Sdružení PAX
Musíme si však uvědomit, že přestože Polská lidové republika i Československo spadaly po druhé světové válce do sovětského bloku, nevládly v obou zemích identické poměry. Na osobnosti a životě Tadeusze Mazowieckého se dá leckterý z rozdílů, jaké mezi oběma státy byly, docela hezky ukázat. Mazowiecki v letech 1946-1955 působil v katolickém sdružení PAX, které bylo do jisté míry „protějškem“ československého Pacem in terris. Tedy bylo a nebylo: zatímco se československé Pacem in terris obvykle pokládá za organizaci jednoznačně kolaborantskou, s polským PAXem to bylo složitější. Nebyla to jen kněžská organizace a Anne Applebaumová v knize Železná opona píše, že šlo o „jedinou prokomunistickou opoziční stranu v celém sovětském bloku“, která se nacházela „ve zvláštním, nedefinovaném a dvojakém politickém prostoru“.
Také role Mazowieckého byla složitější než prosté projevy loajality ke komunistické moci. V PAXu existovala vnitřní diskuse a Mazowiecki patřil v roce 1952 k několika  mladším intelektuálům, kteří ji v PAXu rozpoutali s poukazem na odpovědnost křesťana v politice. Diskuse skončila vznikem takzvané „frondy“, která představovala v PAXu vnitřní opozici, ale také tím, že Mazowiecki byl odvolán z místa zástupce šéfredaktora deníku „Słowo powszechne“ a přesunut z Varšavy do Vratislavi. Tam se stal spoluzakladatelem „Vratislavského katolického týdeníku“ a poté, co nejednou kritizoval nadměrnou loajalitu vůdce PAXu Bolesława Piaseckého, nakonec hnutí na přelomu let 1955 a 1956 nadobro opustil.

Tání
Po projevu Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětské komunistické strany se poměry v sovětském bloku značně uvolnily. Mělo to mimo jiné ten důsledek, že Mazowiecki s několika kolegy založili v říjnu 1956 Celopolský klub katolické inteligence, nezávislý na vládě, který se však dlouho neudržel, a v roce 1957 ve Varšavě Klub katolické inteligence, který byl až do pádu komunismu vlivnou organizací kritickou k režimu.
Mazowiecki také patřil k zakladatelům měsíčku „Więż“ a od roku 1958, kdy začal časopis vycházet, byl jeho šéfredaktorem.
„Frondisté“ také spolu se skupinou představitelů lublinské Katolické univerzity založili nové sdružení, „Znak“, které nemělo oficiální členství a v němž se sešli intelektuálové z různých katolických prostředí. Znak měl od roku 1957 v parlamentu pět poslanců. Ve volbách v roce 1961 (a poté také v letech 1965 a 1969) byl poslancem Znaku zvolen také Mazowiecki. Nutno říci, že představitelé katolické inteligence plnili v polském Sejmu roli poměrně aktivní opozice, byť se nejvíc zabývali problémy souvisejícími s postavením křesťanů.

K Solidaritě
Od roku 1975 byl Mazowiecki místopředsedou varšavského Klubu katolické inteligence, na začátku roku 1978 spoluzakládal Sdružení vědeckých kursů, což byla slavná „létající univerzita“, která pořádala neoficiální přednášky, a v srpnu 1980 byl jedním ze čtyřiašedesáti intelektuálů, kteří sepsali výzvu na podporu dělníků stávkujících v Gdaňsku. 22. srpna se vypravil spolu s Bronisławem Geremkem z Varšavy do Gdaňsku, aby nabídli vznikající Solidaritě svou pomoc. Od té doby až do konce komunismu bylo Mazowieckého působení spjato se Solidaritou. Od 13. prosince 1981, kdy generál Jaruzelski nastolil v Polsku stanné právo, byl Mazowiecki déle než rok vězněn – patřil mezi poslední, kdo byli z této internace propuštěni. V osmdesátých letech podepsal celou řadu významných prohlášení a byl mezi nejbližšími poradci vůdce (tehdy nelegálního) odborového hnutí Solidarita Lecha Wałęsy.
Prakticky celý rok 1987 strávil Mazowiecki v zahraničí – přednášel  v různých západních zemích, setkával se s mnoha politiky a představiteli odboráři, aby pomohl podpořit snahu o opětovnou legalizaci Solidarity. I zde vidíme velmi názorně rozdíl mezi situací v Polsku a v Československu: představa, že by například někdo z mluvčích Charty 77 mohl vycestovat na Západ, vést tam politické rozhovory a pak se zase vrátit, je zcela naivní. Mazowiecki se však do Polska vrátil a od roku 1988 se podílel na jednání Solidarity s vládou u kulatého stolu a mimo jiné prosadil přítomnost všech opozičních seskupení, která rozhovory u kulatého stolu uznávala.

