Co bylo možné a co slušné - Generál Jaruzelski zůstává už jen jablkem sváru mezi liberály a konzervativci

Na některé věci se lze spolehnout – například na to, že diskutujeme-li s Poláky o vyrovnávání se s minulostí, slýcháme komplimenty na českou adresu. Některé argumenty jsou přesvědčivé: jednak souhlasím s tím, že český lustrační zákon je lepší než polský, ale hlavně vždycky vyslechnu, že naším prezidentem se stal Václav Havel, který je v Polsku velice oblíben. A prvním prezidentem Polska, které se zbavilo komunismu, se stal generál Wojciech Jaruzelski, který se v sobotu 6. července dožil devadesáti let.
To mnoha jeho krajanům velice vadilo a dodnes vadí, protože Jaruzelski v prosinci 1981 nastolil stanné právo, aby potlačil vzmáhající se nezávislé odbory Solidarita – a nutno říci, že Solidarita nebylo jen odborové, ale také politické hnutí. Do ulic tehdy vyjely tanky, většina novin a časopisů přestala vycházet, zákaz vycházení po „policejní hodině“ ostatně platil i pro občany. Valná většina Poláků to samozřejmě vnímala jako kruté omezení už tak za komunismu omezené svobody. A tak je Jaruzelski od devadesátých let jedním ze symbolů řady debat o vyrovnávání s minulostí.

Nezapomínejte!
Samozřejmě nikoli jediným: na poslední veřejné besedě, která se konala v jednom z varšavských zařízení Ústavu národní paměti, připomněl historik Jerzy Eisler, že „polští novináři přece nezklamali – vždycky psali, co bylo potřeba“. Jindy zase mluvil o tom, že armáda rovněž nezklamala. také vždycky potlačovala, co bylo potřeba. To jsou samozřejmě slova do pranice, armáda je v Polsku instituce s velikou vážností a budí respekt.
A nutno říci, že o problému kolaborace společnosti s nemilovaným režimem jsem toho v Polsku vyslechla hodně, skoro bych řekla, že víc než v Česku. Otázka kolaborace se tam totiž nesoustřeďuje, jak vidno, na spolupráci jednotlivce s tajnou policií, ale můžeme slyšet – nebo se dočíst – o tom, do jaké míry byly různé instituce a jejich členstvo zapojeny do služby režimu, můžeme slyšet a číst seriózní hluboké úvahy o tom, co bylo a nebylo možné – a co bylo a nebylo slušné.
Jako příklad zase může posloužit Jaruzelski: poté, co v Polsku padl komunistický režim, vysvětloval (a už předtím velmi zřetelně naznačoval), že stanné právo mělo být menším zlem, že kdyby se k tomuto drastickému kroku neuchýlil, hrozila Polsku vojenská okupace, kterou předtím zakusilo Maďarsko a Československo. Historické důkazy však prokazují nadmíru jasně, že Sověti v roce 1981 do Polska v žádném případě vpadnout nehodlali a že to Jaruzelski musel vědět.

Zločiny
Poláci se také dost usilovně snažili o potrestání zjevných zločinů, jakým byl například vojenský zásah a zmasakrování horníků v dole Wujek několik dnů po nastolení stanného práva. Většina procesů vyzněla do prázdna – skoro pokaždé byli obžalovaní zproštěni viny, buď pro nedostatek důkazů nebo proto, že se nepodařilo zjistit, kdo vlastně byl kompetentní rozhodovat. V tomhle jsme na tom velice podobně. Soudy týkající se konkrétně dolu Wujek se táhnou desítky let, až dodnes – nyní jsou obviněni tehdejší pracovníci prokuratury, kteří zásah vyšetřovali hned v prosinci 1981, ale nezajistili potřebné důkazy, takže dnešní soudy nemají z čeho vycházet.
Tady je potřeba dodat, že polský Ústav národní paměti má na rozdíl od českého Ústavu pro studium totalitních režimů vlastní vyšetřovatele a prokurátory, a ti se nevzdávají naděje, že se jim přece jen u soudu podaří prosadit potrestání dávných viníků.

Smíření?
Polská společnost je patrně v přístupu k minulosti a zejména k tomu, jaké z ní vyvozovat důsledky, ostřeji rozdělená než česká. Adam Michnik, hlavní postava nejčtenějších poslých novin Gazeta wyborcza ,vyzývá ke smíření – například v projevu nastolení stanného práva v roce 2005 na Varšavské univerzitě: „Což nejsme čtvrt století po vyhlášení výjimečného stavu schopni – my Poláci – polsko-polského gesta odpuštění a smíření?“ I Michnik je ovšem symbolem: pro generála Jaruzelského, jenž je pro část polské společnosti symbolem ponížení, i pro jeho ministra vnitra Czeslawa Kiszczaka, má pochopení. Nejednou psal a mluvil o tom, že zejména těmto dvěma Polsko vděčí za to, že vláda zasedla s opozicí ke kulatému stolu, a že tudíž přechod od komunismu proběhl nekrvavě.
Vidina celospolečenského smíření však není příliš reálná: obě strany, tedy ty, kdo nechtějí zapomenout, a ty, kdo by raději odpustili a hledali společnou budoucnost, totiž nedělí jen pohled na minulost. Minulost v polském společenském a politickém diskurzu hraje a vždy hrála nesmírně důležitou úlohu: víc než patnáct let se polská levice a pravice dělily podle toho, zda jejich představitelé pocházeli z „postkomunistických“ či „postsolidaritních“ řad. Postkomunistická levice byla už z hlavního politického proudu vytlačena, ale ve sporu liberálů a konzervativců funguje historie jako jablko sváru dál.

Text byl psán pro Lidové noviny (8. července 2013).

