Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Dobový text a fotografie mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků. Text knihy, si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Bibliografická citace: ÚSTAV DĚJIN KOMUNISTICKÉ STRANY ČESKOSLOVENSKA. Klement Gottwald: 1896 - 1953. 1. vyd. Praha: Orbis, 1954.

Období 1945 - 1948

Pro vyváženost historického přístupu vám přinášíme ukázku, která pojednává o době v pretotalitním Československu před tzv. Vítězným únorem. Jejími autory jsou Karel Kaplan a Pavel Kosatík:

... V lednu 1945 byl Gottwald pozván k rozhovoru se Stalinem. Byla to jeho první schůzka se sovětským vůdcem za více než šest let jeho moskevského pobytu. Až do té doby se o názorech sovětského vedení dozvídal výhradně od generálního tajemníka Kominterny Jiřího Dimitrova nebo od československého vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera; mimo tyto dva zdroje byl odkázán na spletitou síť dohadů a drbů, jakých bylo v moskevském exilu plno. (Tak se mohlo stát, že třeba i československo-sovětská spojenecká smlouva z prosince 1943 se připravovala bez přímého Gottwaldova přispění a účasti. Sovětské vedení často stavělo Gottwalda před hotovou věc i v otázkách vnitřního československého vývoje: až do roku 1943 Kominterna vyzývala k demokratické poválečné převýchově československých občanů německé národnosti, ale v prosinci 1943, při Benešově návštěvě v Moskvě, Stalin souhlasil s myšlenkou odsunu. Když sovětská armáda začala obsazovat Podkarpatskou Rus, vyslal tam Gottwald stranickou delegaci s úkolem obnovit politický život a zakládat organizace KSČ. Až dodatečně se dozvěděl, že v Moskvě podporují připojení území Podkarpatské Rusi k SSSR.) Gottwaldův rozhovor se Stalinem se uskutečnil 23. ledna 1945, trval šest hodin a kromě hlavního bodu, Podkarpatské Rusi, na něm oba vůdci projednali příští postavení Slovenska, složení vlády, odsun Němců a nejvhodnější způsob komunikace s prezidentem Benešem.
K dalšímu Gottwaldovu setkání se Stalinem došlo 28. března 1945 na večeři před odjezdem prezidenta Beneše a budoucí vlády na osvobozené území. Před Benešem a dalšími československými demokraty Stalin vystupoval tak, jako by měli v jeho očích s československými komunisty srovnatelné postavení. Anonymní účastník jednání 28. března 1945 (pravděpodobně prezidentův kancléř Jaromír Smutný) si mimo jiné poznamenal:

V pozdějším intimním rozhovoru s panem prezidentem Stalin mu docela otevřeně řekl své mínění o našich komunistech. Jsou to lidé prostí, bez rozhledu, příliš přímočaří. Nesouhlasil s tím, že Fierlinger se má stát předsedou vlády, ani s přehnaným podílem, jehož se dostalo komunistům ve vládě, „na Západě všechno to hodějí na hlavu nám“. Prezident mu vysvětloval, že sám také je téhož přesvědčení, že upozorňoval Gottwalda i Fierlingera, ale oni prosadili svoje. Stalin rovnou mu řekl, měl jste si vzít někoho jiného, třeba Šrámka - což ovšem nebylo možné. - Stalinovy projevy zanechaly u všech přítomných hluboký dojem procítěnosti a upřímnosti, s nimiž byly pronášeny. Celá atmosféra tohoto večera jevila se mi oproti obdobnému večeru při prvé návštěvě před rokem srdečnější a serióznější, jako by obě strany, tj. prezident a Stalin, nabyly vzájemně více důvěry.

