Před Transportem:

“Narodil jsem se v roce 1923, to znamená, že v době, kdy se z Československé republiky stal Protektorát Čechy a Morava, v roce 1939, mi bylo 16 let. Pocházím z malého města nedaleko Prahy, ze Slaného; moji rodiče – to byla taková středostavovská rodina. Můj otec byl správce cihelny a byl to vlastenec. To znamená, že mě i mého bratra posílal do Sokola, měl jsem to štěstí, že jsem na jednom všesokolském sletu jako žák cvičil před prezidentem Masarykem a vím, že jsem na to byl pak velmi pyšný… Jenže to všechno neměnilo nic na tom, že předkové mých rodičů byli Židé, to znamená, že se na mě vztahovaly takzvané Norimberské zákony, které i u nás začaly platit v polovině roku 1939, a tak prostě můj osud byl potom stejný jako osud tisíců a desetitisíců obyvatel tohoto státu a nejenom něj. Začalo to tím, že jsem musel přerušit své vzdělání – chodil jsem ve Slaném do reálného gymnázia -po roce 1939 samozřejmě byl konec. Dokonce ani nebylo možné se vyučit – zkoušeli to mí rodiče: dát mě vyučit číšníkem, ale nebylo to možné pro takzvaného neárijce, pro člověka, který měl v občanském průkaze červené „J“ jako JUDE. Nebylo možné ani získat výuční list, a tak jsem zbytek toho pobytu pracoval u lopaty, přidával u zedníků a jako pomocný horník na kladenských šachtách a tak dál, až do února 1942, kdy došla řada i na oblast kladenskou a kdy jsem spolu se svými rodiči … odjel transportem z Čech do Terezína.”

Terezínské ghetto:

“O Terezíně jste leccos slyšeli od své kolegyně dopoledne, a pokud jde o hrubé obrysy, byl to referát velmi zdařilý. Co samozřejmě nemohl vystihnout, to byl vnitřní život, to byl jakýsi duch toho města. Je pravda, že tam neuvěřitelně zle na tom byli staří lidé, a ještě hůř, což je zajímavé, na tom byli lidé, kteří přijeli z Německa a Rakouska, kteří tam přijeli později, když město už bylo přeplněno, kteří byli ubytováni na půdách, to znamená v místech, kde bylo v létě neuvěřitelné vedro a v zimě se to nedalo vytopit, kde nebyla prakticky žádná hygiena, poněvadž terezínské půdy neměly ani koupelny, ani záchody. V těchto poměrech staří lidé skutečně umírali po stovkách. V Terezíně bylo pohřbeno asi 35 000 lidí, kteří tam zemřeli, a já zdůrazňuji, že zemřeli; popravovalo se celkem ojediněle. Vím o dvou skupinách, celkem asi osmnáct vězňů, kteří se pokusili navázat kontakt s venkem. Vím to poměrně přesně, poněvadž jsem tam pracoval dlouhou dobu jako hrobník, nejprve na induviduelních, a potom na masových hrobech, které tam najdete, když se přijedete podívat na tu židovskou část hřbitova v Terezíně. Daleko víc lidí ještě bylo spáleno v krematoriu, které bylo koncem roku 1942 nebo začátkem roku 1943 (to už si nepamatuju přesně) postaveno, poněvadž prostě nebylo na tom plácku už kam pohřbívat. Ale mladí lidé, pro ty, ve srovnání s dalšími koncentračními tábory, to byl relativně život k přežití… Jistě, vy jste byli neuvěřitelně ubytováni: v bytě, ve kterém žila jedna, řekněme, čtyřčlenná rodina, najednou žilo čtyřicet až padesát lidí. S jedním záchodem, s jednou koupelnou. Dovedete si asi představit důsledky této situace. Ale přesto tam nějakým způsobem žili. Stravovací podmínky v Terezíně, mluvím o ghettu, nebyly zdaleka tak tvrdé, jako v dalších koncentračních táborech. Samozřejmě nebylo dost jídla, a to jídlo nebylo kvalitní, ale pro mladé lidi to bylo ještě pořád únosné, poněvadž jako pracující měli větší příděly než starší, kteří doopravdy žebrali u těch kuchyní, kde se vydávala strava, o každou sběračku polévky, protože měli hlad. To samozřejmě jen přispívalo k urychlení toho lidského chátrání, kterému byli vystaveni. Ti mladí lidé, kteří tam byli, se snažili v rámci možností bránit tomu údělu. Nemyslím tím bojovat se zbraní v ruce, žádné jsme ostatně neměli a tak to nebylo možné, ale snažili se prostě ten vnucený úděl uzpůsobovat tomu, na co byli zvyklí dřív. Snažili se například organizovat přednášky; celá plejáda zajímavých lidí, kteří byli postupně internováni v Terezíně a kteří toho hodně věděli, se s námi dělila o svoje znalosti.”

