Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Světová válka, vyvolaná světovládnými choutkami dvou německých dynastií a dvou panstvíchtivých národů, postavila Čechy a Slováky před tragicky vážnou otázku - být či nebýt. Bylo-li bezprostředním cílem války rozdrcení Srbska a zabezpečení cesty německému ,Drang nach Osten' do Malé Asie a k Bagdadu, šlo zároveň i o to, aby krví a železem navždy zmařeny byly snahy Čechů a Slováků o dovršení jejich národního obrození, podníceného duchem velké revoluce francouzské, o jejich sjednocení a politické osamostatnění. A nejen to! Šlo o zničení ovoce veliké práce celých generací, vynaložené od konce století osmnáctého na povznesení národa z agónie pobělohorské. Představitelé německé a maďarské válečné politiky netajili se nijak svými plány. Bylo od počátku jasno, že plné vítězství ústředních mocností nutně by přivodilo dříve či později úplný zánik naší národní samobytnosti.

Český a slovenský lid, v němž národní škola a kniha uchovala přes všechen útisk úctu k velikosti českých dějin, pochopil tragickou vážnost chvíle. Hrůza zločinu, jemuž národ Husův měl nyní i svou krví dopomoci k vítězství, vyburcovala národ ke vzdoru a odboji. Tisícům hlav a srdcí rázem stalo se zjevným, že odvěký náš národní spor s Vídní a Budapeští stává se a musí se stát bojem na život a na smrt, a že záchrana a budoucnost národa závisí od porážky jeho pánů. Nepřítel ovšem znal city a smýšlení českého lidu a zařídil se dle toho. Pospíšil si potrestati popravami řadu statečných, kteří za cenu jistého sebeobětování se odhodlali k zjevnému protestu či vzpouře a postaral se o to, aby národ, se všech stran obklopený ve své vlastí nepřáteli, jasně pochopil marnost otevřeného odboje proti moci opřené o miliony bodáků. Tak národ zmlkl a byl umlčen. Žaláře se naplnily českými lidmi, kteří, dle mínění vojenské vlády, byli by mohli se stati podněcovateli a vůdci odboje, neodvislý tisk umlčen a české knize nastaly znova doby Koniášovy. Jen několik slabochů a zaprodanců mluvilo k národu a jeho jménem podle přání vídeňské vlády. Ale tyrané se přece jen zmýlili. Národ nedal se zastraŠiti terorem a persekucemi, nedal se zmásti svody a pokrytectvím — a nakonec našel si i zbraně pro svůj svatý boj. Našel je v táboře těch, kteří od počátku byli jeho spojenci.

Na tisíc Čechů a Slováků chopilo se zbraní proti odvěkému nepříteli už v první chvílí války. Byli to vystěhovalci v Rusku, Francii a Srbsku, kteří s nadšením se přihlásili do vojsk přátelských států, které jim byly poskytly pohostinství. Družina v Rusku a setnina »Nazdar« ve Francii byly skvělým vyvrácením vídeňských lží o oddanosti Čechů a Slováků k habsburské dynastii a o jejich souhlasu se zločinnou válkou. Vydaly svou krví nesmazatelné svědectví o pravé vůli a smýšlení národa, těm, kdo doma trpěli, byly útěchou a posilou, těm, kdo přes fronty vyvázli z rakouského vězení národů, byly plamennou výzvou k nesmiřitelnému zápasu. Odhodlání těchto prvních přineslo bohaté ovoce. Ke každému z nich přibylo před koncem války na sto nových, kteří, vzdavše se nepříteli svých nepřátel, odhodili rakouskou uniformu a po vzoru prvních chopili se zbraně k boji, tentokráte k boji svého národa.

