Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Příběh jednoho Němce
Kniha novináře a publicisty Sebastiana Haffnera "Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933" způsobila krátce po svém vydání v roce 2000 značný rozruch. Kuriózní na celé věci bylo, že autor, který po týdny zaměstnával německé noviny a časopisy, byl v té době už rok mrtev (rukopis byl nalezen v pozůstalosti) a že jeho kniha obsahovala autobiografické zápisky, které vznikly před více než šesti desetiletími, v roce 1939. Co mohlo na konci století, jehož první třetinou se text zabývá, vyvolat tak plamennou diskusi kritiků, komentátorů a historiků - a jak to, že se právě tahle kniha okamžitě vyšvihla na první příčku německého žebříčku nebeletristických titulů? Haffnerovy zápisky totiž oživily staronový spor - spor o to, zda bylo možné v meziválečném Německu předvídat, kam události nevyhnutelně spějí, anebo zda většina národa skutečně neměla o kořenech pozdějšího nacistického zla ani tušení a kocovina z toho, čím vším prošli, na Němce dolehla až poté, co druhá světová válka skončila.

Kniha líčí první tři desetiletí života inteligentního a důsledného člověka. Syn z měšťanské, dobře situované rodiny začíná své vyprávění vzpomínkou na to, že vypuknutí první světové války pro něj neznamenalo víc než narušení prázdninové idyly. Jako student práv a pozdější soudní zaměstnanec reprezentuje tu část inteligence, která dospívala v prostředí nově se probouzející demokracie a doufala v rozvoj zdravého, průmyslově i kulturně silného státu. Německá společnost, zmítaná po prohrané válce protichůdnými zájmy, tyto naděje nevyhnutelně zklamala. Přinejmenším celá jedna generace mladých - Haffnerových vrstevníků - proto byla nucena nějak zareagovat. Někteří emigrovali, jiní se podrobili (museli podrobit?) režimu anebo propadli demagogii nových vůdců národa. Haffner sám, ačkoli nepatřil k Němcům pronásledovaným z politických ani z rasových důvodů, se v roce 1938 rozhodl pro první možnost a odešel do exilu do Velké Británie, neboť, jak píše, „nacisté jeho nosu nevoní"...

Sebastian Haffner
Už počátkem 30. let zkoušel psát a publikoval drobné články v novinách (ostatně v době, kdy se rozhodl pro emigraci, zastával dobré místo ve vydavatelství Ullsteinpresse), se v Británii prosadil knihou Germany: Jekyll and Hyde (vyšla v Londýně roku 1940) a po roce 1954, kdy se vrátil zpět do vlasti, se stal jedním z nejvýznamnějších německých novinářů a publicistů. Je autorem řady bestsellerů, např. Churchill, Anmerkungen zu Hitler (Poznámky k Hitlerovi), Von Bismarck zu Hitlera Německá revoluce 1918-1919, která vyšla česky. Titul Příběh jednoho Němce se v Německu dočkal mnoha vydání.

Biografické texty převzaty z předsádek českého knižního vydání:
Haffner, Sebastian, 1907-1999
Příběh jednoho Němce: vzpomínky na léta 1914-1933
přeložila Jana Zoubková
V českém jazyce vyd. 1.
Praha, Prostor, 2002
229 s.

