Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Příběh jednoho Němce
Kniha novináře a publicisty Sebastiana Haffnera "Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933" způsobila krátce po svém vydání v roce 2000 značný rozruch. Kuriózní na celé věci bylo, že autor, který po týdny zaměstnával německé noviny a časopisy, byl v té době už rok mrtev (rukopis byl nalezen v pozůstalosti) a že jeho kniha obsahovala autobiografické zápisky, které vznikly před více než šesti desetiletími, v roce 1939. Co mohlo na konci století, jehož první třetinou se text zabývá, vyvolat tak plamennou diskusi kritiků, komentátorů a historiků - a jak to, že se právě tahle kniha okamžitě vyšvihla na první příčku německého žebříčku nebeletristických titulů? Haffnerovy zápisky totiž oživily staronový spor - spor o to, zda bylo možné v meziválečném Německu předvídat, kam události nevyhnutelně spějí, anebo zda většina národa skutečně neměla o kořenech pozdějšího nacistického zla ani tušení a kocovina z toho, čím vším prošli, na Němce dolehla až poté, co druhá světová válka skončila.

Kniha líčí první tři desetiletí života inteligentního a důsledného člověka. Syn z měšťanské, dobře situované rodiny začíná své vyprávění vzpomínkou na to, že vypuknutí první světové války pro něj neznamenalo víc než narušení prázdninové idyly. Jako student práv a pozdější soudní zaměstnanec reprezentuje tu část inteligence, která dospívala v prostředí nově se probouzející demokracie a doufala v rozvoj zdravého, průmyslově i kulturně silného státu. Německá společnost, zmítaná po prohrané válce protichůdnými zájmy, tyto naděje nevyhnutelně zklamala. Přinejmenším celá jedna generace mladých - Haffnerových vrstevníků - proto byla nucena nějak zareagovat. Někteří emigrovali, jiní se podrobili (museli podrobit?) režimu anebo propadli demagogii nových vůdců národa. Haffner sám, ačkoli nepatřil k Němcům pronásledovaným z politických ani z rasových důvodů, se v roce 1938 rozhodl pro první možnost a odešel do exilu do Velké Británie, neboť, jak píše, „nacisté jeho nosu nevoní"...
 
Sebastian Haffner
Už počátkem 30. let zkoušel psát a publikoval drobné články v novinách (ostatně v době, kdy se rozhodl pro emigraci, zastával dobré místo ve vydavatelství Ullsteinpresse), se v Británii prosadil knihou Germany: Jekyll and Hyde (vyšla v Londýně roku 1940) a po roce 1954, kdy se vrátil zpět do vlasti, se stal jedním z nejvýznamnějších německých novinářů a publicistů. Je autorem řady bestsellerů, např. Churchill, Anmerkungen zu Hitler (Poznámky k Hitlerovi), Von Bismarck zu Hitlera Německá revoluce 1918-1919, která vyšla česky. Titul Příběh jednoho Němce se v Německu dočkal mnoha vydání.

Biografické texty převzaty z předsádek českého knižního vydání:
Haffner, Sebastian, 1907-1999
Příběh jednoho Němce: vzpomínky na léta 1914-1933
přeložila Jana Zoubková
V českém jazyce vyd. 1.
Praha, Prostor, 2002
229 s.

Nyní se však přihodilo něco zvláštního - a myslím, že tím zveřejňuji jednu z nejzásadnějších politických událostí naší doby, o níž se nepsalo v žádných novinách: této výzvy v podstatě nikdo neuposlechl. Nikdo nechtěl. Ukázalo se, že celá jedna generace v Německu si s darem svobodného soukromého života neví rady. Přibližně dvacet ročníků mladých a nejmladších Němců si zvyklo čerpat smysl svého života, veškeré podněty pro silnější emoce, pro lásku a nenávist, radost a smutek, ale i všechny senzace a jakékoliv podráždění nervů takříkajíc zdarma z veřejné sféry - i když to bylo spojeno s chudobou, hladem, smrtí, chaosem a nebezpečím. A teď, když tyhle dodávky najednou ustaly, se lidé cítili bezmocní, zchudlí, oloupení, zklamaní a znudění. Jak člověk žije podle svého, jak může jedinec žít v soukromí velký a krásný život, jak ho lze užívat a udělat zajímavým, to se nikdy nenaučili. Konec veřejného napětí a návrat svobody soukromí tedy nepociťovali jako dar, nýbrž jako loupež. Začali se nudit, napadaly je hloupé myšlenky, reptali - a čekali přímo chtivě na první narušení, první regres nebo incident, aby celou mírovou éru zlikvidovali a odstartovali nové kolektivní dobrodružství.
Abych byl přesný - tahle věc si zaslouží přesnost, protože je podle mého názoru klíčem k celému období světových dějin, v němž žijeme: Nereagovali tak všichni, ne každý jedinec z mladší německé generace byl takový. Existovali i tací, kteří se v této době trochu nemotorně a se zpožděním učili žít, v soukromém životě nalézali uspokojení, úspěšně vystřízlivěli z laciného opojení válečnými a revolučními hrami a vyrůstali v osobnosti. Tehdy se opravdu připravovala, neviditelně a nepozorovaně, ona strašlivá trhlina, která dnes rozděluje německý národ na nacisty a nenacisty.