Terezínské divadlo:

“Já jsem byl například na několika přednáškách spisovatele Karla Poláčka, z jehož díla každý z vás určitě zná román „Bylo nás pět“ a možná že i celou řadu dalších jeho knížek. To byl hodně moudrý pán, který nám vyprávěl o české literatuře, českých literátech a povzbuzoval nás, ať už vědomky, nebo nevědomky… Ten pocit češství, který většina z nás v Terezíně měla, poněvadž lidí, kteří se cítili být národnostně Židy a kteří se jako sionisté snažili připravit se na budování pozdější židovské země, tedy Izraele, těch tam byla nesporná menšina. Přijížděli tam umělci, celá řada vynikajících umělců, kteří zase kolem sebe soustřeďovali mladé lidi, a vznikl tam pojem, v jiných táborech a jiných ghettech celkem neznámý, a to je terezínské divadlo. Sklepy, které sloužily přes den jako skladiště brambor, kde se přes den loupaly brambory do lágrové kuchyně, ty sklepy se odpoledne měnily v místnosti pro recitační představení. Já sám si vzpomínám na to první, které mě nesmírně zaujalo, ve sklepě se tři mladí lidé rozhodli uspořádat večer poezie tří českých básníků: Nerudy, Dyka a Halase. Byla to zvláštní doba tenkrát, poněvadž to bylo krátce po atentátu na Heydricha, po vypálení Lidic, v celém protektorátu bylo stanné právo, denně se popravovalo na kobyliské střelnici, denně se vyvěšovaly plakáty se jmény těch, kteří byli zastřeleni pro schvalování atentátu na Heydricha… V této době tam mladý člověk, jistý absolvent konzervatoře, Gustav Soros recitoval, mimo jiné, báseň Františka Halase Praze.”

Moc poezie a divadla:

“Já si od té doby fragment té básně pamatuju a asi ho nikdy nezapomenu. Říká se tam (F. Halas, Ladění, 1942):”

Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem
…
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas

Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál

“Tohle jsem tam slyšel a dovedete si představit, pro ty lidi, kteří tam byli namačkaní a seděli na zemi, (…) co to asi muselo dělat s jejich myšlením, jak to rovnalo páteře a jak to zvedalo hlavy. To samozřejmě byl jenom začátek, potom později se kolem několika profesionálních umělců, herců, režisérů, kteří tam byli, shromažďovali ochotníci, mladí lidé, dychtiví této činnosti a několik půd těch starých tereziánských baráků se proměnilo v jevištní sály… Kulisy se dělaly z dříví nakradeného na takzvaném bauhofu, kde se vyráběly kavalce a tyhle věci (…). Celkem se tam nastudovalo šestnáct různých divadelních her, jak českých autorů, tak i světových klasiků jako byl Čechov, jako byl Gogol, jako byl Moliere a tak dál, a tyhlety věci nebyly jen ohromně povzbuzující, pro lidi, kteří to hráli, ale pochopitelně i pro publikum, kterému to dávalo zapomenout, že ničím není, že nic nesmí, že prostě pro naše strážce je blátem, do kterého je škoda šlápnout, že jsou to lidi a že jako lidi se mají chovat a žít. To říkám proto, že i tohle byl Terezín.”

Transporty na východ:

“Největší terezínská metla, to byla transporty na východ. Nikdo z nás nevěděl, kam ty transporty jdou… Do Polska, na východ? Žádné zprávy od nich nechodily. Možná, že ve špičkách toho terezínského vedení, té vězeňské samosprávy, byli někteří lidé, kteří tušení měli, ale prostý „občan“ ghetta o tom nevěděl nic. Já jsem měl to štěstí, vůbec, to, co vám říkám, je povídání o štěstí, poněvadž ten, kdo neměl tisíckrát opakované štěstí, ty hromady malých štěstíček, tak nepatřil mezi těch 15 nebo 18 šťastných ze sta, kteří se vrátili. (…) Ještě jednu věc bych chtěl říct, poněvadž hovořím především k mladým lidem: v Terezíně, na rozdíl od dalších táborů, bylo možné se vzájemně kontaktovat a stýkat. Nejenom na těch kulturních akcích, ale prostě mladí lidé si tam nacházeli svoje lásky, vím to proto, že i mně se tam moc líbila jedna slečna, mi bylo tenkrát dvacet a jí sedmnáct, já jsem se jí mimochodem moc nelíbil, ale dala se ukecat J.(Potlesk) A to byla zase pro mladé lidi obrovská vzpruha… Abych se ale dostal k tomu podstatnému, tedy k těm transportům… Proti tomu nebylo obrany. Rada starších dostala od komandantury pokyn, že dne toho a toho bude vypraven transport 5000 lidí kamsi na východ a musela ho sestavit, seřadit. Někdy to byl transport mladých lidí, kterým se namlouvalo, že jdou někam na práci, kde jim bude líp, jindy to byl transport starých lidí, kterým se tvrdilo, že jedou někam, kde o ně bude lépe postaráno, to byla samozřejmě lež, to byla propaganda.”

