Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

OBSAH:
Vzpomínky Petra Placáka
Leták: Československé nezávislé iniciativy oznamují… (Charta 77, České děti, Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení, SPUSA, VONS)
Výzva Společenství přátel USA (SPUSA)
Sedmdesátiny Československa a dny pietního shromáždění za Jana Palacha 28. října 1988 a 15.-25. ledna 1989

Vzpomínky Petra Placáka:

„Po úspěchu demonstrace 21. srpna se k myšlence uspořádat další demonstraci k Českým dětem a NMS přidaly i další oposiční skupiny, včetně Charty 77. Konspirativně jsme se střídavě scházeli s Ladislavem Lisem, Rudolfem Battěkem, Stanislavem Devátým, Bohumírem Janátem, Milošem Hájkem, Hanou Marvanovou, Tomášem Dvořákem a Emanuelem Mandlerem v Domě železničářů, na Hlavovce a v Demínce a domlouvali jsme společnou demonstraci Charty 77, NMS, Demokratické iniciativy, SPUSA a Českých dětí na 28. říjen.

Ze starší disidentské generace se nejlépe jednalo s Lisem a Battěkem. Ač to bytí staří oposiční harcovníci, o generaci starší a zkušenější nikdy neprosazovali svou a nakonec se vždy nechali přesvědčit návrhy mladších na radikálnější postup, i když třeba Battěk měl za sebou skoro deset tet kriminálu a mohl po právu volit spíše opatrnost. Impulsivní a otevřený Lis s velkým knírem připomínal polského dělnického předáka ze Solidarity, typ nefalšovaného odbojáře, zatímco Battěk byl spíše introvert, starý „kriminálník", který byl ve styku s lidmi zpočátku velmi ostražitý. Oba dva měli přitom smysl pro humor, každý svůj - Battěk velmi jemný, ale o to sarkastičtější zatímco Lisův smích byl otevřený a prudký, ale zase shovívavější. Smysl pro humor měl i Emanuel Mandler, který sice ve všem viděl nějaký problém, nic se mu nezdálo a do všeho mluvil, ale nakonec se nechal přesvědčit, i když dokázal chvíli i trucovat.

Problém byl vždy s exkomunisty, kteří pořád zdůrazňovati „politickou práci“. Tu viděli jako jakousi zákulisní hru od stolu a proti demonstracím byli z principu. Jako lidé ze struktur zvyklí řešit problémy v rámci stávajícího systému nepovažovali veřejná shromáždění za legitimní prostředek politického nátlaku.

V té době je v Chartě zastupoval její mluvčí Miloš Hájek, který byl ale v menšině, protože Stanislav Devátý byl jednoznačné na naší straně a třetí mluvčí, Bohumír Janát, se námi vždy nechal přemluvit. Ovšem nutno říci, že Miloš Hájek, vzděláním historik, byl slušné vystupující, spíše tichý badatel, kterého mi bylo až trochu líto, jak rychle jsme ho vždycky přehlasovali.

Demonstracím a otevřenému střetu s mocí nebyl ale příliš nakloněn ani Václav Benda, který se obával, že uliční vystoupení by mohla narušit jinou oposiční činnost především výrobu a distribuci samizdatu. Václav Havel byl tak uprostřed, uvědomoval si význam demonstrací jako důležitého prostředku nátlaku na vládu, rozhodoval se ale podle momentální situace a jednotlivé demonstrace podporovat případ od případu.

Ačkoliv nám zdálo, že všude kolem nás brousí fízlové, a před kavárnou jsme pořád viděli stát nějaká podezřelá auta, jednání nakonec proběhla bez zásahu policie …

Demonstrace 28. října byla svolána na třetí hodinu po poledni. V půl druhé jsme s Jáchymem vyrazili pěšky od Hradilků z Břevnova. V Nerudovce jsme se potkali s Honzou Rumlem, dali si U Slunců jedno pivo a pak jsme šli už každý sám, v patřičném odstupu, kdyby jednoho sebrali, aby ostatní měli čas zmizet. Šli jsme po Královské cestě přes Karlův most na Staroměstské náměstí, kde už bylo hodně lidi". Melantrichova ulice směrem k Můstku byla plná. Na Václavské náměstí se valily proudy Lidí shora Vinohradskou, přes Čelakovského sady, od Nového Města Krakovskou, Štěpánskou a Vodičkovou, z druhé strany Opletalkou a Jindřišskou, dole pak po Příkopech a ulicí 28. října a davy lidí vylézaly i z metra. Najednou člověk viděl, že po letech ustrnutí společnost opět začíná fungovat. Byt to naprosto skvělý pocit.