Odešel generál, který zosobňoval Polsko 80. let - nekrolog

Wojciech Jaruzelski, který zemřel 25. května 2014 ve věku 90 let, nepochybně zosobňoval jednu podobu Polska: podobu, jakou mělo v osmdesátých letech minulého století, podobu státu, v němž vládla komunistická strana a který byl „pevnou součástí sovětského bloku“, jak tehdy pravily učebnice. Přitom Wojciech Jaruzelski pocházel z hluboce věřící vlastenecké polské rodiny, zažil v Sovětském svazu vyhnanství a bojoval ve druhé světové válce za osvobození své polské vlasti. Jak se stalo, že se připojil na stranu podmanitelů Polska?

Z vyhnanství do PSDS
Po skončení války zůstal Wojciech Jaruzelski vojákem z povolání – bylo mu dvaadvacet let (narodil se 6. července 1923). Byl vyslán do vyšší školy pro důstojníky, ale velitel jeho pluku ho z ní odvolal, protože měl za to, že Jaruzelski je potřebnější v činné službě. Působil tehdy v rozvědce a pátral po příslušnících a stoupencích Ukrajinské povstalecké armády a také antikomunistického podzemí. V Polsku, hlavně ve východním Polsku, se ještě dlouho po skončení druhé světové války vedly boje proti lidem, kteří za války bojovali pod velením polské exilové vlády v Londýně proti německým okupantům a kteří po osvobození Polska Rudou armádou obrátili zbraně proti novému nepříteli. Lidem, kteří pokládali novou polskou komunistickou moc za nelegitimní a nehodlali se smířit s tím, že na území jejich vlasti působí sovětští vojáci a příslušníci politické policie NKVD. Jaruzelski tedy stanul na „správné“ straně, na straně vítězů. Působil (do roku 1954) jako tajný spolupracovník vojenské „informační služby“, což později nikterak nepopíral a uváděl, že tak musel činit z titulu svého vojenského zařazení. V červnu 1947 vstoupil do Polské dělnické strany, která byla v prosinci 1948 „sloučena“ s Polskou socialistickou stranou. Byl to proces důvěrně známý z řady zemí tehdejšího sovětského bloku, kde se strany se sociálnědemokratickým programem likvidovaly touto „suchou cestou“. A tak se Jaruzelski stal členem Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), která vládla Polsku po dalších čtyřicet let. 

Politická kariéra
Jaruzelski vystudoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu a postupně se přesouval z činné vojenské služby do politické sféry. V letech 1960–1965 byl náčelníkem Hlavní politické správy armády a stojí za připomenutí, že když tuto nabídku dostal, vymezil se vůči ní dopisem, v němž psal, že ho taková funkce „upřímně trápí“, protože ho vylučuje z činné služby. Nicméně se podřídil. V roce 1961 byl zvolen poslancem parlamentu a 15. června 1964 se stal členem ústředního výboru PSDS; v této instituci setrval až do července 1989. 
Jako vysoký důstojník a člen velitelského sboru – a zároveň vysoký politik – se podílel na nepěkných věcech. Jednotky, jimž velel, se v srpnu 1968 účastnily okupace Československa a v prosinci 1970 (to už byl ministrem obrany) potlačovaly povstání polských dělníků ve městech na pobřeží Baltu. Jaruzelski byl na zasedání politbyra PSDS, které rozhodlo použít proti dělníkům zbraně, a nic nenamítal. Poté vydal 8. prosince 1970 rozkaz, který vojákům ukládal, aby se připojili k bezpečnostním silám a vzpouru pomohli potlačit. 

Stanné právo
Dělnické povstání v roce 1970 bylo potlačeno, stejně jako vzpoury v roce 1976. V roce 1980 však vzniklo celospolečenské hnutí Solidarita a na deset milionů dělníků, zorganizovaných ve stovkách podniků po celé zemi, takový vojenský zásah nemohl stačit – zvlášť když polská vláda uzavřela na konci srpna s vedením Nezávislého odborového svazu slavné gdaňské dohody. Jaruzelski nelenil a 12. listopadu 1980, dva dny po oficiální registraci Solidarity, oznámil na zasedání Rady národní obrany, že byl připraven „souhrn nezbytných právních kroků týkajících se výjimečného stavu“. Tato opatření pak uplatnil 13. prosince 1981, kdy v Polsku nastolil stanné právo a stanul v čele Vojenské rady národní spásy (WRON). V této funkci – ve funkci vůdce vojenské junty – setrval do července 1983. V té době už byl prvním tajemníkem ústředního výboru PSDS a předsedou radyministrů (prezidenta v té době Polsko nemělo). Snad jednu perličku: za stanného práva se na zdech běžně objevoval nápis Orla wrona nie pokona – Orla vrána nepřemůže. 
A WRON skutečně nepřemohl polského orla – symbol snah o svobodu a nezávislost. Lidový odpor neustal a polská vláda zasedla s „nelegální“ Solidaritou ke kulatému stolu. Výsledkem byly 4. června 1989 částečně svobodné volby, jejichž 25. výročí si Polsko připomene příští týden. Solidarita je vyhrála na celé čáře – až na jedno získala všechna „povolená“ křesla v zastupitelských sborech. Zásluhy Jaruzelského o nekrvavý přechod Polska od komunismu k demokracii jsou nesporné. 
Otazníky Jenže: stačí to? Adam Michnik (a nejen on) je toho názoru, že ano. Velká část polské společnosti se s tím neshoduje a pokládá za hanbu, že Jaruzelski byl (po dohodách) v létě 1989 zvolen polským prezidentem. Byl jím jen něco přes rok a pak „přechodné“ období skončilo. Spor o Jaruzelského od té doby neskončil.

Text byl psán pro Lidové noviny (27. května 2014).

 Oba texty uveřejňujeme se svolením autorky.