Auschwitz-Birkenau:

“Všechny ty transporty končily v různých ghettech anebo i likvidačních táborech na území (bývalého) Polska nebo i na území (bývalých) pobaltských států a v roce 1943 po dobudování (nového) tábora Osvětimi byla konečnou zastávkou těchto transportů Osvětim, tedy, přesně řečeno Auschwitz-Birkenau, tedy Osvětim-Březinka, jak se ten tábor oficiálně jmenoval. Měl jsem opět velikánské štěstí, že až začátkem roku 1944 jsem se do takového transportu dostal. Shodou okolností i spolu se svým bratrem, a rodiče a již zmíněná slečna zůstali v Terezíně. Byli jsme naloženi, to už tenkrát existovalo, vlečka až do Terezína, do vagónů pro dobytek, původně určených pro 15 krav nebo 15 koní, a tam prostě bylo naloženo přibližně padesát vězňů i s jejich tlumoky. Bylo to dost neuvěřitelné: na haldě zavazadel se prostě v tom dobytčáku tísnilo na padesát vězňů, od kojenců po starce. Během té cesty v tom našem vagóně dva lidé zemřeli a jedna paní zešílela. Za námi se prostě zabouchla vrata, před tím nám tam dali dva kýble, ten jeden byl plný vody, a ten druhý byl prázdný. To prostě mělo být pro těch padesát lidí dostatek nápojů a to druhé hygienické zařízení… Samozřejmě se ten jeden (kbelík) rychle vyprázdnil, a ten druhý přeplnil a jelo se přibližně dva dni a dvě noci. Hodně se stálo na nejrůznějších nádražích a druhou noc, někdy mezi dvanáctou a druhou hodinou, vlak zastavil. Rozlétly se dveře, dovnitř vnikla horda takových podivných mužských v pruhovaných hadrech, který měli v rukou hole a řvali RAUS, tedy VEN. Kdo nemohl vylézt, byl vyhozen na rampu, kde byl takový špalír esesáků se samopaly, kteří měli psy. To celé bylo světleno takovými obloukovými lampami. Dovedete si asi představit ty pocity těch lidí, především těch lidí starších, pro které to byl fakt úplný šok… Nevěděli jsme, kde jsme. Byl to transport, který na té rampě nebyl tříděn, který byl celý odveden takovými uličkami mezi ostnatými dráty do takzvaného rodinného tábora, pokud jste byli v Osvětimi, byl to tábor G2D, který byl za těmi posledními zbytky baráků, které jsou tam ještě teď zachovány. A do jedné z těch bývalých polních stájí jsme byli nahnáni. Na jednu stranu těch baráků ženy, na druhou muži, potom ještě byly vytříděny děti, které měly zvláštní bloky pro sebe. Tam jsme našli občas lidi s páskou na ruce, které jsme znali z Terezína (…) A když jsme se jich ptali, kde jsou ti lidé, kteří přijeli před námi, odpovědí bylo gesto, anebo stručná věta „šli do komína“. Ty první hodiny jsme tomu nechtěli věřit, bylo to k nevíře, když nám někdo říkal o plynových komorách a o průmyslovém hubení lidí, ale druhý den ráno, když jsme mohli z bloku dohlédnout na ten černý dým, který se z těch dvou komínů na druhé straně táborové plochy valil a když jsme si uvědomili ten pach, který se rozprostíral nad celým tím táborem, tak pochopili, že je to tak (…) a že tady asi nebudeme dlouho…”

Poslání:

“Dost často chodím mezi vás, studenty, když o to máte zájem, a vyprávím vám tuto story, a to prostě proto, že si dnes můžete přečíst, že se v jednom českém městě proběhla manifestace asi pěti set mladých lidí, kteří, pořvávali, že „Nic než národ!“ a „Čechy Čechům!“ a kteří by docela rádi poslali tu Romy, tu Vietnamce, tu Židy, pokud tu ještě nějakého viděli, do plynu, že prostě ty myšlenky plné zla a nerovnosti mezi lidmi ještě existují a poněvadž vy budete brzy ti, kteří převezmou otěže nad tímto potahem, kterému se říká naše vlast, TAK ABYSTE NEZAPOMNĚLI, ŽE TOHLETO NEBEZPEČÍ TADY JE A ABYSTE TO, CO VÁM TEĎ ŘÍKÁM, BRALI I JAKO VAROVÁNÍ…”