VZNIK NÁRODNÍ FRONTY
Gottwaldovi patří hlavní zásluha na tom, že se podařilo postavit komunistickou stranu do pozice ústředního sjednotitele odboje doma i v cizině. KSČ si podle něj tuto pozici zasloužila svým bojem za práva pracujících v první republice, úsilím ubránit republiku v čase Mnichova a účastí komunistů na protinacistickém boji. V novém státě bude muset mít strana takové postavení, které by těmto jejím starým zásluhám odpovídalo, věřil Gottwald. V klidu a závětří válečného exilu vymyslel plán, jak pro KSČ toto výsadní postavení zajistit. Dal mu název Národní fronta. Svou podstatou mělo jít o sdružení převážně socialistických stran, spolupracujících na základě předchozí dohody a s vyloučením oficiální opozice, pod komunistickým vedením.
Zárodky budoucí Národní fronty začaly vznikat už po vstupu Sovětského svazu do války, kdy KSČ uznala Beneše a londýnskou vládu jako představitele odboje: tím vznikl základ společného postupu po dobu války. V zájmu jednoty byla „dočasně“ vyloučena opozice, nejen v Moskvě, ale také v Londýně. Na základě této válečné jednoty pak byla určena pravidla poválečná. Vstupem do Národní fronty se každá strana zavazovala přijmout její program, teoreticky však nemusela vstoupit do vlády, a mohla tedy v určitém smyslu působit jako „opozice“ (kritizovat třeba vládu za to, že svůj program neplní). Za války i po ní platilo, že nejdůležitějším politickým úkolem, jaký má republika před sebou, je zbavit se věčného německého nebezpečí; jakákoli kritika nebo ohrožení Národní fronty byly proto vnímány a interpretovány jako narušení národní jednoty vůči společnému nepříteli. Za takové situace nejenže se do opozice nikomu nechtělo, ale například komunisté „odchod“ druhých stran vůbec nechtěli připustit. Na jednotu Národní fronty vedle nich tlačil i prezident Beneš, pro kterého byla v zahraničí důkazem, že ČSR je nejvíc konsolidovaný stát ve střední Evropě. Část opoziční funkce v poválečném tříletí tedy plnil alespoň tisk, některé masové organizace nebo parlament.
Své rodící se představy o poválečném uspořádání státu Gottwald poprvé představil v rozhovorech s Benešem během prezidentovy návštěvy Moskvy v prosinci 1943. Představitelé západního a východního odboje se sešli na celkem šesti schůzkách, z nichž Gottwald vyšel nejen jako nejlépe připravený, ale také iniciativní a koncepční účastník. Jeho pojetí Národní fronty bylo na první pohled realističtější než Benešova vize tří příštích stran, jež by reprezentovaly pravici, levici a střed. Gottwald během rozhovorů vystupoval jako reprezentant strany, která má ze všech československých politických subjektů k Sovětskému svazu nejblíž - a o tom, že po rozdrcení Hitlera sovětskou armádou se SSSR stane vedoucím státem v Evropě, Beneš nepochyboval.

V obnovené republice musí platit jiná pravidla než před rokem 1938. Aby pro to připravil půdu, začal Gottwald v rozhlasových relacích z Moskvy naléhat na vytváření partyzánského hnutí (dávno před tím, než - zhruba v roce 1944 - k tomu v zemi vznikly podmínky). Po vzniku Slovenského národního povstání vyslal na Slovensko dva své nejbližší spolupracovníky, Slánského a Švermu. Když mu Slánský, pověřený budováním partyzánských oddílů, 10. října 1944 napsal, že se mu konečně podařilo zřídit výcvikový tábor, kde se zatím cvičí šedesát mužů, přivítal to Gottwald jako příslib, že strana bude mít od počátku ve státě své lidi, schopné převzít moc třeba násilím. Tomuto plánu hrál do karet i vítězný postup sovětské armády, který komunistům umožňoval, aby na osvobozeném území vytvářeli své struktury v předstihu před ostatními stranami.

Přípravu programu první poválečné vlády zahájil Gottwald v Moskvě už v závěru roku 1944. Pověřil přední funkcionáře své strany zpracováním jednotlivých kapitol - takže když byla v březnu 1945 zahájena jednání představitelů východního a západního exilu i slovenského odboje o programu budoucí Národní fronty a sestavení příští vlády, ukázalo se, že komunisté jako jediní jsou schopni předložit text, o němž je možné diskutovat. V obnoveném státě měly vedle sebe napříště žít dva národy, Češi a Slováci; o menšinách ani menšinových právech se nehovořilo; výrazně měl být omezen počet politických stran; počítalo se s konfiskací majetku Němců, zrádců a kolaborantů atd. Gottwald sám později, na schůzi ÚV KSČ 18. prosince 1945, tvrdil:

Když přijeli do Moskvy (zástupci nekomunistických stran, pozn. aut.), měli prázdné ruce a prázdné hlavy. Ničím nepřispěli k vypracování ideologie, k vytvoření naší nové základny vládního programu.

