Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Období 1914 - 1924

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době politického dospívání Klementa Gottwalda a pochází z pera Karla Kaplana a Pavla Kosatíka:

Výuční list získal v roce, kdy vypukla první světová válka. Na jaře 1915 narukoval a sloužil u dělostřeleckého pluku ve Štýru a v Českých Budějovicích. Rád prý zpíval a uměl být věrný kamarád, takže patřil k oblíbeným. Na podzim 1915 ho přeložili na východní frontu a tam byl v následujícím roce raněn; po návratu sloužil na italské frontě. V létě 1918 už měl války dost: získal dovolenku, odjel domů a zpátky k jednotce se nevrátil, dezertoval. Hned 30. října narukoval do nově se tvořící československé armády, stal se vojákem 6. dělostřeleckého pluku se sídlem v Brně. Politicky zůstával příznivcem sociální demokracie, stále víc se však přichyloval k její levici, v čele s Bohumírem Šmeralem a Antonínem Zápotockým. V létě 1920 se rozhodl pro politickou práci a odešel z armády; nechal se zaměstnat jako truhlář ve firmě Tusculum v Rousínově, nedaleko Vyškova. Žil osaměle, většinu času věnoval studiu marxistické literatury. Jeho tehdejší bytná M. Skálová vzpomínala: Seděl nad knihami denně do dvanácti nebo i do dvou hodin a učil se. Myslím, že se za tu dobu, co u mne bydlel, naučil dvě řeči. Když ho v noci něco napadlo, nebyl líný vstát z postele, rozsvítit petrolejku a honem si to zapsat.

V září 1921 odešel politicky pracovat na Slovensko: v Banské Bystrici pak řídil komunistický časopis Hlas ludu. Jako novinář si osvojil barvitý slovník, který od něj opisovali jeho pozdější spolupracovníci. Proletariát ví, jakou mocnou jeho záštitou je sovětské Rusko. A jako jeden muž se postaví proti všem hyenám a šakalům, kteří by chtěli z dnešní těžké situace Ruska těžit. Také na Slovensku Gottwald zakládal dělnické tělovýchovné jednoty, založil i jejich měsíčník Spartakus. V práci mezi venkovskými jednotami byl neúnavný, dvakrát do týdne jejich členům přednášel v Banské Bystrici a v ostatních dnech je objížděl na kole nebo obcházel pěšky, aby s nimi byl v co nejtěsnějším kontaktu. Mnohé nasvědčuje tomu, že ve svých sociálních snech byl v oné, stále ještě počáteční fázi svého života člověkem vnitřně opravdovým. Snil o zlepšení svého života a o tom, že jednou bude lepší i život ostatních chudých lidí. V jeho samotě mu byla marxistická literatura, importovaná ze Sovětského svazu, důležitou posilou. Ještě dnes si vzpomínám, co se ve mně dělo, když jsem četl první Leninovu knihu. Byla to knížka Stát a revoluce. Tato kniha byla pro mne jako zjevení. Jako by se mi byly otevřely oči. Najednou se mi stalo mnohé jasným, kolem čeho jsem chodil dlouhá léta jako slepý.

V roce 1922 se Gottwald i s redakcí Pravdy chudoby, ústředního orgánu komunistické strany na Slovensku (od roku 1925 byl list přejmenován na Pravdu a začal vycházet jako deník), přesunul do Vrútek, kde byly podmínky pro vydávání komunistického tisku příznivější. A když cenzura začala tlačit i tam, odstěhoval se v roce 1924 do Moravské Ostravy. Tam se z něj definitivně stal levicový novinář: osvojil si schopnost vyjadřovat se úsečně a jasně (a ovšem i demagogicky) a hlavně se v redakci seznámil s několika mladými komunisty, se kterými později utvořil jádro stranického vedení - Eduardem Urxem, Václavem Kopeckým, Rudolfem Slánským a dalšími. Spolu s nimi začal vystupovat proti dosavadnímu „pravicovému" vedení strany, kritizovanému Komunistickou internacionálou - a postavil se bezvýhradně za nově vytyčenou linii bolševizace strany. Jak se později ukázalo, oddanost Moskvě a poslušnost Kominterně patřily k hlavním Gottwaldovým rysům. Věrnost linii u něj měla samozřejmou přednost před přátelstvím.

Důležitým mezníkem v dějinách KSČ se stal její třetí sjezd v roce 1925. Zároveň to byl mezník i v Gottwaldově politické kariéře. Zúčastnil se sjezdu jako šéfredaktor Pravdy a aktivní člen slovenské delegace, a ačkoliv mu bylo teprve osmadvacet, byl pro své aktivní vystupování zvolen členem ÚV, členem politického a organizačního byra a nakonec i tajemníkem ÚV KSČ. Ještě jako mladík tak pronikl do vedení strany, která v parlamentních volbách ve stejném roce získala 930 tisíc hlasů a 41 poslanců a stala se druhou nejsilnější stranou v republice.
V ústředí strany dostal Gottwald na starost její agitačně propagační oddělení. Shromáždil kolem sebe skupinu mladých a nadějných funkcionářů - Jana Švermu, Václava Kopeckého, Jaromíra Dolanského a další. S nimi pak prožil několik nejbližších let, v nichž strana, řízená „pravicovým" vedením, po volebním úspěchu z roku 1925 postupně vyklízela velkou část svých pozic: příliš se neujala idea stranou ovládaných Rudých odborů, strana neuspěla ani v boji o sociální pojištění pracujících atd. Z nespokojenosti se starým vedením se rodil opoziční, „bolševický" proud ve straně, v jehož čele stanul Gottwald. Když v červenci 1928 zkrachoval i takzvaný Rudý den strany, začala jím vedená stranická opozice vystupovat veřejně a získala dokonce podporu Komunistické internacionály v Moskvě. Právě Gottwald, a nikoli šéf strany Jílek, dostal od Kominterny za úkol připravit V. sjezd strany v roce 1929.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.