Zde vsunuji vzpomínku z oněch letních měsíců roku 1927, který ve mně vzbuzoval jen málo naděje a radosti. Slyšel jsem tehdy hraběte Richarda Nicolause Coudenhove-Kalergiho, zakladatele hnutí Panevropy. Byl, ve dvaatřiceti letech, od doby, kdy roku 1923 vyšel jeho spis Pan-Evropa, už proslulý; na první pohled oslnivě vypadající mladý muž. To, co chtěl říci, četl z rukopisu, přičemž čísloval své argumenty, zvláštně monotónním hlasem s lehkým rakouským přízvukem. Jeho teze byly právě tak prosté jako jasné. Evropské mocnosti se už samy nedokážou v hluboce změněném světě prosadit odděleně či ve vzájemném nepřátelství. Je nutné neupadnout do dvou okovů: zlatého - ten byl americký -, rudého, ten byl ruský. Evropský spolkový stát by to dokázal: Francie, Německo, Itálie, každý sám za sebe to nedokážou, nemluvě o menších státech. Aby bylo možno zachovat vnější i vnitřní svobodu Evropy, musí vzniknout spolkový stát. Člověk přece může být, zaprvé, dob­rý Bavořan a za druhé dobrý Němec; proč ne, za třetí, dobrý Evropan? Zvláště když pro Německo platí, že pod ochranou evropského sjednocení by bylo možno postupně sprovodit ze světa potupu způsobenou mu Versailleskou smlouvou.
Myšlenka jako taková nebyla nová. Walther Rathenau - ale to jsem tehdy nevěděl - ji formuloval už roku 1913; on, jako průmyslník, ne tolik s politicko-morálními, nýbrž s ekonomic­kými argumenty. „Zůstává poslední možnost, úsilí o středoev­ropskou celní unii, ke které se volky nevolky, dříve či později, připojí západní státy... Průmyslová budoucnost náleží tvůrčí technice a jako tvůrčí se může osvědčit pouze tam, kde se trvale obnovuje v růstu za svěžího přílivu lidských a hospodářských sil... Úkol vytvořit zemím naší evropské zóny tuto hospodář­skou mobilitu je těžký; není neřešitelný... Cíl by vytvořil hos­podářskou jednotu, která by byla rovnocenná, možná dokonce nadřazená té americké, a uvnitř země by již neexistovaly zao­stalé, váznoucí či neproduktivní regiony. Zároveň by byl ale ulomen nejostřejší hrot nacionalistické nenávisti mezi národy... Jestliže se sloučí hospodářství Evropy do společenství, a to se stane dříve, než myslíme, sloučí se též politika. Není to světový mír, není to odzbrojení a není to oslabení, je to ale zmírnění konfliktů, úspora sil a solidární civilizace." O rok později přišla pak naprosto nesmyslná, anachronistická, šílená světová válka, která, společně s jinými nadějemi, zničila také tuto a Rathe­nau se nyní osvědčil, zvláště v prvním roce války, jako velice užitečný, jenom ve skrytu smutný patriot. Když ale čtu znova ony řádky, líbí se mi dnes více než všechno, co napsal Coudenhove. Rathenau byl zároveň hlubší a praktičtější myslitel; Coudenhove byl pouze hladší. Nenáviděl Spojené státy, právě takjako nenáviděl Rusko; Rathenau nebyl nenávistník. Chápal Ameriku, právě tak jako chápal životní nutnosti Evropy; starý kontinent se měl od nového učit, produktivně s ním soutěžit, ne se ale vůči němu stavět do obranné pozice.

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Historik a esejista Golo Mann (1909-1994), syn nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna, studoval práva, historii, latinu a filo­zofii v Mnichově, Berlíně a Heidelberku. Poté, co se moci v Německu chopili nacisté, odešel do Spojených států, kde působil za války v ar­mádě, v polovině 50. let se vrátil do Německa a od poloviny 60. let žil ve Švýcarsku. Vyučoval na Claremont Men's College, jako hostující profesor na univerzitě v Münsteru a od roku 1960 jako řádný profe­sor politologie ve Stuttgartu. Za své dílo obdržel řadu literárních cen, mezi jinými Goethovu cenu města Frankfurtu nad Mohanem v roce 1985. Mimo odborné kruhy vešel ve známost především díky dvěma knihám: Německým dějinám 19. a 20. století (1958) a velké monografii o Valdštejnovi (1971).

Ve své autobiografické knize Vzpomínky a myšlenky (1999), jejíž záběr je vymezen lety 1909-1933, líčí své dětství a mládí strávené v Německu: rodný dům, rané literární, hudební či divadelní dojmy, školní léta i působení ve skautu, pobyt v internátu na zámku Salem, svá studia; píše také například o Karlu Jaspersovi (u něhož studoval v Heidelberku), Socialistickém svazu studentů, svých prvních textech, Výmarské republice či duchu vzmáhajícího se nacistického hnutí.

"V této autobiografii je mnoho zádumčivosti a trpkosti - a kdo by se tomu mohl divit? -, avšak ani stopa po cynismu nebo pohrdání lidmi. Za udivující syntézou moudrosti a lehkosti se skrývá pochopení, jež Golo Mann formuloval v roce 1972 ve svém eseji o Heinovi: ,Pravdě jsou blíže ti, kteří s ní zacházejí veseleji, protože si jsou vědomi její nevyčerpatelnosti'... Pedanti najdou tu a tam jazykové osobitosti, či dokonce nedbalosti, ne všech­ny informace jsou přesné, mnohé reflexe se zdají poněkud povrchní,jsou zde kapitoly až příliš podrobné a - mnohem častěji- takové, jež jsou bohužel až příliš strohé. S doko­nalým dílem se tedy nesetkáváme, ale právě to je činí ještě sympatičtějším."
Marcel Reich-Ranicki

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání knihy Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu, vydané roku 2012 (Academia, Edice Paměť, překlad Ondřej Sekal).