Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Optické dojmy v sobě mají vždy něco přesvědčivého. Poprvé jsem si nyní uvědomil, že tento mytický, mně sotva známý fašismus je něco reálného, velmi dobře řízeného, že fanatizoval odvážné mladé lidi ve svůj prospěch. Od té doby jsem už nemohl souhlasit se svými staršími přáteli ve Florencii a Římě, kteří tyto mladé lidi odbývali opovržlivým pokrčením ramen jako „najatou bandu“ a vysmívali se jejich „Fra Diavolo“. Ze zvědavosti jsem si koupil několik čísel Popolo d‘ltalia a v ostrém, latinsky úsporném, plastickém stylu Mussoliniho jsem pocítil tutéž rozhodnost jako v zlověstném běhu oněch mladých lidí přes náměstí svatého Marka. Nemohl jsem samozřejmě tušit dimenze, kterých tento boj nabude za rok. Ale že zde a všude nastával boj a že náš mír nebyl tím skutečným mírem, toho jsem si byl od této chvíle vědom.
Toto pro mne byl první varovný signál, že pod zdánlivě klidným povrchem je naše Evropa plná nebezpečných spodních proudů. A ten druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Protože jsem se cítil opět povzbuzen radostí z cestování, rozhodl jsem se, že v létě pojedu do Westerlandu u německé části Severního moře. Návštěva v Německu v sobě tehdy měla pro Rakušana ještě cosi posilujícího. Marka, oproti naší zmrzačené koruně, se dosud držela velkolepě, proces ozdravování se zdál být v plném chodu. Vlaky jezdily na minutu přesně, hotely zářily čistotou, všude, vpravo i vlevo od trati stály nové domy, nové továrny, všude ten bezvadný, tichý pořádek, který jsme před válkou nenáviděli a v chaosu se ho zase naučili cenit. Ve vzduchu ovšem ještě viselo jisté napětí, neboť celá země čekala, zda jednání v Janově a v Rapallu, první, při nichž zasedlo Německo jako rovnocenný partner vedle dříve nepřátelských mocností, přinesou vytouženou úlevu válečného zatížení nebo alespoň nesmělé gesto skutečného dorozumění. Vedením těchto v dějinách Evropy tak pamětihodných jednání nebyl pověřen nikdo jiný než můj přítel Rathenau. Jeho geniální organizační instinkt se velkolepě osvědčil už za války; hned v prvních chvílích rozpoznal nejslabší místo německého hospodářství, na kterém později utrpělo smrtelnou ránu: zásobování surovinami, a proto včas (i zde předbíhaje svou dobu) centrálně zorganizoval celé hospodářství. Když potom po válce bylo třeba najít muže, který byl au pak těch nejbystřejších a nejzkušenějších protivníků, aby jim jako německý ministr zahraničí mohl diplomaticky čelit, padla volba samozřejmě na něho.
Váhal jsem, než jsem mu v Berlíně zavolal. Jak obtěžovat muže, který právě formoval osud doby? „Ano, je to těžké,“ řekl mi do telefonu, „i přátele musím nyní obětovat službě.“ Ale se svou mimořádnou technikou, jíž dokázal využít každé minuty, nalezl chvíli i pro naše setkání. Musí hodit pár vizitek na různá vyslanectví, a protože z Grunewaldu to bude půl hodiny objíždět autem, bylo by nejjednodušší, abych přijel k němu a povídali bychom si potom tuto půlhodinu v autě. Jeho schopnost duševní koncentrace, jeho úžasná lehkost, s jakou přecházel od jednoho tématu k druhému, byla skutečně tak dokonalá, že v každé chvíli, v autě jako ve vlaku, mohl hovořit právě tak precizně a hluboce jako ve svém pokoji. Nechtěl jsem si dát ujít příležitost a myslím, že i jemu dělalo dobře, že si mohl promluvit s někým, kdo byl politicky nezúčastněn a jemu osobně již léta přátelsky nakloněn. Stal se z toho dlouhý rozhovor a mohu dosvědčit, že Rathenau, jemuž jistě nechyběla osobní ješitnost, však v žádném případě nepřevzal místo německého ministra zahraničí s lehkým srdcem, a už vůbec ne chtivě a netrpělivě. Předem věděl, že ta úloha byla prozatím ještě neřešitelná a že v nejlepším případě může sklidit čtvrtinový úspěch, získat několik bezvýznamných ústupků, ale ve skutečný mír a velkorysou vstřícnost se ještě nedá doufat. „Snad za deset let,“ řekl mi, „za předpokladu, že se povede špatně všem, a nejen nám. Nejprve musí z diplomacie odejít stará generace a generálové stát na veřejných místech nanejvýš jako němé pomníky.“ Dokonale si uvědomoval dvojnásobnou odpovědnost, protože nesl břímě Žida. Jen zřídka v dějinách znal nějaký muž své osobní nebezpečí a přistupoval s tak velkou skepsí a tak plný vnitřních pochyb k úloze, o níž věděl, že ji nemůže vyřešit on, nýbrž jen čas. Od zavraždění Erzbergera, jenž převzal nepříjemnou povinnost uzavřít příměří, před níž se Ludendorff opatrně stáhl do ciziny, nemohl pochybovat, že i na něho, jako průkopníka dorozumění, čeká podobný osud. Ale byl svobodný, bezdětný a v podstatě hluboce osamělý, a tak se domníval, že se nebezpečí nemusí vyhýbat; ani já jsem neměl odvahu nabádat ho k osobní opatrnosti. Že Rathenau v Rapallu udělal svou věc tak výtečně, jak to za tehdejších okolností bylo jen možné, je dnes historický fakt. Jeho oslnivé nadání rychle se chopit každého příznivého okamžiku, jeho světovost a jeho osobní prestiž se nikdy neosvědčily skvěleji. Ale v zemi už existovaly silné skupiny, které věděly, že naleznou stoupence jedině tehdy, budou-li poražený národ stále znovu ujišťovat, že vůbec není poražen a že každé vyjednávání a ústup je zradou národa. A už byly ty tajné spolky, silně prostoupené homosexuály, mocnější, než se domnívali tehdejší vůdci republiky, kteří ve své představě svobody poskytovali volnost všem, kteří chtěli svobodu v Německu navždy odstranit.
Ve městě jsem se s ním potom rozloučil před ministerstvem, aniž jsem tušil, že to bylo naposledy. A později jsem na fotografiích poznal tutéž ulici, po níž jsme spolu jeli, kde si krátce nato vrazi vyčíhali totéž auto; že jsem se nestal svědkem této historicky osudové scény, byla vlastně jen náhoda. Atak jsem mohl tu tragickou epizodu, jíž začalo neštěstí Německa, neštěstí Evropy, procítit ještě dramatičtěji a smyslověji.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 312-315. ISBN 978-80-905303-1-7.