Jen v několika dílčích případech se diskuse vyostřila; vcelku dali západní účastníci jednání najevo souhlas s Gottwaldovými návrhy. Byl tím nejiniciativnějším a nejvlivnějším účastníkem jednání: zástupci londýnského exilu potvrdili jeho návrh na organizaci vlády a bez obtíží se s ním dohodli na jejím personálním složení. Hlavní spor vznikl o budoucí postavení Slovenska. Zástupci povstalecké Slovenské národní rady požadovali federativní uspořádání příštího státu; čeští komunisté nebyli zcela proti; počítali s revolučností SNR, ve které tehdy představitelé KSS měli rozhodující slovo. Reprezentanti českých národních socialistů se však těmto představám postavili. Když už hrozilo rozbití jednání, nabídl Gottwald kompromis: v republice bude zaveden takzvaný asymetrický režim, Slováci dostanou své zvláštní orgány, odlišné od českých, jejichž činnost případně může v budoucnu vést k federaci. (Když se však ve volbách v květnu 1946 na Slovensku prosadila jako nejsilnější Demokratická strana, byli to naopak komunisté, kteří snahy o posílení pravomocí slovenských orgánů zas utlumili.)

TŘI ROKY VE VLÁDĚ
V „košické“ vládě, ustavené v dubnu 1945, se stal Gottwald místopředsedou. Odmítl Benešovu nabídku na předsednictví s realistickým odůvodněním, že Západ by komunistu v čele kabinetu nepřijal. Z jeho iniciativy se tedy stal „košickým“ premiérem Zdeněk Fierlinger, dlouholetý vyslanec v Sovětském svazu a formálně sociální demokrat, ve skutečnosti člověk beze zbytku kopírující všechny zákruty politiky Sovětského svazu. Pro Gottwalda to bylo stejné, jako kdyby v čele vlády seděl on sám; s Fierlingerem se dobře znal a uměl hrát na některé jeho problematické vlastnosti, jako byly ješitnost a oportunismus. Přestože tedy například Beneš v době jednání o košické vládě považoval Zdeňka Fierlingera za svého osobního nepřítele, nezmohl se na to, aby vůči němu prosadil vlastního kandidáta; ostatně žádného neměl.
 
Při jednáních o vládě se znovu projevil Gottwaldův mimořádný politický talent. Z jeho podnětu začalo jednání nejprve rozhovory o vládním programu: účast ve vládě měla mít pouze ta strana či osoba, která předtím program odsouhlasila. Protože o podíl na výkonu moci se draly všechny existující strany beze zbytku, byl nakonec program vlády Národní fronty přijat celkem hladce, ačkoliv obsahoval řadu míst, která se dala vyložit několikerým způsobem. Aby ukázal, že v „košické“ vládě vedle sebe vzorně zasedli jak představitelé „Západu“, tak „Východu“, vyšperkoval ji Gottwald několika takzvanými nepolitickými osobnostmi, jako byli z jedné strany ministr zahraničí Jan Masaryk a ministr dopravy Antonín Hasal, z druhé ministr obrany Ludvík Svoboda nebo ministr školství Zdeněk Nejedlý. Byli vydáváni za „nadstranické“ odborníky; s politickými ministry je spojovalo přesvědčení o nutnosti zahraničněpolitické orientace země na Sovětský svaz. Gottwald dál prosadil vznik nového útvaru, předsednictva vlády, složeného vedle premiéra z místopředsedů, většinou šéfů vládních stran; vláda na toto předsednictvo přenesla některé své pravomoci. Na celém zákulisí vzniku „košické“ vlády bylo zvláštní, že je neorganizoval příští premiér Fierlinger, ale Gottwald. (Národněsocialistický ministr Jaroslav Stránský jednou poznamenal, že hlava této vlády sedí vedle předsedy, tedy na Gottwaldově židli.)

