Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků
ESF a státního rozpočtu ČR.

Vážení přátelé,
když jsem byl před třemi týdny, podobně jako mnoho mých přátel, na cele v Ruzyni, uvažoval jsem o různých věcech, například o tom, zda tam nezůstanu natrvalo. Kdyby mi tam někdo byl řekl, že za tři týdny budu snídat s francouzským prezidentem a den nato vystoupím na nezakázané manifestaci, myslel bych si, že žertuje. Což ale vůbec nezname­ná, že za pár hodin nemohu být opět na cele v Ruzy­ni. Proč ale o tom teď mluvím: zdá se, že žijeme v napínavé, pozoruhodné, ba řekl bych přímo dra­matické době, v době plné protikladů. Na jedné straně státní moc zesiluje perzekuce všech svobodně se projevujících občanů, zavírá, stříká ze svých stříkaček, na druhé straně se společnost začíná zbavovat břemene strachu a lidé se stále méně bojí veřejně projevit své pravé smýšlení. Je velmi těžké odhad­nout, co se bude v budoucnu dít, zda pod tlakem obecné nespokojenosti, prohlubující se hospodářské krize i mezinárodního vývoje se pokusí současné vedení přeci jen o něco liberálnější, tolerantnější a demokratičtější politiku, anebo zda bude na tento sílící tlak reagovat dalším zesilováním svého proti­tlaku, to znamená dalším upevňováním totalitního způsobu vlády.

Jinými slovy: situace je otevřená a zdá se, že dnes záleží víc než donedávna na nás všech, na celé společnosti, jak se bude dál vyvíjet.

Co to znamená, že se tu můžeme dnes takto se­jít – bez asistence vodních děl? Může to být jakýsi výjimečný ústupek, vynucený různými okolnostmi, může to být ale i signál tolerantnějšího vztahu k ne­závislým občanským iniciativám. Ať tak, či onak, jedno je jisté: bez statečné účasti mnoha tisíc lidí na nezávislých manifestacích 21. srpna a 28. října na Václavském náměstí by tento dnešní kompromis proveden nebyl. Což znovu výmluvně potvrzuje, že nelze čekat jen na dary shora, ale že je třeba si svá práva prosazovat. Raději bychom se dnes samozřejmě sešli opět na Václavském náměstí a na svém názoru, že vyhláška o památkové rezervaci uprostřed Prahy je účelová a protiústavní, trváme. A dou­fáme, že dříve nebo později se budeme moci sejít na nezakázané manifestaci i na místě, které je s tako­vými setkáními tradičně spojeno.

Zatím tedy nevíme, zda možnost sejít se aspoň zde je podanou rukou a počátkem skutečného dia­logu, anebo nikoliv. Ale čím se to stane, záleží do jisté míry opět na nás samotných. Pokusme se proto chápat dnešek jako první krok státní moci k uznání Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ jako legi­timních společenských hnutí, která je třeba brát vážně a jejichž hlasu je třeba naslouchat, a v duchu toho se pokusme dál si počínat. My přece opravdu nejsme žádní profesionální buřiči, i my jsme pro práci v klidu, chceme jen, aby ta práce měla smysl! Takové uznání by nebylo pochopitelně jen v zájmu těchto iniciativ jako takových. Bylo by v zájmu celé společnosti, protože míra respektu k nekonformním občanům je vždy zároveň ukazatelem respektu k veřejnému mínění vůbec.

Čili: snažme se vdechnout dnešnímu dni histo­rický význam, udělejme z něho důležitý bod na cestě k občanské svobodě a politické demokracii v naší vlasti!