V čele vlády
Tadeusz Mazowiecki byl velkým příznivcem a jedním z „architektů“ nenásilného převzetí moci od komunistů a významně přispěl k dohodě, která vyústila 4. června 1989 částečně svobodnými volbami, v nichž nekomunistická opozice drtivě zvítězila. Paradoxní je, že sám Mazowiecki v těchto volbách nekandidoval, ač mu to bylo nabízeno.
Podobně paradoxní je, že když v létě 1989 vydal Adam Michnik v nových novinách Gazeta Wyborcza článek „Váš prezident, náš premiér“, Mazowiecki na něj reagoval v obnoveném Týdeníku Solidarita, jemuž stál v čele, textem „Spěchej pomalu“, kde poukazoval mj. na to, že opozice nemá připravený pořádný ekonomický program. Přesto ho po dohodách tehdejší prezident Jaruzelski navrhl na post premiéra a 24. srpna 378 poslanců polského parlamentu (proti byli  poslanci, 41 se zdrželo) prezidentův návrh schválilo.

Tlustá čára
Mazowiecki 24. srpna v projevu v Sejmu mimo jiné prohlásil: „Vláda, kterou sestavím, neponese zodpovědnost za hypotéku, jíž jsme zdědili. Ta přesto ovlivňuje okolnosti, v nichž musíme pracovat. Za minulostí učiníme tlustou čáru. Odpovídat budeme jedině za to, co jsme vykonali, abychom Polsko vyvedli ze současného úpadku.“ Tak vznikla slavná „tlustá čára za minulostí“, i když ze souvislostí je naprosto jasné, že Mazowieckému vůbec nešlo o to, že mají být zapomenuty křivdy komunistického režimu.
Mazowieckého vláda byla složena ze zástupců všech tehdejších politických proudů: ministrů ze Solidarity bylo sice nejvíc, ale ve vládě zasedli také ministři dalších stran a čtyři komunisté – ti obsadili klíčové posty: ministrem vnitra se stal Czesław Kiszczak a ministrem obrany Florian Siwicki. Timothy Garton Ash napsal, že tak Polsko zaplatilo daň za to, že bylo průkopníkem změn už od roku 1980. Jednání u kulatého stolu, červnové polosvobodné volby a vznik vlády Tadeusze Mazowieckého byly nepochybně zlomové okamžiky, které notně přispěly ke konečnému pádu komunismu ve střední a východní Evropě.

Ve svobodném Polsku
Vláda Mazowieckého vydržela do 4. ledna 1991. Už předtím, na podzim 1990, prohrál Tadeusz Mazowiecki v prezidentských volbách, do nichž kandidoval: do druhého kola se dostal Lech Wałęsy, což se očekávalo, ale jeho protivníkem se stal k obecnému údivu nestal Mazowiecki, nýbrž Stanisław Tymiński, „člověk odnikud“. Mazowiecki ve svém dalším politickém působení stál v čele dvou demokratických politických stran, Demokratické unie a Unie svobody, třikrát byl zvolen do parlamentu a v letech 1992-95 byl zvláštním vyslancem OSN pro Bosnu a Hercegovinu. Na tuto funkci však rezignoval, protože vojska OSN nedokázala zabránit válečnému konfliktu, a zejména kvůli masakru ve Srebrenici.

Tadeusz Mazowiecki, nositel nejvyššího polského vyznamenání, Řádu Bílého orla, zemřel 28. října 2013.

Text byl psán pro Lidové noviny (21. července 2014) a publikujeme jej se svolením autorky.