Před odjezdem z Moskvy do Košic se Gottwald ještě postaral o rozdělení pravomocí ve vedení vlastní strany. Sám měl odejít do vlády a ovlivňovat tam jménem strany záležitosti celého státu, kdežto starost o chod a výstavbu strany měl převzít Rudolf Slánský. Gottwald získal novou, speciálně pro něj vytvořenou funkci předsedy strany, Slánský se stal generálním tajemníkem. O tom, že je Gottwald vůdcem KSČ, nepochyboval nikdo uvnitř strany ani mimo ni. Jeho názory byly přijímány jako oficiální stanoviska strany, mezi řadovými členy i ve vedení. Určoval generální linii strany, kterou pak Slánský v čele aparátu vyplňoval.

Ještě zajímavější však bylo Gottwaldovo postavení mimo KSČ. Když koncem března 1945 opouštěl Moskvu a nastupoval cestu domů, nebyl si jist, do jaké atmosféry se vrací. O tom, jaké stopy v myšlení lidí napáchalo šest let protektorátu, měl jen mlhavé představy. Doma zjistil, že sympatie ke komunismu válkou prudce vzrostly. Cíl, který sledoval, byl ovšem stejný jako vždy: nastolení socialismu v zemi podle sovětského modelu, s rozhodující vládou jedné strany. Aby tohoto cíle mohlo být dosaženo parlamentní cestou, vystupovala strana jako představitelka národních zájmů, strana všech lidí dobré vůle, strana masová. Gottwald k tomu nabádal v četných projevech. Na schůzi ÚV KSČ 18. prosince 1945 například řekl:

Není možné, aby neměli jsme v každé obci organizaci. V každém závodě. My máme ještě mnoho závodů, kde organizace nejsou. Cožpak máme 2898 obcí v republice? Cožpak není více závodů v republice? Musíme se dostat do každého závodu, do každé obce. Máme ještě velký rezervoár - ženy. Jsou kraje, kde mají jen 10 % členek strany. Žen je dobrá větší polovina obyvatelstva. Zde musíme také z tohoto rezervoáru čerpat.

První měsíce v osvobozené republice proto proběhly ve znamení masového náboru nových členů. Pouhý rok po osvobození byl v ČSR jeden a čtvrt milionu organizovaných komunistů. Proti situaci před deseti patnácti lety se tím atmosféra ve straně od základu proměnila: KSČ se chovala jako mateřská náruč, ve srovnání s minulými lety neobvykle tolerantní k odlišným názorům. (Představu o tom, že je „všenárodní“ stranou, naplnila také svým vystupováním ve prospěch odsunu Maďarů a Němců.)

Tato taktika u mnoha lidí Gottwaldovi vyšla. V roce 1945 se představa o tom, že KSČ brání český národní zájem, rozšířila v celé společnosti. Přispěla k tomu i některá opatření Gottwaldova vedení. S velkou publicitou například strana zahájila reorganizaci hospodářství: dosavadní převážně soukromé podnikání mělo být nahrazeno takzvanou třísektorovou ekonomikou, v níž by vedle soukromníků podnikal stát a různé typy malovýrobců, včetně družstevních. Na rozdíl od minulosti měl právě stát získat v hospodářství hlavní pravomoci: velké průmyslové podniky, banky atd. měly přejít do jeho vlastnictví a napříště se měla průmyslová výroba rozvíjet koordinovaně, podle plánu. Po roce 1945 bylo hojně rozšířeným názorem, že tímto, shora nadekretovaným způsobem vymizí z ekonomiky chaos a zejména že nebudou hrozit další krize, jako byla ta, jež republiku zasáhla na přelomu dvacátých a třicátých let. Trh bude nahrazen plánem, lidský rozum zvítězí nad chaosem, tak jako se to stalo v Sovětském svazu, kde během prvních pětiletek celá země získala novou podobu.

