Rapallská dohoda (16. 4. 1922)
Rapallská smlouva je dohodou z roku 1922 mezi Německem a sovětským Ruskem. Vznikla jako vedlejší produkt konference v Janově. Obě země si v ní navzájem odpustily dluhy vzniklé během první světové války a zároveň obnovily diplomatické styky. Tím Německo de facto uznalo existenci bolševického systému v Rusku. Později vyšlo najevo, že smlouva obsahovala ještě tajný dodatek, který upravoval vojenskou spolupráci obou zemí. Tím byla porušena Versaillská mírová smlouva.
Německá vláda, zastoupená p. drem Walterem Rathenauem a vláda Ruské socialistické federativní sovětské republiky, zastoupená p. Čičerinem, dohodly se na těchto ustanoveních:
Článek 1.
Obě vlády se shodly v tom, aby vypořádání mezi Německem a Ruskem z doby válečného stavu spočívalo na těchto základech:
a) Německá říše a Ruská socialistická federativní sovětská republika zříkají se navzájem náhrady válečných výloh, jakož i náhrady válečných škod, tj. škod, jež jim a jejich státním příslušníkům ve válečném území vznikly vojenskými opatřeními, v to počítajíc všechny rekvisice, vykonané v nepřátelské zemi. Rovněž zříkají se obě strany náhrady škod občanských, jež byly způsobeny příslušníkům jedné části tak zvanými válečnými zákony výjimečnými nebo násilnými opatřeními státních orgánů druhé strany.
b) Právní vztahy veřejné i soukromé, dotčené válečným stavem, jakož i otázka nakládání s obchodními loďmi, jež se dostaly do rukou druhé strany, budou upraveny podle zásady vzájemnosti.
c) Německo a Rusko zříkají se navzájem náhrady výloh pro válečné zajatce. Rovněž zříká se německá vláda náhrady výloh, jež jí vznikly internováním příslušníků rudé armády v Německu. Ruská vláda pak zříká se náhrady výtěžku z prodeje Německem vojenských věcí, jím rekvírovaných a do Německa dopravených.
Článek 2.
Německo vzdává se nároků, jež plynou z dosavadního použití zákonů a opatření sovětské republiky na německé říšské příslušníky nebo jejich soukromá práva a na práva německé říše a zemí proti Rusku, jakož i nároků, jež plynou z opatření, učiněných sovětskou republikou nebo právům, předpokládajíc, že vláda sovětské republiky také nevyhoví podobným nárokům jiných států.
Článek 3.
Diplomatické a konsulární styky mezi německou říší a sovětskou republikou budou neprodleně obnoveny. Připuštění konsulů obou stran bude upraveno zvláštní dohodou.
Článek 4.
Dále se obě vlády shodly také na tom, že pro všeobecné právní postavení příslušníků jedné strany v území druhé strany a pro všeobecnou úpravu obchodních a hospodářských styků obou stran má platiti zásada největších výhod. Tato zásada netýká se výsad a úlev, které sovětská republika poskytne jiné sovětské republice nebo takovému státu, jenž byl dříve součástí ruské říše.
Článek 5.
Obě vlády vyjdou blahovolně vstříc hospodářským potřebám obou zemí. Při zásadní úpravě této otázky na mezinárodním podkladě sdělí si napřed své názory. Německá vláda vyslovuje ochotu, podporovati dle možnosti ujednání, zamýšlená soukromými firmami a jí nedávno oznámená, a jejich provádění usnadniti.
Článek 6.
Článek 1.b a 4. této smlouvy nabudou platnosti ratifikací, ostatní ustanovení ihned.
Vyhotoveno dvojmo.
V Rapallo dne 16. Dubna 1922
Rathenau. Čičerin.
Zdroj: VESELÝ, Z.: Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945). VŠE, Praha 2000. s. 95-96
Související články
- Stefan Zweig - síla fašismu, Rapallo a Rathenau (25.5.2014)
- Versailleská (Pařížská) mírová konference 1919-1920 (12.11.2012)
- Pakt o Společnosti národů (28. 4. 1919) (20.10.2010)
- Mezinárodní vztahy po první světové válce (1.11.2009)
- Youngův plán na úpravu německých reparací (1929) (31.10.2009)
- Briand-Kellogův pakt (27.8.1928) (3.8.2009)