"Je typické alespoň pro první léta nacismu, že prakticky celá fasáda normálního života zůstala zachována: plná kina, divadla, kavárny, tančící páry v zahradních restauracích i tančírnách, rodiny poklidně se procházející po ulicích, šťastní mladí lidé na plážích u vody. Nacisti toho také propagandisticky náležitě využívali. „Přijeďte a podívejte se na naši normální, klidnou, radostnou zemi. Přijeďte a podívejte se, jak se u nás dobře daří dokonce i Židům." Utajené příznaky šílenství, strach a stres ze života „ze dne na den", náladu tance mrtvých pochopitelně nebylo vidět - stejně tak se nedá poznat z fotografie nádherného, vítězně se usmívajícího muže, který dodnes dělá na plakátech ve stanicích podzemní dráhy v Berlíně reklamu jedné značce žiletek, pod níž je nápis „dobře oholen - dobře naladěn", že mu už před čtyřmi lety za vlastizradu nebo za to, čemu se tak dnes říká, „oholili" na dvoře vězení v Plotzensee z krku celou hlavu.
Ovšem mluví trochu i proti nám, že navzdory prožitému strachu, zcela vydáni napospas, jsme nevěděli nic lepšího, než to pokud možno ignorovat a nenechat si kazit zábavu. Myslím, že mladý pár před sto lety by reagoval lépe - i kdyby prožil jen nádhernou milostnou noc okořeněnou nebezpečím a pocitem ztracenosti. Nás nenapadlo udělat něco mimořádného, a tak jsme se rozjeli do kabaretu, v tom nám nikdo nebránil. Jednak proto, že bychom to udělali tak jako tak, a taky proto, abychom co nejméně mysleli na nepříjemné věci. Možná to vypadá velmi chladnokrevně a neohroženě, byla to však spíš známka určitého nedostatku citlivosti, příznak toho, že jsme nebyli, byť jen v prožívání žalu, na výši situace. Pokud se tu mohu pouštět do zevšeobecňování, jedním z nejpříšernějších rysů nových událostí v Německu je skutečnost, že pro zločiny chybějí zločinci, pro utrpení trpící, že všechno se děje v jakési poloviční narkóze, za objektivními obludnostmi se krčí jen ubohý emocionální prožitek. Že se vraždí, jako by to byla hloupá klukovina, že sebeponížení a morální smrt jsou vnímány jako nevýznamný rušivý faktor, a dokonce i fyzická smrt na mučidlech znamená asi tolik, že dotyčný „měl smůlu".
Za svou netečnost jsme toho dne byli nadmíru odměněni, protože náhoda nás zavedla právě do Katakomb, a to byl druhý pozoruhodný zážitek onoho večera. Ocitli jsme se na jediném veřejném místě v Německu, kde se kladl odpor - odvážně, vtipně a elegantně. Dopoledne jsem zažil, jak se pruský Komorní soud s mnohasetletou tradicí před nacisty neslavně zhroutil. Večer jsem zažil, jak si pár obyčejných berlínských herců v kabaretu bez tradice slavně a s grácií zachovalo čest. Soud padl. Katakomby stály. Muž, který tu vedl houfek herců k vítězství - protože stát pevně na svém a zachovat si tvář vůči přesile vyhrožující vražděním je vítězství - byl Werner Finck. Tento kabaretní konferenciér má bezesporu své místo v dějinách třetí říše - jedno z oněch mála čestných míst. Nevypadal jako hrdina, a jestli se jím nakonec téměř stal, tak se jím stal malgré lui (proti své vůli). Werner Finck nebyl žádný revoluční herec, ani jedovatý posměváček nebo David s prakem. Byl to bytostně bezelstný a laskavý člověk. Jeho humor byl jemnost sama, tančil a vznášel se; využíval hlavně dvoj smyslů a slovních hříček a časem v tom nabyl virtuozity. Vynalezl něco, čemu se říká „skrytá pointa" - a pochopitelně čím déle pointy vymýšlel, tím lépe je skrýval. Avšak své smýšlení neskrýval...

Pro rozhodující události je příznačné, že je veřejnost nikdy nevnímá jako masový jev nebo masovou demonstraci - masa jako dav je nefunkční, nýbrž vždy jen jako zdánlivě soukromou záležitost tisíců a milionů jednotlivců. Nemluvím zde o nějakých mlhavých historických konstrukcích, nýbrž o událostech, jejichž nanejvýš reálný charakter nikdo nepopírá. Co například způsobilo, že Německo v roce 1918 prohrálo světovou válku a státy Dohody ji vyhrály? Vzrůstající vojevůdcovské umění Foche a Haiga a ochabující Ludendorffovo? V žádném případě. Porážku způsobilo to, že „německý voják" neboli většina masy anonymních deseti milionů lidí už najednou nebyla ochotna jako dosud nasazovat při každém útoku život a držet pozice do posledního muže. Kde se tento rozhodující obrat odehrál? Určitě ne při tajných buřičských masových shromážděních německých vojáků, nýbrž nekontrolované a nekontrolovatelně v nitru každého z nich. Většina vojáků by takový obrat ani nedokázala popsat a svůj nanejvýš komplikovaný a dějinotvorný duševní pochod by maximálně shrnula slovy „je to na hovno". Kdyby se někdo vyptával vojáků, kteří se umějí vyjádřit, zjistil by, že u každého z nich jde o změť velmi nahodilých, velmi osobních (a jistě i nepříliš zajímavých a významných) úvah, pocitů a zážitků; kromě dopisů z domova, osobního vztahu k šikovateli, názorů na stravu by onu změť tvořily i úvahy o vyhlídkách a smyslu války a také (protože každý Němec je tak trochu filozof) úvahy o smyslu a hodnotě života. Není mou věcí analyzovat duševní pochody, které rozhodly o konci světové války, ale pro všechny zainteresované by mohlo být zajímavé o takových či podobných duševních pochodech dříve nebo později mluvit.
Já se tu zabývám jiným, možná ještě zajímavějším, důležitějším a komplikovanějším procesem podobného druhu - duševními pohnutkami, reakcemi a proměnami, které teprve tím, že probíhaly simultánně a masově, umožnily vznik třetí říše a dnes tvoří její neviditelné podhoubí.

