Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Neboť první světová válka se blahodárně lišila od druhé tím, že slovo mělo tehdy ještě moc. Ještě nebylo usmýkáno k smrti organizovanou lží, „propagandou“, lidé ještě psanému slovu naslouchali, čekali na ně. Zatímco v roce 1939 jediný projev básníka neměl ani v dobrém ani ve zlém ten nejnepatrnější účinek, zatímco dodnes ani jedna kniha, brožura, článek, báseň se mas vnitřně nedotkly, natož aby jejich myšlení nějak vnitřně ovlivnily, v roce 1914 se jedna čtrnáctiřádková báseň, jako onen Lissauerův Zpěv nenávisti, jeden pošetilý manifest „93 německých intelektuálů“ a na druhé straně zase osmistránkový článek Rollandův „Nad vřavou válečnou“ či román jako Barbussův Oheň staly událostí. Morální svědomí světa nebylo tehdy ještě tak znavené a vylouhované jako dnes, na každou zjevnou lež, na každé porušení práva národů a humanity se reagovalo vehementně, s veškerou silou staletého přesvědčení. Porušení práva, jako byl vpád Německa do neutrální Belgie, které by od té doby, co Hitler povýšil lež na samozřejmost a antihumanitu na zákon, už sotva někdo vážně káral, tenkrát ještě dokázalo pobouřit celý svět. Zastřelení dětské ošetřovatelky Cavellové, torpédování Lusitanie se pro Německo staly, v důsledku výbuchu všeobecného morálního roz¬hořčení, osudovějšími než prohraná bitva. V žádném případě tedy nebylo beznadějné, aby v době, kdy uši a duše ještě nebyly otupeny ustavičným žvaněním radiových vln, promluvil básník, spisovatel; naopak: spontánní projev velkého básníka měl tisíckrát větší dopad než všechny oficiální řeči státníků, o nichž se vědělo, že jsou zaměřeny takticky, politicky, jen na přítomnou chvíli, a v nejlepším případě hlásají pouhé polopravdy. Také v tomto smyslu důvěry v básníka jako nejlepšího občana čistého smýšlení přebývalo ještě nekonečně více důvěřivosti v oné – později tak velice zklamané – generaci. Armáda, úřední místa, která však o této autoritě básníků věděla, hledala všechny muže, kteří se těšili morální a duchovní vážnosti, aby je zapřáhla do svých služeb umělého stupňování veřejné nálady: měli vysvětlovat, dokazovat, potvrzovat, zapřísahat, že veškeré bezpráví, veškeré zlo je nahromaděno na druhé straně, veškeré právo, veškerá pravda na straně vlastního národa. U Rollanda se jim to nepodařilo. Neviděl svou úlohu v tom, že bude tu dusivě nenávistnou, všemi prostředky vybičovanou, vydrážděnou atmosféru ještě stupňovat, nýbrž naopak pročišťovat.
Kdo dnes znovu těch osm stran slavného článku „Nad vřavou válečnou“ pročítá, nebude už pravděpodobně s to pochopit jeho nesmírný vliv, všechno, co v něm Rolland požadoval, čteno s chladnými, jasnými smysly, je přece tou nejsamozřejmější samozřejmostí. Ale tato slova byla vyslovena v době masového pobláznění, které je dnes už sotva rekonstruovatelné. Když si ten článek přečetli nejzavilejší francouzští patrioti, křičeli, jako by se jim nějakým nedopatřením dostalo do ruky rozžhavené železo. Přes noc bojkotovali Rollanda jeho nejdlouholetější přátelé, knihkupci se už neodvážili dávat do výlohy Jana Kryštofa, vojenské úřady, které potřebovaly nenávist k povzbuzování vojáků, uvažovaly již o opatřeních proti němu, objevovala se jedna brožura po druhé s argumentací: „Ce qu'on donne pendant la guerre á l'humanité est volé á la patrie.“ Ale jako vždy dokazoval takový pokřik, že úder zasáhl přesně. Diskuse o postoji intelektuála ve válce se už nedala zadržet, problém byl nastolen pro každého jednotlivce nevyhnutelně.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 247-249. ISBN 978-80-905303-1-7.