V požadavku znárodnění Gottwald postupoval ve shodě s prezidentem Benešem, který z obavy, aby projednávání příslušných zákonů v parlamentě netrvalo moc dlouho, navrhl nahradit je formou prezidentských dekretů. V těchto dekretech se nakonec odrazila představa, kterou o znárodnění měli komunisté a sociální demokraté, včetně představy o rozsahu, tempu a formách znárodnění (hlavně zestátněním, výjimečně združstevněním, převedením do vlastnictví měst a obcí). V některých odvětvích, jako bylo bankovnictví nebo pojišťovnictví, získal stát jako vlastník monopolní postavení, vesměs pro všechna odvětví však platilo, že se stala na státním sektoru závislá. V oblasti zemědělství Gottwaldova strana nebyla tolik radikální jako v průmyslu; odmítla volání zejména slovenských komunistů po tom, aby stát uskutečnil všeobecnou pozemkovou reformu a rozdělil půdu mezi nejmenší vlastníky. Komunisté prosadili tři etapy pozemkové reformy: v první etapě stát zkonfiskoval půdu Němců, kolaborantů a zrádců. V druhé šlo o revizi pozemkové reformy z první republiky (rozdělení velkostatků), ve třetí o vyvlastnění půdy nad padesát hektarů. Toto rozdělení na tři etapy umožnilo držet venkov pod neustálým politickým napětím a posilovat tam vliv KSČ. Další kroky v postupné přeměně venkova, nástup ke kolektivizaci a socializaci, Gottwald odsunul do budoucnosti. Díky tomu strana nepřišla o podporu velké části soukromých zemědělců, netušících, že o pár let později na ně pěst kolektivizace stejně dopadne.

Ústřední roli v Gottwaldových představách poválečného uspořádání ČSR hrály jeho plány, jak získat vládu v zemi a vyřadit z činnosti další politické strany. Stál v čele strany, která určila dějiště budoucího zápasu: měla se jím stát Národní fronta, systém šesti (později osmi) vládních stran podobající se komunisty organizované koalici. Na jednání představitelů těchto stran, svolávaných a řízených Gottwaldem, se rozhodovalo o budoucím osudu státu. Členství v Národní frontě se rovnalo účasti v politickém životě; podmínkou členství byl souhlas s vládním programem. Jeho zásady v roce 1946 vypracoval Gottwald, který měl navíc ve vládě jako předseda rozhodující slovo: poměry, které se takto utvořily, se od tradičních západních demokracií lišily. Vedoucí představitelé demokratických stran počítali s Národní frontou jen jako s opatřením pro přechodné období, po kterém se ustaví politická scéna podle běžných pravidel (zejména bude umožněna činnost opravdové opozice). I Gottwald vnímal Národní frontu jako instituci pro přechodnou dobu, avšak s opačným cílem: jejím prostřednictvím chtěl získat všechnu moc, kdežto demokraté věřili, že mu v tom lze tímto způsobem zabránit. Protože pro něj byla klíčovým politickým nástrojem, Gottwald se myšlenky Národní fronty nevzdal ani v druhé polovině roku 1947, kdy se spolupráce stran stávala stále složitější a kdy se v zemi začalo schylovat k rozhodujícímu střetnutí.

„Věrnost“ myšlence Národní fronty se projevila v Gottwaldově neúspěšném úsilí o obnovu socialistického bloku v září 1947, ve volání po očistě stran Národní fronty od „reakce“, v pokusech o překročení koaličních omezení Národní fronty jejím opakovaným definováním jako svazku dělníků, rolníků a inteligence (což mělo umožnit začlenění zájmových organizací, na prvním místě komunisty ovládaných odborů), v návrhu na kandidátku strany pro parlamentní volby v roce 1948 jako kandidátku Národní fronty atd. „Věrnost“ Národní frontě jako imitaci národní jednoty se Gottwaldovi vyplatila také během únorové krize, kdy vyzval k utváření akčních výborů NF jako nových a přechodných mocenských orgánů - jejichž prostřednictvím KSČ nastolila svou monopolní moc.

ZDROJ: KAPLAN, Karel a Pavel KOSATÍK. Gottwaldovi muži. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2004, 333 p., [32] p. of plates. ISBN 80-718-5616-9.