avšak Masaryk by se patrně stal aktivním a vlivným prezidentem i bez významných formálních pravomocí. Jeho přirozená autorita byla obrovská: TGM, „prezident Osvoboditel“, muž Prozřetelnosti, jenž přinesl porobenému národu suverenitu a státní samostatnost, mohl spoléhat, a také spoléhal, na mimoústavní procedury, na osobní vliv, na spřízněné či rovnou placené prohradní novináře, na činitele „hradních křídel“ politických stran, které si často zavazoval tak, že jim pomohl v nějaké „delikátní“ situaci, nezřídka i nemalým finančním příspěvkem.
Často si také ústavu interpretoval dost volně, a nikdo si mu nedovolil příliš oponovat. Jeden z tvůrců ústavy, profesor Hoetzel, si roku 1929 povzdechl: „To všecko se vysvětluje velikou úctou k prvnímu presidentovi, ale může znamenati nemilý prejudic pro jeho nástupce, jimž bude těžko dávati méně.“
Kolem TGM se vytvořil svého druhu „kult osobnosti“, na němž se Masaryk, oproti vžité představě skromného askety, sám vědomě podílel. Například rád a ochotně pózoval desítkám výtvarníků, přičemž jen Vojtěchu Hynaisovi prý celkem 94 krát.
Pozdější premiér, sociální demokrat Václav Tusar, obstaral na sklonku roku 1918 ve Vídni pro Masaryka kočár Františka Josefa I., který císař používal na cesty po metropoli podunajské monarchie. Masaryk ho však odmítl.
„Při jízdě vítající Prahou jsem použil demokratického automobilu, nechtěje jet ve starém pozlaceném voze, charakterisujícím dobu minulou,“ napsal o tom v knize Světová revoluce. Zato vztah k budovám byl u Masaryka komplikovanější. Podle lidoveckého ministra Mořice Hrubana prý Masaryk na nějakém výletě reagoval na panorama hradu Křivoklát slovy, že by „tyhle feudální památníky měly zmizet“. Nicméně za své sídlo si bez váhání vybral „feudální“ Pražský hrad. Proč nezvolil něco podobně „demokratického“ jako automobil?
„Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. Hrad mu to také stále připomíná. To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci,“ cituje dle archivních pramenů Masarykovo vyjádření historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad. TGM umně založil prezidentskou tradici, tak silnou, že by se první republika, v rozporu s převládajícím hodnocením, dala označit za poloprezidentský systém, byť se prezident nevolil přímo.
Symbolicko-psychologické důsledky Masarykova odkazu můžeme pozorovat dodnes. A lze dokonce říci, že dodnes činí český politický systém v evropském kontextu v něčem výjimečným.
„Až jednou dojde na desátého prezidenta, budou věci již tak ustáleny, že prezidentské volby nebudou mít takový význam jako u druhého nebo třetího prezidenta,“ řekl v roce 1926 T. G. Masaryk redaktoru listu Bohemia Bedřichu Weilovi.
V tom se tedy pěkně spletl. Právě i díky tradici, kterou založil, je volba českého prezidenta, byť nedisponujícího kdovíjak velkými pravomocemi, stále nefalšovaným „bojem o Hrad“. Uvidíme, čeho se dočkáme v roce 2013, při příští prezidentské volbě. Na závěr si pustíme píseň z roku 1938, která se jmenuje „V republice ČSR“ a která první republiku opravdu pěkně idealizuje. Zpívá Oldřich Kovář. Ze studia Českého rozhlasu 6 se loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu
Zaostřeno na Moderní dějiny
Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.
Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.
Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.
Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.
Související články
- Poslední prezidentská volba T. G. Masaryka v roce 1934 (28.1.2018)
- Obraz Tomáše Gariggua Masaryka v českých dějinách (31.12.2016)
- Tomáš Garrigue Masaryk (30.11.2016)
- Deset let od smrti T.G.M. na stránkách měsíčníku Český život (6.12.2013)
- T.G.M., Jan Masaryk a Edvard Beneš na dobových pohlednicích (30.11.2013)
- František Langer – legionář, dramatik, spisovatel a „pátečník“ (10.10.2013)
- Tomáš Garrigue Masaryk – Čech, Evropan, světoobčan (27.9.2013)
- Charlotta Garrigue Masaryková (24.6.2013)
- Unikátní brožura s oslavnou básní o T. G. Masarykovi (23.6.2013)
- České slovo, 14. 12. 1935 (6.6.2013)
- Památníček k Masarykovu dni čs. zahraničí z roku 1938 (18.5.2013)
- Československé parlamentní volby 1920 (8.4.2013)
- Československá ústava z roku 1920 (29.3.2013)
- Ludvík Napoleon prezidentem aneb první přímá volba prezidenta v Evropě v prosinci 1848 (3.1.2013)
- Úmrtí T.G.M. ve fotografiích a textech z dobového tisku (27.9.2012)
- Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf (29.11.2011)
- Soud Masarykův o bolševismu (24.11.2011)
- Masarykův projev k desátému výročí republiky a úvahy o demokracii (18.11.2010)
- Češi za první světové války aneb Česká politika proti Masarykově odbojové akci (28.9.2010)
- Masarykovo memorandum britskému ministru zahraničních věcí E. Greyovi „Samostatné Čechy (23.9.2010)