8. května 1945…
Kuryłówka. Obec v dnešním jihovýchodním Polsku, poblíž hranice s Ukrajinou. 8. května roku 1945 do vsi vstupují jednotky NKVD. Během chvíle hoří kolem dvou set stavení. V průběhu pacifikace zemře celkem 8 lidí, minimálně jeden po těžkém mučení. Jde o pomstu za pomoc, kterou vesnice poskytla protikomunistickým partyzánům z Národní vojenské organizace (NOW). O den dříve se totiž u vesnice odehrála regulérní bitva, v níž padlo kolem šedesáti členů sovětských jednotek.
Když čekisté opouštěli Kuryłówku, jejich soudruzi v městečku Grajewo, několik stovek kilometrů na sever, měli úplně jiné problémy. Kolem desáté večer obec obsadilo kolem dvou set vojáků pod velením majora „Bruzdy“. Uvolnili přes sto vězňů, vyloupili sídlo okresního úřadu a zlikvidovali policejní stanici. Sovětští vojáci mohli ze svých kasáren jen nečinně přihlížet popravě vězeňských dozorčích, proslulých svou brutalitou. Díky dobře rozmístěným stanovištím partyzánských kulometů neměli totiž šanci opustit budovu…
Takto se v Polsku oslavoval „den vítězství“…

…8. května 2015
Na rozdíl od většiny Evropy v Polsku není 8. květen státním svátkem. V oficiálním kalendáři sice najdeme informaci, že jde o Den vítězství, nicméně toto datum většině společnosti nic neříká a ani politici se k jeho připomínání příliš nehrnou. Toto ignorování 8. května je obzvláště patrné, pokud si ho srovnáme s nejmladším polským oficiálně vyhlášeným, tzv. Významným dnem, který připadá na 1. března. Také nejde o den pracovního klidu a ještě nedávno by toto datum valné většině obyvatel nic neřeklo. Letos se však, už poněkolikáté za sebou, po celém Polsku konaly stovky pietních a vzpomínkových akcí a před zápasy fotbalové ligy se držela minuta ticha. Co je podstatné – ve všech těchto případech šlo o iniciativu zdola.
Co si připomínáme 1. března? Svátek se vztahuje k událostem z roku 1951. Právě tento den bylo ve věznici ve varšavské čtvrti Mokotów popraveno sedm členů Vrchního vedení sdružení Svoboda a nezávislost (WiN), poslední celostátní konspirační organizace, která pokračovala v odporu proti komunistickému zřízení. Toto datum bylo nakonec zvoleno pro Den vzpomínky na Vojáky-psance (Dzień Pamięci Żołnierzy Wyklętych), který se oficiálně připomíná od roku 2011. Takto se v Polsku označují lidé, kteří ještě po oficiálním rozkazu velitelství Zemské armády o ukončení ozbrojené konspirační činnosti z ledna 1945 pokračovali v boji proti sovětské okupaci a komunistické vládě nastolené Moskvou. Dalo by se říct, že Psanci jsou nyní v Polsku „v módě“. O jejich osudech vychází téměř každý měsíc nové publikace. Pojmenovávají se podle nich nové ulice. Nechybí ani rockové či hip-hopové desky…

Proti Duchu dějin
Přitom triumfální návrat Psanců do širšího povědomí začal teprve před několika lety. Lidé, kteří byli ve stalinské propagandě označování jako „zaplivaní trpaslíci reakce“, měli zcela zmizet z paměti. Jak napsal ve svém epitafu pro „lidi z lesa“ básník Zbigniew Herbert: „Protože vedli život vlčí / Zarytě o nich dějiny mlčí“. Úkol zlikvidovat povědomí o Psancích plnil režim se sobě vrozenou důkladností. Na okraji varšavského hřbitova, stejně jako u zdi pražského ďáblického hřbitova, pohřbívali tajně odpůrce režimu popravené v blízké věznici. Právě tam, v neoznačených masových hrobech byly umístěny i ostatky posledních velitelů WiN. Posléze, v další vrstvě nad zasypanými hroby Psanců, se začali pohřbívat zasloužilí funkcionáři Strany. A ve zbývající části masového pohřebiště byla zřízena hřbitovní skládka.