Dorazili jsme na náměstí ve tři čtvrtě na tři a ještě jsme stačili proklouznout uzávěrou ve výši Diamantu, kde byt policejní kordon napříč náměstím, načež se v hustém davu ztratili. Dostal jsem se do prostoru květinových záhonů pod pomníkem sv. Václava' kde jsem narazil na další známé. Ladislav Lis vylezl na květináč a pronesl krátkou zdravici k sedmdesátému výročí republiky. Lidé mu tleskali a podávali mu ruce.

Krátce po patnácté hodině policie celé náměstí neprodyšně uzavřela a po krátké a absurdní výzvě k rozchodu začala demonstranty bít. Od Národního musea zaútočily bílé helmy s dlouhými obušky, které si v bití lidí absolutně nevybíraly- bylo jim jedno, šlo-li o mladíka nebo starce, muže nebo ženu, a dokonce jsem viděl, jak obsluha vodního děla zaútočila na ženu s kočárkem. Když se podařilo policii za pomocí obušků a vodních děl vytlačit lidi z náměstí, rozlily se demonstrace prakticky po celém Starém a Novém Městě - na Staroměstské náměstí, do Kaprovky, Rytířské, na Uhelný trh, Karlovo náměstí, před Právnickou fakultu, na Palachovo náměstí, na náměstí Republiky, do Čechových sadů nad Museum, do Žitné...

Dostaljsem se do Opletalky, což bylo více než symbolické. Právě před devětačtyřiceti lety byl při obdobné manifestaci 28. října 1939 na náměstí nacisty smrtelně raněn student University Karlovy Jan Opletal. Potkal jsem tam několik pamětníků tehdejších událostí včetně staré paní se sokolským odznakem a trikolórou, která na zasahující policisty volala: „Fašisti! Jen jste si vyměnili uniformu!"

V Opletalce byly asi tři stovky lidí proti policejnímu kordonu, z kterého vyrážely takové policejní bojůvky, které si v davu vybíraly jednotlivce a snažily se je odvléct. Několikrát se ale několika desítkám lidí podařil protiútok a lidé dotyčného ze spárů policie zase vyrvali - postupně se demonstrující učili, jak se mohou proti policistům účinně bránit, aniž by se přitom vystavovali přílišnému riziku.
…
Na Staroměstském náměstí utvořil dav kruh a čekal na nějaký projev. Když se nikdo jiný neobjevoval, postoupil jsem doprostřed, i když mluvit k lidem mi bylo nanejvýš nepříjemné. Měl jsem v kapse dva texty - prohlášení Charty 77 k sedmdesátému výročí vzniku republiky a prohlášení Českých dětí, které ovšem při stejné příležitosti horovalo pro obnovu Českého království. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, pro které z nich mám sáhnout, a nakonec jsem konformně vytáhl prohlášení Charty, které splňovalo všechny představy o „seriósním" prohlášení oposice. Přečetl jsem úvodní věty, když z davu vystoupil muž, že mi není rozumět, a čtení se ujal zvučným, školeným hlasem sám. Byl to herec Petr Burian, který to chudák potom odskákal, když se estébákům v říjnu 1989 zavázal ke spolupráci a zvolil si krycí jméno Sokrates - pár dní před pádem režimu...

Sotva Burian prohlášení dočetl, zakokrhal na Staroměstské radnici kohout, smrtka zatahala za zvonec a stroj času se dal do pohybu. Dav propukl ve frenetické nadšení. Už jim zvoní hrana! skandovalo se ze všech stran. Nato se otevřela stará radniční vrata, a jako kdyby byty součástí orloje, pozdně gotickým portálem začaly z útrob radnice vystupovat šiky dosud tam ukrytých policejních jednotek jako nějaké dřevěné, neživé figuríny, kterými pohybuje obrovský skrytý mechanismus.

Dav se ale nedal zastrašit a začal skandovat: Svatba, svatba, svatba! protože portálem, z kterého vylézaly zásahové jednotky, obvykle z radnice chodí svatebčané.