Vyrost-li původní hlouček dobrovolcú ve velikou stotisícovou národní armádu, jež jako rovná mezi rovnými bojovala nakonec proti společnému nepříteli pod svými prapory, jménem svého národa a pod vlastní revoluční národní vládou, stalo se tak přičiněním velikého posla z vlasti, T. G. Masaryka a jeho pomocníků. V tragické a nenávratné chvíli svého osudu měl národ štěstí, že nalezl pravého vůdce a vykonavatele své vůle. Opatřiv si plné moci význačných politiků, doma umlčených, dovedl přesvědčiti spojence, že dobrovolná obět prvních dobrovolníků ve službách věci spojenecké je výrazem smýšlení celého národa, a že jest jejich povinností dopomoci československé revoluci k vítězství. A spojenci skutečně znamenitě pomohli. V Rusku po pádu staré vlády, revolučnímu hnutí československému nepříznivé, podařilo se utvořiti armádní sbor, jenž svou anabasí se proslavil v celém světě, a také ve Francii a Itálii utvořeno bylo po jedné divisi československé. Hrdinství těchto vojsk a projevy, jimiž lid doma, přes všechen útisk, od ruské revoluce čím dále tím zjevněji se k své revoluční armádě hlásil, pohnuly nakonec spojenecké vlády, že ještě před koncem války uznaly Čechoslováky za národ spojenecký, vedoucí pravidelnou válku proti ústředním mocnostem a Masarykovu Národní radu pařížskou za skutečnou vládu, opatřenou plnou mocí říditi politické a vojenské věci národa československého. Tak stala se autorita, vzniklá z důvěry, radostné oddanosti a lásky desettísícú revolučních československých vojáků, autoritou vládní a státní, první plně svrchovanou demokratickou autoritou svobodného československého lidu.

Odpověď presidenta Wilsona na rakouskou prosbu o příměří, v níž — současně s Masarykovým prohlášením československé nezávislosti ze dne 18. října 1918 — oznámil Rakousku, že Čechoslováky pokládá již za svobodný národ, odpověď tato, daná za vědomí a pod vlivem Masarykovým, byla konečnou smrtelnou ranou habsburské říši. Znamenala konečný triumf československé revoluce. Poraženo na bojištích a uvnitř rozvráceno, nemohlo Rakousko než podrobiti se vůli vítěze — 27. října Andrassy jménem rakouského císaře prohlásil, že stejně jako Wilson uznává práva Čechoslováků. Tak mohl národ doma zajásati dne 28. října nad konečnou a neklamnou zvěstí svého osvobození, a přistoupiti k organisaci své státní samostatnosti i na území své vlasti.

Náš národ se osvobodil revolučním bojem legií, za pomoci velikého spolku národů, kteří postavili se na odpor pokusu o uskutečnění pangermánského plánu. Sílu k tomuto boji dala legiím láska k národu a pevná víra v ideál svobody a demokracie, jehož snad v současné době nepředstavuje ve světě nikdo lépe než vůdce legií a celé naší národní revoluce — Masaryk. V těch, kterým osud dopřál přežíti velikou legionářskou epopej, žije i nadále ideál, jenž přivedl je v boj. Ideál ten je sdružil nanovo jako občany republiky, kterou pomohli založiti a je vroucím jejich přáním, aby ideálu tomu porozuměl a uvědoměle sloužil celý národ. Pracovati k tomu pokládají za svůj úkol a svou povinnost. To vedlo je také k tomu, že v den desátého výročí atentátu sarajevského, jenž použit byl Vídní k zahájení války, v den, kdy dovršilo se současně šesté výročí prvního slavností ního uznání našich práv na státní samostatnost vládou francouzskou a páté výročí podepsání míru — rozhodli se shromáždili v Praze jako mohutný celek, jako veliké připomenutí, jako plamenná výzva.

Chtěli připomenouti národu i jeho nepřátelům, že československé legie, jež zvítězily v revolučním slavném boji za národní svobodu, demokracii a pokrok, kulturní i sociální, nejsou dnes jen vzpomínkou, nejsou také jenom programem, nýbrž že jsou dosud silou. Vizme, jak Československá obce legionářská toto své předsevzetí uskutečnila. Aniž se kdy jednotlivé legie sešly za hranicemi na jednom bojišti, staly se bojovniky jednoho cíle a stejně i po návratu domů — ač nikdy se nesetkaly, staly se členy jedné organisace. Není tedy divu, že po všech bouřích, bojích a převratech, když národ směl opět hospodařiti na vlastním láně, když legionáři vrátili se k mírové práci a scelili se pevně v jednotnou organisaci, a zejména když již bylo nepochybno, že vývoj věcí ve státě uchýlil se na jiné cesty než ty, jež naznačila zahraniční revoluce, ozývaly se stále četněji hlasy, aby všichni účastnici zahraničního odboje sešli se na společném sjezdě, navzájem se pozdravili, ale hlavně, aby národu připomněli program, daný jeho osvobozenskou revolucí.

Památník manifestačního sjezdu legionářů v Praze 1924
Uspořádali Dr. Lev Sychrava a Ladislav Sýkora
Vydala Československá obec legionářská v Praze
Tiskla Grafia v Praze
Snímky "Fotolegie" a "Centropress" v Praze
Štočky ze závodu Štencova v Praze