Psanci skončili na skládce také z perspektivy poválečné intelektuální elity. Polská kultura se s nimi rozloučila geniálním, ač své době poplatným filmem Andrzeje Wajdy Popel a démant. Jeho hlavní hrdina, mladý bouřlivák chycený do pasti dějinné situace, umírá – doslova – na smetišti. „Na smetišti dějin“ – dopovídá marxistická filozofie. Wajdův rozsudek vyjadřoval mínění většiny polských intelektuálů, kteří – často navzdory své minulosti – přijali nový řád jako nevyhnutelný. Bojovat proti komunismu se tak jevilo jako nesmyslné plýtvání krví a iracionální vzpoura proti hegelovskému Duchu dějin. Ne že by všichni sdíleli přesvědčení Tadeusze Krońského, že tento nenapravitelný národ „je možné modernizovat pouze hlavněmi sovětských pušek“, nicméně v posledku přicházeli ke stejným závěrům.
Ještě v devadesátých letech se na Psance pohlíželo skrz prsty. Největší mravní autority solidaritní opozice měly koneckonců často „reformně-komunistický“ původ. Psance buď samy v mládí odsuzovaly nebo se jejich odsuzováním či přímo likvidováním zabývali jejich rodiče – straničtí funkcionáři. Vzniklo tak nepsané dělení mezi „správnou“ – mírovou a nenásilnou opozicí sedmdesátých a osmdesátých let – a nebezpečnými radikály se zbraní v ruce (tedy především Psanci). Teprve generační výměna způsobila, že příběh nekompromisních desperados poválečného Polska získal zcela nové hodnocení. Dnes – poté, co Psanci získali zpět své tváře a příběhy – už není tak snadné životopisy řady významných osobností, které se v mládí „idealisticky“ angažovaly v budování nového úžasného světa, přecházet bez povšimnuti. Přesvědčil se o tom třeba světoznámý sociolog Zygmunt Bauman, koncem čtyřicátých let důstojník jednotek ministerstva veřejné bezpečnosti, likvidujících partyzány. Ještě nedávno mohl tuto epizodu odbýt tvrzením, že šlo o něco podobného, jako jsou současné „protiteroristické operace“. V posledních letech však každá jeho návštěva Polska (žije natrvalo v Británii) vyvolává nové diskuse a protesty.

Komu za co vděčíme
Psance samozřejmě (a i tyto hlasy jsou výrazně slyšet) nelze idealizovat a rozměry ozbrojeného odporu proti komunistům nelze zveličovat. V Polsku v roce 1945 neprobíhalo celonárodní povstání. Struktury Zemské armády – největší konspirační organizace v okupované Evropě – byly téměř zcela odhaleny a zlikvidovány už během postupu fronty v průběhu roku 1944 (výstup z ilegality probíhal na rozkaz velení Zemské armády, která chtěla, aby se polská vojska otevřeně účastnila osvobozování polského území). Na jaře 1945 ve zbrani zůstával (nebo se do konspirace vrátil) jen zlomek původních sil. V okamžicích největšího vzestupu se jednalo o přibližně 15 000 mužů, kteří byli podporováni konspirační sítí čítající dalších 150–200 tisíc lidí. Na rozdíl od dob německé okupace bylo v nové situaci mnohém těžší udržovat centrální kontrolu a centrální strategii. Vlivem postupného rozpadu vrchního velení a úspěšné infiltrace sovětskými agenty se odpor stále více rozpadal na jednotlivé, izolované oblasti.
