Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Nebyli jsme však jediní, kdo vyzýval k demonstraci k dvacátému výročí okupace v roce 1968. Rovněž Nezávislé mírové sdruženi, s jehož čteny jsme se tenkrát neznali a" nebyli jsme spolu nijak domluveni, rozhazovalo po městě letáky, ve kterých zvalo k „rozptýlené" demonstraci po celý den v centru města.

Devatenáctého srpna protestovali na Václavském náměstí proti sovětské okupaci v roce 1968 skvělí Italové z Radikální strany, v sobotu 20. srpna se nic nedělo a v neděli 21. srpna byl po celý den napjatý klid. Na Václavském náměstí jen sem tam diskutovaly malé hloučky lidí a komunistická televize ještě ve večerních hodinách jásala nad neúspěchem „provokatérů": záběry z poklidného odpoledního Václavského náměstí vysílala v době, kdy už ulicemi Prahy pochodovaly tisíce demonstrantů volajících po svobodě. Když jsem dorazil kolem půl šesté pod pomník sv. Václava, byl tam hlouček lidí, ve kterém vedli diskusi členové Nezávislého mírového sdružení. Zprvu jsem byl mile překvapen, ale postupem času shromáždění, které se stále rozrůstalo - i když většina lidí čekala na chodnících -, nabíralo čím dál statičtější ráz a zdálo se mi, že celá energie shromáždění přijde vniveč: představoval jsem si skutečnou demonstraci, a ne nějaký debatní kroužek. Několikrát jsem se pokoušel přimět diskutující, aby se přesunuli k pomníku sv. Václava, na který jsem hodlal vylézt s československou vlajkou, vyzvat ruská vojska k odchodu ze země a normalizační vládu k demisi, čímž by se demonstrace iniciovala.

Všechny mé pokusy byly ale marné. Lidi pořád dokola diskutovali o vojenské službě a podobných nesmyslech. Několikrát jsem se pokoušel přítomné rozhýbat skandováním hesel jako „Rusové domů'' apod., ale vždy jsem byl umlčen a osočen, že jsem provokatér. Už jsem si začal zoufat, že nám demonstraci vyfoukli nějací svazáci, a pomýšlel jsem na to, že půjdu pryč, když se konečně dal dav do pohybu na Staroměstské náměstí! Jakmile se lidé hnuli, přidali se i váhavci z chodníků a během chvíle se průvod rozrostl na několik tisíc lidí. Vytáhl jsem připravené československé vlajky a začala se skandovat nejrůznější hesla. Jestli to do té doby bylo shromáždění Nezávislého mírového sdružení, tak od této chvíle to byla demonstrace Českých dětí

Komunistická moc byla průběhem demonstrace a počtem demonstrujících natolik zaskočena, že jí trvalo řadu hodin, než byla schopna dát dohromady potřebné policejní jednotky. Průvod došel na Staroměstské náměstí, kde obkroužil pomník Jana Husa, který „chránil“ policejní kordon, a pak se vydal na Hrad. Prošel Kaprovou na Palachovo náměstí, ale Mánesův most se policii podařilo včas přehradit. Průvod zkusil policejní zátaras obejít a vydal se na Křižovnické náměstí, ale než jsme tam došli, stačily policejní jednotky obsadit Karlův most, přes který se mezi šokovanými turisty hlava nehlava hnaly plně naložené policejní Avie, aby byly na místě dřív než my. Na jedné straně Staroměstské mostecké věže byli dobyvační Švédové, na druhé straně Prahu bránily studentské legie. Vy nejste Češi! Gestapo! Gestapo! skandoval dav.

Průvod se pokusil dostat na druhý břeh přes most Legií, ale situace se opakovala. Průvod se tedy vydal po Národní zpět na Václavské náměstí a před obchodním domem Máj, dnešním Tescem, pár desítek metrů od místa, kde byla o patnáct měsíců později zbita studentská demonstrace, byl průvod napaden policejními jednotkami, mezi kterými se pohybovali příslušníci StB. Mnoho lidí bylo surově zbito a museli vyhledat lékařské ošetření. Mezi jinými estébáky se vyznamenal rodinný fízl Šípek, který surovým způsobem napadl a zranil inženýra Hajného, načež se mu dostalo přezdívky Varlatář.

S Honzou Brabcem a několika dalšími lidmi jsme se pokoušeli dostat za policejní zátaras průchodem kolem sv. Martina ve Zdi, ale sotva jsme byli v úzké uličce, vyrazilo proti nám v přesile bicí komando v bílých helmách, že jsme sotva stačili utíkat i když demonstrace ještě porůznu doznívaly, s pocitem, že máme pro ten den odpracováno, jsme se přesunuli do restaurace Olympia na Újezdě, kde jsme měli po demonstraci sraz, a oslavovali jsme tam „vítězství" až do pozdních večerních hodin.“

Citováno z knihy: PLACÁK, Petr. Fízl. Vyd. 1. Praha: Torst, 2007. 306 s. ISBN 978-80-7215-323-7.