Hned nato z Dlouhé ulice vjely na náměstí obrněné vozy s radlicemi proti demonstrantům. Strhl se ohlušující řev a pískot. Demonstranti proti nim udělali řetěz, načež nás pokropila vodní děla a pancéřové vozy nás začaly vytlačovat do Železné, na Malý rynek a do Kaprovy.

Lidé křičeli: Fašisti, gestapo a Jakeš ven!

Do Rytířské najely dva obrňáky a tato demonstrace síly proti vesměs pokojným:.neozbrojeným demonstrantům mě natolik rozčílila, že jsem z chodníku vyloupl několik dlažebních kostek a snažil se zasáhnout velitele pancéřového vozu, jehož horní polovina vyčuhovala z poklopu velitelského stanoviště.

Na rohu Rytířské a Železné před Stavovským divadlem mě povalil na zem přímý zásah vodního děla, a než jsem se stačil zvednout, skočili po mně dva tajní, zatímco dva další v uniformě mě bili po zádech obuškem, což přes mokré hadry štípalo jako čert. Tajní mě předali pořádkovým policistům, kteří mi nasadili pouta a vedli mě zpět na Staromák Železnou ulicí plnou ztracených bot, kamenů a jiných pozůstatků nerovné bitvy lidí s po zuby ozbrojenou mocí. Nad dlažbou se ještě táhly zbytky oblaků slzného plynu. Rozbrečel jsem se a fízlové, kteří mě vedli a neměli plynové masky, taky. Se zarudlýma očima jsme společně doklopýtali na Staroměstské náměstí, kde bylo najednou až neuvěřitelné ticho, jen zdáli sem doléhal štěkot policejních psů a křik demonstrantů. Fízlové mě zavřeli do antonu a asi po hodině pojíždění, kdy se anton postupně naplnil zatčenými, nás odvezli na MO VB v Benediktské, kde vládl neuvěřitelný chaos. Policajti, kteří nás tam přivezli, byli do Prahy svezení z venkova a byli stejně vyjukaní jako sami zatčení.

„Kde máte zatýkačenky!" obrátil se na mé průvodce po půl hodině čekání velicí důstojník, což byly lístky, na kterých mělo být vyplněno, kde, kdy, kým a proč jste byli zatčeni. Ti se po sobě bezradně podívali.

„Předali nám ho soudruzi v civilu“, hájili se policisté, ale nebylo jim to nic platné. Velicí důstojník je i se mnou vyhodil.

Ocitli jsme se společně zpět na ulici a venkovským policejním balíkům ještě nedošlo, že to je konec, že mě mají pustit. Řekl jsem jim tedy„na shledanou“, oni automaticky odpověděli také „na shledanou", a já vyrazil do ulic revoltující Prahy, zatímco policisté se vydali hledat svou ztracenou jednotku.

Pospíchal jsem přes Staré Město na sraz, který jsme měli po demonstraci už tradičně v restauraci Olympia na Újezdě. Všude stály hloučky diskutujících lidí, a i když kolem neustále projížděly policejní patroly, ve městě vládla skvělá atmosféra svobody. Lidé se zbavili strachu a v tu chvíli přestalo být město komunisty ovládáno. Byl to neuvěřitelně osvěžující pocit slyšet mluvit lidi na ulici zcela svobodně, veřejně říkat to, co si léta jen mysleli nebo co říkali pouze doma v nejužším kroužku.

Stará dáma ve večerní toaletě, když mě uviděla zlitého, se ke mně otočila a nahlas na celou ulici jakoby s úlevou, pronesla: „Ty svině komunistický, já je tak nenávidím!" To bylo úžasné. „Svině komunistický!" ulevovali si nahlas mezi sebou zcela neznámí lidé. Najednou jsem úplně hmatatelně pocítil, že tohle je jejich konec. Praha patřila nám, z komunistů se stali vetřelci, párijové, kteří nad městem měli už jenom formální vládu. Ale nešlo ani tak o nějaké blbé komunisty, ale o nás - že se lidé opět začínali chovat svobodně.“

Citováno z knihy: PLACÁK, Petr. Fízl. Vyd. 1. Praha: Torst, 2007. 306 s. ISBN 978-80-7215-323-7.

Archivní dokumenty jsou zveřejněny s laskavým svolením LIBRI PROHIBITI, knihovny samizdatové a exilové literatury.