Situaci z roku 1945 nelze chápat černobíle. I mezi Psanci se vyskytovali lidé otupělí mnohaletou, neuvěřitelně krutou válkou, jejichž chování a metody lze jen těžko akceptovat. Stejně tak nelze paušálně odsuzovat všechny, kteří jejich boj odmítali: většina společnosti Sověty ani jejich polské spojence nepodporovala a neztotožňovala se s novým zřízením. Zároveň však byla primárně unavená válkou a toužila po prostředí, v němž nečíhá násilná smrt na každém kroku. O smyslu ozbrojeného odporu neměla jasno ani exilová vláda v Londýně, ani její utajení delegáti na území Polska. Vrchní velení WiN organizaci koncipovalo jako konspirační síť, která se měla vyhýbat, bude-li to jen trochu možné, použití násilí. Sami Psanci se „do lesa“ často vraceli až následkem rozsáhlých perzekucí, které na obsazovaných územích rozjížděli Sověti. Ne náhodou bylo v první fázi bojů nejčastějším cílem operací partyzánů přepadávání věznic, z nichž osvobozovali své zatčené kamarády.
Konečně nelze zpochybňovat řeč čísel – ano, druhá sovětská okupace a nastolování komunistického režimu v Polsku bylo z hlediska počtu obětí nesrovnatelně méně děsivé než předcházející okupace německá. Komunisté neusilovali o fyzické vyhubení celého národa a z tohoto hlediska byl vstup Rudé armády pro větší část společnosti záchranou. A když v lesích a mučírnách umírali poslední Psanci, většina společnosti hledala cesty, jak se nějakým způsobem adaptovat na novou realitu. Někteří ji dokonce přijali za vlastní a celá řada lidí tento svůj podíl vnímala v kategoriích vlastenecké povinnosti – vůči Polsku, nikoli vůči režimu.
Tyto konstatace však nemění nic na podstatě věci. Nelze přistoupit na současnou variantu postkomunistické interpretace těchto událostí, která popisuje poválečné Polsko jako zemi zmítanou občanskou válkou. Jak můžeme mluvit o občanské válce v situaci, kdy hlavní tíha vojenských operací proti Psancům leží na třicetitisícové divizi NKVD, jež volně působí na území Polska až do roku 1946? Navíc i posléze jádro velitelského sboru „Polské lidové armády“ a jednotek veřejné bezpečnosti tvořili sovětští občané, v čele s ministrem obrany, maršálem Sovětského svazu Rokossovským. V květnu 1945 v návalu upřímnosti prohlásil pozdější první tajemník Strany Władysław Gomułka: „V boji s reakčními silami nemáme bez Rudé armády šanci na úspěch. To dost vypovídá o naší základně.“ Když Sověti zatkli koncem března 1945 šestnáct nejvýše postavených zástupců Polského podzemního státu, tedy konspiračního orgánu londýnské exilové vlády, jedinými legitimními zástupci Polska jako suverénního státu se na polském území stali právě „lidé z lesa“.
Válka v Polsku neskončila 8. května 1945, ale až v roce 1989, nebo dokonce 1991, kdy zemi opustil poslední sovětský voják. Do té doby byl život v zemi určován jedním nebo druhým totalitním režimem, které II. světovou válku společně rozpoutaly. Dělení na protinacistický a protikomunistický odboj postrádá smysl, nejenom proto, že všichni Psanci měli za sebou zkušenost v oddílech Zemské armády či dalších organizací bojujících proti wehrmachtu a SS. Cíl Psanců nebyl definován „ideologicky“ – tedy „porazit komunisty“ (ačkoliv rozhodně nebyli milovníky komunistického zřízení). Jejich cílem, před rokem 1944 a po něm, bylo zkrátka osvobození země od cizí okupace.
Současná vlna zájmu o Psance je splácením dluhu. „Neoplakala je Elektra / a nepohřbila Antigona. / Ve vlastním domě, celou věčnost / sami budou umírat,“ psal Herbert v další sloce své básně „Vlci“. Jestli nám květen 1945 ponechal nějaké hrdiny, na které máme vzpomínat a máme je oslavovat, tak jsou to právě lidé, kteří věřili – i když to byla víra zbavená naděje – na možnost existence suverénního státu, jenž si svoji budoucnost určuje sám. Jsme jim tuto vzpomínku dlužni, neboť právě takto – skrze oběť a připomínání obětí se udržuje při životě národní společenství.

A proto není 8. květen výročí, které bych dokázal oslavovat.