Zběžně jsem již zmínil, že talent mého národa k soukromému životu a soukromému štěstí je beztak méně rozvinutý než u jiných národů. S údivem a ne bez závisti jsem později ve Francii a v Anglii viděl a naučil se vnímat, jakým trvalým štěstím a nevyčerpatelným zdrojem celoživotní zábavy je například pro Francouze znalecky duchaplný obřad jídla a pití, hovor mezi muži nebo pohanská, umělecky kultivovaná láska, pro Angličana jeho zahrada, zvířata a mnohé dětsky vážně provozované hry a koníčky. Průměrný Němec nic odpovídajícího nemá. Jen jistá vrstva vzdělanců - ne právě malá, ale pochopitelně jde o menšinu - hledá a nachází podobný smysl života a radost v knihách a hudbě, vlastním myšlení a v tvorbě vlastního „světového názoru". Výměna názorů, přemýšlivý rozhovor při sklenici vína, nečetná přátelství, věrně a tak trochu sentimentálně uchovávaná a pěstovaná, a v neposlední řadě niterný a intenzivní rodinný život - to jsou statky a radosti života, které byly této vrstvě vlastní. V dekádě mezi lety 1914 a 1924 téměř všechno zachvátil chaos a rozpad, ti mladší už nevyrůstali do světa s pevnými zvyklostmi nebo tradicemi.

Mimo vzdělaneckou vrstvu je a byla v Německu největším nebezpečím pro život prázdnota a nuda. (Výjimku tvoří určité zeměpisně okrajové oblasti, jako je Bavorsko, Porýní - kde se dostává ke slovu jižní letora, romantika a humor.) V rozsáhlých oblastech a bezbarvých městech severního a východního Německa hrozí a vždy hrozila tupost skrytá za pilně, důkladně a s vědomím povinnosti provozovanými obchody a organizovanými spolky. A zároveň horror vacui a touha po „vykoupení" - ať už alkoholem, pověrou, nebo nejlépe obrovským, vše zahlcujícím levným masovým opojením. Skutečnost, že jen menšina v Německu rozumí životu a ví, co si s ním počít (tuto menšinu mimochodem nelze ztotožnit ani s aristokracií, ani s „majetkem") - což je ostatně důvod, proč se Německo naprosto nehodí pro demokratické zřízení - tedy tuto skutečnost události z let 1914 až 1924 nebezpečně vyhrotily. Ideály a představy starší generace byly otřeseny a znejistěny; toužebně se očekávalo odstoupení starších a začalo se vzhlížet k „mládeži", lichotilo se jí a čekaly se od ní zázraky. Mládež však neznala nic než veřejný chaos, senzaci, anarchii a nebez-pečné vzrušení z nezodpovědných her s čísly. Nemohla se dočkat, až to všechno bude moci inscenovat sama v ještě velkolepějším stylu, než jaký jí byl předveden, a veškerý soukromý život sejí zdál „nudný", „měšťácký" a „zpátečnický". Masy si rovněž zvykly na všechny možné senzace plynoucí z neexistujícího pořádku - a díky poslední velké pověře, pedanticky a ortodoxně celebrované víře v zázračnou sílu vševědoucího svatého Marxe a nevyhnutelnost vývoje, který prorokoval, ztratily sílu a rozhodnost.
Tak už bylo pod povrchem vše připraveno pro velkou pohromu.

Zatím však ve viditelném veřejném prostoru panovaly zlaté časy, klid, pořádek, blahobyt a dobrá vůle. Dokonce se zdálo, že i předzvěsti nadcházející pohromy patří k mírumilovnému obrazu doby.

Součástí tohoto článku je také pravoní list, který najdete v příloze
Pracovní list se věnuje části textu Sebastiana Haffnera s názvem Příběh jednoho Němce. Jeho obsahem je seznam úloh a úkolů, které studentům dopomáhají k porozumění a práci s textem. Vhodně kladené otázky také prohlubují znalosti žáků z oboru meziválečných světových dějin a především dějin sociálních. Pracovní list je vhodnou pomůckou pro hodiny dějepisu nebo literatury na středních školách a gymnáziích.