V historii vzniku třetí říše je jedna nevyřešená záhada, která je podle mého ještě zajímavější než otázka, kdo zapálil Říšský sněm. Ta otázka zní: Kam se vlastně Němci poděli? Ještě 5. března 1933 většina z nich Hitlera nevolila. Co se s touto většinou Němců stalo? Zemřeli? Zmizeli z povrchu zemského? Nebo se na poslední chvíli stali nacisty? Jak je možné, že tato většina nijak viditelně nereagovala? Téměř každý z mých čtenářů zná z dřívějška nějakého Němce a většina si jistě myslí, že jejich němečtí známí jsou normální, přátelští, civilizovaní lidé jako všichni ostatní - necháme-li stranou pár národních povahových zvláštností, které má tak či tak každý národ. Snad každý, kdo slyší projevy, které dnes zaznívají z Německa (a vnímá činy, kterými Německo páchne na sto honů), pomyslí na své německé známé a nechápavě se zeptá: Co se s nimi děje? Patří skutečně k tomuhle blázinci? Copak nevidí, co se s nimi děje - a co se děje jejich jménem? Snad to dokonce schvalují? Co je to za lidi? Co si o nich máme myslet? Za tím nepochopitelným děním skutečně vězí zvláštní duševní pochody a zkušenosti - nanejvýš podivné pochody, které toho odhalují velice mnoho a jejichž historické důsledky nelze zatím dohlédnout. A těmito pochody se zabývám. Nelze je vysledovat jinde než tam, kde se odehrávají - v soukromém životě, cítění a myšlení jednotlivých Němců. Odehrávají se v soukromí tím spíš, že dobyvačný a nenasytný stát poté, co vyklidil politické kolbiště, proniká do někdejší soukromé sféry a pokouší se odtamtud vyšívat a podrobit si svého protivníka.

Šest let, od roku 1924 do roku 1929, v němž Stresemann ve funkci ministra zahraničí ovládal německou politiku. „Stresemannova éra." Možná lze o politice říci totéž co o ženách - že nejlepší je ta, o níž se nejméně mluví. Pokud je to pravda, byla Stresemannova politika vynikající. Za jeho éry takřka neexistovala politická diskuse. Snad první dva tři roky: úklid po pustošivé inflaci, Dawesův plán, Locarno, Thoiry a členství ve Společnosti národů, to byly události, o kterých se ještě diskutovalo, ovšem pouze diskutovalo. Najednou přestala být politika něčím, kvůli čemu by se člověk rozčiloval. Přibližně od konce roku 1926 už neexistovalo nic, o čem by stálo za to mluvit. Noviny si musely palcové titulky obstarávat ve vzdálených zemích.

U nás nebylo nic nového, všechno mělo řád, všechno šlo poklidně svou cestou. Občas se změnila vláda, občas vládly pravicové, občas levicové strany. Žádný velký rozdíl to nebyl. Ministr zahraničí se pořád jmenoval Stresemann. Což znamenalo: mír, žádná krize na obzoru, business as usual.
Do země přišly peníze, peníze neztrácely hodnotu, obchody šly dobře, starší lidé zas začali vytahovat z komory na harampádí odložené životní zkušenosti, oprašovali je a vystavovali na odiv, jako by nikdy nevyšly z módy. Posledních deset let upadlo v zapomenutí jako zlý sen. Nebeské království bylo zase hodně vzdálené, žádná poptávka po spasitelích nebo revolucionářích. Ve veřejné sféře byli zapotřebí jen pořádkumilovní správní úředníci, v soukromé schopní obchodníci. Existovala veškerá rozumná míra svobody, klidu a pořádku, blahovolný liberalismus ve všech oblastech, dobré mzdy, dobré jídlo a jistá dávka veřejné nudy. Každý byl zas navrácen soukromému poddajného jedince. Jen v soukromí se dnes v Německu odehrává boj, který člověk dalekohledem marně hledá na politickém kolbišti. Co kdo jí a pije, koho miluje, co dělá ve volném čase, s kým se baví, zda se usmívá, nebo se tváří zasmušile, co čte a jaké obrazy si věší na stěnu - to je dnes v Německu způsob politického boje. To je pole, na němž se předem rozhodují bitvy budoucí světové války. Zní to možná groteskně, ale je to tak. Proto si myslím, že svou zdánlivě tak soukromou a bezvýznamnou historií skutečně líčím historii - a možná dokonce budoucí historii. A proto jsem rád, že předmět mého líčení - má osoba - je nepříliš významný a nijak se nevymyká svému okolí; kdyby byl významnější, byl by méně typický. A proto si také troufám předložit tuto intimní kroniku právě serióznímu zájemci, jenž nemá času nazbyt a od knihy, kterou čte, očekává skutečné informace a užitek. Čtenáři, který si neklade žádné podmínky a se zájmem čte historii podivného života v podivných podmínkách jen kvůli ní samé, se nyní musím omluvit za tuto odbočku - a rovněž za lecjakou další vsuvku, protože si nemohu odpustit, abych nerozvíjel některé myšlenkové pochody, které, jak se domnívám, lze na mou historii navíjet. Existuje sotva lepší způsob, jak se takovému čtenáři omluvit, než rychle začít s vyprávěním!"