Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Období 1935 - 1939

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době společné obrany proti narůstajícímu nacismu. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

... Další odklon od původně nastoupené sektářské politiky Gottwaldova velení přivodil leden 1933 v Německu. KSČ sice po Hitlerově nástupu měla ještě daleko k taktice lidové protifašistické fronty, kterou začala hlásat až v polovině třicátých let, avšak děsivé praktiky, zaváděné nacisty kromě jiného vůči komunistům, přiměly Gottwalda přece jenom slevit z teorií o „sociálfašismu" sociálně demokratické strany, Hradu a dalších levicových nebo k levici inklinujících směrů. Republika, o níž komunisté až do té doby hovořili s nenávistí jako o výsledku imperialistického paktování na mírové konferenci v roce 1919, se v řeči stranických vůdců pomalu stávala institucí, kterou je možno a třeba bránit. (Novou taktiku lidové fronty proti fašismu vytyčil VII. kongres Kominterny v srpnu 1935 a na domácí podmínky ji Gottwald aplikoval na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936.)

Ani tento pozvolný přechod vedení KSČ na pozici strany hájící republiku se neobešel bez překvapení. Už způsob, jakým strana „vysvětlovala" trapné selhání německých soudruhů, kteří v podstatě vyklidili cestu Hitlerovi, vzbuzoval rozpaky: o žádné zvláštní selhání prý vlastně nešlo, pracující v Německu jen přešli do podzemí, a až přijde čas, Hitlera smetou a provedou revoluci podle původního plánu. Ani slovo o tom, že pro široké dělnické vrstvy v Německu se Hitler stal bohem, který hravě zastínil všechny velikány komunistického hnutí dohromady. Když šéfredaktor Rudého práva a člen Gottwaldova vedení Josef Guttmann vystoupil v roce 1933 s názorem, že vinny nebyly jen „objektivní podmínky“, ale špatná politická taktika německých komunistů (kteří se řídili radami Kominterny), strana v čele s Gottwaldem proti němu zorganizovala kampaň, která skončila Guttmannovým vyloučením. A Gottwald stál v čele této kampaně, ačkoliv s názory jednoho ze svých nejbližších „mužů“ zpočátku souhlasil.

Ve všech případech, kde bylo - tak jako v případu Guttmannově - nutno volit mezi věrností Kominterně a odlišným názorem, se Gottwald postavil na stranu Moskvy. Strana (Moskva) pro něj byla víc než kterýkoli z jejích členů, abstraktní myšlenka měla přednost před konkrétním vztahem k člověku. V Sovětském svazu, kam odjel v srpnu 1934, aby se tím doma vyhnul policejnímu stíhání, zažil kampaň proti Slánskému a Švermovi, kteří v době jeho nepřítomnosti převzali v Praze vedení. Pod dojmem VII. kongresu Kominterny se pokusili o vstřícnější postoj k ostatním levicovým stranám, zejména k sociálním demokratům; strana pod vlivem jejich direktiv podpořila v prosinci 1935 volbu Edvarda Beneše prezidentem republiky, její poslanci v parlamentu hlasovali pro zvýšení výdajů na obranu republiky atd. Jejich postoje se však vedení Kominterny zdály příliš vstřícné, takže na přelomu let 1935 a 1936 odsoudilo jak Švermu, tak Slánského pro oportunismus. Oba pak byli odvoláni z funkcí, šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, který nové politice v novinách otevřel prostor, byl vyloučen ze strany. Gottwald toto stanovisko Kominterny podpořil nejen v Moskvě, ale také po svém návratu do republiky v únoru 1936. Na VII. sjezdu KSČ kritiku oportunismu ve straně zopakoval; protože však Slánský se Švermou podnikli sebekritiku, bylo jim odpuštěno a oba se mohli do stranického vedení vrátit - byli pak zvoleni členy politického byra ÚV.

Ještě jedna významná mezinárodní událost kazila věrohodnost Gottwaldových slibů o tom, že jeho strana se stává z internacionální bolševické sekty stranou zastupující ty nejširší národní zájmy - sovětské politické procesy. Nebylo dost dobře možné věřit v demokratičnost strany, která se učila politické taktice v zemi, kde se odpůrci vraždili jak na běžícím pásu. Gottwald si v tom ohledu počínal přinejmenším netakticky; netajil se tím, že patří k nekritickým obhájcům moskevského krvavého divadla, v jednom projevu označil Trockého za Hitlerova spojence atd. Přechod KSČ od sekty k národní straně, od počátku svou podstatou neupřímný, proto probíhal jenom s největšími obtížemi. Uzavření spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v květnu 1934 (a uznání SSSR de iure) prestiž KSČ posílilo. Když ve druhé polovině třicátých let vzrostlo ohrožení republiky a stát začal hledat spojence, kde se dá, tedy také na Východě, začali být komunisté, tlumočníci všeho sovětského, vnímáni jako síla, která by případně mohla pomoci tomu, aby se stát před Hitlerem zachránil. V průběhu třicátých let zvolna rostla členská základna strany.

V parlamentních volbách v roce 1935 komunisté získali 849 tisíc hlasů, téměř o sto tisíc víc než před šesti lety. Svůj hlas jim odevzdalo 10,3 procenta voličů, což znamenalo, že zůstali čtvrtou nejsilnější stranou v republice. Gottwald byl podruhé zvolen poslancem a podobně jako ostatní členové vedení toho využíval ke sbírání zkušeností. Málokterá komunistická strana v meziválečné Evropě se mohla podílet na politickém životě své země v takové míře jako KSČ. V době Mnichova byl Gottwald velkou částí veřejnosti vnímán jako vůdce houfu, jenž nabízí republice naději, pomoc SSSR jako alternativu vůči zradě západních velmocí. Zároveň nebylo možné přehlédnout, že Gottwald pojímá zápas za záchranu republiky též třídně: na jedné straně jsou buržoazie a kapitál, kdo chtějí republiku zničit, prodat Hitlerovi, a na druhé straně stojí pracující v čele s komunisty, podporovanými Sovětským svazem, kteří chtějí zániku státu zabránit.

V průběhu krize Gottwald svůj názor na její řešení (s vojenskou pomocí Rudé armády) neprosadil, a tak se po Mnichovu stal jedním z prvních představitelů strany, kteří odešli do moskevského exilu. V Moskvě, především v orgánech Kominterny, pak musel svou taktiku z období mnichovské krize složitě vysvětlovat. Musel odpovídat na otázku, proč KSČ nedovedla svůj zápas až k ozbrojenému povstání obyvatel a svržení vlády nebo proč nebyla schopna dosáhnout toho, aby mobilizovaná armáda dostala povel ke střelbě. Někteří představitelé mezinárodního komunistického hnutí byli názoru, že Gottwaldem zvolená taktika byla chybná, a měl by proto odstoupit, nakonec však Gottwald svůj postup ubránil a v lednu 1939 Kominterna jeho „mnichovskou" taktiku schválila.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.